Budoucnost slouží minulosti

Krev pod pečetí

Záblesk ustal a svět se srovnal tak prudce, až Bert instinktivně couvl o půl kroku. Na okamžik měl pocit, že se mu pod nohama zhoupla zem, ale pak ucítil známý chlad kamenné podlahy a těžký, nehybný vzduch hofburské komnaty. Byli zpátky. Ve stejném pokoji. Ve stejném čase. Aspoň tak to vypadalo.

Bert si hned sáhl na krk. Medailon tam visel pořád. Studený, pevný, skutečný. Vydechl o něco klidněji a podíval se na Myklóše. Ten stál bez hnutí, jednou rukou svíral brašnu s listinami a druhou se dotkl vlastního medailonku, jako by se potřeboval ujistit, že přežil něco, pro co jeho svět neměl jméno.

„Tak tohle bylo odporné,“ zamumlal.

Bert si promnul oči.

„Minule ses tvářil statečněji.“

„Minule jsem nevěděl, co mě čeká.“

Na to Bert nic neřekl. Sám měl v hlavě ještě nepříjemné hučení a žaludek se mu pořád úplně neusadil. Přešel ke stolu, opřel se o něj dlaněmi a chvíli jen stál. Pokoj vypadal přesně tak, jak ho opustili. Nic nebylo převržené, nikdo tu zřejmě nebyl, jen svíce dohořívala o něco níž a za oknem už se světlo posunulo do jiného úhlu.

Myklóš se pomalu otočil kolem své osy.

„Jsme opravdu tady.“

„To bych si taky rád ověřil.“

„Jak.“

Bert pokrčil rameny.

„Třeba tím, že nikde nevidím mnicha, opata ani tu jejich bílou místnost.“

Myklóš se na něj podíval.

„Tohle si budu pamatovat do smrti.“

„Jo. Já taky.“

Myklóš opatrně položil brašnu na stůl a uhladil si kabátec, jako by tím mohl napravit chaos posledních hodin. Bert sebral tašky, které měl dosud v ruce, a odnesl je ke stěně, aby nepřekážely. Když je pokládal, napadlo ho, jak absurdně to všechno vypadá. Renesanční pokoj, listiny, kordy, dýky a vedle toho věci, které do téhle doby vůbec nepatřily.

Myklóš sledoval jeho pohled.

„Tohle bude ještě zajímavé vysvětlování.“

„Tohle nebudeme vysvětlovat nikomu.“

„To doufám.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Z chodby k nim doléhal tlumený šum Hofburgu, vzdálené kroky, cinknutí kovu a hlasy, které se mísily v nesrozumitelnou kulisu. Všechno působilo až nebezpečně obyčejně. Jako by se nic nestalo. Jako by před chvílí nestáli na místě, které Myklóš neměl nikdy spatřit.

Bert se narovnal a znovu se podíval na Myklóše.

„Tak. Jsme zpátky.“

Myklóš přikývl, ale v očích měl pořád stejnou ostražitost.

„A teď?“

Bert se krátce nadechl.

„Teď se nejdřív podíváme, jestli je venku klid.“

Přešel ke dveřím, pootevřel je jen nepatrně a vyhlédl na chodbu. Nikdo nestál přímo před nimi. Jen o kus dál prošla služka s prádlem a za rohem zmizeli dva pacholci nesoucí truhlu. Nic zvláštního. Žádný poplach. Žádné podezření.

Zavřel a otočil klíčem.

„Dobré. Nikdo nás nehledá.“

Myklóš vydechl nosem.

„To je poprvé za dlouhou dobu nějaká příznivá zpráva.“

Bert se pousmál, ale dlouho mu to nevydrželo. Pohled mu sklouzl k brašně s dokumenty a pak k medailonu na Myklóšově hrudi. Oba najednou dobře věděli, že si s sebou nepřinesli jen návrat. Přinesli si i odpovědi, které budou bolet.

Myklóš se ohlédl ke dveřím.

„Měli bychom si srovnat, co řekneme a komu.“

„Nejdřív si to musím srovnat já sám.“

„To jsme dva.“

Bert si přejel rukou po tváři, unaveně, skoro podrážděně, a pak se posadil na židli, jako by na něj najednou dolehla celá váha dne. Myklóš zůstal stát. Chvíli mlčeli. Jen tam byli, v tichu známého pokoje, oba zpátky v Hofburgu, a přesto už ani jeden nestál tam, kde stál předtím.

Myklóš se otočil ode dveří a podíval se na Berta.

„Musíme za Martou. Ta nám snad řekne víc.“

Bert na něj chvíli hleděl, pak si promnul čelo.

„No jo. Máš pravdu. Jak to mám všechno rozházené, jsem úplně mimo.“

Myklóš krátce přikývl.

„Já taky.“

Myklóšův pohled padl na tašky u stěny.

„Co jsi vlastně nakoupil?“

Bert se zarazil, jako by mu to teprve teď znovu došlo.

„No vidíš.“

Vstal, přitáhl jednu tašku ke stolu a vysypal její obsah ven. Na desku dopadly různé věci, každá z jiného světa než ten, ve kterém právě stáli. Dva pánské holicí strojky, jeden menší růžový, tuby, lahvičky a kartáčky.

Myklóš vzal jeden strojek do ruky a zamračeně si ho prohlížel ze všech stran.

„Co to je?“

Bert se pousmál.

„Na vousy.“

Myklóš k němu zvedl oči.

„Aha.“

Bert začal věci rozebírat po jedné.

„Tady je zubní pasta, kartáček, sprchový gel a šampon dva v jednom.“

Pak oddělil několik věcí a odložil je stranou.

„Tohle je pro Verču.“

Na okamžik se na malou hromádku zadíval a hlas mu ztichl.

„Doufám, že bude mít radost.“

Myklóš nic neřekl. Opatrně sesbíral věci, které Bert odložil bokem, a vzal je do náruče.

„Odnesu jí to do pokoje.“

Bert přikývl.

„Jo. A večer v kapli.“

„Budu tam,“ odpověděl Myklóš. „Jsem zvědavý, co nám řekne.“

„Já taky.“

Na chvíli se zase rozhostilo ticho. Bert se rozhlédl po pokoji, jako by mu něco chybělo. Pak se zamračil. „Kde je vůbec to třeštidlo?“

Myklóš se zarazil mezi dveřmi a ohlédl se na něj. „Leží v posteli.“

Bert se na něj podíval. „Myslím Filipa.“

Vzápětí zvážněl.

„Musíme ho najít. Naposledy pátral ve městě.“

Myklóš se na něj podíval a trochu přimhouřil oči.

„Nemá náhodou schůzku s tou služkou?“

Bertovi se rozzářily oči.

„No jo, máš pravdu.“ Hned nato se zamračil a rozhlédl se po pokoji, jako by ho snad Filip mohl napadnout z rohu.

„Tak kde může být? Ještě není večer.“

Myklóš pokrčil rameny. „Jídelna?“

Bert přikývl. „Půjdu tam. Ty to odnes Verče a já se jdu podívat po Filipovi.“

* * *

Myklóš zaklepal jen lehce. Dveře se skoro hned pootevřely a objevila se v nich Marta. Jakmile ho uviděla, stáhla obočí.

„Říkala jsem až večer.“ Myklóš zvedl tašku, kterou držel v ruce.

„Nesu něco pro Verču.“

Marta sjela pohledem k tašce. „Co to je?“

„Přišla zásilka z Prahy.“

Marta ji vzala opatrně, jako by si nebyla jistá, co v ní vlastně je. „Aha. Je vzhůru. Zrovna dojedla. Chcete s ní mluvit?“

„A můžu?“ Marta krátce přikývla a ustoupila stranou.

„Tak pojďte.“

Myklóš vešel dovnitř. V pokoji bylo pološero a ve vzduchu se držela vůně bylin. Veronika seděla na posteli opřená o polštáře. Byla bílá až průsvitná, ale když ho uviděla, usmála se.

„Pane Bethlene, jak ráda vás vidím.“ Myklóš k ní přistoupil a lehce se uklonil.

„To je víc, než si zasloužím.“

Veronika si ho pozorně změřila. „Jak jde vyšetřování? Marta mi nechce nic říct.“

Marta se ani neotočila. „Protože máte ležet.“

Veronika od ní odtrhla pohled a vrátila ho k Myklóšovi. „Tak mluvte.“

Myklóš si přisunul židli blíž k posteli a posadil se. „Chytili ty muže u sudů. Všechny čtyři. Jsou dole v kobkách. Jen Riedl mezi nimi nebyl.“

Veronika hned zvážněla. „To jsem čekala. Co bylo v sudech?“

„V sudech víno nebylo, ale byly tam listiny, zbraně, prach, pečeti a prázdné listy s podpisy.“

Veronika pomalu vydechla.

„Takže nešlo o obyčejné pašování.“

„Ne. Je to větší.“

„Co z nich dostali?“

„Zprávy měly jít dál. Do Budějovic a do Prahy. Úkoly, vzkazy, jména, co se má udělat, co se povedlo a co ne. Všechno přicházelo z Uher v sudech s vínem.“

Veronika se nepohnula, jen se jí zostřil pohled.

„V sudech s vínem.“

„Ano. Byla to nejbezpečnější cesta. Odpovědi se posílaly zpátky v prázdných sudech. Nikdo je nekontroloval.“

Veronika sklopila oči.

„A peníze?“

„Přes Riedla. Rozděloval, kdo co poveze, kdo co předá a kdo kdy pojede.“

Chvíli bylo ticho.

„Takže on není hlava.“

„Nejspíš ne.“

„Jen prostředník.“

„Důležitý prostředník,“ opravil ji Myklóš. „Ale pořád jen část celé věci.“

Veronika krátce přikývla.

„Co ještě?“

„Padl vysoký hubený písař v tmavém kabátě. Má jizvu přes hřbet levé ruky. Pak starší muž s prstenem s červeným kamenem. A ještě jeden, co kulhá na levou nohu a nosí rukavice. Ten prý předával rozkazy, když Riedl zmizel.“

Marta se konečně otočila.

„To už není malá skupina.“

„Není,“ řekl Myklóš.

Myklóš sáhl po tašce na stole.

„Přinesl jsem vám ještě tohle.“

Veronika k ní stočila oči.

„Zásilka z Prahy?“

„Ano.“

Marta si odfrkla.

„Stejně jste to řekl i mně.“

Veronika natáhla ruku a tašku si vzala. Jakmile nahlédla dovnitř, hned pochopila. Kartáček, lahvičky, zvláštní obaly, věci, které do Prahy ani do téhle doby vůbec nepatřily. V očích jí nepatrně bliklo poznání, ale hned je schovala.

„Je to od něj?“ zeptala se klidně.

„Ano,“ odpověděl Myklóš stejně opatrně.

Veronika vytáhla kartáček a chvíli si ho prohlížela, jako by šlo o naprostou novinku.

„Praha je dnes opravdu štědrá.“

Marta jen cosi zamručela pod nos. Veronika sáhla znovu do tašky, vytáhla další věc, přimhouřila oči a položila ji vedle sebe.

„Prohlédnu si to později.“

Marta přišla k posteli a upravila jí přikrývku.

„Hlavně teď nic nevymýšlejte.“

„Já?“ ozvala se Veronika nevinně.

Marta si odfrkla a vzala ze stolu misku.

„Dojdu pro čerstvý odvar. A vy zatím nebudete vstávat.“

Pak odešla ke dveřím, ještě se po nich jednou ohlédla a zmizela venku.

Jakmile se dveře zavřely, Veronika se nepatrně nahnula k Myklóšovi. Únava z ní nespadla, ale v očích měla živý záblesk zvědavosti.

„Jak se vám líbilo ve dvacátém prvním století?“ zeptala se tiše.

Myklóš na ni několik vteřin hleděl, jako by si nebyl jistý, jestli se má smát, nebo znovu začít pochybovat o vlastním rozumu. Pak vydechl.

„Bylo to strašné.“

Veronice cukly koutky.

„Jen strašné?“

„Také hlučné, zmatené a nepřístojné. Lidé tam nosí podivné oblečení a tváří se, že je to normální.“

„Přesně.“

„A ty vozy bez koní,“ dodal s tichým odporem. „Ty by se měly zakázat.“

Veronika se pousmála opravdověji.

„Na ty si zvyknete těžko.“

„Na ty si nechci zvykat nikdy.“

Veronika sklopila oči k tašce.

„A byl jste rád, že jste to viděl?“

Myklóš se na chvíli odmlčel.

„Nejdřív ne. Teď už ano.“

Pak se na ni podíval pozorněji.

„Ale nechtěl bych tam zůstat.“

Veronika pomalu přikývla.

„Chápu.“

Prsty lehce přejela po okraji tašky.

„Stejně je zvláštní držet v ruce něco odtamtud a tvářit se, že je to z Prahy.“

„Šlo vám to dobře.“

„Mně jde dobře hodně věcí,“ řekla tiše a vrátila se k vážnějšímu výrazu. „A Bert?“

„Šel hledat Filipa.“

„Takže si konečně vzpomněl.“

„Ano. Napadlo ho, že Filip naposledy pátral ve městě a že může být v jídelně nebo někde poblíž.“

Veronika se opřela zpátky o polštáře.

„Filip se neztratí. Jen se obvykle najde na nejméně vhodném místě.“

Myklóš zvážněl.

„A co teď?“

Veronika se na chvíli odmlčela.

„Jestli Riedl odjel do Uher, neutekl bezdůvodně. Buď vezl zprávu, nebo si jel pro další rozkazy. V každém případě je to stopa.“

Myklóš pomalu přikývl.

„Řeknu to Bertovi.“

Veronika se na něj podívala klidněji.

„Řekněte mu, ať se nežene jen za člověkem. Ať sleduje, proč odjel, za kým a co měl přivézt zpátky.“

„A vy ne?“

„Já se neženu,“ řekla suše. „Já mířím správně.“

Za dveřmi se ozvaly kroky. Veronika se hned stáhla zpátky do polštářů, jako by se nic nestalo, a vzala do ruky kartáček se stejnou nedůležitou zvědavostí, s jakou by si prohlížela stuhu nebo zrcátko z tržiště. Myklóš se narovnal právě ve chvíli, kdy se Marta vrátila s miskou v rukách.

Myklóš se ještě jednou uklonil, popřál Veronice klid a bez dalšího zdržování odešel. Když za sebou zavřel dveře, na chodbě se na okamžik zastavil, jako by si v hlavě rovnal všechno, co slyšel, a pak zamířil pryč.

* * *

Bert mezitím prošel jídelnou křížem krážem, ale po Filipovi tam nebylo ani stopy. U několika stolů ještě seděli opozdilci, dva sloužící odnášeli mísy a u okna se dohadovali pacholci, kdo má službu ráno, jenže Filip nikde. Bert se rozhlédl ještě jednou, pak si tiše odfrkl.

„No jasně. Kde jinde.“

Chvíli stál, pak se mu v hlavě rozsvítilo. Lázně. Filip, teplo, voda a ženské hlasy. To dohromady dávalo až příliš velký smysl. Bert se otočil na patě a zamířil chodbou dolů, kde byly menší dvorské lázně pro služebnictvo a hosty, kteří si uměli najít správné dveře i bez pozvání.

Jakmile je otevřel, udeřilo ho do tváře vlhké teplo a směs páry, mýdla a smíchu. A tam ho uviděl. Filip si lebedil v kádi, opřený až příliš spokojeně, kolem sebe dvě děvčata, třetí seděla opodál a něco mu vyprávěla. On se usmíval od ucha k uchu, jako by žádné pátrání, Riedl ani Hofburg vůbec neexistovaly.

Bert se zarazil ve dveřích a nevěřícně na něj zíral.

„Ty si ze mě děláš legraci.“

Filip otočil hlavu, zamrkal a pak se zazubil ještě víc.

„Berte. Já to umím i pracovně.“

Jedna z dívek se rozesmála. Druhá si Berta změřila s otevřeným zájmem.

„A koho hledáte vy?“

Bert si jí všiml jen koutkem oka.

„Jeho.“

Pak došel přímo ke kádi, chytil Filipa za paži a bez ohledu na jeho protest ho vytáhl ven. Voda vyšplíchla na podlahu i na děvčata, jedno z nich vykřiklo a Filip se málem svezl zpátky.

„Berte!“

„Okamžitě se obleč.“

„Vždyť jsem uprostřed práce.“

„Ty jsi uprostřed vany.“

Filip se zatvářil dotčeně, ale Bertův výraz mu jasně řekl, že tohle není chvíle na hrdinství ani vtipy. Neochotně sáhl po košili a začal se soukat do oblečení. Děvčata mezitím obrátila pozornost k Bertovi. Jedna se k němu přitočila blíž, druhá se usmála tak sladce, až to působilo nacvičeně.

„Když už jste tady, nemusíte hned odcházet.“

„Místa je dost.“

Bert ustoupil o půl kroku a s krátkým, skoro omluvným úsměvem zavrtěl hlavou.

„Děkuju. Jindy.“

„To říkají všichni.“

„A já to myslím vážně.“

Děvčata to zjevně pobavilo ještě víc. Filip si mezitím navlékl kabátec, pořád zpola mokrý, a snažil se tvářit důstojně, což bylo při promočených vlasech a zčervenalých tvářích téměř nemožné. Když konečně stanul před Bertem, ten mu beze slova sevřel ruku na rameni.

„Jdeme.“

„Teď hned?“

„Ano, teď hned.“

„Ani se nerozloučím?“

„Ne.“

Filip se ještě stačil ohlédnout přes rameno.

„Dámy, povinnost volá.“

„Tak běž, hrdino,“ zavolala za ním jedna pobaveně.

Bert už ho táhl ke dveřím. Filip klopýtal vedle něj, sotva stíhal a ještě si rukávem utíral vodu z krku.

„Berte, tohle bylo zbytečně tvrdé.“

„Ty ses měl jen podívat a vrátit se.“

„Třeba jsem získával důvěru.“

„Ty jsi získával pěnu.“

Filip si povzdechl.

„Člověk jednou pracuje po svém a hned je z toho pohroma.“

Bert ho pustil až na chodbě, ale jen proto, aby mohl jít rychleji. Filip se musel srovnat do kroku a pak už jen poslušně mířil vedle něj, protože z Bertova výrazu bylo jasné, že tentokrát žádná další zastávka nebude.

„Filipe, pojď. Máme nové informace a potřebujeme se na ně podívat.“

Filip na něj nechápavě koukl. „Jaké informace?“

„Prostě nové informace.“

Bert se s tím dál nezdržoval a zamířil chodbou k pokoji, kde spal s Filipem. Filip se vydal za ním, ještě trochu rozpačitý, s vlhkými vlasy a tvářemi červenými od horké koupele. Na rohu chodby potkali Myklóše, který se právě vracel od Veroniky.

Bert se na něj hned podíval. „Jak jí je? Spí?“

„Nespí. Mluvil jsem s ní, ale je slabá.“ Myklóš na okamžik zpomalil. „I kdyby pro ni Rudolf poslal sebelepší kočár, tu cestu by teď nedala.“

Bert sevřel čelist, ale jen krátce přikývl.

Myklóš se na něj zadíval. „Hele… neměli jsme ji vzít s sebou, víš kam?“

„Vždyť víš, jak ji teď hlídají.“

„Jo, já vím.“

Pak Myklóš stočil pohled k Filipovi. Ještě byl celý rozpálený, vlasy ulepené po koupeli a tvářil se až podezřele spokojeně.

„A kde byl tenhle?“

Bert ani nezpomalil. „V kádi s holkama.“

Myklóš se neubránil krátkému smíchu. „Přesně jako on.“

„Já jsem pracoval,“ ohradil se Filip.

„Ty ses vařil,“ odsekl Bert.

„To se nevylučuje.“

Myklóš zavrtěl hlavou, ale pořád se pobaveně usmíval. „Jdeme se podívat na ty dokumenty, co jsme dostali?“

„Ano,“ řekl Bert. „Ale u mě na pokoji.“

Pak už všichni tři vykročili chodbou dál. Bert šel první, rychle a soustředěně. Filip vedle něj trochu klopýtal, protože ještě nestačil úplně srovnat krok, a Myklóš se za nimi držel mlčky, zamyšlený. Když došli ke dveřím, Bert je otevřel a pustil oba dovnitř.

Vešli do Bertova pokoje. Bert hned zavřel dveře, vzal brašnu a vysypal na stůl všechny dokumenty, které dostal od otce Martina. Filip se na to nevěřícně díval. Vzal jeden list do ruky, promnul ho mezi prsty a hned poznal, že je jiný než všechno, co kdy držel. Zvedl hlavu.

„Co to je a kde jste to vzali?“

Bert se dál přehraboval papíry.

„Od tajného informátora.“

Pak se podíval na Myklóše. Ten už seděl na židli, jen přikývl a lehce se pousmál.

„Tajný informátor.“

Bert začal listy rozdělovat na tři hromady.

„Rozdělíme to. Tady máš, Filipe. Vezmi si to a srovnej to.“

Filip si svou část vzal a přešel s ní k posteli. Posadil se na kraj a začal papíry rovnat. Chvíli mlčel, pak se zamračil.

„Ta data jsou divná. Tady je květen a ten teprve bude.“

Bert ani nevzhlédl.

„Filipe, jen to srovnej.“

Filip držel list v ruce a pořád na něj koukal.

„Ale to vypadá, jako by ten dotyčný byl z budoucnosti.“

Bert zvedl oči.

„Filipe, nekomplikuj to. Prostě to srovnej.“

Filip si povzdechl.

„Dobrá. Udělám to.“

Bert se narovnal a přejel pohledem po obou.

„O těchhle dokumentech se nesmí nikdo dozvědět. Je to jasné? Hlavně ne Matyáš.“

Filip pozvedl obočí.

„Aha. Takže hluboké utajení.“

„Přesně tak.“

Ani si nevšimli, jak rychle utekl čas. Nad papíry seděli tak dlouho, až se za okny úplně setmělo a Hofburg po poslední mši ztichl. Bert zvedl hlavu od stolu, promnul si oči a podíval se ke dveřím. Myklóš už byl na nohou a sledoval ho mlčky. Filip zůstal v pokoji, opřený o pelest, zatímco Bert rychle shrnul listy do hromad, uložil je zpátky do brašny a schoval ji tak, aby nebyla na očích. Pak se obrátil k Filipovi a chvíli si ho měřil, jako by zvažoval, jestli mu může věřit aspoň na jednu hodinu.

„Ty zůstaneš tady.“

Filip povytáhl obočí.

„Sám?“

„Ano. Nikam nechoď, nikomu neotvírej a na nic nesahej.“

Filip si odfrkl.

„Mluvíš se mnou, jako bych byl malý.“

Bert k němu přešel blíž.

„Tak se podle toho nechovej.“

Filip chvíli vypadal, že chce něco namítnout, ale pak jen rozhodil rukama a sedl si zpátky na postel.

„Dobře. Zůstanu tady.“

Bert krátce přikývl. Myklóš už mezitím stál u dveří, ruku položenou na klice, a když Bert došel k němu, oba vyšli na chodbu. Hofburg byl po večerní mši klidnější než přes den. Kroky se rozléhaly hlasitěji, ze vzdálenějších částí doléhalo jen občasné zavření dveří nebo tlumený hlas. Šli rychle a beze slov. Když došli ke kapli, oba zpomalili. Uvnitř už bylo po mši, svíce ještě hořely, vzduch voněl voskem a kadidlem a prostor byl téměř prázdný. U boční lavice stála Marta a čekala na ně. Jakmile je uviděla, přimhouřila oči.

„No konečně.“

Marta se posadila do lavice. Bert a Myklóš usedli do druhé a otočili se k ní.

„Marto, teď musíš mluvit pravdu. Musíš,“ naléhal Bert.

Marta se nadechla.

„Bude to dlouhé.“

Bert kývl.

„Máme čas.“

Marta pomalu přikývla.

„Dobře. Tak poslouchejte.“

„Bylo to před sedmadvaceti lety, možná ještě víc. Nebyla jsem kořenářkou jako teď, ale mladou ženou. Pracovala jsem pro velmi bohatou a velmi urozenou rodinu. Jmenovali se Opavští.“

Bert a Myklóš se až lekli, když uslyšeli to jméno. To už přece slyšeli. Marta pokračovala.

„Dali mě jako komornou k mladé krásné komtese. Bylo jí tak šestnáct let. Byla jako vítr, tajně se učila šermovat, jezdila na koni líp než kdejaký šlechtic a měla svou hlavu. Jednou jí otec pověděl, že ji přislíbil jednomu uherskému šlechtici, to jméno si už nepamatuju. Anna, tak se jmenovala.“

Bertovi začalo srdce tlouct ještě rychleji, až ho slyšel v uších a cítil na spánku. Marta pokračovala.

„Rozhodla se, že uteče, a jelikož ke mně měla velikou důvěru, všechno mi řekla. Že si toho z Uher nechce vzít a raději uteče pryč. Trvalo to myslím několik dnů a skutečně jsme jednou v noci utekly. Utekly jsme k Mikulovu. Můj bratranec tam měl dům a sklípek. Dva dny poté, co jsme utekly a dostaly se k bratranci, přijela návštěva z Vídně, dva mladíci. Jeden zrzavý a druhý černovlasý. Nevěděli, kdo jsme, ale oba se zakoukali do Anny, jen jeden víc, ten černovlasý. Zjistila jsem, že to jsou bratři. Říkali si Václav a Eusebius.“

Marta se lehce usmála, jako by vzpomínala na něco krásného.

„Eusebius za ní jezdil víc, než bylo obvyklé. Anin otec zjistil, kde se schováváme, přijel sám s ozbrojeným doprovodem a vzal ji. Jenže v tu dobu tam byl i Eusebius. A v tu chvíli se provalilo, kdo to doopravdy je. Byl to sám arcivévoda Matyáš.“

Bert se podíval na Martu.

„Marto, ten Matyáš?“

A ukázal na hlavu jako korunu.

„Ano, ten.“

Najednou se ozvalo:

„Ano, ten.“

Všichni tři se otočili za tím hlasem. Ze stínu vystoupil Klesl.

Klesl promluvil ze stínu.

„Marto, něco jsi slíbila.“

Marta se na něj podívala.

„Oni to musí vědět.“

Klesl se na ni přísně zadíval.

„Marto…“

Vtom zakročil Bert.

„Dost. Víme, že Veronika je z opavského rodu, ale nevíme, kdo je otec. A jestli je to Matyáš, pak je to…“

Na okamžik se zarazil.

„Průser.“

Klesl se pokusil zachovat důstojnost, ale i jeho tajemství tížilo. Nakonec pokýval hlavou.

„Ano, jak říkáte. Průser.“

Myklóš se obrátil k Martě.

„Marto, pokračuj.“

Marta pohlédla na Klesla. Ten kývl, posadil se, spojil ruce a potichu se modlil.

„Anin otec proti němu nemohl nic udělat, ale poslal dopis jeho otci, císaři Maxmiliánovi. Nevím, co bylo v Hofburgu, ale vím, že pak přijel pro Annu a spolu utekli.“

Bert zavrtěl hlavou. „Tak tomu nechci věřit.“

Klesl se ozval, aniž zvedl hlavu. „Věřte. Byl takový.“ Znovu se začal modlit, nebo to tak aspoň vypadalo.

Marta pokračovala. „Utekli spolu a vzali se. Já šla za svědka Anně, Matyášovi zase jeho bratr Rudolf.“

Bert vydechl. „Do prdele. A kdo je oddával?“

Klesl zvedl hlavu. „Já. Ještě jsem byl evangelický kněz. Annu jsem znal, působil jsem chvíli u nich doma.“

Bert jen hlesl: „Aha. Super.“

Marta pokračovala. „Vzali se. Oddací list si vzal Rudolf, byl u něj v bezpečí. Annu po svatbě a noci odvedl na jeden hrad, který koupil. Měla tam všechno. Byly to krásné roky.“

Klesl tiše přikývl. „Jo. To byly.“

„Jezdil za ní a po roce mohli slavit to nejlepší. Byla těhotná. Na to znamení nechal udělat Matyáš dva medailony.“

Bert si promnul čelo. „Budu hádat. Přemyslovská orlice a habsburská dvouhlavá orlice.“

Klesl zvedl hlavu překvapeně, stejně jako Marta. „A… ano,“ řekl koktavě. „Jak to víte?“

Bert se na něj podíval. „Veronika ho má. Má ho v Praze. Dostala ho prý od matky, než vydechla naposled.“

Klesl se nadechl a jen koukal do prázdna.

Marta pokračovala. „Mezitím císař umřel a na trůn se dostal Rudolf.“

Klesl se ozval. „Rudolf chtěl, aby si Matyáš Annu vzal do Hofburgu a aby byla arcivévodkyní. Proto se odstěhoval do Prahy. Žádné hádky s bratrem v tom nebyly.“

„Jenže Anna dostávala dopisy. Anonymní.“

Klesl zvedl hlavu.

„To jsi nikdy neřekla.“

Marta sklopila oči.

„Neřekla. Bála jsem se. Vyhrožovali, že zemře ona i její dítě, že si Matyáš našel jinou a jí se musí zbavit.“

Na chvíli bylo ticho.

„A tak ze strachu odjela za Rudolfem do Prahy,“ pokračovala Marta. „Rudolf nás schoval nejdřív u nějaké šlechtické rodiny. Měli mnoho dětí. Jeden byl milý, chlapec, jmenoval se Jindřich. Ten vždycky dal Anně hlavičku na břicho a říkal, že je to jeho nevěsta. Annu to vždy potěšilo. Jenže dopisy se začaly objevovat i tam, a tak Rudolf nás poslal na hrad Houska. A tam Anna porodila. Byl to velice těžký porod. Krvácela. Rudolf tam byl a přivezl nějakého alchymistu, že je umí schovat a ochránit.“

Bert se nadechl.

„Alessandro Scotta.“

Klesl se na něj podíval.

„Vy ho znáte?“

„Jo. Ten Veroniku vychoval a zachránil.“

Klesl na něj hleděl nevěřícně. Marta pokračovala.

„Byla bouřka, hromy, blesky. Rudolf vzal malou a dal ji doprostřed kruhu. Anna byla slabá, ale ještě se s malou rozloučila, dala jí medailon a dala jí jméno Veronika Eliška. Vždy říkala, aby měla iniciály stejné jako Václav a Eusebius. Jenže přijel Matyáš s vojskem a tady panem biskupem.“

Klesl se hned ohradil.

„Byl jsem jen kněz. A přijel jsem ho informovat, kde je Anna. I Matyáš dostával dopisy, že Anna se stala milenkou Rudolfa.“

Bert se zamračil.

„Takže přijel se přesvědčit.“

„Ano,“ řekl Klesl. „Když ho tam uviděl, zatmělo se mu před očima. Ale vtom se zahřmělo a blesk uhodil do věže. Ta záře… a my jsme jen viděli, jak se věž zhroutila a Anino tělo padalo.“

Bert se předklonil.

„Viděli jste i dítě?“

Klesl zavrtěl hlavou. Marta taky.

„Ne. Viděli jsme jen propadající se tělo Anny a mrtvou služku. Alchymistu a dítě ne.“

Bert vydechl.

„To se dostali k nám. Kouzlo fungovalo. Takže Veronika je dcerou Matyáše. Takže dědičkou trůnu.“

Klesl pomalu přikývl. „Ano. Když jsem ji tam viděl, jak spí, byla to celá Anna.“

Marta si přitiskla ruce k sobě.

„I mě ta podoba zasáhla.“

Myklóš se podíval z jednoho na druhého.

„Arcivévoda to ví?“

Klesl hned zavrtěl hlavou.

„Ne. To by bylo… neumím si to domyslet.“

Klesl zbledl ještě víc než před chvílí.

„Musíme to tajemství ututlat.“

Bert si promnul obličej.

„Hlavně ať se to ještě nedozví Veronika. V tomhle stavu by byla schopná ho prohodit oknem.“

Klesl zamrkal.

„Arcivévodu?“

„Jo. Ani nevíte, co je Veronika zač.“

Klesl se na něj zadíval.

„A vy to víte?“

Bert přikývl.

„Vím. Je pod ochranou Svatého stolce.“

Klesl hned zavrtěl hlavou.

„To není možné. Řím to neví.“

„Vatikán,“ opravil ho Bert tvrději.

Klesl se nadechl.

„Prosím…“

Bert ho zarazil.

„Neřešte to. Je to průser.“

Na chvíli se odmlčel a pokračoval klidněji.

„Scotta neví, kdo jsou její rodiče. Veronika také ne. Ví, za jak dramatických okolností se narodila, ale nezná jejich jména. Oba si myslí, že je nemanželskou dcerou Rudolfa.“

Myklóš se zamračil.

„Něco se mi na tom nelíbí. Ty anonymní dopisy dostávali oba?“

Klesl přikývl.

„Ano. Některé jsem četl.“

Marta také přikývla.

„Ano. Bylo tam, že se jí chce Matyáš zbavit.“

Myklóš se opřel o lavici a chvíli mlčel.

„Jak jde následnictví?“

Klesl si povzdechl.

„Jestli Rudolf nebude mít právoplatného dědice, tak Matyáš. A po Matyášovi by to mohl být Ferdinand Štýrský. Ale ten je maniak. Jeho matka je strašná fanatička. Já jsem sice pro to, aby se obrátilo na jednu víru katolickou, ale obrátit v klidu. Ona chce jen oheň a sílu. Jejich vojáci ve Štýrsku plundrují, vraždí i děti, ženy, muže. Kolikrát zaútočili i na uprchlíky a všechny povraždili.“

Bert sevřel čelist.

„Já vím. Oni jsou magoři.“

Myklóš se zamračil ještě víc.

„Proč jsem se na to ptal. Někdo se dozvěděl o svazku a možná chtěl bratry rozeštvat a zabránit tak narození dítěte. A aby se Matyáš vzdal své manželky. To by se pak Veronika nemohla stát dědicem.“

Klesl se narovnal a pomalu pokýval hlavou.

„To by možná byl ten důvod.“

Myklóš se podíval na Martu.

„Ještě existují ty dopisy?“

Marta přikývla.

„Já jeden mám.“

Klesl se zamyslel.

„Já asi ne, ale zkusím se podívat. Mám všude přístup.“

Bert se podíval na Martu.

„Marto, přinesla bys ho?“

Marta přikývla.

„Zítra ho tady máte. Sejdeme se tady jako dnes.“

Klesl krátce kývl.

„Dobrá.“

Klesl odešel a Marta zamířila za Veronikou. Bert s Myklóšem zůstali ještě chvíli sedět v lavici a oba mlčeli. To, co právě slyšeli, se jim pořád vzpíralo v hlavě. Veronika byla skutečně Matyášovou dcerou a Rudolfovou neteří. Bert si přejel rukou po tváři a zadíval se do plamene nejbližší svíce.

„Tohle musíme udržet pod pokličkou.“

Myklóš pomalu přikývl.

„To rozhodně.“

Bert se narovnal a podíval se na něj.

„A hlavně musíme získat od Matyáše něco, čeho se dotkl. Vlas, kapesník, pohár, cokoliv.“

Myklóš si promnul čelo. „Jo. Kvůli tomu DNS.“

Bert zavrtěl hlavou. „DNA.“

Myklóš se na něj podíval. „DNA.“

Bert jen krátce přikývl. „Jo.“

Myklóš si oddechl. „To mi pak ještě vysvětlíš.“

Bert přikývl. „Vysvětlím.“

Chvíli zase mlčeli. Nakonec Bert vstal. „Dnes už nic lepšího nevymyslíme. Půjdeme spát.“

Myklóš se zvedl také. „To bude nejlepší.“

Bert se otočil ke dveřím. „Zítra se uvidíme.“

Myklóš přikývl. „Zítra.“

Pak oba vyšli z kapličky do tiché chodby.

Když Bert dorazil do svého pokoje, Filip už spal ve svém kamrlíku. Svlékl se, zalehl do postele a dlouho hleděl do stropu. Hlavou mu běželo všechno, co ten večer slyšel, ale čím víc se to snažil srovnat, tím víc se mu to rozpadalo pod rukama. Nakonec ho únava přemohla a usnul.

* * *

Ráno se Bert cítil jako po bitvě. V hlavě mu třeštilo, celé tělo ho bolelo a neměl vůbec žádnou energii. Zato Filip měl náladu výbornou, pískal si a usmíval se od ucha k uchu. Bert se na něj podíval ještě vleže, než se vůbec posadil na posteli.

„Jaké bylo rande?“

Filip se zazubil ještě víc.

„Velice příjemné.“

Bert si promnul obličej a posadil se.

„Jestli přijde, že je těhotná, tak tě donutím si ji vzít.“

Filip se zarazil.

„Ale to nemůžu.“

„Budeš muset.“

Filip polkl. Bert měl radost, že ho tím aspoň trochu srazil, a Filip se přestal tvářit tak šťastně. Když se Bert konečně oblékl, vyšli spolu na snídani. V jídelně u stolů našli Myklóše. Vypadal stejně zničeně jako Bert. Filip se zastavil, přejel je pohledem a nechápavě nakrčil čelo.

„Vy vypadáte, jako byste pili celou noc. To jste chlastali?“

Myklóš se na něj podíval tak, že Filip okamžitě ztichl.

Mladá služka jim přinesla snídani, mléko a perníky, tedy aspoň to tak vypadalo. Byly tvrdé tak, že by s nimi člověk málem rozbil stůl. Filip do jednoho hned kousl, zarazil se a bolestivě sykl. Myklóš po něm sjel pohledem, vzal svůj kousek a ukázal jim, že ho mají nejdřív namočit do mléka. Teprve pak se do něj zakousl. Bert to udělal po něm a uznale přikývl. Filip zkusil totéž a hned se mu rozzářily oči. Chvíli jedli mlčky. Bylo to nakonec dobré, jednoduché a po ránu to přišlo vhod, jenže sotva začali pořádně snídat, u stolu se objevil Prunner. Stál rovně, ruce za zády, a tvářil se jako někdo, kdo nepřišel popřát dobré ráno.

„Pánové, máte se co nejdříve objevit před arcivévodou.“

Bert zvedl oči od stolu.

„Hned?“

„Co nejdříve.“

Filip pomalu položil hrnek.

„To nezní dobře.“

Prunner se na něj ani nepodíval.

„To jsem neřekl.“

Myklóš odložil namočený perník a setřel si mléko z prstů.

„Ví se proč?“

Prunner se konečně podíval i na něj.

„Arcivévoda důvody obvykle nevysvětluje přede mnou.“

Bert cítil, jak se mu sevřel žaludek. Ještě před chvílí byl jen unavený, ale teď z něj únava spadla až nepříjemně rychle. Položil zbytek snídaně stranou a vstal.

„Dobře. Přijdeme.“

Prunner krátce kývl.

„Tak neotálejte.“

Otočil se a odešel stejně tiše, jako přišel. U stolu na okamžik zůstalo ticho. Filip se podíval nejdřív na Berta, pak na Myklóše.

„Tak tohle se mi nelíbí.“

„Mně taky ne,“ řekl Bert.

Myklóš se pomalu zvedl.

„Dojezte. Nebo aspoň dopijte. Před arcivévodou je lepší stát s plným žaludkem než s prázdným.“

Filip sklopil oči ke svému hrnku.

„Mluví z vás zkušenost.“

„To je zkušenost,“ řekl suše Myklóš.

Bert po něm krátce střelil pohledem, vzal hrnek a dopil mléko naráz. Pak si rukávem otřel ústa a narovnal se.

„Tak jdeme.“

Došli až ke dveřím arcivévodovy pracovny. Stráže je pustily dovnitř bez jediného slova. Jakmile Bert, Myklóš a Filip vstoupili, hned bylo jasné, že něco není v pořádku. Matyáš stál u stolu, v ruce zmuchlaný list, a tvář měl tak tvrdou, že ani Prunner vedle něj nevypadal klidněji. Arcivévoda se otočil prudce k nim, v očích zlost, ale ne taková, která by mířila přímo na ně. To Bert poznal hned.

„Konečně.“

Všichni tři se uklonili. Matyáš přešel pár kroků sem a tam, pak praštil listem o stůl.

„Můj bratr se zřejmě docela pomátl.“

Nikdo se neozval. Matyáš se znovu otočil, sevřel ruce za zády a podíval se přímo na Berta.

„Rudolf žádá, ne, Rudolf poroučí, aby mu byl Eusebius okamžitě vrácen do Prahy.“

Bert ani nehnul brvou, i když mu v hlavě okamžitě zatrnulo. Filip vedle něj ztuhl a Myklóš jen nepatrně zvedl oči.

„Okamžitě?“ zeptal se Bert opatrně.

„Ano, okamžitě,“ odsekl Matyáš. „Jako by nestačilo, že sem posílá listy jeden za druhým. Jako by nestačilo, že se chová, jako bych mu snad něco ukradl.“

Arcivévoda sáhl po jiném listu a mávl s ním ve vzduchu.

„Prý je Eusebius nepostradatelný. Prý mu rozumí. Prý ho potřebuje po svém boku. To už se ani nesnaží zakrývat, jak moc na tom mladíkovi lpí.“

V místnosti se rozhostilo napjaté ticho. Bert mlčel. Věděl, že tady musí být opatrný na každé slovo.

„Co mu odpovíte?“ zeptal se Myklóš.

Matyáš se na něj podíval.

„To právě zvažuji.“

Přešel zpátky ke stolu, opřel se o něj oběma rukama a sklonil hlavu, jako by se snažil ovládnout.

„Kdybych udělal přesně to, co chce, bude to vypadat, že mu ustupuji. Kdybych to odmítl, udělá z toho další urážku. A já už mám jeho urážek dost.“

Filip polkl, ale tentokrát mlčel. Bert se po něm koutkem oka podíval a ocenil to.

Matyáš zvedl hlavu.

„Jenže ať si Rudolf myslí cokoliv, Eusebius teď do Prahy nepojede.“

Berta ta odpověď zarazila natolik, že se na arcivévodu podíval přímo.

„Nepojede?“

„Ne,“ řekl Matyáš tvrdě. „Ne v tom stavu. Nejsem blázen, abych posílal zraněného člověka přes půl země jen proto, že si můj bratr neumí poručit vlastnímu rozmaru.“

Bert si v duchu oddechl, ale navenek to nedal znát.

„To je rozumné.“

Matyáš po něm střelil pohledem.

„Ano, to je rozumné. A právě proto mě zaráží, že to musím říkat já a ne císař.“

Prunner nepatrně sklopil oči. Bylo vidět, že ten dopis četl také a že ho nepotěšil o nic víc.

Matyáš se zhluboka nadechl a pak se podíval na všechny tři.

„Budete držet jazyk za zuby. Nikdo se nesmí dozvědět, co stálo v tom listu. Nikdo.“

„Ano, arcivévodo,“ řekl Bert.

„Ano, arcivévodo,“ přidal se Myklóš.

Filip jen rychle přikývl.

Matyáš se zadíval k oknu.

„A jestli se Rudolf rozhodne poslat další ozbrojený doprovod nebo další naléhavý list, vyřiďte všem, kdo by se snad ptali, že Eusebius je pod mou ochranou a zůstane zde, dokud lékaři neřeknou jinak.“

Pak se zarazil a pomalu dodal:

„A možná ani potom ne.“

Poslední věta však zazněla jinak. Bert to slyšel. Prunner také. Myklóš zůstal bez pohnutí.

„Rozuměli jste?“ zeptal se Matyáš.

„Ano,“ odpověděl Bert.

Arcivévoda chvíli mlčel, pak si promnul kořen nosu a únava z něj na okamžik prorazila ven.

„Jděte. A pošlete mi Klesla.“

Všichni tři se uklonili a pomalu ustoupili ke dveřím. Když za sebou zavřeli, Filip vydechl tak hlasitě, až se sám lekl. Bert se na něj podíval.

„Ani slovo.“

Filip jen přikývl. Myklóš se zadíval před sebe do chodby.

„Rudolf ho chce zpátky.“

Bert sevřel čelist.

„Jo.“

Pak se krátce podíval směrem, kde ležela Veronika, a v hlavě mu běžela jediná myšlenka. Tohle se začínalo lámat mnohem rychleji, než čekal.

Seděli znovu v komnatě nad dokumenty, tentokrát už je měli srovnané a vraceli se k nim mnohem pomaleji. Bert stál u stolu a list po listu pročítal, co předtím jen rychle třídili. Myklóš seděl na židli a měl před sebou rozložené dvě menší hromady, které si porovnával mezi sebou. Filip seděl na Bertově posteli, jeden papír držel v ruce, druhý měl položený vedle sebe a tvářil se nezvykle soustředěně. V místnosti bylo ticho, přerušované jen šustěním listů a občasným povzdechem, když někdo narazil na další údaj, který neseděl.

Filip zvedl oči od papíru a zamračil se.

„Je to pořád to samé. Víno, sudy, jména, čísla.“

Bert ani nezvedl hlavu.

„Právě v tom něco je.“

Myklóš položil jeden list na druhý a chvíli si je prohlížel vedle sebe.

„Ty záznamy si odporují.“

Bert k němu natáhl ruku.

„Ukaž.“

Myklóš mu oba papíry podal. Bert je chvíli četl, pak je položil na stůl a přisunul k nim další dva.

„Tady se píše šest sudů. Tady osm. Ale cesta je stejná a den skoro taky.“

Filip se naklonil blíž.

„Takže někdo lhal.“

„Nebo schválně zapisoval pokaždé něco jiného,“ řekl Bert.

Myklóš přikývl.

„Aby se v tom nikdo nevyznal.“

Filip si mezitím přitáhl další list a začal nahlas číst jména, která se na něm objevovala.

„Várady de Tokaj… to už známe. Pak tady Bálint Horváth. A tady ještě nějaký Reitter.“

Bert zpozorněl.

„Horváth.“

Myklóš k němu zvedl oči.

„To jméno už jsem někde slyšel.“

„Kde?“ zeptal se Bert.

Myklóš zavrtěl hlavou.

„Nevím. Ale něco mi říká.“

Filip obrátil další list.

„Tady je zase poznámka o zásilce. Že nebude předána ve Vídni, ale pošle se dál.“

Bert k němu přešel.

„Kam?“

Filip přejel očima řádek.

„To tu není. Jen značka. Nějaké písmeno.“

Myklóš si list vzal a chvíli ho zkoumal.

„To není náhoda.“

Bert se opřel dlaněmi o stůl a zadíval se na všechny listy před sebou. Čím déle je měl před očima, tím méně to vypadalo jako obyčejné účty a záznamy o cestách. Bylo v tom něco schovaného, něco, co zatím pořád míjeli.

Filip najednou zvedl další papír.

„Tady.“

Bert se otočil.

„Co?“

„Tohle by mohl být on.“

Bert mu list skoro vytrhl z ruky.

„Kde?“

Filip ukázal na spodní část záznamu.

„Je tam jen písmeno R. Ale píše se tu, že převzal peníze a odjezd proběhl dřív.“

Myklóš se narovnal.

„Dřív než co?“

Filip se znovu zadíval do řádku.

„Dřív, než dorazí odpověď.“

V místnosti se na okamžik rozhostilo úplné ticho. Bert list položil doprostřed stolu a chvíli na něj jen zíral.

„Takže nečekal.“

„Možná nemohl,“ řekl tiše Myklóš.

„Nebo se lekl,“ dodal Filip.

Bert pomalu přikývl.

„Jestli odjel dřív, než měla přijít odpověď, tak se něco změnilo.“

Myklóš přisunul blíž další papír.

„A rychle.“

Filip sklopil oči k dalším listům.

„Takže buď někdo zjistil, že se po tom jde… nebo přišla jiná zpráva jinudy.“

Bert se na něj podíval.

„Tohle není špatná úvaha.“

Filip se trochu narovnal, ale tentokrát nic neřekl. Jen si přisunul další hromádku a začal v ní znovu hledat. Bert zatím řadil papíry podle dat a Myklóš mlčky porovnával jména a značky v okrajích. Pomalu se před nimi začal skládat obraz, pořád neúplný, ale už dost zřetelný na to, aby věděli, že Riedl neodjel jen tak a že to, co hledají, neleží v jednom jménu, ale v tom, co všechna ta jména spojuje.

Seděli nad listinami už dlouho a oči je z nich pálily. Bert znovu pročítal jednu hromadu, Myklóš druhou a Filip na posteli obracel další listy. Chvíli to vypadalo, že se nikam neposunou, když Bert vytáhl menší přeložený papír, skoro jako nějaké potvrzení nebo účet. Rozložil ho a ztuhl. Nahoře stálo křivě připsané Bílý dům a pod tím byla runa času. Bertovi okamžitě zatrnulo. Runa času u nevěstince nedávala žádný smysl.

„Myklóši.“

Myklóš zvedl hlavu.

„Co je?“

Bert mu podal list.

„Podívej se na tohle.“

Myklóš si papír vzal, chvíli ho četl a pak se zamračil.

„Bílý dům. Ten je v Uhrách. V Prešpurku.“

Bert se na něj podíval.

„Ty to víš jistě?“

„Jo. Kolikrát jsem tam byl.“

Bert ukázal na značku pod názvem.

„A co tam dělá tohle?“

Myklóš se podíval znovu a ztuhl.

„Runa času.“

„Právě.“

Myklóš přejel pohledem níž.

„A tohle psal Riedl.“

Bert přikývl.

„Taky jsem to tak četl.“

Od postele se ozval Filip.

„No… já jsem zase našel toto.“

Bert se otočil.

„Co?“

Filip držel jiný list a tvářil se zmateně.

„Je to zápis z matriky. Že v červnu roku 1602 byl popraven Riedl za velezradu v Prešpurku.“

Bert k němu hned přešel.

„Ukaž.“

Filip mu list podal. Bert ho rychle přelétl očima a hned ho dal Myklóšovi. Ten si ho přečetl pomaleji a sevřel čelist.

„To není dobré.“

Bert položil oba papíry vedle sebe.

„To teda není.“

Filip se zvedl z postele a naklonil se k nim.

„Takže musíme do Prešpurku.“

Bert přikývl.

„Musíme.“

Myklóš položil matriku na stůl.

„Super. Jedeme do Uher.“

Filip se na ně podíval a ukázal na papíry na stole.

„Kdo to řekne arcivévodovi, že musíme jet do Uher? Dneska má náladu pod psa.“

Bert se zarazil a chvíli jen koukal do listin.

„Noooo… kdo mu to řekne?“

Myklóš si povzdechl a pomalu vstal.

„Dobrá. Zkusím to já. Kdybych utíkal, utíkejte taky.“

Bert k němu zvedl oči.

„Neboj.“

Pak se všichni tři zvedli a vyšli směrem k arcivévodovi.

Stáli v předsálí. Bylo tam skoro celé dvorské osazenstvo, generálové, šlechtici, dámy i kněží. Všichni si mezi sebou tiše šeptali a po očku pokukovali po trojici. Prunner stál před dveřmi arcivévodovy pracovny a upřeně hleděl do jednoho místa, jako by tam bylo něco nesmírně zajímavého.

Myklóš se k němu naklonil.

„Máme stopu.“

Prunner se ani nepohnul.

„Teď ne, slyšíte?“

Ze dveří bylo slyšet, jak arcivévoda uvnitř nadává. Bert se neubránil úsměvu. Připomnělo mu to Veroniku. Taky takhle dovedla spustit, když ji něco vytočilo.

Myklóš si odkašlal.

„Tak přijdeme později.“

Prunner konečně pohnul hlavou.

„Budete mít návštěvu. Přijde paní Riedlová. Odpoví vám na všechny otázky. Hned po obědě.“

Bert se usmál víc.

„Děkujeme.“

Prunner po něm střelil pohledem.

„Mně ne.“

A lehce ukázal ke dveřím.

„Arcivévoda.“

Trojice se otočila a zase odešla.

Když vyšli z předsálí, Bert se hned zastavil a otočil se na oba.

„Takže Riedlová dnes přijde vypovídat.“

Chvíli bylo ticho, pak se podíval na Myklóše.

„Kdo se toho ujme?“

Filip ani nečekal.

„Myklóši, ty to umíš.“

Myklóš se na něj podíval a jen krátce přikývl.

„Rád.“

Bert pak stočil pohled k Filipovi.

„Filipe, ty půjdeš do města a zjistíš všechno ještě jednou o Riedlovi a celé rodině. A žádné domlouvání schůzek a lázně. Musíme být na ni připraveni.“

Filip se zatvářil dotčeně.

„Já se umím chovat vážně.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Tak dneska s tím začni.“

Filip si povzdechl, ale přikývl.

„Dobře.“

Bert se narovnal.

„A já zajdu teď za Martou, jak se daří Verče.“

Myklóš se na něj krátce zadíval.

„Pak se sejdeme?“

„Jo. Jakmile se Filip vrátí a budeme vědět víc.“

Filip si upravil kabátec.

„Tak já jdu.“

„A dávej pozor,“ řekl Bert.

„Jo.“

Pak se rozešli. Filip zamířil dolů do města, Myklóš se vydal svou cestou a Bert zabočil chodbou k místům, kde Marta hlídala Veroniku. Cestou šel rychleji, než chtěl, ale nedokázal si pomoct. Po tom všem, co se dozvěděli, potřeboval ji vidět, i kdyby jen na chvíli.

Bert zaklepal jen lehce a hned nato pootevřel dveře. Marta byla uvnitř, zrovna u stolu něco drtila v misce. Když ho uviděla, jen si ho přeměřila, ale tentokrát ho nevyhazovala.

„Je vzhůru?“

„Je. Ale neunavuj ji.“

Bert přikývl a přešel blíž k posteli. Veronika ležela opřená o polštáře, bledá pořád stejně, ale oči měla otevřené a živé. Jakmile ho uviděla, v koutku jí cuklo.

„Tak co, už jste zachránili svět?“

Bert si přisunul židli a posadil se k ní.

„Ještě ne. Ale děláme na tom.“

Chvíli si ji jen prohlížel. Byla slabá, to bylo vidět na první pohled, ale mluvila pevně. Aspoň zatím.

„Jak ti je?“

Veronika pokrčila ramenem, jak jí to stav dovolil.

„Jako by mě přejel vůz, pak druhý a nakonec mě někdo dorazil kamenem.“

„Takže lepší?“

„O trochu.“

Marta u stolu odfrkla.

„Kecá. Je jí mizerně.“

Veronika po ní střelila pohledem.

„Děkuju za jemnost.“

Bert se krátce usmál, ale dlouho mu to nevydrželo. Měl ji před sebou a v hlavě mu pořád zněla slova z kaple. Matyáš, Anna, Houska, medailon. Všechno se mu to motlo dohromady, až nevěděl, jak začít. Nakonec se opřel lokty o kolena a zadíval se do podlahy.

„Verčo.“

„Hm?“

Zvedl k ní oči.

„Co bys dělala, kdybys zjistila, kdo jsou tvoji rodiče?“

Veronika se na něj podívala pozorněji. Úsměv jí zmizel.

„To je zvláštní otázka.“

„Já vím.“

„Proč se ptáš?“

Bert na okamžik zaváhal.

„Jen se ptám.“

Veronika ho chvíli sledovala, jako by zvažovala, kolik z toho je jen zvědavost a kolik něco jiného. Pak se pomalu nadechla.

„Nevím.“

Bert mlčel, a tak pokračovala sama.

„Asi záleží na tom, kdo by to byl.“

„Jak to myslíš?“

Veronika sklopila oči k přikrývce.

„Jestli někdo, kdo mě chtěl. Nebo někdo, kdo se mě zbavil. To je rozdíl.“

Marta přestala na okamžik míchat byliny, ale nic neřekla.

„A kdyby to byl někdo důležitý?“ zeptal se Bert opatrně.

Veronika zvedla hlavu.

„Důležitý pro koho? Pro svět? Pro dvůr? Pro kroniky? To je mi jedno.“

„A pro tebe?“

Teď se odmlčela déle.

„Pro mě by bylo důležité jen to, proč mě nechali být někým jiným.“

Bert cítil, jak se mu sevřel žaludek. Veronika si toho všimla.

„Proč se tváříš, jako bys spolkl hřebík?“

„Jen mě to zajímá.“

Veronika se opřela víc do polštáře a zavřela na chvíli oči.

„Tak dobře. Kdybych to zjistila, asi bych nejdřív zuřila.“

„Pravděpodobně.“

„Pak bych chtěla vědět proč. Kdo o tom věděl. Kdo lhal. A kdo mě nechal žít v nějaké pěkně upravené pohádce.“

Marta si odkašlala.

„Někdy lidé nelžou kvůli sobě.“

Veronika pootočila hlavu k ní.

„To vím. Ale pořád je to lež.“

Pak se zase podívala na Berta.

„A kdyby to byl někdo z těchhle všech urozených pitomců, co se tváří, že jim svět patří, tak bych měla chuť někoho vážně vyhodit z okna.“

Bert sklopil oči, aby nebylo vidět, jak přesně se trefila.

„To jsem si myslel.“

Veronika ho dál pozorovala a pak se pomalu natáhla blíž k němu. Zadívala se mu přímo do očí.

„Ty něco víš.“

Bert se ani nepohnul.

„Jo.“

Veronika se na něj dívala ještě chvíli.

„Tak to řekni.“

Bert si povzdechl.

„Nebudeš mě chtít prohodit oknem?“

„Ne.“

Na vteřinu se odmlčela a pak dodala pevněji.

„Ale řekni to.“

Bert se krátce podíval k Martě, pak zpátky na Veroniku.

„Vatikán udělal test DNA.“

Veronika hned zpozorněla.

„A výsledek?“

Bert se nadechl.

„Jen to, že nejsi Rudolfova. Ale rod Opavských. Říká ti to něco?“

Veronika na něj pár vteřin jen zírala, pak z ní viditelně spadla část napětí. Vydechla tak, jako by ji až dosud něco drželo pod krkem.

„Díky bohu.“

Bert zamrkal.

„Co?“

Veronika si opřela hlavu víc do polštáře.

„Že nejsem v příbuzenském vztahu s Rudolfem.“

Bert na ni chvíli hleděl a pak mu cuklo v koutku.

„Jo. To je taky jeden způsob, jak to vzít.“

Veronika přimhouřila oči, v hlavě už jí to zjevně začalo pracovat jinudy.

„Rod Opavských… vím, kdo to byl. Linie Přemyslovců. Moravských Přemyslovců.“

Bert přikývl.

„Tak zjistili, že máš polovinu alel, takže…“

Zarazil se.

„Ale zbytek nevím.“

Veronika jen krátce kývla, jako by jí to zatím stačilo. Spokojeněji se usadila do polštářů.

„Hlavně že nemám nic společného s Habsburkama.“

Marta to uslyšela. V té vteřině se prudce nadechla a rozkašlala se tak silně, až se musela opřít o stůl.

Veronika se otočila na Martu.

„Je ti dobře?“

Starost jí zněla v hlase. Marta se podívala na Veroniku a pak na Berta.

„Jen jsem se moc nadechla nad bylinami.“

Podle tónu Bert okamžitě pochopil, že teď by ho nejraději prohodila oknem ona. Rychle vstal.

„Tak já půjdu. Asi budeš měnit obvaz a u toho být nemusím.“

Pak se ještě otočil ode dveří.

„Jo a jinak asi pojedeme do Uher.“

Veronika se hned narovnala, jak jí to síly dovolily.

„A kdy? Já chci taky.“

Marta se na ni podívala přísně.

„Ty se nehneš z postele.“

Veronika se podívala na Martu, pak na Berta a zkroušeně se opřela zpátky do polštářů. Přesto se jí viditelně ulevilo. Nebyla Rudolfova. A právě to ji tížilo nejvíc od chvíle, kdy jí Scotta vyprávěl o jejím narození.

Bert za sebou tiše zavřel dveře a vykročil chodbou. Hofburg byl nezvykle tichý, ale on už věděl proč. Takhle to tu bývalo vždycky, když byl arcivévoda naštvaný. To se všichni schovávali, mluvili polohlasem a snažili se nebýt vidět. Na rohu chodby potkal Myklóše, který hned poznal, že Bert od Veroniky nejde s lehkou hlavou.

„Jak jí je?“

Bert si promnul čelo.

„Nooo, sedí jak se dá, ale stále to není ono.“

Myklóš se na něj zadíval pozorněji.

„Řekl jsi jí o tom?“

Bert krátce přikývl.

„Jo.“

„Všechno?“

„Ne. Jen to, že není Rudolfova, ale ani to, že není vůbec habsburská, jen jsem zmínil Opavské. Ale ona si myslí, že není vůbec habsburská.“

Myklóš chvíli mlčel a pak vydechl nosem.

„Až zjistí celou pravdu, tak to bude zlé.“

Bert se ušklíbl.

„Horší než mohamedáni.“

Myklóšovi cuklo v koutku.

„To bychom mohli využít. Poslat ji na ně.“

Bert se na něj podíval a poprvé od odchodu od Veroniky se opravdu usmál.

„Koukám, že i po staletí se tohle nezměnilo.“

Myklóš pokrčil rameny.

„Co mě ženské naučily, že když se naserou, jsou horší než banda vožralejch nasranejch vojáků.“

Bert se pousmál ještě víc.

„A to jsi neviděl čtyři holky nasrané společně.“

Myklóš se na okamžik zarazil, pak se pomalu pokřižoval.

„Stačila mi vždy jedna. Nebo dvě své. Ale čtyři…“

Bert zavrtěl hlavou a vykročil dál.

„Pojď. Půjdeme se podívat na ty papíry a ať jsme na jednu tu ženskou připravení. Na paní Riedlovou.“

Myklóš se hned přidal k němu.

„To bude lepší.“

Přišli do pokoje a Bert za sebou hned zavřel dveře. Chvíli jen poslouchal, jestli se někdo nezastavil na chodbě, pak přešel k posteli, klekl si a sáhl pod ni. Vytáhl odtamtud svazek listů a ještě jednu menší hromadu, pečlivě zabalenou v látce. Schoval je tam, když odcházeli, aby je nikdo nenašel. Teď už věděl, že v tomhle musí být mnohem opatrnější než dřív. Už nešlo jen o nějaké papíry. Šlo o věci, které by v cizích rukou mohly zničit víc než jednoho člověka. Položil všechno na stůl a pomalu látku rozbalil. Myklóš mezitím přisunul židli blíž a mlčky sledoval, jak Bert listiny znovu rozkládá před sebe. V pokoji bylo ticho, jen papír zašustil o desku stolu a někde venku tlumeně klaply dveře. Bert si sedl, přejel pohledem po hromadách a krátce vydechl.

„Tak. Znovu.“

Myklóš přikývl.

„Znovu.“

Myklóš si přitáhl jednu hromadu blíž k sobě a zadíval se na Berta.

„Na co se budeme soustředit?“

Bert chvíli mlčky přejížděl očima listiny, pak jeden svazek odsunul stranou a promnul si čelo.

„Podívej se, jestli tam není něco o Riedlových. Pořád mi na nich něco nesedí. Ten jejich majetek je až moc okázalý.“

Myklóš zvedl oči.

„Myslíš ten dům?“

Bert přikývl.

„Jo. Ale nejde jen o něj. Takoví lidé mívají kolem sebe celý houf služebnictva. Služky, sluhy, kočí… a tam nás vedla jen jedna holka a jinak nikde ani noha. A k tomu všude šero.“

Myklóš se opřel lokty o stůl.

„To je pravda.“

Bert držel v ruce list, ale vůbec ho nevnímal. V hlavě mu znovu naskakoval ten dům, tiché chodby, prázdné místnosti, ta jediná služka. Všechno bylo uhlazené, ale bez života.

„Škoda, že jsme neměli její podobiznu dřív, než jsme ji viděli naživo.“

Myklóš se zamračil.

„Čí?“

Bert zvedl oči.

„Paní Riedlové.“

Pak se náhle zarazil. V ruce mu papír ztuhl.

„Jak je starý Riedl?“

Myklóš na něj chvíli nechápavě hleděl.

„Co?“

Bert už rychleji přehraboval listiny.

„Riedl. Kolik mu je. Musí to tu někde být. Sňatek, majetek, služba, cokoliv.“

Myklóš hned pochopil, že Bertovi něco docvaklo, a začal se probírat svou hromadou.

„Proč?“

Bert vytáhl jeden list, hned ho odložil a sáhl po dalším.

„Protože jestli máme matriku, kde stojí, že jeden Riedl byl v červnu 1602 v Prešpurku popraven za velezradu, tak chci vědět, jestli tenhle může být vůbec stejný člověk.“

Myklóš sklopil oči k papírům.

„Aha.“

Bert už ani neseděl klidně, obracel list za listem stále rychleji.

„Jestli je příliš mladý, máme jasno. Jestli příliš starý, taky. Potřebuju něco pevného.“

Myklóš vytáhl zažloutlý list a přejel ho očima.

„Tady je majetkový přehled.“

Bert k němu natáhl ruku.

„Ukaž.“

Myklóš mu ho podal, ale sám už sahal po dalším.

„A tady něco o převodu domu.“

Bert přelétl první řádky a zamračil se ještě víc.

„Tohle nestačí.“

Myklóš rozložil druhý list.

„Počkej. Tady je jméno. Riedl… vedle manželka… a něco o věku.“

Bert k němu hned přešel a sklonil se nad papír. Oba chvíli četli beze slova.

„No vidíš,“ řekl Bert tiše.

„Tak kolik?“ zeptal se Myklóš.

Bert přejel prstem po řádku.

„Není to přesné. Jen že při sňatku byl už v letech zralých. To je mi k ničemu.“

Myklóš odfrkl.

„To psal nějaký idiot.“

Bert odsunul list a znovu se opřel o stůl.

„Ne. Napsal to někdo, kdo nechtěl být konkrétní.“

Na chvíli bylo ticho. Bert znovu viděl před sebou Riedlův dům. Příliš tichý, příliš prázdný, příliš bohatý. A paní Riedlová… ani na ní mu něco nesedělo.

„Najdi mi cokoliv, kde bude rok. Narození, sňatek, služba, převod majetku. Cokoliv.“

Myklóš přikývl.

„Hledám.“

Bert si přitáhl další hromadu a začal ji probírat list po listu, tentokrát už jen po údajích, které by mu daly věk, čas a jistotu. Něco tam být muselo. A jestli ne, i to byla odpověď.

Najednou se ozvalo bouchání na dveře. Hlasité, prudké, skoro násilné. Bert s Myklóšem na sebe rychle pohlédli.

„Co to je?“

Bert už sahal po pistoli. Myklóš si položil ruku na kord, připravený, kdyby se dveře rozletěly i bez jejich svolení. Bouchání se ozvalo znovu, ještě naléhavěji. Bert se přisunul ke dveřím, zbraň pevně v ruce, a prudce je otevřel.

Za nimi stál Filip. Udýchaný, schvácený, bledší než obvykle a sotva popadal dech.

„Filipe!“

Vyhrkli oba současně.

Filip se v předklonu zhroutil na podlahu, převrátil se na záda a zhluboka lapal po dechu. Bert s Myklóšem nad ním stáli a chvíli jen čekali, jestli vůbec něco ze sebe dostane.

„Co se stalo?“

Myklóš se k němu nahnul o něco blíž.

„Kdo tě chtěl zabít?“

Filip, jak ležel na zemi, jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. Pak zvedl ruku a ukázal dlaň, aby oba zmlkli. Bert se na ni podíval a pochopil.

„Máme tě nechat vydechnout?“

Filip souhlasně přikývl. Bert si dřepl vedle něj, ale pistoli ještě neodložil. Myklóš zůstal stát, ruku pořád u kordu, a poslouchal, jestli někdo neběží i za Filipem. Na chodbě však bylo ticho, jen Filipovo přerývané dýchání plnilo celý pokoj. Chvíli trvalo, než se trochu uklidnil. Pak si přitiskl dlaň na hruď, zavřel oči a zhluboka se nadechl ještě jednou.

„Tak.“

Bert se na něj zadíval.

„Tak co?“

Filip otevřel oči a pořád ještě lapal dech.

„Nikdo mě nechtěl zabít.“

Myklóš si odfrkl.

„Tak proč vypadáš, jako bys utekl samotnému ďáblu?“

Filip se posadil, opřel se o loket a pořád ještě funěl.

„Protože jsem běžel přes půlku města.“

Bert se na něj mračil čím dál víc.

„Kvůli čemu?“

Filip polkl a konečně se opřel zády o postel.

„Našel jsem něco.“

Filip se konečně posadil, pořád ještě funěl, ale už mluvil souvisle.

„Riedlův dům je prázdný. Nikdo tam není.“

Bert se k němu naklonil.

„Jak prázdný?“

„Úplně. Zavřeno, ticho, nikde ani noha. Jedna služebná od sousedů mi pověděla, že dům byl prodán pod cenou a že všechno odvezli.“

Myklóš se pomalu narovnal.

„Kdy?“

„Nedávno. Prý narychlo. Jako by se chtěli ztratit.“

Bert se zadíval do země, pak zpátky na Filipa.

„A to druhé? Říkal jsi, že je ještě jedna věc.“

Filip polkl.

„Riedl je tři roky vdovec.“

V pokoji se rozhostilo ticho. Bert s Myklóšem se na sebe podívali.

„Do prdele.“

Slovo jim vyšlo z úst téměř současně.

Myklóš si promnul čelist.

„Takže ta ženská nebyla jeho žena.“

Bert se pomalu narovnal a sevřel pistoli tak silně, až mu zbělaly klouby.

„Ne. Nebyla.“

Filip se opřel zády o postel a konečně popadl klidnější dech.

„Takže jsme mluvili s někým, kdo nám lhal do očí a seděl v jeho domě, jako by mu patřil.“

Myklóš sklopil oči k listinám na stole.

„A nechala nás tam vejít jen jedna služka. Nikde nikdo. Všude tma.“

Bert přikývl.

„Jo. A nám to došlo pozdě.“

Na chvíli nikdo nepromluvil. Všichni tři teď viděli ten dům jinak. Ne jako sídlo bohatého muže, ale jako kulisu. Něco připraveného, naaranžovaného, aby to vypadalo věrohodně jen na první pohled.

Filip zvedl oči.

„Takže kdo to byla?“

Bert si konečně odložil pistoli na stůl.

„To je teď ta hlavní otázka.“

Myklóš se pomalu posadil.

„A proč hrála Riedlovu ženu.“

Bert sjel pohledem listiny, matriku, záznamy o domě a pak Filipa.

„Buď nás chtěla zdržet.“

„Nebo uklidnit,“ doplnil Myklóš.

„Nebo zjistit, co víme,“ řekl Filip.

Bert k němu zvedl oči.

„Přesně.“

Znovu se rozhostilo ticho, tentokrát těžší než předtím.

„Takže paní Riedlová, co má dnes přijít, je kdo?“

Filip se zeptal tišeji.

Myklóš se podíval na Berta.

„Jestli vůbec nějaká přijde.“

Bert pomalu přikývl.

„A jestli přijde, tak chci vědět, kdo ji poslal.“

Pak se zadíval ke dveřím, jako by čekal, že se každou chvíli znovu otevřou.

„Teď už je jasné jedno.“

Myklóš na něj upřel pohled.

„Jaké?“

„Že jsme se v tom domě nedívali na vdovu.“

Bert sevřel čelist.

„Dívali jsme se na někoho, kdo tam čekal právě na nás.“

Všichni tři seděli a chvíli nevěděli, co s tím. Bert hleděl do stolu, Filip si promnul obličej a Myklóš jen mlčky seděl a přejížděl pohledem z jednoho na druhého.

„Uvidíme, kdo přijde. Ale víme, že Riedlová to není.“

Bert to řekl klidně, ale ani jemu se to nelíbilo o nic míň než ostatním.

„Uvidíme. Jsem sám zvědavý.“

Myklóš si povzdechl.

„Dnes je den. Arcivévoda řádí, Riedlová není Riedlová a…“

Než to stačil dopovědět, ozvalo se zaklepání. Všichni tři zvedli hlavu. Bert šel otevřít a za dveřmi stál Prunner, rovný jako svíce a stejně nepříjemný jako vždy.

„Máte se okamžitě dostavit k jeho výsosti.“

Bert s Myklóšem se na sebe podívali a jen pokrčili rameny, že rozumějí.

U arcivévody už tolik neřvali, ale bylo vidět, že není v pohodě. Klesl stál blízko něj a tvářil se ještě vážněji než obvykle. Jakmile vešli, Matyáš k nim zvedl oči a rukou naznačil, ať jdou blíž.

„Tak co jste zjistili?“

Bertovi hlavou problesklo, máte v Hofburgu dceru, ale hned tu myšlenku zahnal pryč. Teď na to nebyl čas. Začal Myklóš, klidně a opatrně, jak to uměl jen on. Mluvil o dokumentech, které získali, a zamlžil všechno kolem toho, odkud doopravdy jsou. Řekl jen, že je našli v jednom sudu a že mezi nimi bylo víc věcí, než čekali. Pak dodal to hlavní, co zjistili dnes.

„A ještě jedna věc. Dnes jsme zjistili, že paní Riedlová není Riedlová. Je to nějaká podvodnice.“

Matyáš se opřel do křesla a pomalu zvedl hlavu.

„Prosím?“

Bert se podíval na Filipa a nenápadně mu naznačil, aby mluvil. Filip polkl, narovnal se a tentokrát nespustil žádný zmatek, ale vypověděl všechno po pořádku. Řekl, že Riedlův dům je prázdný, že z něj všechno narychlo odvezli, že jedna služebná od sousedů slyšela svého pána říkat, že dům prodali hluboko pod cenou, a že to celé působí, jako by někdo utíkal ve spěchu.

„A ještě jsem zjistil, že je už tři roky vdovec. Takže ta žena, co se před několika dny vydávala za paní Riedlovou, nebyla paní Riedlová. Byla to někdo jiný.“

V pracovně na chvíli zavládlo ticho. Matyáš si přejel rukou přes ústa, pak se podíval ke Kleslovi, ale ten jen mlčel. Arcivévoda se znovu opřel a skoro spíš sám pro sebe pronesl:

„Tak kdo má dnes přijít?“

Bert s Myklóšem mlčeli. Tu otázku si kladli od chvíle, kdy Filip vrazil do jejich pokoje. Matyáš chvíli hleděl před sebe, pak zvedl oči k nim.

„A vy jste si jistí?“

„Ano.“

Bert odpověděl bez zaváhání.

„Tohle si nevymyslel. Sedí to.“

Matyáš se zamračil a pomalu pokýval hlavou.

„Takže někdo věděl, že se po Riedlovi ptáme.“

Klesl se ozval tišeji.

„A někdo vám chtěl podstrčit falešnou stopu.“

„Nebo zjistit, co už víme.“

Bert doplnil: „Nebo zjistit, co už víme.“ Matyáš na něj hned pohlédl a krátce přikývl.

„Ano. I to.“

Filip stál tentokrát zticha, ale bylo vidět, že to v něm pracuje. Myklóš zůstal klidný, jen se mu oči stáhly víc než předtím.

„Co uděláme, až přijde?“

Otázku položil Myklóš.

Matyáš se narovnal. V té chvíli z něj spadla část vzteku a zůstala jen tvrdá soustředěnost.

„Přijmeme ji.“

Filip zvedl hlavu.

„I když víme, že lže?“

„Právě proto.“

Matyáš vstal a přešel ke stolu. Opřel se o něj oběma rukama a zadíval se na ně jednoho po druhém.

„Necháme ji mluvit. Chci slyšet, co si připravila. Každou větu. Každé zaváhání.“

Pak stočil pohled na Myklóše.

„Povedeš to ty.“

Myklóš krátce sklonil hlavu.

„Ano, arcivévodo.“

„Ty.“

Matyáš se podíval na Berta.

„Budeš mlčet tak dlouho, dokud ti neřeknu jinak. Máš ve tváři všechno, co si myslíš, a to dnes nechci.“

Bertovi v koutku cuklo, ale přikývl.

„Ano, arcivévodo.“

Filip už radši neříkal nic. Matyáš se na něj přesto podíval.

„A ty se nebudeš tvářit překvapeně, až začne lhát.“

Filip rychle přikývl.

„Nebudu.“

Klesl si odkašlal.

„A co když nepřijde vůbec?“

Na to už se Matyáš pousmál, ale nebylo v tom nic příjemného.

„Pak budeme vědět, že je chytřejší, než jsem doufal.“

Bert sledoval arcivévodu pozorněji než předtím. Už tolik neřval, ale právě to bylo horší. Když byl Matyáš tichý, býval nebezpečnější. Všechno v něm bylo sevřené a ostré.

„A ještě něco.“

Matyáš promluvil náhle.

„Ty dokumenty. Chci je vidět.“

Všichni tři ztuhli jen na zlomek vteřiny. Bert to ucítil jako úder do žaludku. Myklóš ale zareagoval první.

„Vybrané části vám předložíme.“

Matyáš se na něj podíval dlouze.

„Vybrané části?“

„Ano. Některé jsou nejasné, jiné jen útržkovité. Nechceme vás zatěžovat tím, co zatím sami nemáme srovnané.“

V pracovně bylo zase ticho. Bert skoro slyšel vlastní tep. Klesl stál nehnutě, ale sledoval je až příliš pozorně.

Pak Matyáš pomalu přikývl.

„Dobře. Ale ne dlouho.“

Bert si uvnitř oddechl, navenek zůstal klidný. Arcivévoda přešel zpátky ke křeslu a znovu se posadil.

„Teď odejděte. Až tu žena bude, dá vám Prunner vědět.“

„Ano, arcivévodo.“

Odpověděli téměř současně. Když se uklonili a obrátili ke dveřím, Bert cítil Matyášův pohled v zádech až do chvíle, než za nimi zapadly dveře. Na chodbě bylo zase ticho. Filip vydechl první.

„Tak tohle bylo lepší, než jsem čekal.“

Bert se na něj podíval.

„To jen proto, že ještě nepřišla.“

Myklóš nic neřekl, jen se zadíval před sebe do chodby. Všichni tři teď mysleli na totéž. Ne kdo byla ta žena. Ale kdo ji poslal a co udělá, až zjistí, že na ni čekají připravení.

Když vyšli od arcivévody, všichni tři chvíli mlčeli a dívali se do země. Chodba byla tichá a jejich kroky v ní zněly tvrději než obvykle. Myklóš šel první, pak se najednou zastavil a otočil se na Berta.

„Jak to vysvětlíme?“

Bert si promnul obličej.

„Já nevím.“

Filip se na ně podíval, jako by nechápal, co na tom může být těžkého.

„Prostě mu je dáme. Vždyť jste je našli v sudech.“

Oba se na něj podívali s takovou nechápavostí, až Filipovi z jeho vlastního tónu zmizela jistota. Pořád tam ale stál s lehkým úsměvem, jako by čekal, že mu řeknou, že si dělají legraci.

„To je náš konec.“

Filipovi něco došlo. Úsměv mu ztuhl.

„Co je s těma dokumentama? Proč je nemůžete jen tak dát?“

Bert se na něj chvíli díval a pak se zeptal.

„Viděl jsi ta data?“

Filip pokrčil rameny.

„No ptal jsem se, jestli to není budoucnost.“

A skoro se znovu usmál.

„Ale ona je to budoucnost.“

Filip se na něj zadíval, pak na Myklóše a zase zpátky na Berta.

„Jasně. A vy umíte čarovat a byli jste v budoucnosti. Jo a Veronika je zakletá princezna a čeká na prince.“

Pak se postavil rovněji, dal si ruce na hruď a už se neusmíval vůbec.

„A teď pravdu. Odkud máte ty dokumenty?“

Myklóš odpověděl dřív než Bert.

„Z budoucnosti.“

Filip se na něj podíval, jako by čekal, že se aspoň teď někdo rozesměje. Když se to nestalo, ztvrdl v obličeji.

„Tohle poslouchat nebudu. Jsem mladej, ale ne tak blbej. Budoucnost není.“

Bert i Myklóš se na něj podívali se zoufalstvím, které ho zasáhlo víc než ta slova. Filip zhluboka nadechl, otočil se a bez dalšího slova odešel. Bylo vidět, že je naštvaný, ale ještě víc zklamaný.

* * *

Filip vrazil do hospody tak prudce, až dveře bouchly o zeď. Uvnitř to vonělo vínem, kouřem a starým dřevem. Bylo tam přítmí a jen pár lidí, ale to mu vyhovovalo. Nechtěl nikoho známého, nechtěl otázky a už vůbec ne Bertův výraz, kterým se na něj díval, když mu neřekli pravdu. Sedl si ke stolu stranou, mávl na výčepního a ani se neobtěžoval rozhlížet.

„Džbán vína.“

Muž přikývl a za chvíli ho před něj postavil. Filip si nalil skoro po okraj, napil se a až tehdy trochu vydechl. Vztek v něm pořád seděl, ale pod ním bylo ještě něco horšího. Zklamání. Nechali ho zase stát venku jako kluka, co se může jen ptát, ale odpovědi pro něj nejsou. Zadíval se do hrnku a dlouho jen poslouchal hlasy kolem sebe. Hospodou se nesly útržky vět, smích, cinknutí džbánu o stůl, škrábání lavice po podlaze. Nic důležitého. Jen obyčejný hluk.

Postupně se lokál začal plnit. Přišli dva řemeslníci, za nimi voják s obvázanou rukou, pak starší žena, která se u výčepu hádala o cenu chleba. Filip zůstal ve svém koutě a pil pomaleji. Právě když chtěl dolít znovu, uslyšel od vedlejšího stolu jméno, které ho přimrazilo.

„Říkám ti, že Riedl neodjel jen tak.“

Filip zůstal bez hnutí. Jen položil džbán tišeji, než měl v úmyslu, a sklonil hlavu, jako by ho zajímal jen stůl. U vedlejšího stolu seděli dva muži. Jeden podsaditý, s červeným nosem a hlasem hrubým od vína. Druhý hubenější, nervóznější, pořád se rozhlížel, jako by i tady čekal uši navíc.

„A jak teda?“

„Ve spěchu. A se strachem.“

„To říkal kdo?“

„Kdo asi. Od nábřeží to ví každý, kdo má oči.“

Filip si nenápadně přisunul hrnek blíž a tvářil se, že pije. Ve skutečnosti poslouchal každé slovo.

„Já slyšel, že prodal dům.“

„Prodali ho za směšnou cenu. To není prodej, to je útěk.“

Filipovi v hlavě probleskl obraz toho domu. Tma v chodbách, prázdné místnosti, jediná služka a ta žena, která proti nim seděla tak klidně, jako by jí každá lež patřila.

„A kam jel?“

„Po vodě, ne po cestě. To je na tom právě to zvláštní. Kdo spěchá po cestě, toho vidí každý. Kdo zmizí po řece, ten se rozplyne.“

Druhý muž se nahnul blíž.

„Sám?“

„Kdepak. S ženskou.“

Filip ztuhl ještě víc.

„Se ženou?“

„No, s ženskou. Jestli byla jeho, to nevím. Ale paní to nebyla. Na to bych dal krk.“

„A proč myslíš?“

„Protože se nerozhlížela jako panička. Rozhlížela se jako někdo, kdo čeká, kdy po něm někdo sáhne.“

Filip sevřel hrnek tak pevně, až ho rozbolely prsty. Ta samá žena. Nemohla to být náhoda.

„A kdo je viděl?“

„Pál od skladiště. Ten měl na nábřeží oči vždycky všude.“

„Pál Vágner?“

„Jo, ten.“

Filip si to jméno hned uložil. Pál Vágner. Skladiště. Řeka. Riedl. Žena. Všechno do sebe začínalo zapadat.

„A víš, co je nejlepší?“

„Co?“

„Že ten dům už snad ani nebyl jeho. Jen se tam schovával. Tak to aspoň říkala Konečného děvečka.“

Druhý si odfrkl.

„Děvečky toho nakecají.“

„Jo. Ale když mluví všechny stejně, něco na tom bývá.“

Filip už nevydržel sedět dál jako přikovaný. Vzal svůj hrnek, zvedl se a přešel o stůl blíž, jako by jen hledal lepší místo.

„Je tu volno?“

Podsaditý muž po něm přelétl očima.

„Jestli ti nevadí společnost.“

Filip se posadil a trochu se usmál.

„Dnes mi nevadí nic.“

Hubenější si ho změřil podezřívavěji.

„Ty jsi odtud?“

„Ne. Ale jméno Riedl jsem už slyšel.“

„A proč tě zajímá?“

Filip pokrčil rameny a napil se.

„Prý dluží peníze jednomu známému. Tak jsem zvědavý, jestli ještě někde vůbec je.“

Výmluva zabrala. Podsaditý se uchechtl.

„Jestli sedl na loď, tak ho jen tak nenajdeš.“

„Takže opravdu odjel po řece?“

„Prý jo.“

„A ta žena?“

Oba se po sobě podívali.

„Co s ní?“

„Jen mě zajímá, kdo byla.“

„To neví nikdo. Tmavé vlasy, pěkná tvář, ale oči jak zima. Tak ji popisovali.“

Filipovi přeběhl mráz po zádech. Přesně to sedělo.

„A ten Pál… kde ho najdu?“

Hubenější chvíli váhal.

„U staré zdi, u nábřeží. Má tam skladiště. Ale jestli za ním půjdeš, zapře i vlastní matku.“

„To umí každý, kdo má co skrývat.“

Podsaditý se zasmál.

„Ty nejsi odsud, ale nemluvíš hloupě.“

Filip se napil.

„To se občas stává.“

Neptal se už přímo. Nechal je chvíli mluvit mezi sebou, občas něco utrousil, občas přikývl. Dozvěděl se už dost. Riedl nebo muž pod tím jménem odjel narychlo. Ne po silnici, ale po vodě. Dům prodali pod cenou. A ta žena nebyla žádná paní Riedlová, ale někdo, kdo s ním hrál svou roli až do konce.

Když už z nich víc nedostal, dopil zbytek, položil na stůl pár mincí a vstal.

„Díky za společnost.“

„A za víno?“

Filip se pousmál.

„To si zaplaťte sami.“

Podsaditý se zasmál a mávl rukou. Filip vyšel ven a studenější vzduch ho praštil do tváře. V tu chvíli byl střízlivější než předtím. Ne kvůli vínu. Kvůli tomu, co právě slyšel. Pál Vágner. Nábřeží. Stará zeď. Loď. A žena, která nebyla ženou.

Rozběhl se zpátky k Hofburgu, protože teď už věděl, že tohle musí Bert s Myklóšem slyšet.

* * *

Bert s Myklóšem zamířili rovnou k Veronice. Cestou skoro nemluvili, protože oba věděli, že tohle už nejde dál odkládat. Když Marta otevřela a pustila je dovnitř, Veronika se na ně podívala jen jednou a hned poznala, že je zle. Seděla opřená o polštáře, bledá, ale oči měla až nepříjemně jasné.

„Marto, nech nás chvíli samotné.“

Marta se na ni podívala, pak sjela pohledem na oba muže a bez jediného slova odešla ke dveřím. Ještě se zastavila.

„Kdyby se ti udělalo hůř, zavoláš.“

„Zavolám.“

Jakmile se dveře zavřely, v pokoji zůstalo ticho. Veronika se na ně dívala vážně, bez stopy únavného humoru, kterým všechno obvykle odlehčovala. Bert v její tváři na okamžik uviděl arcivévodu. Ten samý pevný pohled, stejnou tvrdost v čelisti, když čekala pravdu a nechtěla slyšet nic jiného. Myklóše to zarazilo taky. Zahlédl to v ní poprvé tak zřetelně, až mu z toho nebylo dobře.

„Tak.“

Klidný hlas nesl v jediném slově víc rozkazu než prosby.

„Co se stalo?“

Bert se nadechl, ale Veronika ho zastavila zdviženou rukou.

„Nezkoušej to okecat. Vidím to na vás hned. Mluvte.“

Myklóš se podíval na Berta, ale ten mlčel. Nakonec začal on.

„Je to horší, než jsme čekali.“

Veronika se ani nepohnula.

„To není odpověď.“

„Ta žena nebyla Riedlová.“

Tentokrát se jí v očích něco pohnulo.

„Cože?“

Bert se opřel o pelest postele, jako by mu to mělo pomoct.

„Filip byl znovu ve městě. Zjistil, že Riedl je tři roky vdovec. Dům je prázdný, všechno odvezli a prodali ho pod cenou. Ta ženská, co tam na nás hrála paní domu, lhala.“

Veronika chvíli mlčela.

„Dobře. To je špatné. Ale to není to hlavní.“

Bert s Myklóšem se na sebe podívali. Veronika si toho všimla hned.

„Takže pokračujte.“

Bert si přejel rukou po tváři.

„Filip přišel na to, že mu neříkáme všechno. A… pohádali jsme se.“

„Jak moc?“

„Dost.“

„A proč?“

Teď už Bert neměl kam uhnout. Podíval se jí přímo do očí.

„Protože chtěl vědět, odkud máme ty dokumenty.“

Veronika zůstala nehybná.

„A vy jste mu řekli co?“

Myklóš si odkašlal.

„Pravdu.“

„Tu pravou pravdu?“

„Ano.“

Veronika na vteřinu zavřela oči.

„To snad ne.“

Bert sklopil hlavu.

„Jo.“

„A on?“

„Naštval se. A odešel.“

Na chvíli bylo v pokoji úplné ticho. Veronika se pomalu opřela hlouběji do polštářů, ale pohled z nich nespustila.

„Dobře. Takže Filip ví, že dokumenty jsou z budoucnosti. Co dál?“

Bert sevřel čelist.

„Arcivévoda je chce vidět.“

Teprve tahle věta ji opravdu zarazila. Zbledla ještě víc.

„Všechny?“

„Zatím jsme to oddálili.“

„Zatím.“

Zopakovala slovo tiše a zadívala se stranou, jako by si v hlavě rychle skládala možnosti.

„Jak jste to vysvětlili?“

Myklóš odpověděl klidněji než Bert.

„Že jsme je našli v sudech. Jenže to dlouho nevydrží. Bude je chtít vidět.“

Veronika pomalu přikývla.

„Samozřejmě že bude.“

Bert udělal krok blíž.

„Verčo…“

Otočila k němu hlavu.

„Ne. Teď mluvím já.“

A zase tam byl ten výraz, který v ní před chvílí zahlédl. Tvrdý, soustředěný, chladný. Přesně ten, který mívá Matyáš, když přestane křičet a začne doopravdy přemýšlet.

„Ukažte mi, co přesně v těch papírech je nejhorší.“

Myklóš se zamračil.

„Ty jsi slabá.“

„To vím.“

„Měla bys ležet.“

„Ležím.“

Bertovi v koutku cuklo, ale teď se neusmál.

„Nechceme tě do toho tahat víc, než musíme.“

Veronika se na něj podívala tak ostře, až ztichl.

„Už v tom jsem. Jen jste mi to doteď nechtěli přiznat.“

Nikdo jí to nevyvrátil.

„Takže znovu. Řekněte mi všechno. Jak jste ty dokumenty získali, co v nich je, co už ví Filip a co přesně chce arcivévoda.“

Bert si sedl, jako by mu podlomila kolena únava i to, že už nemělo smysl něco tajit.

„Šli jsme do budoucnosti. S Martinem. Přes medailon. Tam jsme dostali papíry, které se týkají Riedla, Prešpurku, Bílého domu a dalších věcí. Vzali jsme je sem. Filip si všiml dat. Pak jsme mu to řekli. A teď je chce vidět Matyáš.“

Veronika to vyslechla bez jediné poznámky. Až když domluvil, pomalu vydechla.

„Dobře.“

Myklóš se na ni zadíval.

„Dobře?“

„Ne dobře. Strašně. Ale aspoň to konečně vím celé.“

Chvíli mlčela. Pak se podívala z jednoho na druhého.

„Filip se vrátí.“

Bert zvedl oči.

„Jsi si jistá?“

„Ano. Je uražený, ne hloupý.“

Myklóš nepatrně přikývl.

„Přesně.“

Veronika si upravila přikrývku přes kolena a znovu se narovnala.

„A arcivévoda ty papíry uvidí jen přes nás.“

Bert se zamračil.

„Přes nás?“

„Přes vás. Přes mě ne. Já tam nejdu.“

V té větě bylo tolik hořkosti, až se Bertovi sevřelo hrdlo.

„Vybereme jen to, co může vidět. Zbytek ne. Nic s runou času, nic, co by bylo moc nápadné, nic, co by se nedalo okecat.“

Myklóš ji poslouchal čím dál pozorněji.

„A když bude chtít všechno?“

Veronika se na něj podívala s ledovým klidem.

„Pak mu všechno nedáte.“

„To se snadno řekne.“

„Ano. Ale uděláte to.“

Bert sklopil oči.

„A čím to zdůvodníme?“

Veronika se na okamžik odmlčela.

„Že některé listy jsou poškozené. Že jim sami nerozumíte. Že je ještě třídíte. Že nechcete předložit něco, co by se dalo vyložit špatně. On je ješitný, ale ne hloupý. Když mu dáte pocit, že mu šetříte čas a chráníte ho před zmatkem, chvíli to přijme.“

Myklóše to překvapilo.

„Ty už ho čteš moc dobře.“

Veronika se na něj krátce podívala.

„Bohužel.“

Pak stočila pohled zpátky k Bertovi.

„A ještě něco. Odteď už přede mnou nic takového neskrývejte.“

Bert si promnul čelo.

„Chtěli jsme tě chránit.“

„Vím.“

„A?“

„A nesnáším to.“

V pokoji znovu zavládlo ticho. Zvenčí se ozval tlumený krok, pak šustění látky a zase klid. Veronika se opřela unaveněji než před chvílí, ale pohled měla pořád pevný.

„Teď mi přineste ty papíry, které může vidět. A pak mi přiveďte Filipa, až se vrátí. Jestli se na vás naštval, zvládnu ho líp než vy.“

Bert na ni chvíli hleděl.

„Toho se právě bojím.“

V koutku jí konečně nepatrně cuklo.

„Správně.“

Pak zavřela oči jen na okamžik a dodala tišším hlasem:

„A teď už opravdu všechno.“

„Teď to uděláte podle mě. Je to jasné. A vím, že arcivévoda dostává dopisy od Rudolfa, aby mě pustil do Prahy. Proto dnes tak řádil.“

Kluci se na ni podívali udiveně. Veronika si je změřila pohledem.

„Co si myslíte, že nic nevím? Mám své lidi.“

Pak se podívala na listiny.

„Ale teď k těm papírům. Podíváte se na datum a dáte mu jen ta data, která už byla. Je to jasné.“

Bert se nadechl.

„Ano, ale…“

Veronika zvedla ruku, aby ji nepřerušoval.

„O zbytek se postarám sama.“

Pak je sjela pohledem oba.

„A teď jděte.“

Poslala je pryč. Vyšli z pokoje a oba se nestačili divit, jak to všechno ví. Bert se ohlédl ke dveřím.

„Že by Marta?“

Myklóš pokrčil rameny.

„Asi.“

Bert si promnul čelo.

„Jdem na ty dokumenty.“

„Jo, jdeme.“

Bert a Myklóš přišli k Bertovu pokoji. Jakmile za sebou zavřeli dveře, Bert hned klekl k posteli, sáhl do úkrytu a vytáhl schované dokumenty. Položil je na stůl a chvíli se na ně oba jen dívali.

„Tak a teď musíme ty papíry roztřídit na ty, co už byly.“

Myklóš přikývl a přisunul si židli blíž.

„Dobře, jdem se podívat.“

Pustili se do toho mlčky a opatrně. Jeden list po druhém brali do ruky, kontrolovali data a odkládali je na dvě hromady. V pokoji bylo ticho, jen papír tiše šustil pod prsty a občas někdo krátce vydechl, když narazili na něco, co tam rozhodně zůstat nesmělo. Trvalo to déle, než čekali, ale nakonec v tom měli jasno. Bert položil poslední list na menší hromadu a narovnal se.

„Tak. Tahle hromada jde arcivévodovi a tahle zůstane nám.“

Myklóš se na obě hromady podíval a přikývl.

„Jo. Přesně.“

Bert vzal listiny určené pro Matyáše, srovnal je a sevřel v ruce. Oba se ještě jednou podívali na zbytek, který nechali na stole, jako by se ujišťovali, že je všechno opravdu tak, jak má být. Pak se otočili a vyšli z pokoje. Na chodbě šli vedle sebe mlčky, každý ponořený do svých myšlenek. Až po chvíli Myklóš prolomil ticho.

„Myslíš, že nám to sežere?“

Bert se ani nepodíval na něj.

„Modli se.“

Když došli k arcivévodovi a předali mu papíry, Matyáš si je hned vzal do ruky. Jeden list po druhém obracel a nevěřícně na ně hleděl. Bert s Myklóšem stáli před ním bez hnutí, tvářili se klidně, ale uvnitř se tak trochu modlili, aby si nevšiml víc, než měl.

„Co to je?“

Arcivévoda držel jeden list proti světlu a mračil se.

„Co je to za papír?“

Myklóš se uklonil jen nepatrně.

„To nevím, Vaše Výsosti. Taky jsme se divili. Nikdy jsme takový papír neviděli.“

Matyáš mu nevěnoval pohled. Pořád držel list mezi prsty, zkoumal jeho pevnost a pak ho podal Kleslovi. I ten ho začal obracet ze strany na stranu.

„Je pevný. Není tak křehký jako ten náš.“

Klesl zvedl oči.

„Zajímavé. A to písmo… vypadá jako naše, ale ten inkoust je zvláštní.“

Vtom se otevřely dveře a vešel Prunner.

„Vaše Výsosti, pan Eusebius.“

Všichni se otočili tím směrem. Bertovi i Myklóšovi hlavou bleskla táž otázka. Co tady dělá?

Eusebius vešel dovnitř pomalu. Byl bílý jako stěna, skoro průsvitný. Bylo na něm vidět, že se stěží hýbe, ale přesto se snažil stát vzpřímeně, jako by ho sem nedonesla bolest, ale vlastní vůle. Stál ve dveřích jen krátce, pak udělal ještě pár kroků dovnitř. Na první pohled bylo jasné, že sem vůbec neměl chodit.

Eusebius se postavil před arcivévodu a poklonil se, dalo mu to velkou námahu. Klesl zbledl, ale zachoval si důstojnost.

„Vaše Výsosti, pan Eusebius by si možná mohl sednout, sám vidíte, že není v nejlepší kondici.“

Arcivévoda souhlasil a kývl na Prunnera, ten podal stoličku. Eusebius se na ni rád posadil.

„Vaše Výsosti, slyšel jsem, že vám byly zasílány dopisy z Prahy, abych se vrátil. Avšak můj stav tomu neodpovídá.“

Arcivévoda se na něj podíval a pak přísně na kluky. Ti zavrtěli hlavou, že oni to nebyli. Eusebius si toho všiml a řekl, že má své zdroje.

„Ale proto jsem přišel. Vím, jak uklidnit císaře, aniž bych tam musel jet. Potřebuji rychlého posla a psací potřeby.“

Arcivévoda se zamračil, ale poslouchal.

„Napíšu Pistoriovi, aby přivezl jednoho alchymistu. Císař o něm pořád mluvil a vím, že by ho dokázal uklidnit.“

Arcivévoda se zamračil, ale co mohl dělat.

„Dobrá, budete ho mít.“

Eusebius poděkoval. Pak se podíval na stůl.

„Mohu?“ zeptal se Eusebius.

Ten kývl hlavou. Eusebius vzal papíry do ruky a dělal, že je zkoumá. Pak je položil na stůl a pokýval hlavou.

„Takový papír jsem už viděl.“

Arcivévoda se na něj s úžasem podíval.

„A kde jste je viděl?“

„V knihovnách po Turcích. Prý zkouší nový druh papíru, odolnější proti roztrhnutí a i pomaleji hoří.“

Arcivévoda vytřeštil oči.

„Cože? Turci v paláci? To snad ne. Tohle už je velezrada.“

Eusebius se na něj klidně podíval.

„Nemá být vyslýchána Riedlová?“

Arcivévoda se zarazil.

„No jo. Riedlová. Na ni se zapomnělo.“

Pak se prudce otočil.

„Okamžitě jděte a vyslechněte tu podvodnici!“ zařval arcivévoda.

Arcivévoda zavolal Prunnera.

„Už přišla Riedlová?“

„Vaše Výsosti, nevím. Jdu to zjistit.“

Uklonil se a odešel. Arcivévoda vstal a začal chodit po pokoji.

„Tak schválně, jestli přijde ta podvodnice.“

Za chvilku přišel Prunner.

„Je tady, Vaše Výsosti.“

Všichni byli překvapení. Arcivévoda se zarazil, pak hned rozhodl.

„Dej ji do vedlejšího pokoje, chci ji slyšet.“

Pak se podíval na Berta a Myklóše.

„A vy jí dejte co proto. Chci doznání.“

Pak se podíval na Eusebia.

„A vy jděte psát ty dopisy.“

Klesl hned vykročil.

„Já panu Eusebiovi pomohu, sotva se drží na nohou.“

Arcivévodu to překvapilo.

Zavolali stráže, aby ji odvedly do vězení, jen přikázali slušné zacházení. Když za ní zapadly dveře, Bert s Myklóšem se bez zdržování vrátili k arcivévodovi. Ten už na ně čekal. Bylo na něm vidět, že slyšel celý výslech. Stál u stolu, mlčel a chvíli si je jen měřil pohledem. Pak pomalu přikývl.

„Musím uznat, pánové, že jste byli přesvědčiví.“

Bert i Myklóš mlčeli. Matyáš se opřel dlaněmi o stůl a zadíval se do listin, jako by si v hlavě skládal všechno, co právě slyšel.

„Nelíbí se mi to. Ani trochu. Ale jestli ta ženská nelhala ve všem, pak nám nic jiného nezbývá.“

Zvedl oči.

„Musíte do Uher.“

V místnosti na okamžik zavládlo ticho. Bert cítil, jak se v něm všechno sevřelo, ale navenek jen nepatrně přikývl. Myklóš udělal totéž.

„Ano, Vaše Výsosti.“

Matyáš se zamračil.

„Neříkejte to tak klidně. Nejedete na výlet. Jestli je Riedl v Uhrách a stopa vede přes Prešpurk, jedete do vosího hnízda.“

„To víme.“

Bert odpověděl tiše.

Arcivévoda se na něj zadíval, pak přešel pár kroků po místnosti a znovu se zastavil.

„Pojedete rychle a nenápadně. Žádný dvůr, žádná okázalost. Chci vědět, kdo byl ten muž v tmavém, kdo nosí prsten s červeným kamenem a kdo kulhá.“

Na chvilku se odmlčel a pak dodal tvrději:

„A jestli Riedla najdete, chci ho živého.“

Myklóš sklonil hlavu.

„Rozumím.“

Matyáš stočil pohled ke Kleslovi.

„A vy zařiďte, aby se o té ženě nerozkřiklo víc, než je nutné.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

Pak se arcivévoda vrátil pohledem k Bertovi a Myklóšovi.

„Eusebius nikam nejede.“

Bert se ani nepohnul.

„To jsme ani nečekali.“

Matyáš si odfrkl.

„To doufám. Sotva se drží na nohou a už mi chodí do pracovny radit.“

Pak mávl rukou.

„Připravte se. Dostanete peníze, koně i vše potřebné. Prunner to zařídí.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

Matyáš je ještě chvíli pozoroval, jako by chtěl říct něco dalšího, ale nakonec jen krátce kývl ke dveřím.

„Jděte.“

Oba se uklonili a vyšli ven. Na chodbě se na okamžik zastavili. Bert vydechl a podíval se před sebe.

„Tak je rozhodnuto.“

Myklóš krátce přikývl.

„Jedeme do Uher.“

Bert si přejel rukou po tváři.

„A teď to říct Filipovi.“

Myklóš se na něj podíval.

„A Veronice.“

Bert se uchechtl bez veselí.

„Ta to bude vědět dřív, než otevřu pusu.“

Už se chystali k odchodu, když se na chodbě ozval rychlý běh. Všichni se otočili právě ve chvíli, kdy se dveře prudce otevřely a dovnitř vrazil Filip. Byl zadýchaný, tváře rozpálené a bylo vidět, že běžel bez zastavení až sem. Na okamžik se opřel o futro, aby popadl dech, ale hned se narovnal, protože si uvědomil, že nestojí jen před Bertem a Myklóšem, ale i před samotným arcivévodou.

„Vaše Výsosti, omlouvám se.“

Matyáš se na něj podíval ostře, ale nic neřekl. Filip polkl a pokračoval.

„Byl jsem v hospodě a slyšel jsem rozhovor dvou mužů o Riedlovi.“

Bert i Myklóš zůstali stát bez hnutí. Filip se nadechl a spustil všechno, co slyšel, tentokrát už po pořádku a bez zmatku. Řekl, že se mluvilo o tom, že Riedl neodjel jen tak, ale ve spěchu a se strachem. Že dům nebyl prodán jako běžný majetek, ale skoro pod cenou, jako by šlo o útěk. Že se nevypravil po cestě, ale po vodě. A hlavně že nejel sám.

„Říkali, že s ním byla žena. Ale ne paní. Prý se nechovala jako urozená žena, spíš jako někdo, kdo čeká, že po něm kdykoli někdo sáhne.“

Matyáš přimhouřil oči.

„A kdo to řekl?“

„Jeden muž v hospodě, který slyšel řeči od nábřeží. A padlo tam ještě jedno jméno. Pál Vágner. Má skladiště u staré zdi.“

Teď už poslouchal i arcivévoda bez jediného pohybu. Filip cítil, že má mluvit dál, a tak dodal i zbytek.

„Prý ten dům už snad ani nebyl jeho. Že se tam jen schovával. A že to vědí lidi kolem řeky.“

V místnosti bylo chvíli ticho. Matyáš přešel pomalu ke stolu a zadíval se do prázdna, jak to dělal vždycky, když mu věci začaly zapadat do sebe rychleji, než by chtěl.

„Takže to nebyl jen ten dům a ta falešná ženská, ale ještě k tomu zmizel po vodě.“

Klesl sklopil oči a jen si promnul prsty, jako by si v duchu přepočítával všechny možnosti. Bert se podíval na Filipa a tentokrát v něm nebyla výčitka, jen krátké uznání. Filip to zachytil a poprvé od hádky se trochu narovnal.

Matyáš se zastavil a obrátil se zpátky k nim.

„Tohle mění situaci.“

Myklóš přikývl.

„Ano, Vaše Výsosti.“

„Ne. Ještě víc ji zhoršuje.“

Pak se podíval přímo na Filipa.

„A vy jste to slyšel celé?“

„To podstatné ano.“

„A ten Vágner?“

„Je u nábřeží, u staré zdi. Tam bych začal.“

Arcivévoda chvíli mlčel, pak pomalu přikývl.

„Dobře.“

Podíval se na všechny tři.

„O to víc musíte do Uher. A rychle.“

Bert sklonil hlavu.

„Ano, Vaše Výsosti.“

Matyáš se zadíval ještě na Filipa.

„Tentokrát jste udělal dobře, že jste nejdřív poslouchal a až pak mluvil.“

Filip zamrkal, jako by podobnou větu nečekal.

„Děkuju, Vaše Výsosti.“

„Nezvykat si.“

Filip zase rychle zvážněl. Bert musel sklopit oči, aby nebylo vidět, že mu v koutku cuklo. Arcivévoda pak mávl rukou ke dveřím.

„Teď už jděte. A vezměte s sebou všechno, co víte. V Uhrách nebudete mít čas začínat od začátku.“

Oba starší přikývli. Filip taky. Když vyšli na chodbu, zavládlo mezi nimi na okamžik ticho. Pak se Bert podíval na Filipa.

„Takže hospoda.“

Filip pokrčil rameny.

„Říkal jsem, že občas pracuju po svém.“

Myklóš se na něj podíval a tentokrát se opravdu lehce usmál.

„Jen hlavně, ať to příště neskončí zase v kádi.“

Odešli od arcivévody. Bert se hned zastavil.

„Půjdu se podívat za Veronikou, jak je na tom.“

Myklóš si odfrkl.

„Je to cvok.“

Bert se na něj podíval.

„Ale zachránila nám krk. Nebýt jí, nevím, jak bychom ty papíry obhájili.“

Filip se zamračil.

„Co se stalo?“

Myklóš ho vzal za ramena a otočil ho chodbou pryč.

„Pojď. Půjdeme se balit, hrdino.“

Myklóš odváděl Filipa dál, zatímco Bert zamířil opačným směrem. Když došel k Eusebiovu pokoji, dveře byly pootevřené. Vešel tiše a zastavil se hned za prahem. Veronika se ještě nepřevlékla z Eusebia; pořád měla černý kabátec a kalhoty. Stála u stolu a sotva se držela na nohou, přesto zůstávala rovná, jako by si nechtěla dovolit ani na okamžik polevit. Právě u ní byl posel. Eusebius mu podával dva dopisy.

„Tohle dáte Pistoriovi.“

Posel si je vzal. Na jednom bylo nadepsáno arcibiskupství, na druhém Alessandro Scotta.

„Nikomu jinému. Pouze do rukou arcibiskupa.“

Posel přikývl.

„Ano, pane.“

Eusebius se na něj zadíval tvrději.

„Chraňte ty dopisy tělem.“

„Ano, pane.“

Posel je uložil do brašny, uklonil se a rychle odešel. Bert se za ním chvíli díval a pak stočil pohled zpátky k Veronice. Byla bledá, skoro průsvitná, a jakmile se za poslem zavřely dveře, musela se na okamžik opřít rukou o stůl. Když si všimla Berta, zvedla hlavu a usmála se.

„Tak co? Pořád stojíte?“

Bert si ji chvíli jen měřil.

„Ty by ses spíš měla ptát, jestli stojíš ty.“

Veronika se pousmála trochu víc, ale bylo vidět, že ji to stojí sílu.

„Zatím ano.“

Bert došel blíž.

„Neměla bys být v posteli?“

„Měla.“

„A proč nejsi?“

Veronika pokrčila ramenem.

„Protože kdybych zůstala v posteli, odjeli byste do Uher mnohem hůř připravení.“

Bert si povzdechl a opřel se o stůl naproti ní.

„Marta tě zabije.“

„To je možné.“

„A já jí v tom asi nebudu bránit.“

Veronika sklopila na chvíli oči, pak se znovu podívala na Berta.

„Arcivévoda souhlasil?“

„Jo. Jedeme.“

Na okamžik mezi nimi zůstalo ticho. Veronika přikývla, jako by to čekala od chvíle, kdy poprvé slyšela jméno Prešpurk.

„Dobře.“

Bert si ji prohlížel dál.

„Dobře? Jen tohle?“

„Co chceš slyšet? Že jsem nadšená? Nejsem. Ale jiná cesta teď není.“

Bert sevřel čelist.

„Nechce se mi tě tu nechávat.“

Veronika se pousmála unaveněji.

„Skoro jsi milej.“

„Drž se.“

„Snažím se.“

Bert se odmlčel a pak ztišil hlas.

„Filip se naštval.“

Veronika na něj chvíli jen hleděla.

„Kvůli těm papírům?“

„Jo.“

„A?“

„Přebolí ho to. Jen mu chvíli trvá, než se srovná.“

Eusebiovi cuklo v koutku.

„Přesně.“

Bert si promnul čelo.

„Jo.“

Veronika se opřela víc o stůl.

„Vrátí se.“

„Ty jsi nějak klidná.“

„Nejsem klidná. Jen už na to nemám sílu vypadat jinak.“

Bert se na ni zadíval pozorněji. To nebyl vtip. V hlase už měla únavu tak hluboko, že ji ani neskrývala.

„Kdy ses naposledy najedla?“

Veronika chvíli přemýšlela.

„To je zákeřná otázka.“

„Takže dávno.“

„Možná.“

Bert si odfrkl.

„Sedni si.“

„Už jsem dnes seděla před arcivévodou. To stačí.“

„Eusebie.“

Tentokrát v tom bylo varování. Veronika se na něj chvíli dívala, pak nakonec přece jen ustoupila a pomalu se posadila na židli. Jakmile dosedla, bylo vidět, že se jí ulevilo víc, než by přiznala.

„Spokojený?“

„Ne. Ale míň mě štveš.“

Veronika se opřela a zavřela na vteřinu oči.

„To je pokrok.“

Bert zůstal stát proti ní a chvíli mlčel. Pak z kapsy vytáhl jeden přeložený list.

„Tohle ti nechávám.“

Veronika zvedla oči.

„Co je to?“

„Sepsal jsem, co víme. Stručně. Kdyby se něco stalo, ať nejsi úplně naslepo.“

Veronika si ten list vzala a chvíli ho držela v prstech.

„Děkuju.“

Bert se na ni podíval.

„Až přijde Marta, zkus se tvářit, že ses nikam netahala.“

„To už teď nezachráním.“

„Tak se aspoň neskládej přede mnou.“

Veronika se pousmála.

„Udělám, co bude v mých silách.“

Bert přikývl a už chtěl odejít, ale u dveří se ještě zastavil.

„Verčo.“

Veronika k němu zvedla hlavu.

„Hm?“

„Dávej na sebe pozor.“

Na okamžik se v její tváři něco změkčilo, ale hned to zase schovala.

„Vy taky.“

Bert přikývl a vyšel na chodbu. Za zády ještě slyšel tiché šustění papíru, jak Veronika rozkládá list, který jí nechal, a pak už jen ticho Hofburgu, které se znovu rozlilo kolem.

Bert odcházel od Veroničina pokoje a hned na chodbě narazil na Martu. Stačil se na ni jen podívat a bylo mu jasné, že se jí to vůbec nelíbí. Marta měla sevřené rty a v očích přesně ten výraz, který přicházel pokaždé, když měla chuť někoho seřvat, ale ještě se držela.

„Mně se vůbec nelíbí, že vylezla z postele a objevila se u arcivévody.“

Bert si povzdechl.

„Mně taky ne.“

Pak se na ni podíval a dodal:

„A ještě by chtěla do Uher.“

Marta se zarazila a prudce k němu otočila hlavu.

„Ona se zbláznila.“

Bertovi v koutku cuklo.

„Celá Veronika.“

Marta si odfrkla, pak se k němu naklonila blíž, aby ji nikdo jiný neslyšel.

„Večer po poslední mši v kapli.“

Bert se na ni podíval pozorněji.

„Co?“

Marta ztišila hlas ještě víc.

„Mám ten dopis. Dám zprávu i Kleslovi, aby tam byl.“

Bert pomalu přikývl.

„Dobře.“

„A přijď včas.“

„Přijdu.“

Marta se od něj zase odtáhla, ještě jednou si ho změřila a pak zamířila ke dveřím. Bert ji chvíli sledoval. Jakmile vstoupila dovnitř, ozval se z pokoje její hlas ještě dřív, než za ní dveře úplně zapadly.

„Tak tohle ne. Takhle si to opravdu nepředstavuju.“

Bert se neubránil krátkému pousmání. Jen zavrtěl hlavou a vykročil chodbou dál. Veronika byla opravdu celá Veronika.

Bert přišel za klukama právě ve chvíli, kdy se nad hromadou věcí dohadovali, co vzít s sebou a co nechat být. Na posteli ležely košile, pláště, měšce, provazy, kus sušeného masa, náhradní boty, dvě lahvice, deka a Filip se nad tím vším tvářil, jako by bez poloviny těch věcí nemohl přežít ani den. Myklóš stál u stolu, ruce založené na prsou, a sledoval tu spoušť s čím dál menší trpělivostí.

„Tohle ne.“

Filip zvedl deku.

„A proč ne?“

„Protože to zatíží koně.“

„Jedna deka?“

„Jedna deka, tvoje druhé boty, další košile a všechno tvoje kdyby náhodou.“

Filip deku zase hodil na postel.

„Tak promiň, že nechci zmrznout někde v příkopu.“

Bert se opřel o futro a chvíli je jen sledoval.

„Jak vám to jde?“

Oba se po něm otočili. Filip hned ukázal na Myklóše.

„On mi chce nechat půlku věcí.“

Myklóš ani nemrkl.

„Protože půlku věcí nepotřebuješ.“

Bert přešel blíž k posteli a hrábl do hromady.

„Co všechno tu máte?“

Filip začal ukazovat skoro dotčeně.

„Košile, plášť, jídlo, deku, boty, nůž, lahvici, ještě jednu lahvici a…“

Myklóš ho přerušil.

„A hromadu nesmyslů.“

Bert vzal do ruky jednu lahvici, zatřásl s ní a podíval se na Filipa.

„Co je v tom?“

Filip trochu znejistěl.

„Pálenka.“

„To tu necháš.“

„Cože?“

„To tu necháš.“

Filip rozhodil rukama.

„A když nás někdo přepadne?“

Myklóš si odfrkl.

„Tak ho poleješ pálenkou a utečeš?“

Bert položil lahvici stranou.

„Vezmeme jen to, co je opravdu potřeba. Oblečení, zbraně, něco k jídlu, peníze, obvazy. Nic navíc.“

Filip se zamračil.

„Strašná nuda.“

„Cesta do Uher není výlet.“

Myklóš krátce přikývl.

„Přesně.“

Bert se podíval po pokoji a pak znovu na tu hromadu.

„Každý jednu brašnu. Nic víc. Když to neuneseš ty, neponese to ani kůň.“

Filip si povzdechl tak zmučeně, až by mu to člověk skoro věřil.

„Vy dva jste proti mně spiknutí.“

„Ano.“

Myklóš to pronesl s naprostým klidem.

Bertovi v koutku cuklo.

„A právem.“

Filip chvíli mlčky přehraboval věci, pak vzal do ruky další košili.

„Tu si vezmu.“

„Tu si necháš.“

„A tuhle?“

„Tu taky.“

„Tak co si mám vůbec vzít?“

Myklóš k němu došel, vytáhl mu z hromady jednu košili, jeden plášť, boty a měšec.

„Tohle.“

Filip se na to podíval, pak na něj.

„Ty máš radost, když mi ničíš život.“

„Ano.“

Bert mezitím přešel ke stolu, vzal váček s obvazy a mastí a nenápadně kývl na Myklóše. Když k němu Myklóš došel blíž, naklonil se k němu a řekl tak tiše, aby to Filip neslyšel:

„Marta má ten dopis. Večer po poslední mši v kapli. Klesl tam bude taky.“

Myklóš jen nepatrně přikývl.

„Dobře.“

Filip, který právě neochotně skládal jednu jedinou povolenou košili do brašny, zvedl hlavu.

„Co si tam šeptáte?“

Bert se na něj podíval.

„Že se máš konečně pohnout.“

Filip si odfrkl, ale zase sklopil oči ke svým věcem. Bert vzal z postele další kus výbavy a hodil ho stranou.

„Tohle taky ne.“

Filip se podíval, co to bylo, a skoro vyjekl.

„To je můj polštář.“

„Přesně.“

Myklóš se poprvé za poslední chvíli opravdu pousmál.

„Bez polštáře přežiješ.“

Filip si sedl na postel a zadíval se na svou brašnu, která najednou vypadala žalostně prázdně.

„Jestli umřu nepohodlím, budu vás strašit.“

„Když budeš opravdu mrtvý, možná.“

Bert začal rovnat vlastní věci mnohem rychleji a úsporněji než Filip. Myklóš udělal totéž. Během chvíle bylo jasné, kdo z nich někdy opravdu cestoval a kdo si pod cestou představuje přesun celé domácnosti.

Filip je chvíli sledoval a pak si povzdechl.

„Já nevím, jak to děláte.“

„Používáme rozum.“

Myklóš odpověděl prostě.

„To jsem neměl začínat.“

Filip zamumlal cosi pod nos a znovu se sklonil k brašně.

Bert si utáhl řemen, zvedl oči a přejel je oba pohledem. V pokoji už byl větší pořádek, hromada se zmenšila a konečně to začínalo vypadat, že opravdu odjedou a ne že se budou stěhovat na půl roku.

„Dobře. Tohle stačí. Zbytek tu zůstane.“

Filip si ještě jednou zoufale prohlédl polštář odložený na židli, ale nakonec už nic nenamítl. Jen zavřel brašnu a zamračil se na ni, jako by mu osobně ublížila.

„Tak jo.“

Bert přikývl.

„Tak můžeme.“

* * *

Večer po poslední mši odcházeli do kaple jen Bert a Myklóš. Hofburg už ztichl a chodby byly skoro prázdné, jako by se i kámen kolem nich snažil nemluvit nahlas. Došli dovnitř a posadili se blíž dopředu. Byli tam sami. Jen několik svící ještě hořelo a světlo se tiše třáslo po lavicích a stěnách. Chvíli čekali mlčky, každý ponořený do svých myšlenek. Za chvíli se otevřely dveře a přišla Marta. V ruce držela složený list a tvářila se ještě vážněji než obvykle. Došla k nim a posadila se naproti. Krátce si je oba přeměřila a pak položila dopis do klína. Po chvilce se dveře otevřely znovu a dovnitř vešel Klesl. Rozhlédl se po kapli, jako by si chtěl být jistý, že jsou opravdu sami, a teprve pak došel až k nim. Posadil se a chvíli bylo zase ticho. Marta přejela prsty po přeloženém listu a pomalu řekla:

„Mám ten dopis.“

Marta ho podala Bertovi. Ten list otevřel, ale číst to byl problém. Písmo bylo kostrbaté, inkoust místy rozpíjený a některá slova skoro nečitelná. Chvíli se s tím trápil, pak jen zakroutil hlavou a podal ho Kleslovi. Ten si list vzal, vstal, přešel blíž ke svícnu a natáhl ho ke světlu. V kapli bylo takové ticho, že bylo slyšet i šustění papíru v jeho prstech. Četl pomalu, řádek po řádku, a jak postupoval dál, tvář mu tvrdla.

„Skutečně to tam stojí. Že Annu chce její muž otrávit, aby si mohl vzít pravou princeznu z habsburského rodu.“

Bert zvedl hlavu.

„Cože?“

Myklóš se zamračil.

„To nedává smysl.“

Klesl přejel očima dolů po listu a zůstal chvíli bez hnutí.

„Je tu i podpis. Tedy ne jméno. Jen znak.“

Bert se zvedl a přistoupil blíž.

„Jaký znak?“

Klesl pootočil list ke světlu a ukázal dolů.

„Tady.“

Bert se zadíval na papír a zamračil se ještě víc.

„Co to znamená? Proč je tam tenhle znak?“

Klesl se na chvíli odmlčel.

„To je královská lilie.“

Myklóš zvedl oči.

„Královská?“

„Ano.“

Klesl přikývl.

„Lilie. Znak, který má působit vznešeně, urozeně, skoro nedotknutelně.“

Bert si znovu vzal list do ruky a chvíli na ten znak jen hleděl.

„Takže někdo nechtěl jen vystrašit Annu. Chtěl, aby tomu uvěřila.“

Marta přikývla.

„Ano. Když takový dopis dostane mladá žena, která už tak žije ve strachu, stačí málo. Jedno slovo, jedna hrozba, jeden znak, který vypadá vznešeněji než všechno kolem.“

Myklóš se opřel o lavici před sebou.

„A Matyáš dostával podobné dopisy.“

„Ano,“ řekl Klesl tiše. „Jemu zase psali, že Anna se stala Rudolfovou milenkou. Někdo chtěl, aby uvěřili oba. Každý něčemu jinému. Hlavně aby se od sebe odtrhli.“

Bert sevřel list pevněji.

„A aby se to dítě nikdy nenarodilo.“

V kapli bylo chvíli ticho. Marta sklopila oči a pomalu si sevřela ruce v klíně.

„Přesně tak.“

Myklóš se zadíval do plamene nejbližší svíce.

„Takže to nebyla náhoda. Ne obyčejné výhrůžky. Někdo přesně věděl, kam udeřit.“

Klesl přikývl.

„Na její strach. Na jeho žárlivost. Na jejich důvěru.“

Bert znovu přejel očima řádky dopisu.

„A ta lilie?“

Klesl se na něj podíval unaveněji než před chvílí.

„Možná znamená víc. A možná je to jen maska. Ale tehdy měla působit jako pečeť něčeho vyššího, něčeho, proti čemu se neodporuje.“

„Jenže je to lež.“

Bertova slova zněla tvrdě.

„Ano,“ odpověděla Marta. „Ale dobrá lež bývá nebezpečnější než pravda.“

Myklóš natáhl ruku.

„Dejte mi to.“

Bert mu list podal. Myklóš si ho vzal opatrně, znovu se začetl do řádků a nakonec se zastavil u podpisu.

„Takže kvůli tomuhle Anna utekla za Rudolfem.“

Marta pomalu přikývla.

„Ano. Báli jsme se. A ona už tehdy nosila dítě.“

Klesl zavřel na chvíli oči.

„Kdyby ty dopisy nepřišly, možná by všechno bylo jinak.“

Bert se na něj podíval.

„Ale přišly.“

Klesl otevřel oči a zadíval se do světla svíce.

„Ano. A od té chvíle se všechno začalo lámat.“

Marta se podívala na Bertovu ruku, ve které byl ten list pořád sevřený.

„Teď už víte, proč jsem ho schovávala.“

Bert pomalu přikývl.

„Jo.“

Pak zvedl oči ke Kleslovi.

„A vy jste ten znak poznal už tehdy?“

Klesl chvíli mlčel.

„Viděl jsem ho. Ale tehdy jsem ho bral jako ozdobu, jako něco, co má působit vznešeně. Teď už vím, že to byla součást hry.“

Myklóš sklopil zrak zpátky k papíru.

„Takže někdo chtěl rozeštvat Matyáše a Annu dřív, než se narodila Veronika.“

„Ano,“ řekla Marta. „A skoro se mu to povedlo.“

Bert zaklel a přejel si rukou po obličeji. V hlavě mu to běželo rychleji, než stíhal skládat do slov, a o to víc ho štvalo, že odpověď možná mají skoro na dosah, jen se k ní teď nemohou natáhnout. Klesl se na něj díval nechápavě, Marta zpozorněla a Myklóš jen mlčel, protože poznal, že Bert právě došel k něčemu, co ho samotného netěší.

„Jediný, kdo by nám mohl něco říct k té lilii, je člověk, který o tom zatím nesmí nic vědět. A druhý je až moc daleko.“

Klesl stáhl obočí.

„Komu tím myslíte?“

Bert si všiml jeho pohledu a krátce pokýval hlavou.

„Veroniku. Anebo Alessandra Scottu.“

Klesl zůstal chvíli bez hnutí.

„Tomu nerozumím.“

Bert vydechl a opřel se předloktími o lavici před sebou, jako by si tím dodával čas.

„Veronika vystudovala vysokou školu v Praze. Filozofickou fakultu, obor historie. Měli tam znaky, symboly, staré rody, pečeti a všechno kolem.“

Klesl na něj hleděl ještě nevěřícněji.

„Jak mohla žena vystudovat vysoké učení?“

Bert po něm střelil pohledem, ale bez zlosti.

„Jednoduše. Chodila tam, dělala zkoušky a teď si dodělává doktorát.“

Klesl zjevně nechápal ani půlku z toho, ale mlčel. Bert pokračoval, už klidněji, protože věděl, že když se zastaví, možná už se znovu nerozmáchne.

„A její strýc Alessandro tam přednáší o alchymii. Je uznávaný odborník. Odmalička ji učil runy, symboly, znaky. Schovával jí věci a ona je podle indicií hledala. Nejen ona, i její kamarádky.“

Klesl pořád jen zíral.

„Tohle všechno myslíte vážně?“

Bert se zhluboka nadechl. V kapli bylo takové ticho, až slyšel vlastní srdce. Marta se na něj dívala zpříma, Myklóš už pochopil, kam to míří, a neříkal nic. Bert si pomalu promnul čelo a pak zvedl oči ke Kleslovi.

„Myslím, že je načase vám říct, jak to bylo dál. Ale slibte, že nás neupálíte.“

Klesl zamrkal.

„Proč bych vás měl upalovat?“

Bert ho chvíli pozoroval a v koutku mu škublo, ale nebyl to úsměv.

„To se teď dozvíte.“

Bert si dlaní promnul obličej a pomalu se posadil. Vypadal jako hromádka neštěstí. Lokty se opřel o stehna, prsty propletl do sebe, chvíli jen hleděl dolů a pak se zhluboka nadechl.

„Vy víte jen to, co jste viděli. Jenže to kouzlo toho alchymisty fungovalo. Jen ne tak, jak si on myslel. Fungovalo až moc. Odneslo je do budoucnosti.“

Klesl zbledl a zamrkal, jako by se přeslechl.

„Cože? Jak do budoucnosti?“

Bert pokrčil rameny.

„Kouzlem. Doteď to nevíme přesně. Asi tomu pomohl i blesk.“

Na okamžik sklopil oči a pak pokračoval klidněji.

„Ale schovaná byla dokonale.“

Klesl se musel posadit. Pomalu, jako by mu nohy na chvíli přestaly sloužit. Chvíli jen hleděl před sebe a bylo vidět, že sám nemůže uvěřit tomu, co právě slyšel. Pak zvedl oči k Bertovi a tiše řekl:

„Pokračujte.“

Bert pokračoval.

„Co jsem slyšel, objevili se v lese. On a novorozenec. Byla to Verča. Měl k ní odpovědnost. Sice nevěděl, kde je, ale věděl a cítil, že se o ni musí postarat.“

Na chvíli se odmlčel, jako by si ten obraz skládal před očima.

„Když vyšli z lesa, pochopil, že se ocitli úplně někde jinde. V jiné době.“

Po krátké odmlce navázal.

„Vychoval ji jako vlastní. Nikdy mu neřekla tati, jenom strýčku. Bydleli v Praze na Malé Straně a Veronika tam chodila do školy devět let. Naučila se tam číst, psát, počítat, přírodní vědy a všechno, co potřebovala.“

Klesl se na něj podíval nechápavě.

„To se jako učila celých devět let?“

Bert přikývl.

„Ano. Je to základní vzdělání. Je povinné a zdarma.“

Klesl zavrtěl hlavou.

„To je zvláštní.“

Bert pokrčil rameny.

„Bohužel tak to je.“

Klesl se opřel a znovu na něj upřel pohled.

„Dobrá. Tak povídejte dál.“

Bert se nadechl a pokračoval.

„Když skončila základní školu, se objevili lidé z Vatikánu. Vím jen to, že si měla vybrat z elitních škol v Evropě. Já jsem šel do Francie, Veronika do Vatikánu, do srdce katolické církve. Holky šly s ní. Tam studovala, měla šerm, jízdu na koni, střelbu a samozřejmě i humanitní obory a jazyky.“

Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval klidněji.

„Po maturitě se vrátily do Prahy a šly na univerzitu. Jak jsem říkal, Dorka na lékařskou, Jana na práva, Poly na restaurátorskou a Veronika šla za strýčkem na historii.“

Klesl nechápavě zavrtěl hlavou.

„Jak mohou ženy jít na univerzitu?“

Marta se tiše ozvala.

„To Anna by byla pyšná.“

Bert jen krátce přikývl.

„Jo. Byla.“

Pak zvedl oči ke Kleslovi.

„A tam v Praze, U Fleků, jsme se dali všichni dohromady.“

Klesl se na něj podíval pozorněji.

„Kdo všechno?“

Bert se na chvíli odmlčel, jako by si v hlavě srovnával, odkud začít, a pak pomalu přikývl.

„Ti lidé se kolem Veroniky nestáhli náhodou. Veronika Scottová, Dorotka Mydlářová, Jana Šliková, Polixena Lobkowiczová, Zdeněk Lobkowicz, Rudolf Štýrský, Matyáš Štýrský, Fredy Štýrský, Matyáš Thurn, já, Jaroslav Bořita z Martinic, Vilém Slavata, Jan Jesenský, Kryštof Harant a později i Václav Budovec.“

Klesl se na něj podíval pozorněji.

„Ta jména znám.“

Bert krátce přikývl.

„To byste měl. Jsou to potomci těch rodů. Tedy kromě Dorky.“

Klesl stáhl obočí.

„Jak kromě Dorky?“

„Ta je potomek staroměstského kata.“

Klesl toho měl právě dost. Zůstal na Berta hledět, jako by čekal, že se rozesměje a přizná žert. Bert se však nesmál.

„No… ale rod Mydlářů se proslavil.“

Klesl se prudce narovnal.

„Co si dovoluje katovská holka být na univerzitě a mezi nimi?“

Bert se na něj podíval tvrději.

„Katovské řemeslo dávno zaniklo a rodina Mydlářů je vážená a má jméno.“

Klesl si znovu sedl a jen kroutil hlavou. Bert ho ještě schválně popíchl.

„No a tahle holka si vzala Ferdinanda Štýrského. A patří teď do rodiny Habsburků.“

Klesl málem omdlel. Několik vteřin zíral před sebe, potom si pomalu sáhl na hruď, jako by si chtěl ověřit, že mu srdce stále tluče.

„To… to není možné.“

„Ale je.“

Klesl zavřel oči a zavrtěl hlavou.

„Katovská krev… a Habsburkové…“

Bert si odfrkl.

„Jo. Život je občas zábavnej.“

Marta sklopila oči, ale v koutku jí cuklo. Myklóš mlčel a jen sledoval Klesla, který se pořád snažil tu větu vstřebat.

„Tohle na mě nezkoušejte.“

„Já to na vás nezkouším. Jen vám říkám, jak to je.“

Klesl se opřel o lavici a vydechl.

„Pokračujte. Když už mě chcete dorazit úplně.“

Bert přikývl.

„Dobře. Tak po univerzitě jsme dostali nabídku od Vatikánu, jestli bychom pro něj nechtěli pracovat. Všichni souhlasili. Dali nám školení a pak jsme se začali přesouvat v čase.“

Klesl zvedl hlavu.

„Jak v čase?“

„Přes medailon. Veroničin medailon. Nějak vstřebá energii a aktivuje se brána.“

Na chvíli se odmlčel a podíval se z Klesla na Martu.

„Ale tou branou můžeme projít jen my.“

Klesl se zamračil. Tohle všechno, co slyšel, mu pořád nedávalo smysl. Chvíli na Berta jen hleděl, pak se zeptal přímo.

„Proč jste tady?“

Bert se na něj podíval bez vytáček.

„Protože někdo chce změnit historii. A my tomu musíme zabránit.“

Klesl pomalu přikývl, ale bylo vidět, že v hlavě pořád bojuje s tím, co právě slyšel.

„Aha. Musím o tom všem popřemýšlet. Protože jestli se tohle dozví Matyáš, tak to teprve bude pohroma.“

Pak se podíval na Martu.

„Marto, ten dopis schovejte. U mě být nemůže. A Veronice se nesmí dostat do rukou.“

Bert se nadechl.

„Co kdybychom ho poslali do Prahy k Pistoriovi?“

Klesl se na něj podíval, jako by se Bert zbláznil.

„A proč?“

Bert pokrčil rameny.

„Dá ho Vatikánu a ti už najdou, kdo je ta lilie.“

Klesl chvíli mlčel, pak jen krátce přikývl.

„Popřemýšlím o tom.“

Pomalu vstal, rozloučil se a odešel. Marta za ním chvíli hleděla, pak sklopila oči a tiše řekla:

„Anna by měla z děvčete radost. Ona sama četla mnoho knih, byla zvědavá a hledala souvislosti. Kdyby se narodila jako kluk, dosáhla by velkých skutků.“

Na okamžik se odmlčela, pak si povzdechla a vstala.

„Půjdu se podívat na Veroniku a pak půjdu spát.“

Podívala se na oba.

„Dobrou noc. A ráno se přijďte rozloučit.“

Světlo bez plamene

Bert a Bethlen vytuhli na gauči a spali jako zabití. Po tom všem, co v posledních dnech prožili, si jejich těla prostě vzala, co už dávno potřebovalo. Klid. Ticho. Odpočinek. Ani jeden netušil, jak dlouho spali. Bert nejdřív jen cítil, že s ním někdo jemně třese. Nechtělo se mu zvedat víčka, hlava byla těžká a myšlenky pomalé. Pak k němu dolehl ženský hlas.

„Berte, vstávej. No tak, Valdštejne, vstávej.“

Pomalu otevřel oči. Nad ním se skláněla starší dáma v elegantním černém kostýmku a usmívala se na něj. Chvíli na ni jen zmateně mžoural, pak si protřel oči a rozhlédl se kolem sebe. V místnosti stála ta žena a kousek za ní muž v černém obleku. Bert ještě pořád nebyl úplně při smyslech, a tak se nejdřív podíval vedle sebe. Bethlen seděl sesunutý do strany, hlavu měl zakloněnou a spal tak tvrdě, že tiše chrápal. Bert do něj bez rozmýšlení strčil loktem.

Žena se na něj pobaveně podívala.

„Tak co, už jsi vzhůru?“

Jen na ni zíral. Trvalo mu pár vteřin, než mu došlo, koho má před sebou. Pak sebou trhl.

„Teto!“

Usmála se.

„No konečně ses probral. Už půl hodiny tě tady budíme.“

Teprve teď si ji prohlédl pořádně. Byla to Amálie Štýrská, matka Fredyho, Rudolfa a Matyáše. To samo o sobě by stačilo, aby se posadil úplně rovně, jenže hned potom zvedl pohled k muži, který stál mlčky za ní, a zůstal jako opařený. Znal ho až příliš dobře. Byl to Jindřich Matyáš Thurn, švédský vévoda a jeho přítel už od dětství.

Bert jen nevěřícně zíral.

Bethlen se probouzel pomaleji. Nejdřív jen zamrkal, zmateně se rozhlédl a vůbec nechápal, kde je. Pohled mu těkal po místnosti, po gauči, po cizích tvářích, až se konečně zastavil na muži v černém obleku. V tu chvíli se v něm něco pohnulo. Ospalost byla pryč. Vyskočil z gauče tak rychle, až málem zakopl, a hned k němu přistoupil.

„Příteli, ty jsi tady taky!“

Objal ho pevně, skoro bez rozmyslu, jako člověk, který konečně uviděl něco známého ve světě, jenž mu poslední dobou nedával žádný smysl. Pak se odtáhl, ale pořád ho držel za ramena a hleděl mu do tváře.

„Neříkej, že ty jsi taky tady jako tenhle,“ řekl a trhl hlavou k Bertovi.

Bert se na něj podíval a povytáhl obočí.

„Tak to ti pěkně děkuji.“

Thurn stál klidně a chvíli jen nechápavě hleděl na Bethlena. Pak se mu v očích objevilo pochopení.

„Pan Bethlen?“

Bethlen hned povolil. Ustoupil o krok, narovnal se a rozpačitě si přejel dlaní po džínách. Potom k němu natáhl pravici.

„Jsem rád, že vás poznávám.“

Muž ji přijal s lehkým úsměvem.

„Jindřich Matyáš Thurn. Jsem potomek toho, kterého máte na mysli vy.“

Bethlen stisk opětoval a chvíli si ho ještě měřil očima.

„Je mi ctí, pane Thurne.“

Pak zavrtěl hlavou, skoro nevěřícně.

„Ta podoba.“

Thurn se pousmál.

„Já vím. Jsme jak dvojčata.“

„To tedy ano.“ Bethlen si ho ještě chvíli prohlížel, pak se zeptal opatrněji: „Vy také patříte k těm lidem?“

Thurn se tiše zasmál.

„Ano. Patřím.“

Bert už byl mezitím úplně vzhůru. Podíval se na Bethlena a pak kývl k ženě, která stála opodál.

„Bethlene, tohle je moje teta Amálie Štýrská a přítelkyně naší rodiny.“

Bethlen se k ní okamžitě otočil. V jeho postoji se hned objevila stará zdvořilost. Narovnal se, lehce se uklonil, vzal její ruku opatrně do své a jemně ji políbil.

„Myklóš Bethlen, k vašim službám.“

Amálie se usmála.

„Těší mě, pane Bethlene.“

„Ta čest je na mé straně.“

„Děkuji,“ řekla mile. „Jste velice galantní.“

Bert se na Amálii podíval pořád ještě trochu omráčeně.

„Co tady děláte?“

Amálie se smutně usmála.

„Bohužel nás sem přivedly smutné okolnosti.“

Při těch slovech se podívala na Jindřicha. Ten dosud stál klidně stranou, ale teď se jeho výraz změnil.

„Vyřizujeme pozůstalost,“ řekl tiše. „Máma umřela.“

Bert se zarazil. Okamžitě se podíval na Jindřicha, v očích upřímný šok.

„Bože… to jsem nevěděl.“

Jindřich lehce pokrčil rameny.

„To je jasné. Nebyl jsi v Praze, abys to slyšel.“

Amálie si zhluboka povzdechla.

„Bylo to vysvobození. Už se dlouho trápila.“

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Bert pak udělal pár kroků k Jindřichovi a podal mu ruku.

„Upřímnou soustrast.“

Jindřich ji přijal a krátce stiskl.

„Děkuji.“

Amálie se po nich rozhlédla, jako by chtěla tu těžkou chvíli aspoň trochu odlehčit.

„Ale měli bychom našemu novému příteli ukázat Vídeň.“ Podívala se na Bethlena a její hlas zněl teď vlídněji. „Doufám, že přijmete moje pozvání na večeři. Nemusíte se bát, nebude to nic formálního. Půjdeme jen ven a ukážeme mu večerní Vídeň. Co vy na to, pánové?“

Bert se podíval na Bethlena, Bethlen na Jindřicha a pak všichni tři souhlasili.

Amálie přikývla.

„Výborně. Tak zatím zařídím vše potřebné.“

Pak odešla.

V místnosti zůstali jen Jindřich, Bert a Bethlen.

Jindřich si sedl na malou stoličku, zatímco Bert s Bethlenem znovu klesli na gauč. Chvíli bylo ticho, pak se Jindřich podíval z jednoho na druhého.

„Jak jste se sem dostali?“

Bethlen stočil pohled k Bertovi a lehce rozhodil rukama.

„No… tak mu to řekni. Šáhnul na něco, co má na krku, a jsme tady.“

Bert si povzdechl.

„Vyšetřujeme ve Vídni.“

Jindřich přikývl.

„To vím. Spíš mě překvapuje, že tu není to éro. Verča.“

Bertův výraz zvážněl.

„Ta leží. Je těžce zraněná.“

Jindřich sebou trhl.

„Cože? A proč jste ji nevzali s sebou?“

„Je z nejhoršího venku.“

Bethlen se hned přidal.

„Stará se o ni ta nejlepší kořenářka, jakou znám.“

Jindřich se na něj podíval, jako by si nebyl jistý, jestli slyšel dobře.

„Kořenářka?“

Bert mávl rukou.

„Klid. Bude v pořádku. A hlavně ji hlídají.“

Jindřich si je oba přeměřil.

„Co provedla? Zapálila Hofburg? Nebo ho málem vyhodila do povětří?“

„Ne,“ řekl Bert a zamračil se. „Právě to mě zaráží. Proč ji ta Marta tak chrání.“

Jindřich se předklonil.

„To mi budeš muset vysvětlit.“

Bert si promnul zátylek.

„Klesl už ví, že je dívka. Přišel za ní, myslel si, že jde za Eusebiem, aby se podíval, jak mu je. Jenže z Prahy dorazil dopis od Rudolfa. Eusebius se má okamžitě vrátit.“

Jindřich pomalu přikývl.

„Když jsem odcházel, Pistorius říkal, že Lang posílá do Vídně list, aby se Eusebius hned vrátil.“

Bert zvedl oči.

„A víš proč?“

„Vím. Rudolf šílí. Nikdo ho nedokáže uklidnit. Chvíli zuří, pak je melancholický, za chvíli se ptá, kde je Eusebius. Když mu řeknou, že tu není, začne řvát, že ho určitě někdo zabil, a chce vyšetřování. Celý dvůr je vzhůru nohama. Jediný, kdo ho dokáže srovnat, je Veronika. Tedy… Eusebius.“

Bert viditelně povolil.

„A my si mysleli, že provedl něco strašného. V tom dopise stálo, že má přijet s vojenským doprovodem.“

Jindřich zavrtěl hlavou.

„Kvůli Rudolfovi. Chtějí ho dostat zpátky co nejrychleji, než se císař rozsype úplně. Už ho nezvládá ani Pistorius.“

Bert si promnul čelo a chvíli hleděl do země.

„Takže je v Praze veselo.“

Jindřich se na něj podíval a tiše dodal:

„Až moc veselo. Už jsem na dvoře slyšel, že se začíná mluvit o tom, že Rudolfa sesadí z trůnu a nastoupí arcivévoda Matyáš. To se sice jednou stát má, ale ještě ne teď. Veronika se musí vrátit.“

Bert zvedl oči k Jindřichovi.

„Jenže co Klesl? Ten už ví, co je zač. A to je nepřítel. Musíme ji dostat pryč.“

Jindřich přikývl.

„Musíme. Jinak se všechno zhroutí.“

Bethlen zatím poslouchal, pohled střídal jednoho a druhého a ve tváři měl směs nepochopení a rostoucího neklidu.

„Co jste vlastně zač?“ zeptal se nakonec. „Cestujete mezi stoletími, nosíte jména lidí, kteří žijí jinde, a jak tak poslouchám, Veronika je v tom všem nějak důležitá.“

„Důležitá je až příliš,“ ozval se od dveří klidný hlas. „Jenže ji obklopuje tajemství, které se dosud skrývá i nám.“

Všichni se otočili. Ve dveřích stál otec Martin. Usmíval se, ale v očích měl únavu. Vešel dál a podal Jindřichovi ruku.

„Teď jsem to slyšel. Upřímnou soustrast. Věřte, že Bůh se o ni postará a že je nyní se svým milovaným manželem.“

Jindřich vstal a stisk opětoval.

„Děkuji.“

Martin přikývl a obrátil se k Bertovi s Bethlenem.

„Máte nachystané věci. A také se vám kopírují dokumenty k tomu vašemu případu.“

Bethlen na něj vytřeštil oči.

„To bude trvat měsíce, než se to opíše.“

Bert se na něj podíval bokem.

„Máme kopírku.“

Bethlen zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Já už budu radši mlčet.“

Jindřich se pousmál a vstal.

„Jdeme ven.“ Podíval se na Bethlena. „Půjdeš s námi. Dáš si pivo, dobré jídlo, ukážeme ti Vídeň a třeba se ti z toho všeho přestane motat hlava.“

Bethlen si ho chvíli měřil, pak pomalu přikývl.

„Dobře. Ale všechno mi budete vysvětlovat.“

„Budeme,“ řekl Bert.

Martin ustoupil ke dveřím, aby je pustil ven. Bert vyšel první, vedle něj Jindřich, za nimi Bethlen, který ještě při odchodu jednou přejel pohledem pokoj, jako by čekal, že se znovu objeví někdo, koho nemůže pochopit.

Jako poslední zůstal ve dveřích otec Martin. Chvíli se díval za nimi, pak se zhluboka nadechl. V duchu si přál jediné, aby to všechno ještě chvíli drželo pohromadě.

Venku už na ně čekala Amálie. Převlékla se. Měla na sobě modré džíny, bílou halenku, koženou bundu a na nohou bílé boty. Jindřich se nepřevlékl, jen si sundal kravatu. Bert i Bethlen přes trička přehodili kožené bundy a společně vyšli do večerní Vídně.

Vyšli do večerní Vídně a Bethlen hned zpomalil. Ulice zářily tak silně, až měl pocit, že kráčí přeludem. Světlo nepřicházelo z pochodní ani z oken domů, viselo vysoko nad nimi, bílé, ostré a klidné. Vzduch byl čistý, bez dýmu a pachu vosku. Kolem proudili lidé, odněkud doléhal smích, z dálky cinkala tramvaj a celé město hučelo vlastním životem. Bethlen šel mezi nimi a otáčel hlavou ze strany na stranu. Pak se zastavil tak prudce, že do něj Bert málem vrazil. Před nimi se leskla výloha plná šperků a věcí, které se třpytily jako poklad.

„Tohle všechno svítí bez plamene,“ zamumlal.

Jindřich se pousmál. „A to jsi ještě neviděl centrum.“

Šli pomalu, aby Bethlen stačil všechno vstřebat. Amálie kráčela vedle něj a občas se na něj podívala. Nebavil ji jen jeho údiv. Pozorovala ho pozorněji, způsob, jakým měří domy, lidi i ulice, jak zůstává ve střehu i tady, mezi kavárnami, auty a světly.

Když přešli širokou třídu a před nimi se otevřel pohled na nasvícené historické budovy, Bethlen zůstal stát.

„Tohle je Vídeň?“

„Je,“ řekl Bert. „Jen o pár století později, než bys čekal.“

Bethlen se uchechtl, ale oči z města nespouštěl.

„O pár.“

Kolem nich projeli dva cyklisté, potom tramvaj a za ní řada aut. Bethlen sebou pokaždé trochu trhl, i když se snažil tvářit klidně. Nejhůř nesl vozy bez koní. Jedno černé auto projelo kolem tak tiše, až se za ním otočil.

„Tohle je proti přírodě.“

„To říkáš dnes už potřetí,“ připomněl mu Bert.

„A pokaždé právem.“

Jindřich se zasmál, Amálie jen zavrtěla hlavou.

Dorazili do ulice plné podniků. Z otevřených dveří šla vůně jídla, piva a hlasů. Bethlen se zastavil před jedním oknem, za kterým lidé seděli u stolů, smáli se a jedli, jako by války, převraty i tajemství neexistovaly.

„Ti lidé vypadají šťastně.“

„Někteří asi jsou,“ řekl Bert.

„A někteří to jen umí dobře zahrát,“ dodal Jindřich.

Amálie otevřela dveře a zavedla je ke stolu v rohu.

Uvnitř bylo teplo, světlo tlumené a mezi stoly se mísily tiché hovory s cinkáním skla. Číšníci se pohybovali jistě, jako by přesně věděli, kam patří každý talíř i každá sklenice. Za okny svítila večerní Vídeň a Bethlen se pořád rozhlížel kolem sebe, protože i tohle pro něj bylo nové. Nejen světla venku, ale také klidný přepych, který na něj působil jinak než lesk dvorů.

K jejich stolu přišel číšník a Jindřich bez váhání objednal. Pro sebe a Berta pivo, pro Bethlena také, protože to byla zatím jediná věc, které v tomhle století opravdu věřil. Amálie si dala sklenku bílého vína.

Když přišla řeč na jídlo, Bethlen se podíval na jídelní lístek, ale po chvíli ho zase položil.

„Tomu nerozumím ani slovo.“

Bert se pousmál.

„To nevadí. Vybereme za tebe.“

Jindřich objednal vídeňský řízek s teplým bramborovým salátem pro Berta, pro sebe telecí pečeni s omáčkou a pro Amálii rybu na másle se zeleninou. Pro Bethlena poručil tatarák s topinkami a k tomu hovězí steak, protože chtěl vidět, jak se zatváří.

Jakmile číšník odešel, Bethlen se zamračil.

„Co je tatarák?“

Bert se ušklíbl.

„Syrové maso.“

Bethlen se na něj podíval tak, že se Jindřich rozesmál.

„To si děláš srandu.“

„Nedělám.“

„A tohle jedí dobrovolně?“

Amálie se pousmála.

„Třeba vám to bude chutnat.“

Bethlen si odfrkl a napil se piva.

„To teda pochybuju.“

Chvíli mluvili o Vídni, o domech, světlech a o tom, že vozy bez koní jsou proti zdravému rozumu. Když jim číšník přinesl jídlo, Bethlen se chvíli díval na talíř před sebou, potom na Berta a zase zpátky.

„Tohle je ono?“

„Ano,“ řekl Bert klidně.

Bethlen vzal opatrně kus topinky, nabral na ni trochu masa a chvíli to zkoumal, jako by čekal, že se to ještě pohne. Pak to vložil do pusy. Chvíli mlčel, žvýkal a nakonec pomalu zvedl oči.

„To je… dobré.“

Jindřich se pousmál.

„Já vím.“

Bethlen zavrtěl hlavou.

„To je špatně. Syrové maso nemá být dobré.“

„A přesto je,“ řekl Bert.

Bethlen si vzal další sousto, pak se podíval na steak, ukrojil kus a jen krátce kývl.

„Dobře. Tak aspoň v něčem tohle století ví, co dělá.“

„Povězte mi něco o Uhrách.“

Podíval se na ni překvapeně. „Právě teď?“

„Ano. Když už vás tu máme. Zajímá mě rok 1602. Jak to tam vypadá očima člověka, který v tom opravdu žije, ne očima listin.“

Bethlen na chvíli ztichl. Hovory kolem něj ustoupily do pozadí a před očima se mu vynořily jiné noci, temné, přerušované ohněm v dálce, pochodněmi a doutnajícím dřevem.

„Tvrdě,“ řekl nakonec. „Rok 1602 není v Uhrách čas pro slabé. Všude je strach, únava a čekání, co přijde dál. Když zrovna nehoří vesnice, šíří se zvěsti. Když nepřijde vpád, dorazí hlad. Když ustoupí hlad, přijdou nové dávky a požadavky. A i když nastane klid, málokdo mu věří.“

Amálie poslouchala soustředěně.

„Kvůli válce s Mohamedány?“

Bethlen přikývl. „I kvůli ní. Pořád se mluví o pohraničí, pevnostech, posádkách, o tom, kde se drží obrana a kde povoluje. Jednou dorazí zpráva o nájezdu, podruhé o podplaceném veliteli, potřetí zmizí oddíl a nikdo neví kam. Člověk už nerozezná pravdu od strachu. A do toho se sleduje, kdo s kým mluví, kdo komu píše a komu ještě lze věřit.“

Amálie kývla. „Dlouhá turecká válka.“

„Ano,“ odpověděl tiše. „Jenže v listinách všechno vypadá mnohem čistěji než ve skutečnosti. Na papíře vidíte vojsko, tažení, jména velitelů a mapy pevností. Ve skutečnosti zůstávají vypálené dvory, ženy, které přestaly čekat na návrat mužů, děti, co poznají vojáka dřív než učitele, a chlapi, kteří už neumějí spát bez zbraně po ruce.“

U stolu se rozhostilo ticho. I Bert přestal utrousovat poznámky. Jindřich seděl mlčky, hlavu mírně skloněnou.

„A dvůr?“ zeptala se Amálie po chvíli. „Jak působí Rudolf, arcivévoda Matyáš, celé to napětí mezi nimi?“

Bethlen se pousmál, ale bez veselí.

„Jako něco, co může prasknout každým dnem. Lidé to nevysloví nahlas, ale cítí to. Rudolf je daleko a přece všude. Arcivévoda Matyáš je blíž a přece stále není tam, kde by chtěl být. Všichni čekají, co přijde. V hlavách si nechávají slova, pohledy i drobná gesta. A skoro nikdo není tak věrný, jak tvrdí.“

„A církev?“ zeptal se tiše Jindřich.

Bethlen po něm střelil pohledem.

„Tlačí. Zatím jemněji, než bude později, ale tlačí. Přes jména, seznamy, doporučení, přesuny lidí, přes to, kdo se hodí a kdo už méně. Mnozí to nevidí, ale je to tam.“

Jindřich jen krátce přikývl. Bert si všiml, že Amálie na okamžik ztuhla, jako by právě tohle slyšet potřebovala.

Při jídle se Amálie ptala dál. Na uherskou šlechtu, posádky, zvěsti o zradě, na to, jak se mezi lidmi šíří strach z Osmanů a jak snadno se v takové době schovají věci, které s válkou zdánlivě nesouvisí. Bethlen odpovídal čím dál otevřeněji.

„Nejhorší nejsou vždycky bitvy,“ řekl nakonec a pomalu postavil půllitr na stůl. „Nejhorší je to mezi nimi. Čekání. Nejistota. To, že si lidé zvyknou žít vedle strachu tak dlouho, až jim začne připadat normální.“

Amálie se na něj zadívala vážněji než předtím.

„A vy jste si na to nezvykl.“

Bethlen se na okamžik odmlčel.

„Zvykl. Jen jsem to nikdy nezačal mít rád.“

Amálie ho chvíli pozorovala, potom položila sklenici na stůl.

„Slyšel jste někdy o Alžbětě Báthoryové?“

Bethlen se na ni zadíval pozorněji.

„Slyšel.“

„A o Anně Rosině Listhiusové?“

Teď už bylo vidět, že zbystřil úplně.

„I to jméno jsem slyšel. Ne tak často, ale slyšel.“

Na chvíli bylo ticho. Od vedlejšího stolu doléhal smích, číšník nesl víno k jinému stolu a někde vzadu cinkl příbor o talíř. U nich ale všechno ztuhlo.

Amálie si narovnala rukáv.

„Co se o nich říkalo?“

Bethlen si otřel prsty do ubrousku a napil se piva.

„O Báthoryjce se mluvilo dost. Ne mezi pány v síních. Spíš mezi vojáky, sluhy, čeledí a lidmi na cestách. Jednou člověk slyšel, že je jen tvrdá. Podruhé, že z jejího domu mizí děvčata. Pak zas, že se kolem ní dějí věci, o kterých je lepší nemluvit po tmě.“

Jindřich se zamračil.

„A co její muž?“

Bethlen přikývl.

„František Nádasdy. Toho jsem znal. Říkalo se mu Černý Bej.“

Bert zvedl oči.

„Osobně?“

„Ano,“ řekl Bethlen. „Nebyl to žádný měkký pán z dvora. Voják. Tvrdý chlap. Když vešel do místnosti, bylo hned jasné, kdo velí. Měl v sobě něco, kvůli čemu člověk radši mluvil stručně.“

Amálie ho pozorovala bez pohnutí.

„A ona?“

Bethlen chvíli mlčel.

„O ní se mluvilo jinak. Kolem Nádasdyho byl strach vojácký. Jasný. Kolem ní byl jiný. Tišší. Horší.“

Bert odložil příbor.

„A Anna Rosina?“

Bethlen se podíval tentokrát na něj.

„To jméno nezaznívalo tak často. Spíš bokem. Jako někdo, kdo stojí vedle toho všeho a ví víc, než by měl. Ne každý ji znal. Kdo ano, ten o ní nemluvil nahlas.“

„Takže žádné jisté zprávy?“ zeptal se Jindřich.

Bethlen zavrtěl hlavou.

„V Uhrách není jisté skoro nic, dokud vám to neleží mrtvé u nohou. Ale když se stejné jméno vrací dost dlouho, člověk si ho zapamatuje.“

Amálie se lehce naklonila dopředu.

„Takže už tehdy se o tom šeptalo.“

„Ano,“ řekl Bethlen. „Ještě to nebylo něco, co by někdo vykřikoval do sálu. Ale už to běželo. Lidé cítili, že tam něco smrdí, jen si netroufli říct co.“

Na stole mezi nimi zůstalo ticho. Bethlen si ukrojil další kus masa, chvíli žvýkal a pak se podíval na Amálii.

„Proč se ptáte zrovna na ně?“

Amálie se na okamžik odmlčela.

„Protože některá jména nezmizí. Jen se na čas schovají.“

Amálie chvíli mlčela, jako by si v hlavě skládala, jak to říct. Pak položila sklenici na stůl a podívala se střídavě na Bethlena, Berta a Jindřicha.

„O Alžbětě Báthoryové se píše ledacos. V jedněch zápisech je to krutá paní, v jiných skoro přelud v ženské podobě. Jedni z ní dělají zrůdu, druzí oběť a další tvrdí, že pravda leží někde uprostřed a už ji nikdo celou nesloží.“

Bethlen ji poslouchal mlčky.

„Pořád se vrací stejné věci,“ pokračovala. „Zmizelé dívky, strach v jejím domě, tresty, které už dávno nebyly jen tresty. A potom všechny ty hrůzy, které se nabalily později. Krev, lázně, mládí. Tam už člověk těžko pozná, co je záznam a co jen přifouknutý příběh.“

Jindřich si opřel loket o stůl.

„Takže ani dneska není jasné, co z toho je pravda?“

„Jasné není skoro nic,“ řekla Amálie. „Jsou výpovědi, zápisy, jména a dohady. Část do sebe zapadá, část budí podezření a něco bude nejspíš přehnané. Jenže když se kolem jedné osoby pořád vrací totéž, nejde to jen mávnout rukou.“

Bert se zamračil.

„A Listiusová?“

Amálie se lehce nadechla.

„O Anně Rosině Listhiusové se píše míň. Nevyčnívá jako Báthoryová. Drží se spíš stranou, ale právě v tom je nepříjemná. V textech se objevuje jako blízká osoba, zasvěcená do věcí, které měly zůstat za zavřenými dveřmi. Pověstí kolem ní není tolik, a právě proto působí hůř. U Báthoryové člověk celkem rychle pozná, kde končí záznam a začíná legenda. U Listhiusové je ta hranice méně vidět.“

Bethlen si otřel rty ubrouskem.

„Takže stín.“

Amálie kývla.

„Přesně. Není vpředu, ale drží se u všeho důležitého. A takoví lidé bývají někdy nebezpečnější než ti, o kterých se mluví nahlas.“

Bert zvedl obočí.

„Hrabeš se v tom už dost dlouho, co?“

Amálie se pousmála.

„Jen jsem četla víc, než by většinu lidí bavilo.“

Jindřich se krátce usmál.

„Přesně.“

Amálie se k němu ani neotočila a mluvila dál.

„U Báthoryové člověk pořád naráží na dvě věci. Strach a moc. U Listhiusové spíš na blízkost. Ne k domu. K ní. V tom je rozdíl. Někdy bývá nebezpečnější člověk po boku než ten, který sedí v čele stolu.“

Bethlen se zadíval do piva.

„To platí i jinde.“

„Ano,“ řekla Amálie tiše.

Na chvíli bylo u stolu ticho. Od vedlejšího stolu dolehl smích, ale k nim se nehodil.

Pak Bert řekl:

„Dobře. Takže o jedné se píše moc a o druhé málo. A obojí je špatně.“

Amálie se na něj podívala.

„Zhruba ano.“

Bethlen pomalu přikývl.

„A stejně bych víc věřil té, o které se mluví míň.“

Jindřich zvedl oči.

„Proč?“

Bethlen pokrčil rameny.

„Protože když je kolem něčeho moc hluku, lidé si to časem přikrášlí. Ale to, co se drží při zdi, bývá někdy pravdivější.“

Amálie ho chvíli pozorovala, pak řekla jen:

„Tohle jste vystihl dobře.“

Amálie se ještě podívala na Bethlena.

„Mohu vám říkat Myklóši?“

Bethlen se na ni pousmál.

„Můžete.“

„Děkuji.“ Na chvíli se odmlčela. „Nechcete vědět svou budoucnost? Třeba bychom něco našli v archivech.“

Bethlen hned zavrtěl hlavou.

„Nechci. Už tak je toho dost, co právě prožívám.“

Pak se podíval z jednoho na druhého.

„A vůbec… je stále císařství?“

Bert zavrtěl hlavou.

„Od roku 1918 ne. Je to republika. V čele stojí prezident.“

„Aha.“

Chvíli mlčel, jako by si to rovnal v hlavě.

„Takže Habsburkové padli.“

„Padli,“ řekl Bert. „A tu větev si podřízli sami. Začalo to už Matyášem Habsburským a korunu nakonec složil František Josef.“

Jindřich se na něj podíval.

„To jsi řekl dost tvrdě.“

Bert pokrčil rameny.

„A nepravdivé to není.“

Bethlen zvedl půllitr, chvíli si ho prohlížel a pak se napil.

„Tak to je pěkný konec na tak velký rod.“

„Spíš dlouhý konec,“ řekl Jindřich. „Nepřišlo to najednou. Trvalo to.“

Amálie se opřela o opěradlo.

„Říše se většinou nerozpadnou v jedné chvíli. Nejdřív praskají zevnitř a teprve potom to všichni uvidí.“

Bethlen se na ni podíval.

„Dost se to podobá lidem.“

Bert se pousmál.

„A u dvorů obzvlášť.“

Bethlen si odfrkl.

„Takže já sedím ve Vídni, v nějaké budoucnosti, piju pivo, jím jídlo, které jsem v životě neviděl, a poslouchám, jak jednou skončí císařství.“

„Přesně tak,“ řekl Bert.

Bethlen se na něj podíval bokem.

„Ty si to nějak užíváš.“

„Trochu jo.“

Jindřich zavrtěl hlavou.

„Berte.“

„No co. Stejně už to ví.“

Bethlen položil půllitr zpátky na stůl.

„Dobře. Budoucnost slyšet nechci. Ale tohle jsem asi vědět musel.“

Amálie přikývla.

„To úplně stačí.“

„A archivy si nechte,“ řekl Bethlen. „Jedna doba mi teď bohatě stačí.“

Bert se ušklíbl.

„Tomu se ani nedivím.“

Bethlen se na něj podíval.

„A ty buď rád, že jsem tě hned po probuzení nepraštil.“

To rozesmálo i Jindřicha. Amálie jen zavrtěla hlavou a zvedla sklenici.

„Tak tedy bez archivů, bez budoucnosti a aspoň na chvíli bez dalších šoků.“

„To beru,“ řekl Bethlen hned.

Bethlen ještě chvíli hleděl do půllitru, pak zvedl oči.

„A Uhry? Ty se taky rozpadly?“

Amálie pomalu přikývla.

„Ano.“

U stolu se rozhostilo ticho. Bethlen se na ni díval zpříma, už bez úsměvu.

„Jak?“

Amálie si posunula sklenici blíž, ale nenapila se.

„Po roce 1918 skončila celá monarchie. Rakousko-Uhersko se rozpadlo. To, co dřív drželo pohromadě pod jednou korunou, se roztrhlo. Rakousko zůstalo samo a Uhry přišly o velkou část území.“

Bethlen sevřel čelist.

„Jak velkou?“

„Větší, než byste chtěl slyšet. Sedmihradsko připadlo Rumunsku. Slovensko a Podkarpatská Rus připadly novému státu, Československu. Chorvatsko a další země na jihu se oddělily také. To, co zůstalo, už nebyly staré Uhry, jak je znáte vy.“

Bethlen chvíli mlčel.

„A lidé to přijali?“

Bert si odfrkl.

„Nepřijali.“

Amálie po něm krátce pohlédla a pokračovala.

„Po válce přišel zmatek. Hlad, vztek, vojáci vracející se z fronty, staré pořádky pryč a nové ještě nestály pevně. Chvíli existovala republika. Pak přišel další převrat a nakonec se moci chopili jiní.“

Jindřich se opřel o židli.

„A zemi pak vedl Horthy.“

Bethlen se na něj podíval.

„Král?“

„Ne,“ řekla Amálie. „Regent. Království bez krále. Koruna zůstala symbolem, ale svět už byl jiný.“

Bethlen pomalu zavrtěl hlavou.

„Připadá mi to jako špatný vtip.“

„Spíš špatné století,“ utrousil Bert.

Amálie mluvila dál, klidně a věcně.

„Pak přišla další válka. Horší než ta první. Uhry se do ní znovu zapletly, zkoušely získat zpátky, co ztratily, a znovu to skončilo porážkou. Potom přišli Sověti a země se dostala pod jejich vliv.“

Bethlen se zamračil.

„Sověti.“

„Rusové,“ řekl Bert prostě. „Jen pod jiným jménem.“

Amálie přikývla.

„Po válce tam vládli komunisté. Tvrdě. Lidé byli sledováni, zavírali se a mnozí zmizeli nebo utekli. V roce 1956 přišlo povstání. Maďaři chtěli svobodu. Na chvíli to vypadalo nadějně.“

Bethlen se předklonil.

„A?“

Amálie mu pohlédla do očí.

„Přišly tanky. Povstání utopili v krvi.“

Bethlen zůstal bez hnutí.

Jindřich se podíval stranou. Bert mlčel, což u něj nebylo obvyklé.

Po chvíli Amálie pokračovala tišším hlasem.

„Pak už to šlo pomaleji. Režim zůstal, ale časem povolil víc než jinde na východě. Až na konci osmdesátých let se to zlomilo. Padl komunismus, otevřely se hranice, přišly volby a z Maďarska se stal znovu normální stát.“

Bethlen si promnul čelo.

„Takže Uhry nezmizely. Jen z nich zbylo míň.“

„Ano,“ řekla Amálie. „Zůstaly, ale jiné. S novými hranicemi, jiným světem a starými ranami.“

Bethlen chvíli mlčel, pak se napil.

„A lidé tam pořád mluví maďarsky?“

Bertovi cuklo v koutku.

„To je první, co tě napadlo?“

Bethlen se na něj podíval.

„Ano. Dokud zůstane řeč, nezmizí všechno.“

Amálie se na něj zadívala o něco vlídněji.

„Ano. Mluví. Jen mnoho Maďarů zůstalo i za hranicemi nového státu. Najednou žili jinde, aniž by opustili domov.“

To Bethlen pochopil hned.

„Tak to bolí nejvíc,“ řekl tiše.

„Ano,“ odpověděla Amálie.

Bert zvedl půllitr.

„Takže shrnuto. Monarchie padla, Uhry se roztrhaly, přišla další válka, pak Rusové, další průšvihy a nakonec to celé nějak přežilo.“

Jindřich se na něj podíval.

„Ty umíš zničit dějiny jednou větou.“

„Ale řekl jsem to správně.“

Bethlen si povzdechl.

„Nevím, jestli jsem to vůbec chtěl slyšet.“

Amálie se opřela.

„Ptal jste se.“

„To byla chyba.“

„Možná,“ řekl Bert. „Ale teď aspoň víš, že když se říše začnou drolit, málokdy se zastaví včas.“

Bethlen se zadíval do stolu.

„A člověk u toho stojí a myslí si, že to ještě půjde zachránit.“

Bethlen se zamračil a položil půllitr zpátky na stůl.

„Takže se to všechno rozpadlo na menší území. Horní Uhry jsou spojeny do… jak se to řekne?“

Bert se na něj podíval.

„Československo?“

Bethlen kývl.

„Jo. Přesně.“

Jindřich do toho hned vstoupil.

„To už taky neplatí.“

Bethlen se na něj podíval ještě víc zmateně.

„Tak jak to teda je?“

Obrátil se na Amálii. Ta chvíli mlčela, jako by si srovnávala, odkud začít.

„Po roce 1918 se rozpadlo Rakousko-Uhersko. Uhry přišly o velkou část území a Horní Uhry se staly součástí nového státu, Československa. To samo už dnes neexistuje. Od roku 1993 jsou z něj dva státy, Česko a Slovensko.“

Bethlen se opřel a chvíli jen koukal do stolu.

„Takže ani to nevydrželo.“

„Vydrželo nějaký čas,“ řekla Amálie. „Pak se rozdělilo pokojně. Bez války. Prostě se domluvili, že půjdou každý zvlášť.“

Bethlen pomalu přikývl.

„A hranice? Ty jsou mezi nimi pořád?“

„Jsou a nejsou,“ odpověděla Amálie. „Státy existují dál, ale dnes jsou oba v Evropské unii. To je společenství evropských zemí, které spolu obchodují, domlouvají pravidla a v řadě věcí táhnou za jeden provaz. Je jich dnes dvacet sedm. Patří do ní Rakousko, Maďarsko, Česko i Slovensko.“

Bert si loktem opřel stůl.

„Zjednodušeně. Hranice zůstaly na mapě, ale mezi těmi státy se dnes často přejede skoro jako nic.“

Amálie kývla.

„Přesně. Existuje Schengen. To je prostor, kde mezi většinou těch zemí nejsou běžné hraniční kontroly. Rakousko, Maďarsko, Česko i Slovensko v něm jsou.“

Bethlen se zamračil.

„Takže člověk jede ze země do země a nikdo ho nezastaví?“

„Většinou ne,“ řekl Bert.

„To je proti rozumu.“

„To jsi dnes říkal už o víc věcech,“ utrousil Jindřich.

Amálie se slabě pousmála a pokračovala.

„A vláda už nestojí na císaři ani na králi. Dnes mají ty státy většinou demokracii. To znamená, že lidé volí své zástupce, mají parlament a vládu. V Rakousku i v Česku stojí v čele státu prezident. Maďarsko je také republika.“

Bethlen chvíli mlčel.

„Takže králové, císaři, koruny… to všechno je pryč.“

„Jako skutečná moc ano,“ řekla Amálie. „Něco zůstalo v paměti, v dějinách, v symbolech. Ale svět je postavený jinak.“

Bethlen si promnul čelo.

„A Uhry? Teda Maďarsko. To je dnes samostatné.“

„Ano,“ odpověděla Amálie. „Samostatný stát. V Evropské unii od roku 2004. Česko i Slovensko také od roku 2004. Rakousko od roku 1995.“

Bert se na něj podíval.

„Takže když to vezmeš kolem a kolem, všechno se rozpadlo, chvíli si každý hrál na svém písku a pak se zase část Evropy spojila jinak.“

Jindřich kývl.

„Tentokrát ne pod jednou korunou. Spíš pod smlouvami, zákony a penězi.“

Bethlen se pomalu napil.

„Císařství bylo aspoň zajímavější.“

„Taky je v tom míň parádních plášťů,“ řekl Bert.

To Jindřicha pobavilo. Amálie jen zavrtěla hlavou.

„Je v tom ale míň válek mezi sousedy, než bývalo dřív. A to není málo.“

Bethlen se zadíval na ni, pak na Berta a nakonec na Jindřicha.

„Takže Horní Uhry jsou dnes Slovensko.“

„Z větší části ano,“ řekla Amálie klidně. „Jen ten svět kolem je úplně jiný, než jak ho znáte vy.“

Bethlen pomalu přikývl.

„A stejně tomu pořád nerozumím.“

Bert se pousmál.

„To jsme tři.“

Amálie zvedla sklenici.

„Na to máte ještě čas. Dneska stačí vědět, že mapy se změnily, trůny padly a Evropa si po svém našla jiný způsob, jak držet pohromadě.“

Bethlen si vzal půllitr.

„Dobře. Ale zní to, jako by to i tak byl pěkný zmatek.“

„To ano,“ řekl Bert. „Jen moderní.“

Bethlen na ni chvíli jen zíral, pak si odfrkl a zavrtěl hlavou.

„No to mě poser. Horní Uhry mají vlastní stát. Tak to je síla. A co se ještě změnilo?“

Podíval se na Amálii. Ta se lehce pousmála, ale hned zvážněla.

„Třeba ženská práva. Právo obecně. Toho je hodně.“

Bethlen se zamračil.

„Jak ženská práva? Vysvětlete mi to.“

Tentokrát to neřekl ostře, spíš opravdu chtěl rozumět. Amálie si posunula sklenici k ruce, ale místo napití jen spojila prsty kolem ní.

„Dnes mají ženy stejná práva jako muži. Mohou studovat, dělat skoro jakoukoli práci, vlastnit majetek, samy rozhodovat o sobě, volit a být voleny.“

Bethlen na ni několik vteřin hleděl.

„Volit?“

„Ano,“ přikývla. „Hlasovat o tom, kdo povede stát nebo obec. Ne přes manžela, otce nebo bratra. Samy za sebe.“

Bethlen se pomalu opřel.

„Takže žena může mluvit do vlády?“

Bert se pousmál.

„Nejen mluvit. Může být poslankyně, ministryně, soudkyně, starostka, ředitelka, doktorka, profesorka.“

„I voják?“ zeptal se Bethlen hned.

„Ano,“ řekla Amálie. „I voják.“

To ho zarazilo ještě víc než předchozí věta. Podíval se na Jindřicha, pak na Berta, jako by čekal, že se oba rozesmějí a řeknou, že si z něj dělá legraci. Nikdo to neudělal.

„A lidi to berou jako normální?“

Jindřich pokrčil rameny.

„Dnes ano. Aspoň většina.“

Bethlen si promnul čelo.

„Tak tohle by v mé době nerozdýchali.“

„V téhle taky ne všichni,“ řekl Bert. „Jen už s tím nic moc neudělají.“

Amálie pokračovala klidně dál.

„Žena dnes nepotřebuje souhlas muže k tomu, aby studovala, pracovala nebo měla vlastní peníze. Může se sama rozhodnout, jestli se vdá. Může se rozvést. Může žít sama. Může podnikat. Může být právnička a hájit někoho u soudu. Může být lékařka a operovat.“

Bethlen na ni pořád hleděl.

„A muži to dovolili.“

Bert si odfrkl.

„To nezní moc hezky.“

„Ale je to pravda,“ řekl Bethlen. „Ve světě, odkud jsem přišel, by to bez mužů neprošlo.“

Amálie se na něj podívala věcně.

„Neprošlo by to bez dlouhého boje. Mnoho žen na to čekalo celé generace. Psaly, učily, pracovaly, protestovaly, dokazovaly, že nejsou méně schopné. A stejně to šlo pomalu.“

Jindřich se opřel lokty o stůl.

„Třeba volební právo přišlo až postupně. Ne naráz a ne všude stejně.“

Bethlen zavrtěl hlavou.

„Takže vy mi chcete říct, že žena dnes může studovat právo, pak jít k soudu a hádat se tam s muži o zákony.“

„Ano,“ řekla Amálie.

„A vyhrát.“

„Ano.“

„A nikdo ji nevyhodí.“

Bert se pousmál.

„Naopak jí za to ještě zaplatí.“

To už Bethlen nevydržel a krátce se zasmál, ale spíš nevěřícně než pobaveně.

„Tohle je horší než vozy bez koní.“

„Počkej, až se dozvíš o mobilech,“ utrousil Bert.

Jindřich do něj hned strčil loktem.

„Pomalu.“

Amálie obrátila oči zpátky k Bethlenovi.

„Změnilo se i právo. Dřív záleželo mnohem víc na stavu, rodu, víře a známostech. Dnes by si měli být lidé před zákonem rovni. Aspoň v tom je ten ideál.“

„Měli by?“ chytil se toho Bethlen.

Amálie se slabě usmála.

„Ano. Ideál a skutečnost nebývají totéž. Pořád existuje nespravedlnost, moc, peníze a vliv. Jen to dnes vypadá jinak než ve vaší době.“

Bethlen pomalu přikývl.

„Takže svět se změnil, ale lidi zas tolik ne.“

„Přesně,“ řekl Bert.

To Amálii pobavilo víc než cokoli předtím.

„To jste shrnul docela dobře.“

Bethlen si vzal půllitr a napil se.

„A ženy? Ty to chtěly všechny?“

Amálie se na chvíli odmlčela.

„Nejspíš ne všechny stejně a ne hned. Ale chtěly mít možnost rozhodovat o vlastním životě. To je ten rozdíl. Ne aby za ně pořád rozhodoval někdo jiný.“

Bethlen se zadíval do stolu.

„To chápu.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Vážně?“

„Ano,“ řekl Bethlen klidně. „Nemusím s něčím vyrůst, abych pochopil, proč to někdo chce.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Jindřich se na něj podíval o něco pozorněji než předtím.

„To jsem od vás nečekal.“

„To je váš problém,“ odvětil Bethlen a znovu se napil.

Bertovi cuklo v koutku.

„Začínáš se mi líbit.“

„To přejde.“

Amálie zavrtěla hlavou a pousmála se.

„Tak vidíte. Není to jen o rozpadu říší a nových hranicích. Změnil se i život uvnitř domů. To bývá někdy větší obrat než pád trůnu.“

Bethlen se opřel a chvíli mlčel.

„Takže když to vezmu kolem a kolem, ženy dnes můžou mluvit do politiky, studovat právo, soudit lidi, dělat vojáky a ještě se jim do toho nikdo nesmí plést.“

Bert se uchechtl.

„Zjednodušil jsi to, ale v zásadě jo.“

Bethlen zavrtěl hlavou.

„To je teda svět.“

Jindřich zvedl sklenici.

„A to jsme teprve začali.“

Bethlen se na něj podíval bokem.

„Tak to se bojím, co přijde dál.“

Bert se ušklíbl.

„To je správně. Strach tě tady drží při životě.“

Bethlen po něm střelil pohledem.

„Od tebe je to spíš výhrůžka.“

Jindřich se zasmál.

„On tak mluví pořád.“

Amálie si vzala sklenici a napila se.

„Ještě jsme se ani nedostali k tomu, že dnes už člověka neurčuje rod tak jako dřív.“

Bethlen se zamračil.

„Jak to myslíte?“

„Že když se někdo narodí jako syn ševce nebo dcera sedláka, neznamená to, že tím má celý život daný. Může studovat, může se vypracovat, může být lékař, právník, učitel, soudce.“

Bethlen se opřel.

„A šlechta?“

Bert pokrčil rameny.

„Ta tu je spíš jako jméno v knize nebo na zvonku.“

„Takže už nic neznamená?“

„Společensky někde ano,“ řekla Amálie. „Právně ne tak jako dřív. Tituly existují spíš v paměti, v rodinách, v historii. Ne jako něco, co by dávalo člověku zvláštní právo vládnout.“

Bethlen chvíli mlčel.

„Takže se narodíš jako nikdo a můžeš být někdo.“

„Ano,“ řekl Jindřich.

„A narodíš se jako někdo a můžeš skončit jako nikdo,“ dodal Bert.

Bethlen se na něj podíval.

„Konečně něco rozumného.“

Amálie se slabě pousmála.

„To platilo vždycky. Jen dnes je na to víc cest.“

Číšník jim donesl další pití. Bethlen už si na něj zvykl natolik, že sebou netrhl pokaždé, když se objevil u stolu bez jediného slova. Počkal, až odejde, a pak se znovu obrátil k Amálii.

„A co víra? Ta pořád drží lidi pohromadě?“

Amálie se na okamžik zamyslela.

„Někoho ano. Někoho už ne. Dnes si člověk může vybrat. Může věřit, nemusí. Může chodit do kostela, nebo nikdy nevkročit dovnitř. A stát by ho kvůli tomu neměl trestat.“

Bethlen pozvedl obočí.

„Neměl?“

Bert se pousmál.

„To slovo se ti dnes nějak líbí, co?“

Amálie klidně pokračovala.

„Svět je volnější. Tím nechci říct lepší ve všem. Jen jiný. Lidé mají víc možností, ale taky víc zmatku. Méně rozkazů shora, víc vlastních rozhodnutí.“

„To je někdy horší,“ zamumlal Bethlen.

„Taky si to myslím,“ řekl Jindřich.

Bert se podíval z jednoho na druhého.

„Vy dva jste si dneska nějak sedli.“

„To přejde,“ řekl Bethlen.

Jindřich se ušklíbl.

„Doufám.“

Amálie zavrtěla hlavou a pak se obrátila znovu k Bethlenovi.

„Ještě jedna věc by vás asi překvapila.“

Bethlen se podíval na ni opatrněji.

„Začínám se bát.“

„Dnes si lidé často neberou partnera podle rodu, majetku nebo vůle rodiny. Berou si ho, protože chtějí.“

Bethlen se na chvíli zarazil.

„Jen tak?“

„Ne jen tak,“ řekl Bert. „Z lásky. Nebo z poblouznění. Někdy z obojího.“

Jindřich se krátce zasmál.

„A někdy si ho po pár letech zase přestanou chtít nechat.“

„Takže se rozejdou?“ zeptal se Bethlen.

„Ano,“ řekla Amálie. „A není to konec světa. Rozvod dnes existuje běžně.“

Bethlen se opřel a chvíli si to rovnal v hlavě.

„Takže žena může odejít od muže, muž od ženy, nikdo kvůli tomu nepadne do hanby a ještě si rozdělí majetek.“

Bert se uchechtl.

„Když to řekneš takhle, zní to skoro až moc jednoduše. Ale v zásadě ano.“

Bethlen si promnul tvář.

„Tohle by v mé době roztrhlo půl rodiny.“

„V téhle někdy taky,“ řekl Jindřich.

„Jen už se kvůli tomu netváříme, že skončil svět,“ dodala Amálie.

Chvíli jedli mlčky. Bethlen pak zvedl oči od talíře.

„A děti? Když se narodí dcera, tak už to není zklamání?“

U stolu se na okamžik rozhostilo ticho. Amálie se na něj podívala vážněji.

„Pro slušné lidi by nemělo být.“

Bethlen pomalu přikývl.

„To je dobře.“

Bert se na něj podíval déle než obvykle.

„Ty mě dneska překvapuješ.“

„Protože čekáš hlouposti.“

„Protože jsi voják z roku šestnáct set dva.“

„A?“ řekl Bethlen. „To znamená, že musím být slepý?“

Jindřich se pousmál a zvedl sklenici.

„Na tohle si připijeme.“

Bert zvedl půllitr taky.

„Na Bethlena, který je rozumnější, než vypadá.“

Bethlen se na něj podíval bokem.

„A na tebe, který vypadáš rozumněji, než jsi.“

To už rozesmálo i Amálii. Napětí u stolu zase trochu povolilo.

Po chvíli se Bethlen znovu ozval.

„Dobře. Takže ženy mají práva, šlechta už nerozhoduje o všem, hranice jsou jiné, císařství padlo, Uhry jsou menší, ale pořád žijí. Co ještě.“

Bert si povzdechl.

„Ty to bereš nějak poctivě.“

„Když už tu jsem, tak chci vědět, v jakém světě sedím.“

Amálie se opřela o opěradlo.

„V rychlém.“

„To není odpověď.“

„Ale je,“ řekla klidně. „Všechno je rychlejší. Cestování, zprávy, změny, práce, rozhodování. To, co dřív putovalo týdny, dnes dorazí za chvíli. To, co se kdysi tajilo měsíce, se někdy rozkřikne za hodinu.“

Bethlen zúžil oči.

„Takové peklo bych zažít nechtěl.“

Bert se pousmál.

„Občas jo.“

Jindřich se podíval z okna do osvětlené ulice.

„A občas je to prostě jen únavné.“

Bethlen se napil a opřel se hlouběji do židle.

„Tak to jsem rád, že jsem se probudil zrovna k vám a ne někam doprostřed té rychlosti.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Tomu věř. Sám bys to tady nepřežil ani den.“

„To nevíš.“

„Vím.“

„Nevíš.“

„Vím.“

Jindřich si promnul čelo.

„Vy jste horší než děti.“

Amálie se pousmála.

„Aspoň je u stolu chvíli klidněji.“

Bethlen se na ni podíval.

„Tohle byl klid?“

„Na naši rodinu docela ano.“

Bert se zasmál.

„To je pravda.“

Bethlen zavrtěl hlavou, dopil pivo a položil půllitr zpátky na stůl.

„Dobře. Tak pokračujte. Když už jste mě sem přitáhli, chci slyšet ještě něco, co mě dorazí úplně.“

Bert se rozzářil.

„Výborně. Tak začneme tím, že lidi nosí v kapse malou věc, přes kterou spolu mluví na dálku.“

Jindřich ho hned kopl pod stolem.

„Pomalu, říkal jsem.“

Bethlen se podíval z jednoho na druhého a povzdechl si.

„Tak jo. Už chápu, proč pijete tolik piva.“

Amálie se pousmála.

„Vždyť i Bert a Jindřich mají vysoké školy. Ale nejdál to dotáhla Veronika.“

Podívala se na oba muže vedle sebe.

„Ta má doktorát. Tedy… myslím, že skoro.“

Bert ji hned opravil.

„Ještě ne. Pořád si ho dodělává. Píše o době, ve které právě je, tak si aspoň bere informace z první ruky.“

Bethlen na něj několik vteřin jen zíral.

„Veronika? Cože? No to si…“

Bert se uchechtl.

„Jo, je to tak. Má Univerzitu Karlovu v Praze. Filozofickou fakultu. A přednáší tam i strejda, co ji vychoval. Alessandro Scotta.“

Bethlen se opřel víc do židle a zavrtěl hlavou.

„Tohle už chce něco ostřejšího.“

Jindřich se otočil ke číšníkovi, který zrovna procházel kolem.

„Pane vrchní, dejte nám něco ostřejšího. A pro tohoto pána dvojitou.“

Číšník přikývl a beze slova odešel. Za chvíli už před nimi stály malé sklenky s pálenkou. Bethlen si tu svou přitáhl k sobě, chvíli na ni hleděl a pak ji do sebe obrátil naráz.

„Doktorát,“ zamumlal a vydechl. „Tak to je síla.“

Bert se bavil čím dál víc.

„Počkej, až zjistíš, že čte latinsky, italsky, německy a ještě tě opraví v dějinách.“

Bethlen po něm střelil pohledem.

„To si nech pro sebe.“

Jindřich se pousmál a vzal do ruky svou sklenku.

„Nech ho. Tohle rozdýcháváš docela statečně.“

„Nerozdýchávám,“ odvětil Bethlen. „Jen už nemám sílu se divit nahlas.“

Amálie se napila vína a klidně dodala:

„Veronika byla chytrá vždycky. Jen ve své době by to tak daleko nedotáhla.“

Bethlen se na ni podíval.

„Takže v téhle době může žena dojít až sem.“

„Ano,“ řekla Amálie. „Studovat, učit, bádat, psát. A nikdo se nad tím nemusí pohoršovat.“

Bert zvedl obočí.

„No, někdo pořád může.“

„Ale už jí v tom jen tak nezabrání,“ odpověděla Amálie.

Bethlen pomalu přikývl, pak si přisunul druhou sklenku.

„Dobře. Takže Veronika je vzdělanější než my všichni u tohohle stolu.“

Bert se pousmál.

„To bez debat.“

Jindřich se podíval na Berta.

„Ty to říkáš nějak lehce.“

„Protože je to pravda.“

Bethlen si vzal druhou sklenku a otočil ji v prstech.

„A ten Scotta. Ten ji opravdu vychoval?“

Bert přikývl.

„Jo. A taky ji dost drží nohama na zemi. Bez něj by byla ještě horší.“

Amálie se pousmála do sklenice.

„To je pravda.“

Bethlen do sebe poslal i druhou pálenku a pomalu vydechl.

„Tak to jsem rád, že jsem ji poznal dřív, než jsem věděl tohle všechno. Jinak bych se před ní snad bál i mluvit.“

Bert se rozesmál.

„To by ti stejně nepomohlo. Ona by mluvila za oba.“

Jindřich se zasmál taky.

„Přesně.“

Bethlen položil prázdnou sklenku na stůl.

„Dobře. Tak co mi ještě chcete říct, než mě z toho trefí.“

Večer uběhl příjemně. U dobrého jídla a pití se mluvilo lehčeji než předtím, občas se někdo zasmál a i Bethlen se nakonec přestal tvářit, jako by čekal další ránu osudu za každým slovem. Když se pak kolem půlnoci vraceli do kláštera, město už bylo tišší a chlad noční Vídně se držel v kameni i ve vzduchu.

Na chodbě se zastavili. Tady se jejich cesty na noc rozdělily. Amálie mířila do jiného křídla než oni tři. Bethlen se k ní otočil a rozloučil se s ní se vší zdvořilostí, jak se slušelo. Vzal její ruku, lehce se uklonil a popřál jí dobrou noc. Amálie se na něj pousmála, poděkovala a odešla chodbou pryč. Ještě chvíli se za ní díval.

Jindřich si toho všiml hned.

„Tobě se líbí, že?“

Bethlen k němu stočil hlavu, ale nijak se neurazil.

„Je velice zajímavá. Taková svá.“

Jindřichovi lehce cuklo v koutku.

„Mimochodem, je vdova. Už patnáct let.“

Bethlen se na něj podíval pozorněji.

„Tak dlouho?“

„Jo,“ přikývl Jindřich. „A má tři syny.“

Bethlen nadzvedl obočí.

„Neříkej.“

„Jojo.“

Bert se jen pousmál a nechal je mluvit dál. Jindřich se pak rozešel chodbou a kývl na ně, ať jdou za ním.

„Jestli někdy pojedeš do Prahy, určitě zavítej do Pražského domu. Bydlíme tam všichni.“

Bethlen přikývl.

„Děkuji za pozvání. Rád přijedu.“

Jindřich je dovedl k pokojům, kde měli přespat. Nebylo v nich nic přepychového. Postel, stůl, skříň. To stačilo. Byli přece v klášteře, ne na zámku. Popřáli si dobrou noc a každý zmizel za svými dveřmi.

Bethlen za sebou zavřel, chvíli jen stál uprostřed pokoje a rozhlížel se. Pak si sedl na postel a na okamžik zavřel oči. Tohle bylo snad to největší dobrodružství, jaké kdy zažil. Cizí století, cizí město, lidé, kteří jako by patřili do několika světů najednou, a do toho všechno, co ten večer slyšel. Po chvíli znovu vstal, svlékl se a oblékl si noční košili, která na něj čekala připravená na posteli. Potom si znovu lehl.

Postel byla měkká a nečekaně pohodlná. Po celém tom dni mu to připadalo skoro nezasloužené. Ještě chvíli hleděl do tmy, ale únava byla silnější než všechny myšlenky. Za malou chvíli usnul.

Ráno už bylo dávno pryč, když se na dveře jeho pokoje ozvalo rázně bušení.

„Myklóši, jestli hned nevstaneš, tak ty dveře vyrazím.“

Za dveřmi stál Bert. Bethlen se zavrtěl, zamručel něco nesrozumitelného a přetáhl si peřinu přes rameno. Bušení se ozvalo znovu, tentokrát ještě hlasitěji.

„No tak. Vstávej. Tohle už není noc.“

„Jděte k čertu,“ zabručel Bethlen do polštáře.

Za dveřmi se ozvalo pobavené odfrknutí.

„To můžeš potom. Teď otevři.“

Bethlen ještě chvíli ležel bez hnutí, pak si promnul obličej, posadil se a chvíli nechápavě mžoural před sebe. V pokoji bylo světlo, mnohem víc, než čekal. To ho zarazilo. Vstal, došel ke dveřím a otevřel je jen na škvíru. Bert stál venku opřený o futra a tvářil se spokojeněji, než bylo zdrávo.

„No sláva. Už jsem myslel, že tě budeme muset vynést i s postelí.“

Bethlen se zamračil.

„Kolik je?“

Bert se ušklíbl.

„Kolem jedenácté.“

Bethlen na něj chvíli jen zíral.

„Cože?“

„Jedenáct. Dopoledne. Většina lidí už má půl dne za sebou.“

Bethlen si promnul oči ještě jednou, jako by čekal, že se tím to číslo změní.

„To není možné.“

„Ale je,“ řekl Bert vesele. „Spal jsi jak dudek.“

Bethlen se opřel o dveře a pořád tomu nevěřil.

„Já takhle dlouho nikdy nespím.“

„Tak vidíš. Tohle století na tebe má dobrý vliv.“

Bethlen po něm střelil pohledem, ale pak si neochotně musel přiznat, že se opravdu vyspal královsky. Tělo měl lehčí, hlava už nebolela a poprvé po dlouhé době se neprobudil s pocitem, že musí hned sahat po zbrani.

„Dobře,“ zamumlal. „To uznávám.“

Bert vítězoslavně kývl.

„Tak se obleč a pojď. Martin nás nechal pozvat do hlavní kanceláře.“

„Proč?“

„To nevím. Ale znělo to důležitě.“

To Bethlene probralo úplně. Zavřel dveře, rychle se upravil a za chvíli už šel s Bertem chodbou. Klášter byl tišší než večer, ale v tom tichu bylo něco jiného než v noci. Méně odpočinku, víc práce. Když došli ke dveřím hlavní kanceláře, Bert bez klepání otevřel.

Uvnitř byl otec Martin, opat a ještě jeden vysoce postavený církevní představitel, kterého Bethlen neznal. Všichni tři stáli sklonění nad stolem zavaleným listinami, pergameny a několika svazky. Mlčky pročítali jednotlivé stránky, občas si něco ukázali a krátce přikývli, jako by jim do sebe začínalo něco zapadat.

Když vstoupili dovnitř, oba pozdravili. Bert znal opata i třetího muže, který stál u stolu vedle otce Martina. Bethlen se uklonil a automaticky chtěl políbit prsten, ale muž ve fialovém oděvu jen lehce zvedl ruku.

„Stačí podat ruku.“

Bethlen se narovnal a podal mu ji.

„Jsem kardinál Chlumecký. Těší mě, že vás poznávám, pane Bethlene.“

„Vaše Eminence,“ odpověděl Bethlen s úctou.

Kardinál pak ukázal ke stolu.

„Něco jsem vám přivezl. Tohle všechno jsme našli k tomu vašemu případu.“

Na desce ležely listiny, opisy a vedle nich kožená brašna.

„Udělali jsme kopie. Všechno je v té brašně. Co se dalo vyhrabat, to tam máte. Ale kvůli tomu tady nejsem.“

Bert zbystřil.

„Kvůli Veronice.“

Kardinál přikývl.

„Přesně tak. Co všechno ví Klesl?“

Bert se krátce podíval na Bethlene, pak zase na něj.

„Jisté máme jen jedno. Ví, že Veronika je žena. Martu, tu kořenářku, jsme už nestihli vyslechnout.“

„Dobře,“ řekl kardinál. „Svatý otec nařídil testy DNA. Veroniky a Rudolfa.“

Bethlen zamrkal.

„Císaře?“

„Ano. Toho.“

Bethlen se zamračil.

„Co jsou DNA?“

Bert mávl rukou.

„Potom ti to vysvětlím.“

„Dobře.“

Kardinál se opřel konečky prstů o stůl.

„Výsledek je jasný. Shoda je jen dvacet pět procent. Příbuzenský vztah tam je, ale spíš jako strýc.“

Bert pomalu přikývl.

„Takže to, co jsme si mysleli. Není Rudolfova nemanželská dcera.“

„Přesně tak,“ řekl kardinál. „Máme ale shodu i s rodem Opavských. Veronika nese znaky rodu Opavských i Habsburků.“

Bert si promnul bradu.

„Vy si myslíte, že nějaký Habsburk měl románek s Opavskými.“

„Ano. Jen nevíme který.“

Bethlen, který už stál o něco volněji, jen tak prohodil:

„To by byla prdel, kdyby to byl arcivévoda Matyáš.“

A krátce se zachechtal.

Kardinál se na něj podíval zcela vážně.

„To nás napadlo také.“

To zarazilo i Berta. Na okamžik v místnosti ztichlo úplně všechno.

Pak kardinál sáhl do kapsy a položil na stůl malý pytlík.

„Jste v Hofburgu. Zkuste získat DNA. Cokoli. Vlas, chlup, kapesník, cokoli, co po sobě zanechá.“

Bert si pytlík vzal a chvíli si ho prohlížel.

„No… dobře. To je tedy úkol.“

Otec Martin vstoupil do řeči.

„Až to budete mít, odnesete to do kostela.“

Bethlen se podíval na něj.

„Do kterého?“

Martin odpověděl klidně:

„Do Minoritského kostela. Už v téhle době stojí. Bude tam náš člověk. Předáte mu ten pytlík a dál se o nic nestaráte.“

Bert přikývl.

„Dobře.“

Martin pak kývl ke kožené brašně.

„Tu si vezměte také. Může se vám hodit. A na pokojích už vám určitě dali vyčištěné oblečení, ve kterém jste přišli. Dnes se vracíte.“

Bert sebou nepatrně škubl.

„Chtěl jsem ještě něco nakoupit.“

Martin se na něj zadíval, ale nakonec přikývl.

„Dobře. Tak běžte. Ale dnes musíte odejít zpátky.“

Bert už se pro brašnu natahoval.

„Rozumím.“

Popadl ji, zastrčil pytlík k sobě a podíval se na Bethlene.

„Jdeme.“

Bethlen ještě krátce sklonil hlavu před opatem i kardinálem, pak se otočil a vyšel s Bertem ven.

Jakmile se za Bertem a Bethlenem zavřely dveře, v místnosti na okamžik zavládlo ticho. Otec Martin ještě chvíli hleděl na kliku, pak se pomalu otočil zpátky ke stolu, opřel se o jeho hranu a bez nejmenšího zaváhání pronesl:

„Sázím sto eur, že je to Matyáš Habsburský.“

Chlumecký si založil ruce na prsou.

„Já dávám sto na Ferdinanda.“

Opat se na oba podíval tak, jako by právě ztratil poslední zbytek víry v lidskou důstojnost.

„Za tohle půjdeme do pekla.“

Na chvíli se odmlčel, pak si povzdechl.

„Ale sázím na Matyáše.“

Všichni tři se na sebe podívali. Pak skoro zároveň krátce přikývli, jako by tím právě stvrdili něco naprosto nepatřičného a přitom nevyhnutelného.

Martin se otočil ke Chlumeckému.

„Jestli to bude svatej Ferdinand, tak se poseru smíchy.“

Chlumeckému cuklo v koutku.

„Já taky.“

Opat pomalu sepnul ruce, zvedl oči ke stropu a unaveně pronesl:

„Ty to vidíš, že.“

Martin si odfrkl.

„A ještě se u toho baví.“

„O tom vůbec nepochybuju,“ zamumlal Chlumecký a sklonil zrak zpátky k listinám. „Upřímně, jestli z toho nakonec vyleze Matyáš, překvapený nebudu. Jestli Ferdinand, budu se smát ještě cestou ke zpovědi.“

Opat spustil ruce a podíval se na něj přísně.

„Vy se nebudete smát cestou ke zpovědi. Vy půjdete první.“

Martin se ušklíbl.

„Ne, první půjde ten, co začal sázet.“

„To jste byl vy,“ připomněl mu Chlumecký klidně.

Martin se na okamžik zarazil.

„To je nepodstatný detail.“

„Naopak,“ řekl opat suše. „Velmi podstatný.“

Chlumecký se lehce opřel o stůl a poklepal prstem na okraj jedné listiny.

„Stejně je to zvláštní. Rudolf ne. To už víme. Ale ten zbytek… tam už se člověk může jen modlit, aby to nebylo to nejhorší možné jméno.“

Martin se zamračil.

„Nejhorší je, že já se vlastně bojím, že to bude přesně to jméno, které dává největší smysl.“

Opat si povzdechl.

„A já se bojím, že oba máte pravdu.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Pak Martin natáhl ruku po jedné listině, ale ještě než ji zvedl, obrátil se k Chlumeckému.

„Mimochodem, jestli to nakonec bude Matyáš, tak těch sto eur chci v hotovosti.“

Chlumecký zvedl obočí.

„A jestli Ferdinand, tak vy mně. A chci to bez smlouvání.“

Opat zavřel oči.

„Já opravdu stojím mezi dvěma muži církve a poslouchám, jak sázejí na habsburské hříchy.“

Martin pokrčil rameny.

„Když už se člověk brodí dějinami, tak aspoň s nějakou motivací.“

To už i Chlumeckému cukly koutky a opat jen znovu obrátil oči vzhůru.

„Pane na nebi, dej mi trpělivost. A hlavně ať to není Ferdinand.“

Bethlen byl ve svém pokoji a prohlížel si své staronové oblečení. Držel kabátec v rukou, obrátil ho proti světlu a nevěřícně zakroutil hlavou.

„Ty vado, ta díra je pryč.“

Přičichl k látce a nadzvedl obočí.

„A ještě to voní.“

Položil oděv na postel, přejel prsty po švech a znovu se nad tím zarazil.

„To je teda dobrý. A ty stehy… jeden jako druhý. Ten krejčí kvůli tomu snad ani nespal.“

V tu chvíli se ozvalo slabé zaklepání. Bethlen zvedl hlavu, odložil kabátec a šel otevřít. Ve dveřích stála Amálie.

„Mohu vstoupit?“

Bethlen okamžitě ustoupil stranou.

„Prosím, pojďte dál.“

Jakmile vešla dovnitř, přivítal ji se vší úctou, jak mu čest kázala. Amálie se krátce rozhlédla po pokoji a pak se na něj znovu podívala.

„Slyšela jsem, že dnes odcházíte.“

„Ano,“ přikývl Bethlen. „Odcházíme. Bert šel ještě něco nakoupit a já si prohlížím oblečení.“

Ukázal k posteli. Amálie k ní přešla, vzala do ruky kus látky a krátce si ho prohlédla.

„Tohle nosíte?“

„Ano. Tohle.“

Pohlédla na něj s jemným údivem.

„I v takovém vedru?“

Bethlen se pousmál.

„Ano.“

Amálie lehce zavrtěla hlavou.

„Chudáci.“

Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho. Pak látku opatrně položila zpátky.

„Jsem ráda, že jsem vás potkala a poznala. I kdybychom se už neviděli, byl to pro mě velmi příjemný zážitek. Jste velice zajímavý muž.“

Bethlen byl tou větou viditelně zaskočený. Chvíli na ni jen hleděl, pak sklopil oči a znovu je k ní zvedl.

„Děkuji. I vy jste zajímavá. A okouzlující.“

Amálii v koutku úst cukl slabý úsměv.

„Děkuji.“

Stáli naproti sobě a na okamžik to vypadalo, že ještě něco řeknou. Nakonec ale oba mlčeli.

Amálie nakonec podala ruku. Bethlen ji vzal jemně do své a políbil ji tak lehce, jak se slušelo. Pak ji pustil. Amálie mu ještě věnovala krátký pohled, otočila se a odešla.

Dveře se tiše zavřely.

Bethlen na ně ještě dlouho hleděl. Pak pomalu pokýval hlavou, zhluboka se nadechl a obrátil se zpátky k posteli, kde leželo jeho oblečení.

„Sakra.“

V tom jediném slově bylo víc, než dokázal říct.

Bert přišel ve chvíli, kdy už byl Bethlen převlečený. Přejel ho pohledem a krátce kývl.

„Vypadáš dobře.“

„Děkuji,“ odpověděl Bethlen.

Bert zvedl tašku.

„Nakoupil jsem drobnosti i pro tebe. Pak si je rozdělíme.“

„Dobře.“

Bert se na něj ještě jednou podíval. Něco mu na něm přišlo jiné. Klidnější, ale zároveň divně zamlklé. Na chvíli se zarazil, pak to pustil z hlavy a začal se převlékat. Za malou chvíli už i on stál v oblečení, ve kterém se tu objevil, s kordem a dýkou u pasu. Bethlen měl přes rameno brašnu s dokumenty a Bert v ruce tašky s nákupem.

Když vyšli na chodbu, čekal tam na ně otec Martin. V ruce držel dva medailonky. Každému jeden pověsil na krk.

„Ten vás vrátí domů. Do stejného času, v jakém jste opustili Hofburg. Všechno se srovná.“

Bert krátce přikývl. Bethlen si medailonek hned vzal do prstů a prohlédl si ho.

Martin se na ně podíval vážněji.

„Máte úkoly. A já vím, že je splníte do puntíku.“

Na chvíli se odmlčel.

„Teď vás odvezou tam, kde jste se objevili. Do Hofburgu. Je to zařízené.“

Bethlen zvedl oči od medailonku.

„Jak to funguje?“ zeptal se a ukázal na medailonek.

Martin odpověděl prostě.

„Silně ho stisknete.“

„Dobře.“

Bert se podíval na Bethlene.

„Tak jdem.“

„Jdeme.“

Pak se rozloučili s opatem, otcem Martinem i kardinálem Chlumeckým. Auto je odvezlo až k Hofburgu, kde už na ně čekali a bez dlouhých řečí je odvedli do komnaty. Jakmile za nimi zapadly dveře, v místnosti se rozhostilo ticho. Chvíli tam jen stáli a dívali se na sebe.

Bert sevřel medailonek v dlani.

„Je čas.“

Bethlen přikývl. Oba vzali medailonky do rukou, silně ho stiskli a v příštím okamžiku je pohltil záblesk. Pak už bylo jen světlo a tma.

Stopy mezi časy

Nádvoří pomalu utichalo, ale napětí nezmizelo. Jen změnilo podobu. Místo čekání přišlo poznání, mnohem horší než nejistota. Otevřené sudy stály na voze jako vyvržené tajemství. Sláma visela přes okraje, mezi prkny ležely rozervané balíky listin, plátno, zbraně a prach. Bert stál těsně u vozu a díval se dovnitř, jako by se bál, že stačí uhnout očima a všechno se znovu zavře a zmizí. Filip mlčel, což samo o sobě působilo nezvykle. Bethlen vzal ze dřeva jednu z listin, přelétl pečeť a výraz mu ještě víc ztvrdl. Kapitán hradní stráže se otočil za svými muži, kteří odváděli zajatce pryč, a pak se vrátil pohledem k vozu. Nikdo už nemohl předstírat, že jde o omyl.

Kolem vozu se pohybovali strážní s opatrností lidí, kteří si teprve uvědomují váhu toho, co drží v rukou. Každý balík mohl být důkazem, ale také návnadou, každá pečeť cestou k člověku, který už možná věděl, že se zásilka ztratila. Bert cítil, jak se prvotní úleva mění v tlak. Nález jim dal odpověď, zároveň však otevřel dveře k otázkám, které byly mnohem nebezpečnější.

Bert pomalu vydechl a otřel si hřbetem ruky krev z rozbitého rtu. Pálilo to, ale sotva to vnímal. V hlavě mu zněla jen jediná věc. Měli to. Konečně drželi v rukou něco, co se nedalo okecat, zamést pod koberec ani popřít.

Filip stál vedle něj, jednu ruku přitisknutou k poraněnému předloktí, a zíral do sudu.

„Tak tohle fakt není víno.“

Bethlen k němu krátce stočil oči, ale nic neřekl. Opatrně rozvinul jednu z listin a přitáhl ji blíž k lucerně. Oheň ozářil jeho tvář zespodu a krátce vypadal tvrdší, starší a unavenější než před chvílí.

„Tohle se musí hned oddělit,“ řekl tiše. „Listiny zvlášť. Zbraně zvlášť. A nikdo se toho nebude dotýkat bez svědků.“

Kapitán přikývl.

„Dva muži zůstanou tady. Nikdo cizí ke skladu nepřijde.“

Pak se obrátil ke správci, který stál pořád stranou s lucernou v ruce a tvář měl bílou jako vosk.

„Vy nikam nechoďte. Budeme se vás ptát jen na to, kdo kdy přišel a co si nechal zapsat.“

Stařec rychle přikývl.

„Ano, pane kapitáne. Já jsem opravdu myslel, že je to obyčejná zásilka.“

„To je vidět,“ odpověděl kapitán klidně. „A taky je vidět, že jste dělal jen svou práci.“

Správce sklopil oči, jako by ho ta prostá věta zasáhla víc než všechno předtím.

Bert se natáhl do sudu a vytáhl další balík. Pod plátnem byly pečlivě složené listiny, některé se zlomenými pečetěmi, jiné zatím nedotčené. Mezi nimi se zaleskla kovová hrana schránky. Podal ji Bethlenovi. Ten ji chvíli vážil v rukou, pak zkusil víko. Bylo zamčené.

„Tohle otevřeme později.“

„Ne teď?“ zeptal se Filip.

Bethlen na něj zvedl oči.

„Teď hlavně uděláme to, co dělají lidé, kteří nechtějí přijít o důkaz.“

Filip pokrčil rameny.

„Ptal jsem se.“

Bert si mezitím všiml další věci. Na dně prvního sudu, přitisknutý ke straně, ležel úzký proužek pergamenu se stejným značením jako na lístku, který našli. Vzal ho do ruky a ukázal ostatním.

„Bylo to uvnitř.“

Kapitán k němu přistoupil blíž.

„Takže ta čísla nesloužila jen ke skladu. Byla i uvnitř.“

„A to znamená, že to nebyla náhoda,“ řekl Bethlen. „Někdo přesně věděl, co hledá a co si má vyzvednout.“

Filip se zamračil.

„Stejně mi pořád vrtá hlavou jedna věc.“

„Jen jedna?“ odsekl Bert unaveně.

Filip si ho nevšímal.

„Proč to vozili zrovna takhle? Když už někdo ukradne listiny a schová zbraně, proč je strká do sudů s vínem? To je přece až příliš nápadné.“

„Naopak,“ odpověděl Bethlen. „Právě proto je to chytré. Víno se vozí pořád. Sud nikdo neotvírá bez důvodu. Lidé si všimnou spíš truhly než sudu.“

Bert přikývl. Dávala to smysl. Běžnost byla nejlepší skrýš. Právě v tom byla ta drzost.

Kapitán se zadíval do druhého sudu, kde pod slámou ležely pistole.

Kapitán se zadíval do druhého sudu, kde pod slámou ležely pistole. „Už nejde jen o krádež. Tohle je příprava.“

Nikdo mu neodporoval. To slovo mezi nimi zůstalo viset těžce a chladně.

Bethlen pomalu složil listinu, kterou držel.

„Potřebujeme světlo, stůl a klid. Tohle se nedá číst tady na voze.“

„Vezmeme to do strážnice,“ řekl kapitán.

„Ne,“ ozval se Bert rychleji, než čekal i sám od sebe.

Všichni se na něj podívali. Bert si olízl poraněný ret a hned toho litoval.

„Do strážnice bude chodit moc lidí. Stráže, poslové, služebnictvo, kdokoli. Jestli je tohle tak velké, jak to vypadá, nesmí se to roznést po hradě dřív, než budeme vědět, co držíme.“

Kapitán si ho chvíli měřil.

„Tak kam?“

Odpověděl Bethlen.

„K mně ne. K Bertovi také ne. Potřebujeme místo, které je blízko, ale ne nápadné.“

Filip se konečně narovnal.

„Co vedle Eusebiova pokoje? Marta tam stejně nikoho nepustí, když nebude chtít.“

Bert s Bethlenem se na něj podívali současně. Filip zamrkal.

„Co?“

Bethlen se opřel dlaní o vůz.

„To je poprvé, co jste řekl něco skutečně užitečného a já z toho nemám radost.“

Filip se zatvářil dotčeně.

„To od vás není hezké.“

Ale Bert už přemýšlel. Marta. Zavřené dveře. Nikdo by si tam netroufl chodit bez důvodu a Eusebius byl tak slabý, že stejně jen ležel. V každém případě by tam byl klid a kontrola.

„Ne u něj v pokoji,“ řekl pomalu. „Vedlejší místnost. Nebo komora hned za chodbou. Marta nás tam pustí, když jí to vysvětlíme.“

Kapitán přikývl.

„Dobře. Dva moji muži vezmou listiny. Zbraně zůstanou pod zámkem u mě. Schránka půjde se mnou, ale otevře se před vámi.“

Bethlen si položil listinu zpátky na vůz.

„A zajatci?“

Kapitánův výraz ztvrdl.

„Všichni jsou v kobkách. Odděleně. Hlídám je já.“

Bert se zadíval směrem, kudy je odvedli. Teprve teď si naplno uvědomil, že Riedl mezi nimi nebyl. To ho štvalo skoro stejně jako všechno ostatní.

„Nikdo z nich není Riedl.“

„Ne,“ řekl Bethlen. „Ale někdo z nich k němu vede.“

„A když ne, tak k někomu nad ním,“ dodal kapitán.

Ještě horší byla možnost, že nad Riedlem stojí někdo další.

Správce se nejistě pohnul u vrat.

„Pane kapitáne…“

Všichni se k němu otočili. Stařec polkl.

„Ten muž s měšcem. Už jsem ho tu viděl. Ne dnes poprvé.“

Bert se narovnal.

„Kdy?“

Správce sevřel lucernu pevněji.

„Dvakrát. Možná třikrát. Nikdy nic nenakládal, jen postával opodál. Myslel jsem, že čeká na někoho od pánů. Nepřišlo mi na tom nic zvláštního.“

„A znáte ho?“ zeptal se Bethlen.

„Ne jménem. Ale kdybych ho viděl znovu, poznám ho.“

Kapitán přikývl.

„To bude stačit.“

Pak dal rukou znamení dvěma mužům. Ti přistoupili k vozu a začali opatrně sbírat balíky listin. Dělali to pomalu, skoro obřadně, jako by se báli, že se papír pod jejich prsty rozpadne. Bert jim chvíli pomáhal, ale pak se zarazil nad jedním listem, který zůstal ležet stranou. Nebyl zapečetěný. Rozložil ho a přitáhl blíž ke světlu.

Řádky byly psané rychle, ale čitelně. Jména. Datum. Krátké poznámky. A u dvou záznamů znak, který už ten večer viděl víckrát než chtěl.

R.

„Bethlene.“

Bethlen k němu přešel a vzal si list od něj. Četl jen chvíli, pak zvedl hlavu.

„To jsou dodávky.“

„Jaké dodávky?“ zeptal se Filip a naklonil se blíž.

„To právě ještě nevíme.“ Bethlen přejel očima spodní řádek. „Ale nejsou to jen sudy. Jsou tu i jména a dny.“

Bert se opřel o okraj vozu. Rozbitý ret mu znovu pulzoval. Všechno bylo najednou větší. Nešlo jen o tři sudy. Šlo o řetěz. O systém. O něco, co tu běželo delší dobu a tiše.

Kapitán si vzal list od Bethlena.

„Tohle vezmu první. A ještě dnes to projdeme.“

„Ještě dnes?“ zopakoval Filip.

„Ano, ještě dnes,“ řekl kapitán. „Takové věci se nenechávají do rána.“

Bert s tím souhlasil. Ráno už by mohlo být pozdě. Ráno už by někdo mohl vědět, že zásilka nedorazila.

Lucerny kolem nich házely dlouhé stíny. Nádvoří bylo skoro prázdné, ale přesto měl Bert pořád pocit, že je někdo sleduje. Ne konkrétníma očima. Spíš tím neviditelným tlakem, který cítil od chvíle, kdy se celý tenhle sled událostí rozběhl.

Když bylo všechno konečně sebrané, kapitán se obrátil k nim třem.

„Půjdete se mnou.“

Bert hned zavrtěl hlavou.

„Nejdřív za Eusebiem.“

Kapitán k němu stočil pohled, ale nic nenamítl.

„Dobře. Já se za chvíli vrátím a počkám na vás venku.“

Vyrazili od skladu chodbou zpátky do vnitřních částí hradu. Dva strážní nesli listiny, další schránku. Kapitán šel vpředu jen kus cesty, pak se od nich oddělil a zamířil ke kobkám. Bethlen se držel vedle Berta, Filip o krok za nimi a občas sykl, když mu rukáv zavadil o škrábnutí na paži.

„Bolí?“ zeptal se Bert tišeji, než zamýšlel.

Filip na něj koukl skoro vítězně.

„Takže máš starost.“

„Nezačínej.“

„Jen trochu.“

„Filip.“

„Dobře, dobře. Bolí.“

Bert zavrtěl hlavou, ale v koutku úst mu skoro cuklo. Hned to zmizelo. Jakmile zahnuli do známější chodby, vrátil se mu neklid. U dveří už stála Marta. Jako by o jejich příchodu věděla dřív než oni sami.

Přejela pohledem nejdřív Berta, pak Filipův rozříznutý rukáv a nakonec Bethlena.

„Co jste provedli?“

„To je dlouhé,“ řekl Bert.

Marta se zamračila.

„Tak to řeknete krátce.“

Bethlen k ní přistoupil o krok blíž.

„Chytili jsme všechny, kdo si přišli pro sudy. Kromě Riedla. Ten tam nebyl.“

Marta ztuhla jen na okamžik.

„A?“

„A v těch sudech nebylo víno,“ řekl Bert. „Potřebujeme mu to říct.“

Marta chvíli mlčela, pak otevřela dveře a uhnula stranou.

„Jen na chvíli. Je slabá. Nezvedne se ani z postele, tak ji k tomu nenuťte.“

Všichni tři vstoupili dovnitř. V pokoji bylo šero, vzduch těžký od bylin a spánku. Veronika ležela opřená o polštáře, bledá, unavená a křehká tak, až se Bertovi sevřelo hrdlo. Oči měla otevřené, ale bylo vidět, že ji i to stojí sílu. Nepohnula se víc, než musela. Jen k nim obrátila hlavu.

„Tak jste tady.“

Bert došel k posteli jako první.

„Měla bys spát.“

„A ty bys měl míň lhát.“

Filip se u nohou postele zastavil a nervózně přešlápl. Bethlen zůstal o krok dál, jako by jí chtěl nechat víc prostoru.

„Chytili jsme je všechny,“ řekl Bert. „Všechny čtyři. Jsou v kobkách. Hlídá je kapitán. Jen Riedl mezi nimi nebyl.“

Veronika pomalu vydechla.

„Co bylo v těch sudech?“

„Listiny, zbraně, prach, pečeti a prázdné listy s podpisy,“ odpověděl Bethlen klidně. „Je to větší, než jsme čekali.“

Veronika na chvíli zavřela oči, pak je znovu otevřela.

„Ani mě to nepřekvapuje.“

Filip si promnul zátylek.

„Ano. Taky jsem doufal, že tam bude aspoň trochu vína a místo toho tohle.“

Na Veroničiných rtech se objevil slabý úsměv.

„Ty bys pil i po tom všem?“

„Když je důvod, tak jo.“

„A když není, tak taky,“ zamumlal Bert.

Filip ho prudce přejel pohledem, ale nic neřekl. Veronika se zadívala na Bethlena. Ten chvíli mlčel, pak si povzdechl.

„Než půjdeme dál, musím se zeptat na jednu věc.“ Na okamžik zaváhal, což u něj nebylo obvyklé. „Jak vám mám říkat? Eusebius mi teď už nějak nesedí.“

Veronika se na něj podívala, jako by ji ta otázka překvapila, ale ne nepříjemně. Pak se slabě usmála.

„Jmenuju se Veronika.“

Bethlen pomalu přikývl.

„Dobře. Veroniko.“

Změna oslovení byla drobná, přesto mezi nimi posunula něco podstatného. Bethlen už před sebou neměl jen tajemného vojáka, s nímž se spojil kvůli vyšetřování. Poprvé vyslovil její skutečné jméno a přijal tím pravdu, kterou ještě před několika hodinami nedokázal zařadit. Veronika jeho pohled vydržela. Sílu na dlouhé vysvětlování neměla, ale na téhle prosté dohodě jí záleželo.

Jméno v pokoji zůstalo viset tiše a zvláštně. Filip se pousmál, Bert sklopil oči k pokrývce a krátce pocítil úlevu, aniž věděl proč.

„Tak co jste našli?“ zeptala se Veronika.

Bethlen vytáhl přeložený list a ukázal jí ho, ale jen z dálky, aby ji nenutil vstávat.

„Seznamy. Jména. Dny. Značky. U některých záznamů je R.“

„Dodávky?“ zeptala se.

„Nejspíš. Ale ne jen vína. Je to spíš evidence.“

Veronika chvíli mlčela. Bylo vidět, jak jí myšlenky běží rychleji než tělo.

„Dívejte se po jménech, která se opakují u okrajových věcí. U skladů, vozů, písařů, lidí kolem. Ne vždycky je nejdůležitější ten, kdo stojí nahoře.“

„To samé mi říkal Bert,“ ozval se Bethlen.

„Tak měl jednou pravdu.“

„Jen jednou?“ zamračil se Bert.

„Dnes zatím ano.“

Filip se ušklíbl.

„To je pořád víc než mívám já.“

Veronika se znovu usmála, ale hned jí ten výraz zmizel z tváře. Únava byla silnější. Marta, která stála u dveří, to viděla taky.

„Dost.“

„Ještě chvíli,“ řekla Veronika tiše.

Marta zavrtěla hlavou.

„Ne. Už teď mluvíš moc.“

Bethlen přikývl dřív, než Bert stačil něco namítnout.

„Má pravdu.“

Veronika zavřela oči a chvíli jen dýchala. Pak je znovu otevřela a podívala se na Berta.

„Půjdete za arcivévodou?“

„Ano,“ odpověděl Bethlen dřív než on. „Hned.“

„Tak mu neříkejte všechno najednou. Nechte ho nejdřív pochopit sudy. Pak listiny. Pak zbraně.“ Na chvíli se odmlčela. „A Riedla nespouštějte z očí, i když tam nebyl.“

„Nebudeme,“ řekl Bert.

Veronika se zadívala na Filipa.

„A ty si nech ošetřit tu ruku.“

Filip se zatvářil skoro pohoršeně.

„To je jen škrábnutí.“

„Tak právě proto. Dokud to je jen škrábnutí.“

„Ano, Veroniko,“ zamumlal.

Marta udělala krok dopředu.

„A teď už opravdu ven.“

Bert ještě chvíli stál, ale pak přikývl. Bethlen se jí lehce uklonil, Filip jen neobratně kývl hlavou. Když vycházeli ven, Veronika za nimi tiše řekla:

„Buďte opatrní.“

Dveře se za nimi zavřely a chodba se najednou zdála studenější než předtím.

Chvíli nikdo nic neřekl. Pak Bethlen vydechl.

„Tak teď za arcivévodou.“

Bert přikývl. Filip si přidržel poraněnou ruku blíž k tělu a všichni tři se rozešli chodbou dál. Kapitán na ně čekal o kus dál ve stínu, ruce za zády, tvář zavřenou a tvrdou.

„Jsme připraveni?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl Bethlen.

A bez dalšího slova se vydali informovat arcivévodu.

Bethlen začal mluvit první. Věcně, stručně, bez jediného zbytečného slova. Popsal nalezený lístek, čísla od sudů, správce skladu, večerní příjezd vozu i čtyři muže, kteří si přišli zásilku vyzvednout. Kapitán pak doplnil zadržení všech čtyř, pokus jednoho z nich o útěk i to, že jsou teď všichni odděleně zavření v kobkách pod jeho osobním dohledem. Bert navázal obsahem sudů. Listiny, pečeti, zbraně, střelný prach, prázdné listiny s podpisy. Filip přidal, co viděli přímo na místě a jak přesně zásilka působila, aby bylo jasné, že nešlo o náhodu ani o obyčejné pašování.

Arcivévoda je poslouchal beze slova. Jen občas pohnul hlavou nebo přimhouřil oči, když zaznělo něco zvlášť závažného. Když domluvili, zavládlo v místnosti ticho tak těžké, až bylo slyšet praskání vosku ve svících.

„Okamžitě je vyslechněte,“ řekl nakonec tvrdě. „Všechny. Ještě dnes.“

Kapitán se nadechl, ale dřív než stačil odpovědět, promluvil Klesl.

„Vaše Výsosti, dovolte.“

Matyáš k němu ostře stočil oči.

„Mluvte.“

„Dnes v noci z nich nedostaneme nic dobrého. Jsou zadrženi čerstvě, budou se zapírat, mlžit a čekat, kdo z nich promluví první. Do rána je nechte odděleně, bez možnosti domluvy. Strach a nejistota udělají za pár hodin víc než křik.“ Klesl se odmlčel a pak dodal klidněji. „Ráno budou unavenější a méně pevní.“

Arcivévoda ho chvíli mlčky pozoroval. Bylo vidět, že by nejraději jednal hned, ale zároveň věděl, že Klesl má pravdu. Nakonec pomalu přikývl.

„Dobře. Až zítra.“

Kapitán se lehce uklonil.

„Ano, Vaše Výsosti.“

Matyáš se pak podíval na Berta. Pohled mu sjel k rozbitému rtu, pomačkanému kabátci i únavě, kterou už Bert přestával skrývat.

„A jak je mu?“

Bert hned věděl, na koho se ptá.

„Je slabý, ale drží se.“

Arcivévoda jen pokýval hlavou. Na okamžik se mu v očích mihlo něco, co mohlo být úleva, ale hned to zmizelo.

Pak udělal krátké gesto rukou ke dveřím.

„To stačí. Běžte. Ráno chci zprávu o každém z těch mužů.“

Všichni čtyři se uklonili a ustoupili. Kapitán vyšel první, za ním Bethlen, Filip a nakonec Bert. Dveře se za nimi zavřely a v pracovně zůstalo ticho.

Arcivévoda zůstal stát u stolu a chvíli jen hleděl do plamene svíce. Klesl se nepohnul. Čekal. Věděl, že teď přijde ta druhá část rozhovoru. Ta, která se nevede před svědky.

Matyáš si pomalu promnul čelo.

„Co na to vyšetřování říkáte?“

Klesl spojil ruce před sebou.

„Pohnuli s tím. To musím uznat.“

Arcivévoda po něm přejel pohledem.

„Ano. A víc, než jsem čekal.“

Na chvíli bylo ticho. Pak Matyáš znovu promluvil, tentokrát pomaleji.

„Zjistil jste už, co ten Eusebius vlastně je zač?“

Klesl neodpověděl hned. Jako by si v hlavě srovnal všechno, co měl připravené.

„To, co jsem zjistil dřív, zatím platí. Voják z mohamedánských válek, nejmladší syn zbrojíře. Katolík. Stejně tak jeho bratr. Jejich dům se nazývá Pražský. Bydlí tam víc lidí, prý pronajímají pokoje.“ Klesl krátce sklopil oči, jako by si vybavoval podrobnosti. „Dům původně patřil radnímu, který zemřel bez dědiců, a proto připadl městu. Eusebiův bratr jej nedávno odkoupil. Peněz zjevně mají dost. Dílně se daří, zbroj odtud je velmi žádaná a vyhlášená kvalitou. Právě to leží v žaludku cechu zbrojířů.“

Matyáš se opřel o stůl víc.

„A nic víc?“

„Moc ne. Kolem něj je zvláštní ticho.“ Klesl zvedl oči. „Lidé ho znají, ale zároveň o něm vědí překvapivě málo. To samo o sobě stojí za pozornost.“

Arcivévoda ho chvíli jen pozoroval.

„Vy mluvíte vážně.“

Klesl nepatrně sklonil hlavu.

„Ano. Dokonce jsem si tam nechal udělat dýku.“

Matyáš překvapeně povytáhl obočí.

„Vážně?“

„Ano.“ V Kleslově hlase se objevil skoro neznatelný nádech pobavení. „Jsem zvědavý, jestli bude tak dobrá, jak se říká.“

Arcivévoda se opřel zády o židli a v jeho tváři se mihl stín únavy.

„Dobrá. Doufám, že mi ji ukážete.“

Klesl se lehce usmál.

„Zajisté.“

Matyáš se pak od něj odvrátil a přešel k oknu. Venku byla tma, v tabulkách skla se odrážely svíce a jeho vlastní unavená tvář.

„Teď mě prosím nechte,“ řekl tišeji než předtím. „Chci se pomodlit sám a jít spát.“ Na okamžik se odmlčel. „Snad dnes už budu spát klidněji.“

Klesl se uklonil.

„Dobrou noc, Vaše Výsosti.“

Pak odešel a zavřel za sebou dveře. Arcivévoda zůstal v pracovně sám. Jen svíce hořely dál a stíny na stěnách se ani teď nepřestaly hýbat.

Klesl odešel, ale ne do svého křídla. Místo toho se vydal tichou chodbou směrem k pokoji, kde ležel Eusebius. Kroky tlumil kámen i pozdní hodina, přesto v tom tichu zněly zřetelně. Když došel ke dveřím, krátce zaklepal.

Otevřela Marta.

Jakmile ho uviděla, ztuhla tak, že nedokázala říct ani slovo. Pak sebou trhla, sklopila hlavu a hluboce se uklonila.

„Vaše Excelence.“

Chtěla mu políbit prsten, ale Klesl jí jen tiše položil ruku na hlavu.

„Marto.“

V tom jediném oslovení bylo víc než v celém pozdravu. Marta zůstala skloněná.

„Jak dlouho se známe?“

Pomalu zvedla oči.

„Hodně dlouho, Vaše Excelence.“

Klesl na ni hleděl klidně, ale příliš pozorně na to, aby se před ním dalo něco skrýt.

„Přišel jsem se na něj podívat. Jak se mu daří. A pomodlit se u něj.“

Marta sevřela prsty do zástěry.

„Vaše Excelence, teď to nejde.“

Klesl se ani nepohnul.

„Marto. Znám tě. Ty mi něco tajíš.“

Ta slova neřekl tvrdě. Právě proto dopadla těžce. Marta sklopila oči, v obličeji smutek i rezignace. Pak pomalu ustoupila stranou a otevřela dveře víc.

„Ano,“ řekla tiše. „Tajím.“

Klesl vstoupil.

V pokoji bylo šero. Hořelo jen několik svící a jejich světlo se zachytávalo o těžké látky nebes i o sklo lahviček na stolku. Vzduch byl prosycený bylinami, voskem a něčím hořkým. Na posteli pod nebesy ležela dívka. Bledá tvář skoro splývala s polštářem, černé vlasy měla rozprostřené kolem hlavy jako temný kruh. Nepůsobila jako nemocný chlapec, za jakého ji dosud měl. Nepůsobila ani jako někdo, koho si spletl. Klesl se zarazil tak prudce, až se mu dech na chvíli zastavil.

Pomalu se otočil k Martě.

„Marto… to není…“

Nedokázal tu větu dokončit.

Marta jen pokývala hlavou.

„Ano. Je to dívka.“

Klesl natáhl ruku po svícnu, vzal ho a přistoupil blíž k posteli. Každý krok byl pomalejší než předchozí. Když se nad ni sklonil, zůstal stát bez hnutí. Jako by opravdu viděl ducha. Ta podoba. Ta tvář. Ta linie čela, očí, úst. Svíce se mu v ruce lehce zachvěla.

Anna to být nemohla.

Ta, na kterou myslel, byla přece žena. Měla být o šestadvacet let starší. Šestadvacet let od chvíle, kdy ji naposledy viděl živou, těhotnou, bledou, ale krásnou, se stínem strachu v očích a modlitbou na rtech. Tohle byla mladá dívka. Příliš mladá. A přesto ta podoba bodala až do kostí.

Klesl se musel posadit. Kolena ho najednou neposlechla a mráz mu přejel po zádech tak prudce, až sevřel svícen oběma rukama. Posadil se na lavici u stěny a chvíli jen hleděl před sebe, jako by mu rozum odmítal sloužit.

„Marto… tys ji viděla?“

Marta stála u dveří, ruce sepjaté, tvář staženou bolestí.

„Viděla.“

Klesl zvedl oči.

„A?“

Marta polkla.

„Myslela jsem, že také vidím ducha.“

V pokoji se rozhostilo těžké ticho. Jen plamen svíce občas zapraskal.

„Má sladká Anna,“ řekl Klesl tiše, skoro jen pro sebe. „Kolikrát jsem se za ni modlil… a za její dítě.“

Marta sklopila hlavu.

„Já také.“

Klesl se na dívku v posteli díval dál, neschopný od ní odtrhnout oči. Marta sevřela prsty do zástěry a hlas se jí zachvěl.

„Ale když jsem uviděla ji… myslela jsem, že Anna vstala z mrtvých.“

Klesl k ní pomalu otočil hlavu. V očích měl stejný otřes, jen lépe skrytý.

„Přesně to jsem si pomyslel také.“

Chvíli neodpovídal nikdo. Jen svíce vrhala po stěnách neklidné stíny a Veronika tiše oddychovala. V hlavě mu běžely vzpomínky, roky staré a přesto náhle živé. Anna. Její smích. Její oči, když prosila o ochranu. Její tvář, v níž se mísila něha s královskou hrdostí. A teď tady, po tolika letech, ležela před ním dívka, která nesla tutéž podobu tak strašlivě věrně, až to bolelo.

„Kdo všechno to ví?“ zeptal se nakonec.

„Málo lidí,“ odpověděla Marta. „A i ti jen část.“

„A Matyáš?“

Marta zavrtěla hlavou.

„Ne.“

Klesl sklopil oči do plamene.

„To je možná milost. A možná pohroma.“

Znovu vstal a došel až k posteli. Tentokrát pomaleji, klidněji. Natáhl ruku, ale nedotkl se jí. Jen ji podržel ve vzduchu nad černými vlasy, jako by se bál, že by jediným dotekem rozbil něco, co stejně sotva drželo pohromadě.

„Ví to ona?“

„Ne,“ odpověděla Marta. „Neví nic.“

Klesl přikývl, ale v obličeji se mu nepohnulo vůbec nic.

„To je dobře.“

„Je?“

Teď se otočil k Martě.

„Ano. Protože kdyby to věděla teď, v tomhle stavu, zlomilo by ji to.“

Marta mlčela. Věděla, že má pravdu.

Klesl se ještě jednou zadíval na Veroniku. Pak velmi pomalu poklekl vedle postele. Sepjal ruce a sklonil hlavu. Dlouho neříkal nic nahlas. Jen se modlil v tichu, hluboce a soustředěně, jak to uměl jen člověk, který už viděl příliš mnoho smrti, zrady i lidské slabosti. Marta ustoupila ještě víc ke dveřím a nechala ho.

Když konečně vstal, tvář měl klidnější, ale oči ne.

„Marto.“

„Ano, Vaše Excelence.“

„Budu mlčet.“

Zvedla k němu hlavu.

„Děkuji.“

„Zatím.“ Odmlčel se. „Ale tohle tajemství nevydrží věčně.“

Marta sevřela ruce pevněji.

„Já vím.“

Klesl se naposledy podíval na Veroniku.

„Až se probudí a zesílí, chci s ní mluvit. Sám.“

Marta zaváhala, ale pak přikývla.

„Ano.“

Klesl se obrátil ke dveřím. U prahu se ještě jednou zastavil.

„Teď ji chraň.“

Marta sklonila hlavu.

„Celým životem, jestli bude třeba.“

Klesl se ještě jednou ohlédl. Několik úderů srdce hleděl na spící dívku a v hlavě mu stále dokola zněla jediná věta: Eusebius je dívka. Ani teď nezněla méně neuvěřitelně. Všechno, co si o mladém vojákovi myslel, se rozpadalo a skládalo do mnohem nebezpečnějšího obrazu. Tajemství muselo zůstat skryté, dokud si sám neověří pravdu. Pro ni by předčasné odhalení mohlo být smrtelnější než rána v boku. Teprve potom vyšel do chodby. Martě tiše poděkoval, sklonil hlavu a odešel. Kroky měl klidné, uvnitř se však všechno bouřilo.

Do svých komnat došel bez jediného zastavení. Jakmile za sebou zavřel dveře, odložil svícen na stůl a začal přecházet po místnosti. Jednou tam, jednou zpátky, ruce za zády, hlavu skloněnou. Anna je mrtvá. Její dítě také. Tak to přece bylo. Tak to celé roky považovali za pravdu. Tak to viděl. Nebo ne?

Zastavil se uprostřed pokoje.

Dítě přežilo?

Otázka přišla tiše, ale udeřila tvrději než cokoli předtím. Vždyť tam byl také. Viděl tu místnost, věž i okamžik, kdy všechno vzplálo a roztrhlo se světlem. Viděl její tělo propadat dolů, hluboko do tmy a ohně. Dítě však skutečně spatřil? Nebo si celé roky jen myslel, že viděl všechno? Záblesk ho oslepil. Výbuch pohltil víc než kámen a dřevo; pohltil i jistotu.

Pomalu přešel ke kříži zavěšenému na stěně a klekl si. Sepjal ruce a sklonil hlavu tak hluboko, až se skoro dotkl čelem prstů.

„Bože,“ vydechl tiše, „dej mi znamení, že je to dítě Matyáše a Anny.“

Odmlčel se. Svíce za jeho zády tiše hořely a v komnatě bylo takové ticho, že slyšel vlastní dech.

„A jestli je to jejich dítě, chraň ji.“

Poslední slovo mu vyšlo z úst tišeji. Pochybnost v tom nebyla. Čím déle měl její tvář před očima, tím méně pochyboval, že se dívá na krev, která neměla přežít.

Vždyť by mohla být dědičkou.

Myšlenka se v něm rozlila jako ledová voda. Nebyla jen dítětem ztracené ženy ani pouhou připomínkou minulosti. Jestli je jeho domněnka správná, v tom pokoji neleží jen zraněná dívka. Leží tam někdo, kdo může změnit všechno. Právě proto nesmí nikdo nic tušit. Ještě ne.

Klesl zůstal na kolenou déle, než míval ve zvyku. Modlitba se mu lámala do útržků myšlenek, vzpomínek a obav. Anna. Matyáš. Věž. Světlo. Krev. Dítě. Veroničina tvář. Každý obraz přicházel zvlášť, a přesto všechny patřily k sobě.

Když konečně vstal, už se netřásl. Nebyl klidný, ale byl rozhodnutý. Přešel ke stolu, opřel se o něj oběma rukama a zadíval se do plamene svíce.

Musí zjistit o Eusebiovi víc. Všechno. Každou stopu, každé jméno, každou lež i každé místo, odkud přišel. Tajemství nesmí zůstat schované mezi několika lidmi. Jen pravda ji může ochránit. Až bude vědět, kdo je, může ji ubránit před těmi, kdo by ji zničili dřív, než sama pochopí, co v sobě nosí.

Pomalu zavřel oči.

„Ať je pravda jakákoli,“ řekl do ticha, „najdu ji.“

Pak otevřel oči znovu a už se nedíval jako muž zlomený vzpomínkou. Díval se jako někdo, kdo právě přijal úkol, od kterého se už neustoupí.

Rozhodnutí mu nevrátilo klid. Pouze dalo neklidu směr. Klesl věděl, že od této chvíle bude muset vážit každou otázku, každého posla i každou návštěvu u jejího pokoje. Stačila jediná neopatrná věta a tajemství by přestalo patřit několika lidem. Pak by se z dívky v posteli nestala jen odpověď na starou modlitbu, ale také cíl pro každého, komu by její krev mohla překážet.

Bert otevřel oči a chvíli jen ležel bez hnutí. Do pokoje už pronikalo ranní světlo, bledé a studené, a připomnělo mu, co ho čeká. Dlouhý den. Vyslýchání. Už při té myšlence se mu stáhl žaludek. Nechtělo se mu do toho ani trochu, ale věděl, že musí. Tady se pravda nehledala trpělivostí a klidným hlasem. Z lidí se tahala bolestí. Mučírny nesnášel: pach, chlad i zvláštní klid kolem lidí, kteří si na ně zvykli. Dnes u toho měl stát on.

Pomalu se posadil, promnul si obličej a chvíli hleděl před sebe. Rozbitý ret bolel míň než večer, ale pořád o sobě dával vědět. V hlavě mu znovu naskočila Veroničina tvář, bledá na polštáři, a pak hned listiny, sudy, pečetě a čtyři muži zavření dole v kobkách. Riedl mezi nimi nebyl. To bylo na tom snad nejhorší. Měli kus pravdy, ale ne celou.

Vedle na chodbě něco vrzlo a pak se ozvalo tiché klopýtnutí. Bert si jen povzdechl. To mohl být jedině Filip.

Dveře se po chvíli pootevřely a z kamrlíku vylezl Filip. Zíval tak široce, až to skoro vypadalo, že si vykloubí čelist. Jednou rukou si zapínal košili, druhou si marně přejížděl po vlasech. Marně. Na hlavě neměl účes, ale vrabčí hnízdo po bitvě.

Bert se na něj chvíli díval a pak si odfrkl.

„Ty vypadáš strašně.“

Filip k němu zvedl přimhouřené oči.

„Dobré ráno i tobě.“

„Já jsem vzhůru. Ty vypadáš, jako tě někdo vytáhl z kurníku.“

Filip si sáhl na hlavu, zamračil se a pak pokrčil rameny.

„Aspoň jsem spal.“

Bert vstal z postele a natáhl se po kabátci.

„To ti závidím.“

Filip se došoural blíž a opřel se o futra.

„Zdálo se mi o jídle.“

„Tobě se o jídle zdá pořád.“

„To není pravda.“ Filip se odmlčel. „No dobře, je.“

Bert si natáhl kabátec a utáhl si opasek. Pohyby měl úsporné, rychlé, ale v hlavě už byl o několik hodin dál. Kobky. Kapitán. Bethlen. Klesl možná. A ti chlapi dole, co teď buď mlčí, nebo se modlí, aby přišel někdo měkčí.

Filip si konečně dopnul košili a protáhl se.

„Dneska budeme dělat co?“

Bert mu věnoval pohled, z něhož bylo jasné, že tu otázku nemá rád už teď.

„Výslechy.“

Filipovi spadl obličej.

„Aha.“

„Ano. A než se zeptáš, netěším se na to.“

Filip se přestal hrbit a chvíli na něj jen koukal. Pak sklopil oči.

„Kvůli mučírně?“

Bert neodpověděl hned. Jen vzal do ruky rukavice a chvíli je převaloval mezi prsty.

„Kvůli všemu kolem ní.“

Filip se opřel ramenem o zeď.

„Myslíš, že je budou mučit hned?“

„Nevím. Záleží, kdo tam bude stát a jak dlouho budou mlčet.“ Bert si nasadil jednu rukavici a pak druhou. „A taky na tom, jak moc bude chtít arcivévoda rychlé odpovědi.“

Filip se zamračil. Vtipkování ho přešlo.

„Tohle nemám rád.“

Bert k němu krátce obrátil hlavu, tentokrát bez jízlivosti.

„Já taky ne.“

Na chodbě se ozvaly kroky. Jisté, klidné, neuspěchané. Bethlen. Bert to poznal ještě dřív, než se objevil ve dveřích. Byl už oblečený, upravený a vypadal přesně tak, jak člověk vypadá, když spal málo, ale nedovolí si, aby to na něm bylo vidět. Oči měl bdělé a tvář zavřenou.

Přejel pohledem nejdřív po Bertovi, pak po Filipovi a krátce se zastavil u jeho vlasů.

„To je nový způsob zastrašování vězňů?“

Filip si okamžitě uhladil hnízdo oběma rukama.

„Tohle se samo spraví.“

„Tomu nevěřím,“ řekl Bethlen.

Bertovi v koutku úst cuklo, ale hned zvážněl.

„Už se ví, kdy začneme?“

Bethlen přikývl.

„Kapitán čeká dole. Arcivévoda chce zprávu co nejdřív. Klesl doporučil začít klidně a nechat je mluvit proti sobě. Tortura až když nebude jiná cesta.“

Bertovi se trochu ulevilo, i když jen málo.

„Aspoň něco.“

Bethlen k němu přistoupil blíž.

„Nadšení z vás neteče.“

„To asi nikdy nepoteče.“

Bethlen to přijal bez komentáře. Věděl proč. Filip mezitím přestal bojovat se svou hlavou a jen si povzdechl.

„Takže nejdřív kobky a pak snídaně?“

Bethlen si ho krátce změřil.

„Nejdřív snídaně. Hladový člověk bývá zbytečně hloupý.“

„Tak to jsem rád, že máte konečně rozum.“

„Nemluvte příliš brzo.“

Filip přece jen mírně ožil. Jídlo bylo jídlo, i když před kobkami.

Když vyšli na chodbu, Bert se mimoděk podíval ke dveřím Veroničina pokoje. Bylo ticho. Žádný pohyb, žádný hlas. Marta nejspíš pořád hlídala uvnitř jako neústupný strážný anděl. Na okamžik ho napadlo, jestli Veronika spí, nebo už zase leží vzhůru a přemýšlí o všem, co se kolem ní děje. Pak tu myšlenku zahnal. Na to nebude čas.

Sešli dolů do kuchyně. Oheň už hořel, ve vzduchu byla vůně chleba a teplého mléka, někde se vařila kaše. Filip se zastavil tak náhle, až do něj Bert málem vrazil.

„Nečuchej a jdi,“ zamumlal Bert.

„Já nečuchám. Jen si vážím života.“

Posadili se ke stolu a jedli rychleji než jindy. Bert skoro nevnímal chuť, jen do sebe dostával něco teplého, protože věděl, že to bude potřebovat. Bethlen jedl mlčky. Filip zkoušel první dvě minuty něco říkat, ale jakmile si uvědomil, co je čeká, i on ztichl.

Když dojedli, přišla Marta. Nešla k nim rychle, ale přímo. Zastavila se u stolu a podívala se na Berta.

„Spí.“

Bert jen přikývl.

„Dobře.“

Marta se pak podívala i na Filipa a na jeho ovázané předloktí.

„Tohle si nech po návratu znovu vyčistit.“

Filip se zatvářil, jako by chtěl protestovat, ale pod jejím pohledem si to rozmyslel.

„Ano.“

Bethlen vstal první.

„Jdeme.“

Vyšli z kuchyně a chlad v chodbách už byl jiný než večer. Ráno všechno odhalí víc. I kámen, i únavu, i strach. Bert to cítil v kostech. Čím víc se blížili ke kobkám, tím víc se mu vracel ten známý odpor. Ne strach. Odpor. Pach vlhka, železa, zatuchliny a bolesti byl všude stejný, ať už století bylo jakékoli.

U vchodu už stál kapitán. Ruce měl založené za zády, tvář tvrdou a vyspanější, než by Bert čekal. Vedle něj dva strážní. Zpod schodů táhl chlad.

„Pánové,“ řekl kapitán. „Začneme tím s měšcem.“

Bethlen přikývl.

„Dobře.“

Kapitán se podíval na Berta.

„Jste připraven?“

Bert se zadíval do temného schodiště vedoucího dolů. Připravený nebyl. Jen neměl na výběr.

„Ne,“ řekl po pravdě. „Ale jdeme.“

Bert se nepokoušel přesvědčit sám sebe, že jde o obyčejný rozhovor. Muži dole věděli dost na to, aby se báli, a málo na to, aby cítili odpovědnost za celý plán. Právě takoví lidé bývali nebezpeční: mohli prodat kohokoli, jen aby zachránili sebe. Přesto chtěl začít slovy. Dokud bude možné dostat pravdu ven bez železa a bolesti, hodlal se té možnosti držet.

A vykročil první.

Schody vedly dolů do chladu a vlhka. Čím níž sestupovali, tím méně sem doléhalo ráno z horních pater. Tady dole už nebyl den ani noc, jen kámen, železo a těžký vzduch, který člověku sedal na ramena. Bert to nesnášel od první chvíle, co podobné místo kdy viděl, a nesnášel to ani teď.

Filip šel za ním neobvykle tiše. Bethlen po pravici, kapitán o krok vpředu. Když došli ke dveřím výslechové místnosti, jeden ze strážných je otevřel.

Uvnitř nebylo nic navíc. Stůl. Tři židle. Lavice u stěny. Džbán s vodou. Žádné nástroje na očích, ale i tak z těch zdí táhlo přesně to, co Bert nechtěl cítit. Jako by se sem bolest vpila a už nikdy neodešla.

Kapitán kývl na strážného.

„Přiveďte toho s měšcem.“

Za chvíli se ozval kov, kroky a dveře se znovu otevřely. Dovnitř přivedli muže, kterého chytili u zdi. Ruce měl svázané vpředu, tvář pobledlou po noci v kobce, ale oči mu pořád těkaly sem a tam, jak hledal cestu ven, i když už žádná nebyla. Jakmile spatřil stůl a všechny kolem něj, snažil se nasadit výraz dotčeného člověka, kterému se děje křivda.

„Já nic neudělal.“

Kapitán ho usadil na židli tak tvrdě, až zavrzala.

„Ještě jsme se neptali.“

Muž sevřel rty. Bert si ho prohlížel. Nebyl to žádný voják zvyklý na bitvu. Spíš člověk, který se uměl držet při zdi, sbírat drobky, poslouchat správné lidi a přežít díky tomu, že nikdy nebyl první. Takoví někdy mluvili dřív než ti silní. Jen bylo potřeba trefit správné místo.

Bethlen se posadil naproti němu. Klidný, rovný, ruce složené na stole. Filip zůstal stát bokem, Bert vedle něj. Kapitán se opřel o stěnu, ale jeho přítomnost byla cítit víc než kohokoli jiného.

„Jméno,“ řekl Bethlen.

Muž chvíli mlčel.

„Jméno,“ zopakoval Bethlen, pořád stejně klidně.

„Ondřej Veselý,“ vypravil ze sebe nakonec.

„Lžete?“ zeptal se Bert.

Muž po něm trhl pohledem.

„Ne.“

„To poznáme,“ řekl kapitán.

Ondřej polkl.

Bethlen se ani nehnul.

„Dobře. Ondřeji Veselý. Včera večer jste stál u skladu s vínem. Převzal jste měšec. Proč?“

Muž se zamračil.

„Nevím, o čem mluvíte.“

Filip si odfrkl tak hlasitě, až to v místnosti skoro zaznělo jako urážka.

„To teda víš.“

Bethlen po něm ani nepohlédl, ale Filip zmlkl.

„Byl jste tam viděn,“ pokračoval Bethlen. „Byl jste zadržen. Měšec u vás našli. Máte dvě možnosti. Buď budete dál lhát a my ztratíme čas. Nebo začnete mluvit a ten čas ztratí někdo jiný.“

Ondřej se pousmál křivě, ale v očích měl nervozitu.

„Já jen čekal na známého.“

„U skladu. V noci. Ve stínu. S cizím měšcem pod kabátcem?“ Bert udělal krok blíž. „To je hodně zvláštní známý.“

Muž sklopil oči, ale hned je zvedl zpátky.

„To jsou moje věci.“

Kapitán se odlepil od zdi.

„V tom měšci byly stříbrné tolary. Nové. Čerstvě spočítané. Tolik peněz člověk nenosí jen tak.“

Ondřej se zavrtěl na židli.

„Měl jsem dluh. Spláceli mi ho.“

Bert si promnul čelist. Tohle přesně čekal. Kousek pravdy, kus lži a spousta bahna mezi tím.

„Kdo?“ zeptal se.

„Známý.“

„Jméno.“

„Neznám ho.“

Filip zavrtěl hlavou.

„Tak ti dává měšec plný peněz člověk, jehož jméno neznáš.“

Ondřej si ho změřil tvrdým pohledem, ale nic neřekl.

Bethlen se mírně naklonil dopředu.

„Podívejte se na mě.“

Muž nechtěl, ale nakonec poslechl.

„Vaši tři druhové sedí každý sám. Každý z nich teď přemýšlí, jestli nebude ten první, kdo promluví. Vy nevíte, co už řekli. Nevíte, jestli na vás něco nesvalili. A nevíte ani, jestli ten, kdo vám dal měšec, za vás udělá cokoliv. Já vám to řeknu. Neudělá. Jste pro něj drobná mince. Když vás ztratí, vezme si jinou.“

Muž sebou nepatrně trhl a Bert to zachytil. Nezapůsobila hrozba bolesti, ale strach, že ho už někdo prodal.

„Nikdo mě neprodal,“ vyštěkl Ondřej příliš rychle.

„To nevíte,“ řekl tiše Bert.

V místnosti se na chvíli rozhostilo ticho. Filip si přehodil váhu z nohy na nohu, ale kupodivu mlčel. Bethlen zůstal nehybný.

„Kolikrát jste tam byl?“ zeptal se.

Ondřej sevřel čelist.

„Nevím.“

Kapitán se krátce zasmál bez veselí.

„To je zajímavé. Před chvílí jste tvrdil, že jste tam byl náhodou jen jednou.“

Muž ztuhl.

„Já—“

„Takže znovu,“ řekl Bethlen. „Kolikrát jste tam byl?“

Ondřej dýchal rychleji. Bert viděl, jak se mu na spánku leskne pot.

„Dvakrát.“

„Třikrát,“ opravil ho Bert.

Muž k němu vzhlédl.

„Co?“

„Správce vás viděl třikrát.“

Bert blafoval, alespoň zčásti. Správce řekl dvakrát, možná třikrát, jenže Ondřej to nevěděl. Lest zabrala; hned uhnul pohledem.

„Dobře. Třikrát.“

Filip se narovnal.

„Takže už nelžeš jen trochu.“

Bethlen zvedl ruku a Filip zase zmlkl.

„Kdo vás tam posílal?“

Ondřej mlčel.

„Kdo vás tam posílal?“ zopakoval Bethlen.

Muž sevřel rty tak pevně, až zbělely.

„Nikdo. Chodil jsem tam sám.“

Kapitán udělal dva kroky a zastavil se těsně vedle něj. Nemluvil hlasitě, právě naopak.

„Poslouchejte mě dobře. Mučení jsem dnes ještě nenařídil. A nerad ztrácím čas. Vy teď rozhodujete, jestli tu budeme sedět a mluvit jako lidé, nebo jestli vás odvedu vedle a nechám vás přemýšlet jiným způsobem. Rozuměl jste?“

Ondřej zbledl ještě víc.

Bert se zadíval stranou. Přesně tohle nesnášel. I když k tomu ještě nedošlo, viselo to v místnosti jako pach před bouřkou.

„Rozuměl?“ zopakoval kapitán.

„Ano.“

„Tak mluvte.“

Ondřej polkl.

„Jen jsem předával vzkazy.“

Bethlen ani nemrkl.

„Komu?“

„Já nevím jména.“

„Komu?“ řekl tentokrát Bert ostřeji.

Muž zavřel oči, jako by hledal, kde to půjde říct nejmíň nebezpečně.

„Jednomu písaři.“

Bethlen zvedl hlavu.

„Jakému písaři?“

„Nevím.“

Filip si odfrkl.

„Začíná to být trapné.“

Ondřej po něm vyjel pohledem.

„Nevím jeho jméno. Přísahám.“

Kapitán položil dlaň na opěradlo jeho židle. Ne silně. Jen dost, aby to muž cítil.

„Jak vypadal?“

„Hubený. Vysoký. Nosil tmavý kabát. Mluvil potichu. Měl…“ Ondřej zaváhal. „Měl na levé ruce jizvu. Přes hřbet.“

Bethlen si to uložil bez jediné změny výrazu.

„A co jste předával?“

„Lístky. Čísla. Značky. Kam co přijde. Kdy.“

Bert se podíval na Bethlena. Tohle už bylo něco.

„A sudy?“ zeptal se.

„Jen občas. Většinou šlo o menší věci.“

„Jaké menší věci?“

„Listiny. Měšce. Pečeti. Jednou i malou bednu.“

Kapitán přivřel oči.

„A Riedl?“

Jméno s mužem pohnulo víc než předchozí otázky.

„Toho neznám.“

„Lžete,“ řekl Bert okamžitě.

„Ne! Jen… jen jsem to jméno slyšel.“

„Kde?“

„Jednou. Dvakrát. Když se mluvilo o sudu. Že tenhle půjde přes Riedla. Nebo na Riedla. Nevím.“

Bethlen si složil ruce pevněji.

„Kdo to říkal?“

„Ten písař ne. Jiný muž. Starší. Bohatší. Mluvil, jako by byl zvyklý poroučet.“

„Jméno.“

„Neznám.“

Kapitán se narovnal.

„A jak vypadal?“

Ondřej zavřel oči.

„Měl krátce zastřižený vous. A prsten s červeným kamenem. Víc nevím. Nikdy nestál ve světle dlouho.“

Bert cítil, jak mu v hlavě začínají některé body do sebe zapadat, ale pořád ne dost. Písař. Jizva na levé ruce. Starší muž s prstenem. Riedl jen jako jméno, přes které se něco vede. To nebyl vrchol. To byl prostředek.

„Kolik je takových zásilek?“ zeptal se Bethlen.

Ondřej zvedl hlavu prudce.

„Nevím.“

Kapitán otevřel ústa, ale Bert ho tentokrát předběhl.

„Neptám se, kolik jich bylo přesně. Ptám se, jestli je to výjimka, nebo běžná věc.“

Muž chvíli mlčel, pak sklopil oči.

„Běžná.“

V místnosti se ochladilo ještě víc.

Filip se přestal opírat o stěnu.

„Jak běžná?“

„Nevím! Někdy nic týdny. Pak dvě za sebou. Záleželo, co přišlo.“

„Odkud?“ zeptal se Bert.

Ondřej se nadechl.

„Někdy z Uher. Někdy z Prahy. Jednou z Brna. Aspoň tak to říkali.“

Bethlen se podíval na kapitána.

„To stačí na první kolo.“

Kapitán přikývl. Taky věděl, že víc z něj teď možná nevypadne. Ne bez zlomení. A to Bert nechtěl. Zatím.

„Odveďte ho zpátky,“ řekl kapitán strážným.

Ondřej se hned narovnal.

„Já mluvil.“

„Ano,“ řekl Bethlen. „A budete mluvit znovu.“

Když ho odváděli, otočil hlavu zpátky.

„Jestli zjistí, že jsem něco řekl—“

„Už zjistili všechno, co potřebovali, v okamžiku, kdy vás chytili,“ uťal ho kapitán. „Jděte.“

Dveře se zavřely a místnost ztichla.

Filip si promnul obličej.

„Tak tohle jsem nenáviděl už po první minutě.“

„To jsme dva,“ řekl Bert.

Bethlen stál u stolu a přemýšlel.

„Málo jmen. Ale dost stop.“

Kapitán přikývl.

„Písař s jizvou. Starší muž s prstenem. Síť zásilek. A Riedl jako článek, ne hlava.“

Bert si sedl na okraj stolu a sklonil hlavu.

„Chci vidět dalšího. Toho s pistolí.“

Filip k němu zvedl oči.

„Proč zrovna jeho?“

„Protože tenhle byl poskok. Ten s pistolí bude sebejistější. A sebejistí lidé dělají chyby, když se naštvou.“

Bethlen se nepatrně pousmál.

„To je rozumné.“

Kapitán kývl na strážného.

„Přiveďte ho.“

Když zůstali sami, Filip se zadíval na Berta.

„Ty jsi tomu s tím správcem kecal.“

Bert zvedl oči.

„Ano.“

„A zabralo to.“

„Ano.“

Filip chvíli mlčel, pak pokrčil rameny.

„Tak to jen, že jsem to chtěl slyšet nahlas.“

Bethlen je oba přerušil pohledem ke dveřím.

„Už jdou.“

A opravdu. Zvenčí se znovu ozval kov, kroky a tentokrát i hlasitější odpor. Druhý muž nešel dobrovolně. Právě to mohlo být užitečné.

Druhý muž vrazil do místnosti se vztekem ještě dřív, než ho strážní pořádně usadili. Byl to ten, co u vozu tasil pistoli. Rozbitý nos měl už zaschlý, ale v obličeji pořád stejnou tvrdost. Posadil se tak prudce, až židle zapraskala, a hned se rozhlédl, jako by hledal nejslabší článek. Žádný nenašel.

Kapitán zůstal stát u dveří, Bethlen se posadil naproti němu, Bert stranou, ale dost blízko, a Filip tentokrát mlčel už od první chvíle. Muž měl ruce svázané, ramena napjatá a oči plné vzdoru.

„Jméno,“ řekl Bethlen.

Muž si odfrkl.

„To už víte.“

„Jméno,“ zopakoval Bethlen stejně klidně.

Muž chvíli mlčel, pak procedil mezi zuby:

„János Farkas.“

„Dobře, Jánosi,“ řekl Bethlen. „Pojďme si ušetřit čas.“

János se zasmál krátce a bez veselí.

„Vy chcete šetřit čas? Tak mě pusťte.“

Kapitán se odlepil ode dveří.

„To se nestane.“

János se otočil k němu.

„Tak se tedy neptejte zbytečně.“

Bert ho chvíli jen pozoroval. Tenhle nebyl jako ten první. Nebyl to muž od zdi, co se živí drobky. Tenhle byl zvyklý dělat špinavou práci, možná někomu velel, možná si o sobě myslel víc, než bylo zdrávo. A právě v tom byla šance.

„Ten první už mluvil,“ řekl Bert klidně.

János k němu trhl hlavou.

„Lžete.“

„Možná,“ odpověděl Bert. „Ale vy to nevíte.“

Jánosova jistota na zlomek vteřiny povolila. Změna se ukázala jen v očích, ale stačila. Bethlen si jí všiml také.

„Otázka je jednoduchá,“ řekl. „Chcete být první, kdo něco řekne, nebo poslední, na koho to všechno spadne?“

János se ušklíbl.

„Nic na mě nespadne.“

„To už spadlo,“ ozval se kapitán. „Byl jste chycený se zbraní u vozu plného listin a prachu. Teď už si jen vybíráte, jak hluboko půjdete.“

Vzdor s rozumem v něm zápasily dál. Odpor mohl držet dlouho, ne však věčně.

„Vy si myslíte, že něco víte,“ řekl János nakonec. „Nevíte nic.“

„Tak nás poučte,“ odsekl Bert.

János se na něj zadíval. Chvíli to vypadalo, že zase sklapne. Pak si olízl rty a sklopil oči ke stolu.

„Zprávy měly jít dál.“

V místnosti se nic nepohnulo, ale všichni zpozorněli.

„Kam?“ zeptal se Bethlen.

János chvíli mlčel, pak odpověděl tišeji.

„Do Budějovic. A do Prahy.“

Filip prudce zvedl hlavu.

„Jaké zprávy?“

„Úkoly. Vzkazy. Jména. Co se má udělat, co se povedlo, co ne.“ János se zasmál hořce. „Nikdo z nás neviděl všechno. Každý jen svůj kus.“

Bethlen se mírně naklonil dopředu.

„Odkud to chodilo?“

„Z Uher.“

„Odkud přesně?“

János zavrtěl hlavou.

„Nevím. Jen že to přicházelo s vínem. Vždycky s vínem. To byla nejbezpečnější cesta.“

Bert cítil, jak se mu jednotlivé nitky stahují těsněji k sobě. Uhry. Víno. Zásilky. Várady. Riedl. Už to nebyla domněnka. Už ne.

„A co se dělo pak?“ zeptal se.

János zvedl oči a podíval se přímo na něj.

„Úkoly se vybíraly. Každý přidal, co měl. Pak se to zase posílalo zpátky.“

„Jak?“ zeptal se Filip.

„Jako prázdné sudy.“ Muž se opřel do opěradla a krátce vypadal spíš unaveně než vzdorovitě. „Prázdný sud nikdo neřeší. Všichni čekají víno. Nikdo nehledá papíry.“

„A odpovědi?“ řekl Bethlen.

„V nich. Někdy listiny, někdy značky, někdy jen čísla. Záleželo, co bylo potřeba.“

Kapitán přimhouřil oči.

„Takže sudy šly sem a tam.“

„Ano.“

„Jak často?“

„Jak kdy. Někdy nic dlouho. Někdy víc věcí najednou.“

Bert se zadíval na jeho ruce. Už nesvíral prsty tak křečovitě. Začal mluvit a s každou větou ztrácel kousek té tvrdosti, za kterou se schovával.

„Peníze?“ zeptal se.

János sklopil oči.

„To měl na starosti Riedl.“

Jméno dopadlo do místnosti těžce a konečně přímo.

„Jak?“ zeptal se Bethlen.

„Riedl dával rozkazy. On rozděloval, kdo co ponese, kdo co předá, kdo kdy pojede. Peníze šly přes něj.“ János se odmlčel. „Ne všechny. Ale většina.“

„Kde je teď?“ zeptal se Bert.

Na to už přišlo zaváhání jiné. Ne vzdor. Opravdová nejistota.

„Nevím.“

„Lžete.“

„Nelžu.“ János zvedl hlavu prudce. „Nevím, kde je teď. Přísahám. Dva dny jsem ho neviděl. Rozkazy přišly přes jiného chlapa.“

„Jakého?“ zeptal se kapitán.

„Nevím jméno. Nikdy jsem jeho jméno neslyšel. Jen přišel, řekl, co se má udělat, a zase zmizel.“

Bethlen se zamračil.

„Vzhled.“

„Střední postava. Mluvil potichu. Na rukou rukavice. Ani při jídle je nesundával.“ János se odmlčel. „A kulhal. Trochu. Na levou nohu.“

Síť byla slabé slovo. Spíš pavučina. A někdo seděl uprostřed.

„A v Praze komu to mělo jít?“ zeptal se Bethlen.

János zavrtěl hlavou.

„To nevím. Přísahám. My znali jen cestu, ne konec.“

„A Budějovice?“

„Taky ne. Jen města. Nic víc.“

Filip už to nevydržel.

„Takže taháš sudy, zbraně, listiny, prach, peníze a vůbec ti nepřijde divný, komu to jde?“

János se na něj zadíval se směsí únavy a pohrdání.

„Když člověk dostává zaplaceno, naučí se neptat.“

„A pak skončí tady,“ řekl Bert.

Na to muž neodpověděl.

Chvíli bylo ticho. Bethlen pomalu položil ruce na stůl.

„Dobře. Poslední otázka. Proč právě Budějovice a Praha?“

János přivřel oči, jako by zvažoval, jestli tohle ještě říct.

„Protože tam byli lidé, co čekali. To vím. Jen nevím kdo.“

„Jak to víte?“

„Protože jednou přišla odpověď pozdě a Riedl zuřil. Říkal, že když se zadrží Praha, zadrží se všechno.“

Bertovi projel tělem studený proud. Praha nebyla jen další místo na seznamu. Byla uzlem.

Kapitán se narovnal.

„To stačí.“

János na něj okamžitě pohlédl.

„A co teď?“

„Teď půjdete zpátky do kobky,“ řekl kapitán. „A budete doufat, že budete mluvit stejně dobře i příště.“

Muž sevřel rty.

„Řekl jsem dost.“

„Možná,“ odpověděl Bethlen. „Ale ne všechno.“

Strážní ho zvedli ze židle. Už se nebránil tak jako předtím. Když ho odváděli, otočil hlavu k Bertovi.

„Jestli Riedla nenajdete rychle, zmizí.“

Bert se ani nehnul.

„To víme.“

Dveře se zavřely.

Filip vydechl tak prudce, až to skoro znělo jako zakašlání.

„Právě proto je to průšvih.“

„Ano,“ řekl Bethlen.

Kapitán došel ke stolu a opřel se o něj oběma rukama.

„Budějovice. Praha. Uhry. Sudy tam a zpátky. A Riedl u peněz.“

Bert se zadíval do prázdna. V hlavě mu to běželo rychle. Nejen co řekl. I co neřekl. Co obešel, kde zpomalil, u čeho se bál.

„Musíme najít Riedla dnes,“ řekl.

Bethlen k němu otočil hlavu.

„Ano.“

„A varovat Prahu,“ dodal Bert.

Kapitán se zamračil.

„Ne bez arcivévody.“

„To jsem neřekl.“

Filip si promnul obličej oběma rukama.

„A já myslel, že ráno bude horší už jen tím, že jsem vstal.“

Bert k němu stočil pohled.

„Ještě se snaž.“

Pak se otočil k Bethlenovi.

„Tohle už není jen výslech. Tohle je zpráva pro arcivévodu. Hned.“

Bethlen přikývl.

„Ano. A tentokrát bez odkladu.“

Kapitán dal strážnému znamení, aby připravil dalšího vězně.

„Nejdřív dokončíme výslechy,“ rozhodl. „Arcivévodovi odneseme celý obraz, ne polovinu.“

Bert souhlasil. V hlavě už si skládal jména, místa i způsob, jak je předložit, aby nezněla jako nesouvisející útržky.

Dveře se otevřely znovu a dovnitř přivedli dalšího muže. Tenhle nevypadal ani vztekle, ani zlomeně. Spíš podrážděně. Jako někdo, koho uráželo už to, že tu musí sedět. Byl to ten, co u vozu pomáhal se sudy a pak se vzdal bez většího odporu. Menší postava, úzká ramena, neklidné oči. Jakmile ho posadili, začal si olizovat suché rty a těkat pohledem po místnosti, jako by hledal skulinu, kudy by utekl aspoň hlavou.

„Jméno,“ řekl Bert.

Muž si odkašlal.

„Mikuláš Kovář.“

„Dobře, Mikuláši,“ řekl Bert. „Ty nebudeš hrát hrdinu. Na to nevypadáš. Tak nezačínej.“

Mikuláš k němu prudce stočil oči.

„A vy nevypadáte jako soudce.“

„To je tvoje štěstí,“ zamumlal Filip.

Mikuláš zmlkl. Bylo vidět, že si rychle přepočítává, na koho z nich co zkusit. Na Bethlena by nešel, na Berta si netroufal a Filip mu připadal moc nepředvídatelný. To bylo dobře.

„Co jsi dělal u vozu?“ zeptal se Bert.

„Nakládal.“

„To viděli všichni. Ptám se, proč zrovna ty.“

„Protože mě zavolali.“

„Kdo?“

„Muž od Riedla.“

Bert se ani nepohnul.

„Jaký muž?“

„Nevím jméno. Vysoký, hubený, pořád pokašlával. Měl ruce od inkoustu.“

Bethlen zvedl oči.

„Písař.“

Mikuláš zaváhal.

„Možná. Psával. Vždycky něco zapisoval, i když se jen čekalo.“

Odpověď se lišila od předchozích. Nešlo o peníze ani rozkazy, ale o člověka od záznamů. Bert pokračoval.

„A co zapisoval?“

„Čísla. Kdo přišel. Kolik čeho bylo. Kam to půjde.“

„Takže jsi věděl, že to nepůjde jen do skladu.“

„To věděl každý, kdo nebyl úplný hlupák.“

Filip se pousmál.

„Takže tys byl skoro chytrej.“

Mikuláš si ho krátce změřil, ale nechal poznámku bez odpovědi.

„Kam to šlo?“ zeptal se Bert.

„Nevím všechno. Jednou na Prahu. Jednou na Budějovice. Jednou to šlo jen k hranici a dál si to přebíral někdo jiný.“

„Kdo?“

„Mnich.“

V místnosti se rozhostilo krátké ticho.

„Mnich?“ zopakoval Filip.

„Aspoň tak vypadal. Kápě, provaz u pasu, sklopená hlava. Ale ruce měl jemné. Ne jako mnich. Spíš jako pán.“

Novou drobnost si Bert hned uložil.

„A co bylo v těch sudech, věděl jsi?“

Mikuláš sklopil oči.

„Ne všechno. Jednou listiny. Jednou peníze. Jednou malé železné věci v plátně.“

„Zbraně,“ řekl Bethlen.

Mikuláš jen nepatrně pokrčil rameny.

„Možná.“

„Ne možná. Zbraně,“ uťal ho Bert. „A proč ses ptal tak málo?“

Muž se pousmál unaveně.

„Protože lidi, co se ptají moc, dlouho nevydrží.“

Poprvé odpověděl bez kličky.

„Kdy měla jít další zásilka?“ zeptal se Bert.

Mikuláš chvíli mlčel, pak odpověděl:

„Po téhle. Rychle. Mluvilo se o novém seznamu.“

„Jakém seznamu?“

„Nevím. Jen že měl být delší než předchozí a že kvůli němu přišly peníze navíc.“

„Od koho?“

„To nevím.“

„Ale slyšel jsi jméno.“

Mikuláš zavrtěl hlavou.

„Ne jméno. Jen město.“

„Jaké?“

Muž zaváhal.

„Praha.“

Třetí nezávislé potvrzení zaznělo jinými slovy. Jednotlivé části do sebe zapadaly.

„A Riedl?“ řekl.

Mikuláš se při tom jménu znovu zavřel.

„Toho jsem viděl jen jednou.“

„Kde?“

„Ve dvoře za sýpkou. Ne u sudů. U peněz.“

„Takže peníze šly přes něj.“

„Ano.“

„A rozkazy?“

„Ne všechny. Ale ty důležité ano.“

„Víš, kde je teď?“

Tentokrát Mikuláš odpověděl hned.

„Nevím. A kdybych věděl, stejně bych vám to neřekl.“

Filip se odrazil od stěny.

„A proč ne?“

Mikuláš mu poprvé pohlédl přímo do očí.

„Protože vy mě možná zavřete. On by mě nechal stáhnout z kůže.“

Přiznání zůstalo v místnosti viset těžce a bez přikrášlení. Bert mu věřil.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Tak jinak. Kdo z těch, co jste vozili zprávy, měl přístup až k seznamům? Ty ne. Tak kdo?“

Mikuláš přemýšlel déle.

„Ten písař. A jednou ten kulhavý v rukavicích. Ostatní spíš nosili nebo čekali.“

„A ten mnich?“

„Ten přebíral.“

„Takže nepsal.“

„Ne.“

Bethlen se lehce naklonil dopředu.

„A co heslo?“

Mikuláš sebou nepatrně trhl.

„Jaké heslo?“

Bert se na něj chvíli díval.

„To, podle kterého se poznávali ve skladišti.“

Muž ztuhl. Pak sklopil oči.

„Prázdný sud se vrací plný.“

„A odpověď?“

Mikuláš chvíli mlčel, ale pak si poraženě povzdechl.

„Žízeň bývá nejhorší po ránu.“

Filip si promnul čelo.

„Tohle už aspoň sedí.“

Bert přikývl strážným.

„To stačí. Odveďte ho.“

Když ho zvedali, Mikuláš se ještě otočil.

„Jestli půjdete po tom písaři, hledejte kašel dřív než tvář.“

Až pak ho odvedli.

Dveře se za Mikulášem zavřely a v místnosti po něm zůstalo jen ticho, pach vlhka a ta věta o kašli, která se Bertovi hned usadila v hlavě. Filip si přejel dlaní po tváři a vydechl.

„Takže máme písaře, co kašle, mnicha s jemnýma rukama, kulhavýho v rukavicích a Riedla, kterej je vždycky o krok pryč.“

„A sýpku,“ připomněl Bethlen tiše.

Bert přikývl. Cítil únavu, ale zároveň i ten zvláštní chlad, který přichází, když se jednotlivé kusy přestanou tvářit jako náhoda. Už to nebyla změť. Už to začínalo mít tvar. Jen ten tvar byl o hodně horší, než doufali.

Strážný nakoukl dovnitř.

„Přivést dalšího?“

Bert zvedl oči.

„Ano. Posledního.“

Za chvíli přivedli čtvrtého muže. Byl to vozka z kozlíku, který vytáhl měšec zpod pláště a předal ho Ondřejovi u zdi. Na rozdíl od předchozích se netvářil ani tvrdě, ani uraženě. Spíš prázdně, jako by mu noc v kobce vytáhla z těla všechnu sílu a nechala v něm jen strach. Posadili ho a on se hned zadíval na své svázané ruce.

Bert si ho chvíli prohlížel. Tenhle muž nejspíš neznal celý plán, ale mohl vědět, odkud přišly peníze a kam měly pokračovat.

„Jméno.“

Muž si odkašlal.

„Matěj Dvořák.“

Filip se ani nepohnul. Jen se na něj díval tak upřeně, až Matěj nakonec zvedl oči k Bertovi, protože Filipův pohled byl možná ještě horší.

„Dobře, Matěji,“ řekl Bert. „Začneme od toho nejjednoduššího. Ten měšec, který jsi předal Ondřejovi. Od koho jsi ho dostal?“

Matěj sevřel rty.

„Nevím jméno.“

„To už jsme slyšeli.“

„Ale je to pravda.“

„Tak jak vypadal?“ zeptal se Bethlen.

Matěj zavřel oči, jako by si muže zkoušel vybavit.

„Starší. Krátký vous. Mluvil málo. Na ruce měl prsten s červeným kamenem.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Jméno nepadlo, a přesto tam jeho stín byl. Bert viděl, jak si Bethlen údaj okamžitě ukládá. Filip se narovnal.

„Takže tenhle existuje.“

Matěj k němu prudce stočil oči.

„Slyšeli jste to už předtím.“

„Ano,“ odsekl Bert. „Teď to ale máme od člověka, který muže viděl přímo. Co po tobě chtěl?“

„Jen předat peníze.“

„Komu?“

„Předat je Ondřejovi.“

„Komu byly určené dál?“

Matěj sklopil oči.

„Na cestu.“

„Jakou cestu?“

„Na další zásilku.“

Bert se předklonil.

„Kam?“

Muž mlčel.

„Matěji.“

„Nevím jistě.“

„Tak hádej.“

Matěj polkl.

„Praha.“

Praha zazněla počtvrté. Přestávala být útržkem a stávala se osou celé sítě.

„A Budějovice?“ zeptal se Bethlen.

Matěj zavrtěl hlavou.

„Na ty šly jiné peníze. Menší. Tohle bylo víc.“

„Proč?“

„Protože Praha chtěla víc.“ Věta z něj vypadla dřív, než ji stihl zarazit. Hned zvedl oči a bylo vidět, že si uvědomil chybu.

Bert se ani nepohnul.

„Praha chtěla víc,“ zopakoval klidně. „Takže někdo v Praze žádal.“

Matěj sevřel čelist.

„Já nevím kdo.“

„Ale víš, že žádal.“

„Slyšel jsem to.“

„Od koho?“

„Od toho staršího s prstenem.“ Matěj si promnul zápěstí o provaz. „Říkal, že Praha chce víc peněz, protože se rozšiřuje seznam.“

Filip se podíval na Berta.

„Takže nový seznam je z Čech a ještě větší.“

„Ano,“ řekl Bert tiše.

Bethlen nespouštěl oči z Matěje.

„Rozšiřuje o koho?“

Muž sklopil hlavu.

„Nevím.“

„Ale slyšel jsi něco.“

Matěj dlouho mlčel, pak se nadechl.

„Že tentokrát nepůjde jen o jména. Že se mají přidat i domy.“

Bert ztuhl. Domy znamenaly úkryty, dílny, sklady a bezpečná místa. Nešlo už jen o lidi, ale o celé zázemí.

„Jaké domy?“ zeptal se ostřeji.

„Nevím. Přísahám.“ Matěj zvedl hlavu. „Slyšel jsem to jen jednou. Byli za zdí a netušili, že jsem poblíž.“

Filip si promnul zátylek.

„Tohle už je pěkně hnusný.“

„Ano,“ řekl Bert.

V tichu, které následovalo, Matěj už nepůsobil jako člověk, který něco zadržuje schválně. Spíš jako někdo, kdo pochopil, že vyslovená slova ho mohou stát víc než noc v kobce.

„Dobře,“ řekl Bethlen. „Teď sýpka. Co se tam dělo s měšcem?“

Matěj zaváhal.

„Někdy se jen přepočítal. Někdy se rozdělil.“

„Komu?“

„Podle cesty. Podle lidí. Podle toho, kdo jel dál a kdo zůstával tady.“

„Takže výplata.“

„Spíš odměna.“

„Za co?“ zeptal se Bert.

Matěj se unaveně ušklíbl.

„Za mlčení. Za doručení. Za rychlost. Za to, že člověk neotvírá, co nese.“

Filip si odfrkl.

„To bys byl asi chudej, kdybys to dělal poctivě.“

Matěj se na něj tentokrát ani nepodíval. Únava byla silnější.

„A ten starší s prstenem,“ pokračoval Bert. „Jak mluvil?“

„Jako pán. Ne nahlas. Ale nikdo mu neodporoval.“

„Viděl jsi ho s Riedlem?“

„Jednou.“

Všichni zpozorněli.

„Kde?“ řekl Bethlen.

„Právě v sýpce. Ne dlouho. Jen chvíli. Riedl stál níž, ten druhý výš na schodech.“ Matěj zavřel oči, jako by si ten obraz vybavoval. „A Riedl poslouchal.“

Nová a důležitá informace.

Filip se pomalu narovnal.

„Takže Riedl není úplně nahoře.“

„To už víme delší dobu,“ řekl Bethlen.

„Ano, ale teď to potvrzuje další člověk.“

Bert chvíli mlčel. Starší muž s červeným kamenem. Riedl pod ním. Praha, co chce víc. Nový seznam. Domy. Síť sahající z Uher dál do Čech. Už to nebyla jedna špinavá cesta. Byla to soustava.

„Jak se ten starší jmenuje?“ zeptal se.

Matěj zavrtěl hlavou.

„Nikdy jsem to neslyšel.“

„Nějak ho oslovovali.“

„Ne přede mnou.“

„A přesto víš, že byl nad Riedlem.“

„To bylo vidět.“

Bertovi to stačilo. Jméno stále neměli, směr však ano.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Poslední věc. Heslo znáš. Odpověď taky. Byla ještě nějaká změna? Něco nového pro další zásilku?“

Matěj se nadechl a chvíli hleděl do stolu.

„Ano.“

Bert se nepohnul.

„Jaká?“

„Tentokrát se mělo říkat jen půl hesla.“

„Cože?“

„Jen první část. Kdo znal odpověď, byl správný. Kdo ne, ten nepatřil dovnitř.“ Matěj polkl. „Prý už si nemůžou dovolit chybu.“

Všechno do sebe zapadalo až příliš dobře. Někdo nahoře pochopil, že se kolem sítě něco svírá. Ještě nevěděli co, ale už byli opatrnější.

Bethlen pomalu vstal.

„To stačí.“

Matěj zvedl oči.

„Já mluvil.“

„Ano,“ řekl Bert. „A ještě budeš.“

Strážní ho zvedli a odvedli. Tentokrát se ani neohlédl. Jen šel. Dveře se za ním zavřely a v místnosti zůstali oni tři s dusným tichem, které po dobrém výslechu vždycky přicházelo. Žádná úleva, jen vědomí, že pravda je o kus blíž a o kus ošklivější.

Filip si sedl na okraj stolu a chvíli jen mlčky zíral do prázdna.

„Takže shrnutí,“ řekl po chvíli. „Uhry jako zdroj. Tady překladiště. Sýpka jako schůzka a peníze. Praha a Budějovice jako další uzly. Riedl důležitý, ale ne nejvyšší. A nad ním nějakej pán s prstenem.“

„A nový seznam s domy,“ doplnil Bethlen.

Bert přikývl.

„A větší peníze pro Prahu.“

Souhrn vypadal na první pohled přehledněji než jednotlivé výpovědi, ale klid nepřinášel. Za každým místem stáli další lidé, sklady, poslové a peníze, které se pohybovaly rychleji než rozkazy úřadů. Čtyři vězni jim poskytli několik pevných bodů, nikdo z nich však neznal celou cestu. Bert si uvědomoval, že čím víc uzlů odhalí, tím snáz někdo na druhém konci pozná, že se síť trhá.

Filip k němu zvedl oči.

„Tohle už je skoro na zvracení.“

„Ano,“ řekl Bert tiše.

Na chvíli nikdo nepromluvil. Pak Bert pomalu vstal.

„Teď už končíme.“

Filip zvedl hlavu.

„Fakt?“

„Ano. Všichni čtyři řekli dost na to, abychom to museli hned předat dál. Další výslechy přijdou až potom, co se něco prověří. Jinak se budeme točit v kruhu.“

Bethlen s tím souhlasil.

„Ano. Teď potřebujeme dát dohromady, co máme, a poslat lidi tam, kam je třeba.“

Filip seskočil ze stolu.

„A pak jídlo.“

Bert se k němu otočil a neubránil se slabému, unavenému pousmání.

„Ano. Pak jídlo.“

Vyšli z výslechové místnosti ven. Chodba byla pořád stejně studená, ale Bert už ji vnímal jinak než ráno. Ne jako místo, kde se jen tahají lži z lidí. Teď to bylo místo, odkud konečně vynesou něco použitelného. Otázka byla jen jedna. Jak rychle se to celé rozběhne nahoře, než se to rozběhne i na druhé straně.

A to bývalo nejhorší ze všeho. Když pravda konečně přijde včas jen o vlásek.

Do horních chodeb vystoupali mlčky. Filip si cestou jednou promnul předloktí, pak si hřbetem ruky odhrnul vlasy z čela a znovu se zamračil. Bethlen kráčel vedle Berta stejně klidně jako vždycky, jenže tentokrát ten klid působil jinak. Tvrději. Unaveněji. Když se na něj Bert podíval pořádně, došlo mu proč. Bethlen vypadal hrozně. Ne rozcuchaně ani zanedbaně, to nikdy. Ale měl v obličeji cosi vysátého, jako když člověk celou noc nespí a ráno už ho nese jen vůle.

U arcivévody je pustili hned. Matyáš stál u stolu, Klesl opodál, Prunner u okna. Jakmile vstoupili dovnitř, arcivévoda zvedl hlavu a čekal jen na to podstatné. Bethlen začal mluvit rovnou. Řekl, co z vězňů dostali, jak do sebe jednotlivé výpovědi zapadají, že se opakují Praha, Budějovice, Uhry, prázdné sudy, nový seznam a peníze. Bert doplnil sýpku, heslo i odpověď. Filip jen krátce přidal, co sedělo u všech čtyř, a pak zase zmlkl.

Matyáš je poslouchal beze slova, prsty opřené o desku stolu, oči přimhouřené. Klesl stál úplně tiše, ale na jeho tváři bylo něco napjatého a nepřítomného zároveň, jako by stál v té místnosti jen zpola. Bert si toho všiml hned, ale neřekl nic. Teď na to nebyl čas.

„Takže sýpka,“ řekl arcivévoda nakonec. „A Riedl pořád nikde.“

„Ano, Vaše Výsosti,“ odpověděl Bethlen.

Matyáš krátce přikývl.

„Dobře. Ať se hlídají zprávy od kapitána i od posla z domu. Chci vědět všechno hned.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

Tím to skončilo. Arcivévoda se dál neptal. Ani na Eusebia, ani na nic kolem něj. Jen udělal krátké gesto rukou a bylo jasné, že teď chtěl pohyb, ne další slova.

Když vyšli ven, Bert se bez rozmýšlení otočil ke chodbě vedoucí k pokojům. Bethlen ho krátce přejel očima, ale nic neřekl. Věděl, kam jde. Filip si povzdechl a loudal se za nimi.

U dveří už stála Marta, jako by tam byla přirostlá odjakživa. Jakmile uviděla Berta, ani se nepohnula. Jen založila ruce na prsou.

„Ne.“

Bert se zastavil přímo před ní.

„Ještě jsem nic neřekl.“

„Nemusel jste.“

„Jen na chvíli.“

„Ne.“

Bert si promnul čelo.

„Marto.“

„Ne,“ zopakovala klidně. „Spí.“

Bert se nadechl k další námitce, ale Marta zvedla ruku.

„Ale už snědla polévku.“

Bert se zarazil.

„Co?“

„Snědla ji. A nevyzvracela ji.“ Marta na zlomek vteřiny přestala připomínat neústupnou zeď. „Je to dobré znamení.“

Bert pomalu vydechl. Ta jediná věta z něj shodila kus napětí, o kterém ani nevěděl, že ho drží.

„To je.“

Marta přikývla, ale hned zase ztvrdla.

„A teď běžte.“

Filip se za Bertovým ramenem uchechtl.

„Říkal jsem ti to.“

Bert k němu prudce stočil oči a Marta mu už mezitím téměř zavírala dveře před nosem. Nakonec je zavřela docela.

Chvíli tam stáli v tichu. Pak Bethlen promluvil.

„Dobře. Aspoň něco.“

Bert se opřel dlaní o chladný kámen vedle dveří, pak se narovnal.

„Tak co teď?“

„Budeme hlídat zprávy,“ řekl Bethlen. „Jinou možnost nemáme. Ale jedna věc pořád chybí.“

„Která?“ zeptal se Filip.

Bethlen k němu stočil pohled.

„Kde přesně ta sýpka je.“

Filip se zamračil.

„Severní brána a pole. To není málo.“

„Je to moc,“ odpověděl Bert. „Jestli je jich tam víc.“

Pravdu měli oba. Chvíli jen stáli a přemýšleli, když se na chodbě ozvaly kroky. Prunner přicházel rychleji, než bylo u něj obvyklé, a pod paží nesl svinutý pergamen.

„Pánové,“ řekl ještě dřív, než došel k nim. „Napadlo mě, že nebudete chtít hledat naslepo.“

Rozvinul pergamen na malém stolku u stěny. Byla to mapa okolí Vídně a přilehlých cest, pečlivě kreslená, s popsanými sklady, stodolami, sýpkami i starými městskými objekty.

Filip se naklonil blíž.

„To je krása.“

Prunner po něm ani nepohlédl.

„Jsou tu vyznačené všechny známé sýpky za severní branou i dál k polím. Staré městské, soukromé, opuštěné i ty, co ještě někdo používá.“

Bethlen se nad mapou sklonil a Bert s ním. Prunner ukázal prstem na několik míst.

„Tady jedna. Tady druhá. Tahle je už léta prázdná. Tahle prý slouží jen sezónně. A tady…“ Zastavil prst o kus dál. „Tahle bývala městská. Napůl opuštěná. Dost stranou. To by sedělo nejvíc.“

Bert si to místo zapamatoval okamžitě.

„To bude ona.“

„Možná,“ řekl Bethlen. „Ale nebudeme vsázet všechno na jednu.“

Prunner přikývl.

„Právě proto jsem to přinesl.“

Bethlen se narovnal.

„Musíme to dát kapitánovi.“

Jako by to přivolali, kapitán se objevil na druhém konci chodby. Jakmile k nim došel, Bethlen mu mapu ukázal a rychle vysvětlil, co Prunner našel. Kapitán se zadíval na jednotlivé značky, pak na ně.

„Dobře. Každou z těch sýpek obsadí dva muži. Ne moc nápadně. A hlavně tak, aby se navzájem viděli.“

„Žádné okázalé obléhání,“ řekl Bert.

„To jste mi už jednou říkal,“ odsekl kapitán, ale bez vzteku. Spíš jen stručně. „Udělá se to chytře.“

Prunner ustoupil stranou a nechal je pracovat. Kapitán už v duchu přepočítával lidi i vzdálenosti. Bethlen mu ukázal ještě dvě místa, která mohla sloužit jako přístupové cesty. Filip jen mlčky sledoval mapu a tvářil se neobvykle vážně.

Když bylo rozhodnuto, kapitán mapu znovu sroloval.

„Dám rozkazy hned.“

A odešel.

Pak už nezbývalo nic než čekat. A čekání bývá nejhorší ve chvíli, kdy člověk ví, že už udělal všechno, co mohl. Zprávy ze sýpek mohly přijít za chvíli nebo za hodiny. Stejně tak z Riedlova domu. A Riedl sám byl pryč. To jim viselo v hlavě všem.

Filip se opřel zády o zeď.

„Kam se mohl podít?“

„Kamkoli,“ řekl Bert.

„To je hrozně nepříjemná odpověď.“

„Protože je pravdivá,“ odvětil Bethlen.

Na chvíli zmlkli. Chodba kolem nich působila podivně klidně. Příliš klidně na to, co všechno už věděli.

Pak Bethlen zvedl hlavu.

„Ještě někdo nám zbyl.“

Bert si ho krátce změřil.

„Kdo?“

„Riedlova žena.“

Filip se narovnal.

„Myslíš, že něco ví?“

Bethlen chvíli mlčel.

„Nevím. Ale jestli Riedl zmizel narychlo, mohl doma nechat víc, než by chtěl. A žena někdy ví o domě víc než muž, i když si to on sám nepřipouští.“

Bert přikývl. Dávala to smysl. Nebyla to jistota, ale stopa ano.

„Půjdeš za ní ty?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl Bethlen. „Tohle nebude výslech ve sklepě. Tohle chce jiný tón.“

Filip se pousmál křivě.

„Jemnější.“

Bethlen k němu prudce stočil oči.

„Přesně.“

Pak se zadíval na oba.

„Tady skončíme. Vy dva zůstanete poblíž a budete čekat na zprávy. Já si promluvím s paní Riedlovou.“

Bert přikývl.

„Dobře.“

A tím to zatím skončilo. Chodba, mapa, zavřené dveře, za nimiž Veronika spala, a někde mezi tím vším Riedl, který se ztratil právě ve chvíli, kdy ho potřebovali najít nejvíc.

Bethlen šel k Riedlově ženě sám. Nechtěl s sebou nikoho brát. Tohle nebyla kobka ani stůl s listinami, tady mělo rozhodnout, co zahlédne a co z ní dostane bez nátlaku. Když ho pustili dovnitř, hned mu padlo do oka zařízení domu. Všechno bylo vkusné, drahé a až příliš pečlivě sladěné. Žádná křiklavost, spíš tichý přepych. Na plat obyčejného úředníka rozhodně až moc.

Paní Riedlová ho přijala v salonu. Byla upravená, chladná a od první chvíle dávala najevo, že ho tam nechce. Bethlen s ní mluvil slušně, ale přímo. Ptál se, kde je její muž, kdy ho viděla naposledy, jestli věděla o jeho cestách, jestli si všimla něčeho neobvyklého. Odpovídala hladce a bez jediné trhliny. Že bývá často pryč. Že do jeho práce nevidí. Že se o úřední věci nezajímá. Že neví, kam odešel. Že doma nic zvláštního nepostřehla.

Zkusil změnit tón. Chvíli byl vlídnější, pak tvrdší. Připomněl jí, že zmizení manžela ve chvíli, kdy se kolem něj všechno hroutí, nevypadá dobře. Nehnulo to s ní. Jen si ho změřila s lehkým odporem, jako by ji už samotná jeho přítomnost obtěžovala.

„Nechápu, proč se ptáte mě, když máte hledat mého muže.“

Bethlen se na ni chvíli díval.

„Protože žena někdy ví víc, než si připouští.“

„Tak vás zklamu.“

A také zklamala. Ne proto, že by byla chytřejší než on, ale protože mu nedala nic. Ani chybu, ani přeřeknutí, ani jediný detail, za který by se dalo chytit. Když odcházel, cítil v sobě vztek. Tichý, studený, nepříjemný.

Berta a Filipa našel tam, kde je nechal. Jakmile ho Bert uviděl, poznal výsledek dřív, než cokoliv řekl.

„Tak?“

Bethlen si promnul kořen nosu.

„Nic. Neřekla vůbec nic použitelného.“

Filip si odfrkl.

„Takže marný.“

„Ne úplně,“ odpověděl Bethlen. „Ten dům.“

Bert zvedl oči.

„Co s ním?“

„Na úředníka je zařízený až příliš dobře. Jestli Riedl nemá nějaký mimořádný příjem, pak asi tušíme, odkud ty peníze jdou.“

Bert hned přikývl.

„To jsem čekal. Je nafoukaná a…“ Zarazil se a mávl rukou. „To je jedno.“

Pak se podíval na Filipa.

„Filipe, zkus se po něm poptat. Ve městě, mezi lidmi, kde tě napadne. Ty budeš vědět, jak na to.“

Filip na něj chvíli překvapeně hleděl, pak mu došlo, co tím myslí. Vlastní pátrání. Opravdové. Ne stát bokem a poslouchat ostatní.

„Vážně?“

„Ano. Ale opatrně.“

Filip se zazubil.

„Tak to zvládnu.“

Právě v tu chvíli jim přinesli oběd. Maso, sýr a chléb. Sedli si ke stolu bez dalších řečí. Bethlen byl ještě podrážděný z návštěvy u paní Riedlové, Bert už v hlavě skládal, kde všude by Filip mohl začít, a Filip jedl s nadšením člověka, který už je myšlenkami venku mezi lidmi.

Chvíli jedli mlčky. Pak Bethlen odložil nůž.

„Po jídle půjdete. Žádné nápadné vyptávání. Jen poslouchat, všímat si a sbírat drobnosti.“

Filip přikývl s plnou pusou a Bert ho varovně přejel pohledem.

„Nejdřív polkni.“

Filip rychle spolkl.

„Rozumím.“

Po obědě se rozešli. Filip si šel upravit košili a srovnat se tak, aby nevypadal, jako by právě vylezl z rvačky. Bert zůstal s Bethlenem na chodbě. Prunner mezitím rozložil mapu a znovu jim ukázal sýpky za severní branou. Kapitán už rozeslal vojáky, aby hlídali každou z nich, nenápadně, pouze tak, aby si všimli jakéhokoli pohybu.

Pak už nezbývalo než čekat.

A to bylo snad horší než ty výslechy.

Filip se po chvíli vrátil. Vlasy měl trochu srovnané, košili zapnutou a přes rameno kabátec, který už nevypadal tak zuboženě jako předtím. Bert si ho přeměřil.

„To jde.“

Filip se ušklíbl.

„To od tebe skoro zní jako pochvala.“

„Skoro.“

Bethlen po něm přejel pohledem.

„Hlavně nemluv moc. Poslouchej. A nezačínej rovnou s Riedlem.“

„Tak s čím?“

„S domem. S penězi. S tím, kdo k nim chodil. S vozama. Se služebnictvem. Lidi ti řeknou spíš, kdo si žije nad poměry, než kdo tahá z Uher špinavý peníze.“

Filip přikývl.

„Ano. Zvládnu to.“

Bert k němu zvedl oči vážněji.

„A nic nehraj. Buď zvědavej, ne blbej.“

Filip se pousmál.

„To druhý mi jde přirozeně?“

„Občas až moc.“

Tentokrát se pousmál i Bethlen, ale hned mu to z tváře zmizelo.

„Jdi.“

Filip přikývl a odešel.

Bert za ním chvíli koukal a pak si promnul šíji.

„Doufám, že něco přinese.“

„Něco ano. Jen ne dost.“

Na chodbě bylo ticho. Jen občas někdo prošel kolem, jinak nic. Prunner si mapu sroloval a nechal je tam stát. Bert se opřel o zeď a chvíli jen mlčel. Pak se podíval na Bethlena.

„Ty jsi celou noc nespal.“

Bethlen k němu otočil hlavu.

„To je na mně tak vidět?“

„Ano.“

„Tak to je výborné.“

„Nevypadáš dobře.“

Bethlen si promnul oči.

„Děkuji.“

„To nebyla zdvořilost.“

„To jsem pochopil.“

Bert chvíli mlčel. Bethlen vypadal bledší než ráno a měl v očích něco tvrdého a unaveného zároveň. Jako by byl hlavou pořád jinde.

„Měl by sis aspoň na chvíli sednout.“

„Teď ne.“

„Jasně. To by byl zázrak, kdybys poslechl.“

Bethlen se k němu otočil.

„A vy snad posloucháte?“

„Ne.“

„Tak vidíte.“

Na to už Bert nic neřekl. Nemělo cenu se hádat, když oba věděli, že ten druhý má pravdu.

Kus dál bylo ticho pořád stejné. Zavřené dveře, za nimi Veronika, nikdo dovnitř, nikdo ven. Bert se tam mimoděk znovu podíval, ale nešel blíž. Nemělo to smysl. Marta by ho vyhodila zase a úplně stejně.

„Myslíš, že kapitán něco najde?“ zeptal se po chvíli.

„Nevím,“ řekl Bethlen. „Doufám. Ale nespoléhám na to.“

„Vypadá to dost mizerně.“

„Protože to mizerné je.“

Pak zase zmlkli.

A právě když už to ticho začínalo být nesnesitelné, ozvaly se na chodbě rychlé kroky. Bert se hned narovnal od zdi. Z opačné strany se k nim hnal mladý voják, celý zadýchaný a špinavý až po kolena. Doběhl k nim, zastavil a sotva popadl dech.

„Zpráva.“

Podal Bethlenovi složený lístek.

Bert se odlepil od zdi úplně.

„Tak čti.“

Bethlen lístek rozložil a přelétl ho očima. Výraz se mu hned změnil.

Bert z něj nespouštěl oči.

„Co?“

Bethlen zvedl hlavu.

„Ve staré sýpce nikoho nenašli. Ale našli stopy po ohni, rozbitou bednu a kusy papíru. Někdo tam byl ještě nedávno.“

Bert zaklel.

„A Riedl?“

„Nic.“

Voják si konečně popadl dech.

„Našli tam ještě jednu věc.“

Bethlen k němu stočil pohled.

„Jakou?“

„Ve slámě byl schovaný kus látky. Jemný, drahý. A na něm vyšité písmeno R.“

Bert se zamračil.

„To může být schválně.“

„Může,“ řekl Bethlen. „A nebo ne.“

Bert si přejel rukou po tváři.

„Takže jsme zase o krok dál a stejně skoro nic nemáme.“

„Máme místo,“ řekl Bethlen. „Máme potvrzení. A víme, že to nestihli uklidit celé.“

Bert se podíval na vojáka.

„Kapitán je pořád tam?“

„Ano.“

„Dobře. Řekni mu, že hned přijdeme.“

Voják přikývl a zase se rozběhl pryč.

Bert se podíval na Bethlena.

„Tak jdeme.“

Bethlen lístek přeložil a schoval.

„Ano.“

Sešli dolů z chodby a vzali to rovnou přes dvůr. Bert šel rychle, Bethlen vedle něj, ani jeden nemluvil. Vítr byl studený a tahal za kabátce, ale Bert ho skoro nevnímal. V hlavě měl jen starou sýpku, zbytky ohně a písmeno R na drahé látce. Mohla to být stopa. Mohla to být i návnada. A právě to ho štvalo nejvíc.

Za severní branou už čekali dva vojáci. Jeden z nich je hned vedl dál. Cesta se stáčela mezi poli, hlína byla místy rozbahněná a kolem nebylo nic než holé stromy, ploty a vítr. Sýpka stála kus stranou, přesně jak čekali. Oprýskané zdi, těžká vrata, střecha místy sedlá, kolem rozježděná zem.

Kapitán stál u vchodu. Jakmile je uviděl, kývl na ně.

„Přišli jste rychle.“

„Co máte?“ zeptal se Bert.

Kapitán ustoupil a pustil je dovnitř.

Za zády měl čerstvou saze a na rukávu stopu od rychle založeného ohně.

Bert si dřepl k zemi a vzal do ruky jeden z ohořelých kusů. Rozpadl se mu mezi prsty.

„Nestihli to.“

„Nebo museli zmizet rychle,“ řekl Bethlen.

Kapitán vytáhl z kapsy kus světlé látky a podal ho Bertovi. Byla jemná, drahá, nepatřila sem. V rohu bylo skutečně vyšité písmeno R.

„Našli to ve slámě,“ řekl kapitán.

Bert látku chvíli obracel v prstech.

„Z ženských šatů?“

Bethlen se naklonil blíž.

„Spíš kapesník. Nebo kus podšívky.“

Kapitán ukázal ke zdi.

„Támhle byly ještě čerstvé otisky bot. Aspoň dva různé. A venku stopy po voze, ale ty už vítr a bláto skoro vzaly.“

Bert se zvedl a přešel k místu po ohni. Botou odsunul ohořelou slámu stranou. Pod ní něco tenkého zůstalo. Ne papír. Vosková pečeť, napůl rozmáčknutá, ale ne úplně zničená. Sehnul se a zvedl ji.

Bethlen mu ji vzal z ruky.

„Tohle není R.“

Bert se zamračil.

„Ne.“

Pečeť byla poškozená, ale znak na ní vypadal jinak. Ne písmeno. Spíš kus erbu nebo znamení. Kapitán se podíval přes jeho rameno.

„Poznáváte to?“

Bethlen zavrtěl hlavou.

„Ne celé. Ale někdo si dal práci, aby to shořelo dřív, než to uvidíme.“

Bert přešel k rozbité bedně. Nebyla velká. Na dně zůstalo pár třísek, kus provazu a zatlačený otisk něčeho kovového. Nějaká schránka nebo menší kazeta.

„Co když tu nebyli kvůli papírům,“ řekl tiše.

Kapitán zvedl oči.

„Jak to myslíte?“

„Co když sem přišli něco vyzvednout, ne uklidit. Pak je něco vyrušilo, vzali co mohli a zbytek pálili narychlo.“

Bethlen se narovnal.

„To by sedělo. Oheň je malý. Zoufale malý. Kdyby chtěli zničit všechno, zapálí celou slámu.“

Kapitán pomalu přikývl.

„Takže někdo spěchal.“

Bert vyšel ven a rozhlédl se kolem. Pole, cesta, kus lesa v dálce. Dobré místo na schůzku. Mizerné místo, když člověk přijede o chvíli pozdě.

Jeden z vojáků přiběhl zpoza sýpky.

„Pane kapitáne.“

„Co je?“

„Za zadní stěnou jsme našli ještě tohle.“

Podal mu malý kus dřeva. Ne obyčejný. Hladký, tmavý, s vyříznutým zářezem. Bert to poznal jako první.

„Část truhly.“

„Nebo kazety,“ řekl Bethlen.

Kapitán si to prohlížel.

„Takže něco opravdu odnesli.“

Bert sevřel čelist. Zase přišli pozdě. Ne moc. Ale dost.

„Musíme vědět, kdo byl ten starší s prstenem,“ řekl.

Bethlen si ho krátce změřil.

„A taky ten písař.“

„Ano. Tenhle nepořádek nevypadá jako práce poskoků.“

Kapitán ukázal na vojáky.

„Prohledejte to ještě jednou. Každý kout. A nic neničte.“

Muži se hned rozptýlili po sýpce i kolem ní. Bert stál chvíli u vrat a díval se na cestu, která vedla zpátky k městu.

„Jestli Riedl nebyl hlupák, už je pryč,“ řekl.

„Možná,“ odpověděl Bethlen. „Ale někdo kolem něj udělal chybu. Jinak bychom tu nestáli.“

Bert přikývl, ale neuklidnilo ho to.

Kapitán k nim přišel blíž.

„Pošlu jednoho muže hned zpátky s tím, co jsme našli. Ať to má Prunner i arcivévoda.“

„Pošli dva,“ řekl Bert automaticky.

Kapitán po něm sjel pohledem, pak jen krátce kývl.

„Dobře.“

Na okamžik bylo ticho. Jen vítr venku a hlasy vojáků kolem stěn.

Pak Bethlen tiše řekl:

„Až se vrátíme, chci znova projít ty listiny.“

Bert k němu zvedl oči.

„Kvůli té pečeti?“

„Kvůli všemu.“ Bethlen sklopil oči k ohořelému místu. „A taky kvůli tomu, co tam chybí.“

Bert se znovu podíval na rozbitou bednu.

„Ano.“

Právě v tu chvíli se od cesty ozval kůň. Všichni tři otočili hlavu. Od města se k nim rychle blížil jezdec. Ne jejich. Filip.

Seskočil skoro za jízdy, koně nechal vojákovi a došel k nim zadýchaný, ale s očima, které už z dálky říkaly, že něco má.

„Našel jsem něco,“ vyrazil ze sebe.

Bert se narovnal.

„Tak mluv.“

Filip popadl dech.

„O Riedlovi se ve městě mluví už delší dobu. Ne nahlas, ale mluví. Že na svůj plat žije moc dobře, to ví víc lidí. Ale jeden vozka řekl ještě něco jiného.“

Bethlen zpozorněl.

„Co?“

Filip si otřel ústa hřbetem ruky.

„Že k nim občas jezdil vůz bez znaků. Pozdě večer. A ne k hlavnímu vchodu. Do zadního dvora. A jednou z něj vystoupil chlap, co kulhal.“

Bert s Bethlenem si vyměnili pohled.

„Levou nohu?“ zeptal se Bethlen.

„Ano. Přesně tak to popsal i vozka.“

Kapitán ztuhl.

„A dál?“

Filip přikývl.

„Že je vybíravá, nakupuje drahé látky, šperky a vše, co je zrovna v módě, a pořád si stěžuje, že Vídeň je malá.“

Bert vytáhl z kapsy kus látky s vyšitou literou a ukázal ho Filipovi.

„Takovou?“

Filip na to jen mrkl a hned přikývl.

„Ano. Právě takové jemné věci. Na trhu je poznají hned.“

Bethlen pomalu vydechl.

„Takže dům, peníze, kulhavý muž. To už není málo.“

Filip se rozhlédl po sýpce.

„A tady jste našli co?“

Bert se podíval na ohořelé papíry.

„Že jsme zase přišli o chvilku pozdě.“

Filip zaklel polohlasem.

Kapitán se obrátil k vojákům.

„Ještě jednou kolem zadní stěny. A cestu ke stromům. Jestli něco odnášeli ve spěchu, mohlo jim něco vypadnout.“

Pak se podíval na Bethlena.

„Vrátíte se?“

Bethlen přikývl.

„Ano.“

Bert se ještě jednou rozhlédl po sýpce, po popelu, bedně a slámě.

„Tady už víc hned nebude.“

„Ne,“ řekl Bethlen. „Ale doma možná ano.“

Bert se k němu otočil.

„U Riedlů?“

Bethlen zavrtěl hlavou.

„Ne. V těch listinách.“

Výslech dál nic nepřinesl. Žena rychle zavřela dveře a oni se obrátili zpátky k městu.

U brány se Filip znovu oddělil a vrátil se mezi lidi, zatímco Bert s Bethlenem pokračovali zpátky k paláci. Vídeň kolem nich žila svým běžným rytmem. Vozy, koně, trh, volání prodavačů. Jen oni už věděli, že pod tím vším běží jiná síť, mnohem tišší a nebezpečnější.

„Do hajzlu,“ vydechl nakonec.

Bethlen šel vedle něj bez jediného pohledu stranou.

„Ano.“

„Tohle už mě vážně sere.“

„Mě taky.“

Na bráně už na ně čekal voják od kapitána. Jakmile je uviděl, hned vykročil k nim.

„Pane.“

Bethlen se zastavil.

„Co je?“

„Kapitán vzkazuje, že v Riedlově domě nic zásadního nenašli. Jen drahé věci, účty a prázdnou komoru. Jedna menší truhla chybí. Prý tam dřív bývala.“

Bert si odfrkl.

„Takže si to stihli odnést.“

„Nebo někdo za ně,“ řekl Bethlen.

Voják jen čekal, tak Bethlen dodal:

„Vyřiďte kapitánovi, ať drží lidi u domu i u sýpek. Ať se nic nestahuje.“

„Ano, pane.“

Voják odešel.

Bert si promnul tvář.

„Tak co teď?“

„Listiny,“ řekl Bethlen.

„Pořád listiny.“

„Ano. Protože všechno ostatní nám zatím mizí před rukama.“

Do paláce se vrátili rovnou ke komoře, kde už seděl Prunner nad rozloženými listinami. Když vstoupili, ani nezvedl hlavu.

„Konečně.“

„Našel jste něco?“ zeptal se Bethlen.

Prunner ukázal na jeden list.

„Tady. Tohle písmo sedí na dvě poznámky ze sudů. A tohle,“ přisunul k nim další papír, „už nevypadá jako seznam lidí.“

Bert přešel blíž. Na pergamenu byly zkratky, čísla a značky. Na první pohled nic moc. Jenže čím déle se na to díval, tím víc mu to lezlo pod kůži.

„Tohle je Praha,“ řekl a ukázal na pravý okraj. „A tady Budějovice.“

Prunner přikývl.

„Ano. A pod tímhle je nejspíš označení domu nebo skladu.“

Bethlen se naklonil blíž.

„Proč si to myslíte?“

„Protože tam nejsou jména. Jen značky a čísla. A některé se opakují v různých dnech.“

Bert sklopil oči zpátky k listu.

„Takže ten nový seznam mohl být seznam domů.“

„Ano,“ řekl Bethlen tiše.

Horší zpráva přijít nemohla.

„Do prdele,“ vydechl Bert.

Prunner zvedl oči.

„Přesně tak.“

Prunner přisunul ještě další list.

„A tady se jedno místo opakuje třikrát. Jestli to čtu správně, je důležité nebo bezpečné. Nejspíš obojí.“

Bethlen se narovnal.

„Musíme za arcivévodou.“

U arcivévody byli jen oni dva. Matyáš stál u stolu, Klesl vedle něj. Bert si všiml hned, že Klesl vypadá ještě hůř než předtím. Bledý, unavený, oči zarudlé. Jako člověk, který celou noc nespal a teď ho drží jen vůle.

Bethlen shrnul, co našli v sýpce, co chybělo v domě a co se objevilo v listinách. Že už to nejspíš není jen síť lidí, ale i míst. Že seznam může být seznam domů, skladů a bezpečných bodů.

Matyáš sevřel ruku v pěst.

„Takže jim nejde jen o zprávy. Jde jim i o zázemí.“

„Ano, Vaše Výsosti,“ řekl Bethlen.

Klesl promluvil tiše, ale pevně.

„To znamená skrýše, překladiště a bezpečné domy. Když mají seznam míst, můžou přesouvat všechno rychleji.“

„To chápu,“ odsekl Matyáš. „Já chci vědět, jak je najít.“

Bert se nadechl.

„Přes lidi kolem nich. Ne přes pány. Přes sluhy, řemeslníky, vozky, nájemníky. Filip už po Riedlovi pátrá ve městě.“

Matyáš k němu stočil pohled.

„Dobře. Tak ať v tom pokračuje.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

Arcivévoda se otočil ke Kleslovi.

„A vy?“

Klesl zvedl hlavu pomalu.

„Já znovu projdu listiny a porovnám znaky a pečeti s tím, co máme v kanceláři.“

Matyáš přikývl.

„Dobře. A Riedla chci živého.“

„Ano, Vaše Výsosti,“ řekl Bethlen.

Když vyšli ven, na chodbě zůstali jen Bert a Bethlen. Chvíli mlčeli.

Pak Bert řekl:

„Ty jsi úplně na sračky.“

Bethlen si ho krátce změřil.

„Děkuji.“

„To není vtip.“

„Já vím.“

„Tak si aspoň na chvíli sedni.“

Bethlen si promnul oči.

„Až později.“

„Jasně. To jsem čekal.“

Pak se oba otočili zpátky ke komoře s listinami. Filip byl pořád ve městě, kapitán venku a oni měli před sebou papíry, značky a domy, které ještě neměly jména. A den zdaleka nekončil.

V komoře bylo ticho. Jen papír šustil pod rukama. Prunner seděl nad listinami s nimi a tentokrát už nepůsobil jen jako někdo, kdo podá mapu a zase zmizí. Opravdu s nimi pracoval. Přesouval pergameny, porovnával písmo, vracel se k poznámkám a hledal, co se opakuje a co ne.

„Takže severní dvůr je nejspíš ten Mlynářův,“ řekl Bert. „A vozy tam jezdí večer.“

„Ano,“ odpověděl Prunner. „Zapadá to až příliš dobře.“

Přitáhl si další list a položil ho vedle mapy.

„A tady je ještě tohle. Stejná značka jako u severního dvora a vedle ní číslo, které se skoro nemění. To nebude náhoda.“

Bethlen se sklonil blíž.

„Takže tam nevozili něco bokem jen jednou. Jezdilo se tam opakovaně.“

„Přesně,“ řekl Prunner.

Bert si promnul čelist a chvíli mlčel. Pořád měl v hlavě Riedla, jeho dům, chybějící truhlu i paní Riedlovou, jak sedí v salonu a dělá, že neví vůbec nic. Čím déle na to myslel, tím víc ho to štvalo.

„Do hajzlu s ní,“ vydechl nakonec. „Ta ženská ví víc.“

Bethlen zvedl hlavu od stolu. V očích už měl vztek docela otevřeně.

„Ano. A bude muset začít mluvit.“

„Jak?“ zeptal se Bert.

Bethlen se narovnal.

„Nevím. Ale nějak ji k tomu musíme donutit. Sedí tam, kouká na člověka jak na hovno na botě a neřekne ani prd.“

Vyjelo to z něj tvrději než obvykle. Bert po něm jen krátce mrkl. Byl unavený, nasraný a docházela mu trpělivost. To bylo vidět.

Prunner chvíli mlčel. Jen si srovnal pergameny do jedné hromádky a zadíval se na mapu. Pak zvedl oči.

„Možná vím, jak ji otevřít.“

Bethlen k němu zvedl oči ostře.

„Tak povídejte.“

Prunner zavrtěl hlavou.

„Ne. Jen za ní už nechoďte vy.“

Bethlen se zamračil.

„A proč ne?“

„Protože se zavřela hned, jak vás uviděla. Když tam přijdete znovu, neřekne nic. Jen se zatvrdí ještě víc.“

Bert se opřel o stůl.

„Tak co chcete udělat?“

Prunner se na oba podíval a tentokrát se lehce usmál. Nebyl to velký úsměv, spíš krátký záblesk něčeho, co u něj neznali.

„To nechte na mně.“

Bethlen i Bert na něj chvíli jen koukali.

„Co tím myslíte?“ řekl Bethlen.

„Zařídím, aby mluvila. Ale ne se mnou.“ Prunner lehce pokrčil rameny. „Některé lidi tlak nezlomí. Musí si začít myslet, že už je po všem, nebo že mluví s někým, před kým si mohou ulevit. Stačí trochu pohnout okolím a zbytek udělají sami.“

Bert po něm sjel pohledem.

„Mluvíte, jako byste to dělal často.“

Prunner se pousmál o něco víc.

„Častěji, než si myslíte.“

Na to už Bethlen chvíli nic neřekl. Pak jen krátce přikývl.

„Dobře. Zařiďte to.“

„Zařídím,“ řekl Prunner. „A vy mezitím běžte za kapitánem s tím dvorem. To je teď důležitější.“

Posbíral dva pergameny, pečlivě je srovnal a zamířil ke dveřím.

„Až se vrátíte, buď budeme mít něco od Riedlové ženy, nebo budeme aspoň vědět, že je tvrdší, než vypadá.“

Pak odešel.

Po jeho odchodu zůstalo chvíli ticho. Bert se podíval na Bethlena.

„Tohle bylo divný.“

„Ano,“ řekl Bethlen.

Pořád se díval na zavřené dveře.

„Takového ho neznám.“

„Já taky.“

Ještě chvíli tam stáli. Pak Bethlen prudce vzal mapu ze stolu.

„Dobře. Kašlat na to. Jdeme za kapitánem.“

Bert přikývl a oba vyšli ven. V hlavě jim zůstal severní dvůr, Riedl a Prunnerův zvláštní úsměv. A ani jedno z toho jim nebylo příjemné.

Filip vyšel z paláce lehčím krokem, než jakým se vracel z kobek. Mezi lidmi mu to šlo líp. Kámen, vlhko a výslechy mu lezly na nervy, ale tržiště, dvory a cizí řeči, to už bylo jiné. Tam člověk nemusel mlátit hlavou do zdi. Stačilo poslouchat a tvářit se, že se vlastně jen plete pod nohy.

Začal u trhu, jak mu Bert řekl. Ne přímo u Riedlova domu, ale o kus dál. U povozníků, u dvou chlapů, co skládali pytle, u staré ženské, která prodávala cibuli a věděla o půlce města víc, než bylo zdrávo. Každému položil jinou otázku, nikde se nezdržel dlouho a hlavně se netvářil, že hledá něco důležitého. Spíš jako kluk, co má dost času a moc zvědavou pusu.

Jenže po chvíli mu vyschlo v krku a kručelo v břiše. Zahlédl pekárnu a zamířil rovnou tam. Uvnitř bylo teplo, vůně chleba a čerstvých housek mu málem podlomila kolena. Za pultem stála kulatá pekařka s rukama od mouky a s výrazem, který říkal, že cizí hlupáky nemá ráda už od rána.

„Jeden chleba,“ řekl Filip.

Žena po něm sjela pohledem.

„Bílý nebo tmavý?“

Filip na ni chvíli zíral.

„Ten, co je větší.“

Pekařka protočila oči, ale sáhla po bochníku. Filip položil peníze na pult a už chtěl jít, když si všiml děvčete, které zrovna vyšlo ze zadní místnosti s košem plným rohlíků. Byla mladinká, sotva odrostlá, s červenými tvářemi od horka a mouky až na nose. Jakmile Filipovi pohlédla do obličeje, hned zase sklopila oči.

A Filip pochopil, že tady možná stojí víc než jen chleba.

Vzal bochník do ruky a opřel se o pult tak, aby vypadal co nejmíň nebezpečně a co nejvíc jako obyčejný trouba.

„Máte tu pěkně rušno.“

Pekařka si odfrkla.

„To jste zjistil sám?“

Filip se usmál.

„Ne, na to jsem potřeboval pomoc.“

Děvče vedle pultu se neubránilo krátkému pousmání. Pekařka si toho všimla a hned po ní střelila pohledem.

„Ty se směj míň a nos víc.“

Děvče rychle přikývlo a odběhlo s košem ke dveřím. Filip se otočil za ní a bez velkého rozmýšlení vyšel ven taky. Zastihl ji hned za rohem, jak skládá pečivo do menšího košíku.

„Počkej.“

Polekaně vzhlédla.

„Co chcete?“

„Jen se zeptat. Znáš dům Riedlových?“

Děvče hned znejistělo.

„Proč?“

Filip pokrčil rameny.

„Protože se po městě mluví. A když se po městě mluví, člověk je zvědavý.“

Děvče chvíli mlčelo, pak se rozhlédlo kolem, jestli je nikdo neslyší.

„Já tam občas nosím pečivo.“

Filip se opřel o zeď a zakousl se do chleba, jako by nešlo o nic zvláštního.

„A?“

„A nic.“

„To je škoda. Já doufal, že aspoň trochu nic.“

Děvče se na něj podívalo a pak se navzdory sobě slabě usmálo.

„Jste zvláštní.“

„To už jsem slyšel.“ Zakousl se znovu. „Tak co jsi viděla?“

Zase se rozhlédla. Pak ztišila hlas.

„Přijel v noci.“

Filip přestal žvýkat.

„Riedl?“

Přikývla.

„Bylo pozdě. Já už šla pryč, ale paní chtěla ještě poslat chleba na ráno, tak jsem se vracela zadní uličkou. Viděla jsem vůz. Ne velký. A jeho.“

„Samotného?“

„Ne. Byl tam ještě jeden muž. Ale toho jsem neznala.“ Odmlčela se. „Riedl vypadal ve spěchu.“

Filip zpozorněl, i když výraz nezměnil.

„Co dělal?“

„Nesli věci dovnitř. Pak zase ven. Ne moc. Jen pár kusů.“ Zamračila se, jak se snažila rozpomenout. „Bednu ne. Spíš vak a menší truhličku.“

Filip polkl.

„A pak?“

„Pak zase odjeli.“

„Hned?“

„Ne úplně. Chvíli byli uvnitř. A paní Riedlová křičela.“

Překvapilo ho to.

„Fakt?“

Děvče přikývlo.

„Ne moc nahlas. Spíš tak vztekle. Jako když se někdo hádá a nechce, aby to slyšeli sousedi.“

Filip se pousmál.

„A cos slyšela?“

„Ne všechno. Jen kusy.“

„Tak kusy.“

Děvče sklopilo oči ke košíku.

„Že musí pryč. A že je pozdě. A pak…“ Znovu se rozhlédla. „Pak jsem zaslechla Prešpurk.“

Filip zůstal úplně klidný jen silou vůle.

„Jsi si jistá?“

„Ano.“ Tentokrát odpověděla hned. „To si pamatuju dobře. Paní to řekla dvakrát. Že do Prešpurku nepojede sama. A on jí na to něco odsekl, ale to už jsem nerozuměla.“

Filip si pomalu otřel ruce o kabátec.

„Takže Riedl jel do Prešpurku.“

„Asi ano.“

„A paní zůstala.“

„Ano.“

Informace stála za pozornost. Filip si dívku prohlédl důkladněji. Byla mladá a polekaná, ale mluvila pravdu. Nepůsobila jako drbna z trhu, spíš jako někdo, kdo něco zahlédl a teď si není jistý, zda udělal dobře, že to vyslovil.

„Díky.“

Děvče sklopilo oči.

„Nikomu to neřeknete?“

Filip se pousmál tím svým způsobem, který býval spíš rošťácký než uklidňující.

„Jen těm správným.“

Dívku jeho odpověď příliš neuklidnila.

„To není odpověď.“

„To vím.“ Pak se naklonil o něco blíž. „Když tě budu ještě potřebovat, kde tě najdu?“

Děvče se zarazilo.

„Proč?“

„Protože jsi užitečná.“

Na tvářích jí naskočila ještě silnější červeň.

„To říkáte každé?“

Filip se zamyslel.

„Ne. Většinou říkám spíš něco hloupějšího.“

Dívka se rozesmála, i když se hned pokusila smích schovat.

„Večer chodím pro vodu.“

„Kam?“

„Ke studni na náměstí.“

Filip přikývl.

„Tak večer u studny.“

Děvče se na něj chvíli dívalo, pak přikývlo a rychle odešla, jako by si teprve po třech krocích uvědomila, že se vlastně s někým domluvila.

Filip za ní chvíli koukal, pak se zakousl do chleba znovu a tentokrát se usmál sám pro sebe.

„No jo,“ zamumlal. „Tohle mi jde líp než kobky.“

Do Hofburgu se vrátil rychleji, než sám čekal. Našel Berta s Bethlenem tam, kde je nechal, nad listinami a mapou. Jakmile vešel, Bert zvedl hlavu.

„Tak?“

Filip zavřel dveře za sebou a došel až ke stolu.

„Riedl přijel v noci domů, zabalil pár věcí a zmizel.“

Bethlen se narovnal.

„Kam?“

Filip si užíval tu vteřinu navíc.

„Prešpurk.“

Oba ztuhli.

„Jsi si jistý?“ řekl Bert.

„Ano. Zaslechla to služka. Nosí k nim pečivo. Viděla ho přijet, viděla ho zase odjet a slyšela hádku. Prešpurk tam padl jasně.“

Bethlen si pomalu promnul čelo.

„Do hajzlu.“

„Přesně,“ řekl Filip spokojeně. „Napadlo mě totéž.“

Bert ho krátce přejel očima.

„A co ještě?“

„Vypadal ve spěchu. Byl tam ještě někdo s ním. Odnesli menší věci, ne celý vůz. A paní zůstala doma.“

Bethlen chvíli mlčel, pak přikývl.

„Zapadá to.“

Filip se neubránil úsměvu.

„A ještě něco.“

Bert už tušil, co přijde, jen podle jeho obličeje.

„Co?“

Filip se opřel bokem o stůl.

„Mám večer schůzku.“

Bethlen pomalu zavřel oči.

„Pochopitelně.“

„U studny na náměstí,“ dodal Filip hrdě. „Ta služka. Může si vzpomenout na víc.“

Bethlen protočil oči tak pomalu, až to bylo skoro obřadné. Bert jen zavrtěl hlavou.

„Ty fakt neztrácíš čas, co?“

Filip se zazubil.

„Když je třeba pro věc, tak ne.“

Bethlen si znovu promnul čelo.

„Hlavně ať je to opravdu pro věc.“

Filip se zatvářil skoro uraženě.

„No dovolte.“

Bert si odfrkl, ale koutkem úst mu cuklo.

„Dobře. Večer půjdeš. Ale ne sám.“

Filipovi úsměv trochu povadl.

„Cože?“

„Někdo tě bude krýt,“ řekl Bert. „Nechci, aby ses kvůli pěknýmu obličeji nechal podříznout u studny.“

„To je od tebe skoro něžný.“

„Drž hubu.“

Bethlen už znovu sklopil oči k mapě.

„Nejdřív Prešpurk. To je teď důležitější.“

A v místnosti bylo najednou zase dost práce pro všechny.

Bert se vrátil ke stolu a chvíli jen mlčky hleděl do mapy. Prešpurk tam ležel klidně, jako obyčejné jméno na pergamenu, ale v tu chvíli to bylo horší než rána do zubů. Všichni tři věděli, co to znamená. Budou tam muset jet. Jenže právě v tom byl problém.

„Do Prešpurku budeme muset,“ řekl nakonec Bethlen nahlas.

Bert přikývl, ale hned nato si promnul čelist.

„Ano. Jenže ho tady nemůžeme nechat.“

Prunner zvedl oči od listin.

„Eusebia?“

„Ano,“ přisvědčil Bert. „Ať je na tom jakkoli, jakmile zjistí, že jsme odjeli do Prešpurku bez něj, sežere nás zaživa.“ Filip se nadechl, jako by chtěl opravit rod, ale nakonec jen sklopil oči ke stolu. „Všichni to víme.“

Bert ho varovně přejel pohledem, ale nechal poznámku bez odpovědi.

„To vím jistě,“ řekl jen. „A když ho vezmeme, je to zase risk.“

Bethlen si unaveně promnul čelo.

„No právě. Je to celý na hovno.“

Chvíli bylo ticho. Jen papír šustil pod Prunnerovou rukou. Ten pak zvedl hlavu a řekl klidně:

„Než se vůbec začne řešit cesta do Prešpurku, musíte mít hotovou Riedlovu ženu. Jestli z ní něco půjde dostat a já to zařídím, tím lépe. Když ne, aspoň budeme vědět, na čem jsme.“

Bethlen krátce přikývl.

„Ano. Musí to být hotové.“

Bert se znovu zadíval do mapy.

„Takže zatím nikam nepojedeme. Nejdřív si musíme srovnat, co se děje tady ve Vídni.“

„Přesně,“ řekl Bethlen. Pak se zarazil a v očích se mu mihla nová myšlenka. „A ještě něco. Do Uher.“

Bert k němu zvedl hlavu.

„Co?“

„Musíme tam poslat zprávu. Jestli Riedl míří do Prešpurku, nebo tam už má své lidi, potřebujeme, aby ho tam našli a sledovali. Ne aby ho hned zatkli. Potřebujeme vědět, kde se drží, s kým se schází a co chystá.“

Bert přikývl skoro hned.

„Ano. Dává to smysl.“

Prunner si složil ruce.

„Tohle už je ale věc pro arcivévodu. Má lidi, možnosti i pečeť. Bez něj to bude jen poloviční.“

Bethlen k němu obrátil hlavu a přikývl.

„Souhlasím.“

Bert se narovnal.

„Tak jdeme za ním.“

Prunner stáhl listiny k sobě a mapu srovnal do užšího pásu.

„Jděte. Já zatím udělám, co jsem slíbil s Riedlovou.“

Bethlen po něm střelil krátkým pohledem.

„Doufám, že víte, co děláte.“

Prunner se jen nepatrně pousmál.

„To doufám taky.“

Bert si mapu vzal pod paži, Bethlen se otočil ke dveřím a oba vyšli z komory ven. Na chodbě šli chvíli mlčky. Prešpurk, Uhry, Riedl, Vídeň. Všechno se to začínalo stahovat dohromady a nikde nebylo jednoduché řešení.

„Jestli řekne, že se jede hned, bude to veselý,“ zamumlal Bert.

Bethlen po něm pohlédl stranou.

„Ano.“

„A ještě veselejší to bude, až se to dozví Eusebius.“

„Ano.“

U dveří arcivévodovy pracovny je stráž pustila bez čekání.

Matyáš je přijal ještě před polednem. V pracovně bylo světlo, ale vzduch zůstával těžký. Na stole ležely listiny z nočních sudů, některé už rozložené, jiné stále zavřené. Vedle nich stála ta zamčená schránka. Otevřená. Prázdná.

Matyáš poslouchal beze slova. Když domluvili, chvíli bylo ticho. Pak pomalu přikývl.

„Prešpurk. Takže Uhry.“

Nikdo mu neodporoval.

„No,“ řekl po chvíli. „Pánové, budete tam asi muset jet.“

Bert se nadechl jako první.

„Ano, Vaše Výsosti. Ale ještě chceme vyslechnout Riedlovu ženu. Ta určitě něco ví. A hlavně musíme zjistit, jak to tady běží, abychom měli všechno pohromadě.“

Matyáš mu věnoval krátký pohled a přikývl.

„To je rozumné. Ale modlete se, aby do té doby byl pan Eusebius schopný jet s vámi.“

A právě v tu chvíli se Klesl ozval tak prudce, až to všechny zarazilo.

„Do Prešpurku to nezvládne. Je moc zraněná…“

Zarazil se jen krátce, ale už bylo pozdě. Hned se opravil.

„Zraněný. A takovou cestu by teď nevydržel. A hlavně musí jet do Prahy. Císař si ho žádá.“

V místnosti ztuhlo ticho.

Arcivévoda k němu pomalu otočil hlavu. Ten tón k němu neseděl. Klesl býval tichý, rozvážný a klidný i ve chvílích, kdy ostatním docházela trpělivost. Tohle bylo jiné. Příliš rychlé. Příliš osobní. Příliš ostré.

„Vy jste se nějak rychle rozhodl,“ řekl Matyáš.

Klesl už měl tvář zase pod kontrolou, ale v očích mu zůstalo napětí.

„Jen říkám, co je zjevné, Vaše Výsosti. Je ve špatném stavu. Dlouhou cestu by teď nesnesl. A Rudolf si ho žádá zpátky.“

Bethlen mlčel. Bert také. Jen poslouchal a v hlavě mu už běželo něco úplně jiného. Nešlo ani tak o to, co Klesl řekl. Šlo o ten přeřek. Krátký, malý, ale jasný.

Zraněná.

Matyáš si ho ještě chvíli měřil, pak sklopil pohled zpátky ke stolu.

„Dobře. Takže nejdřív doděláte, co je potřeba tady. Riedlova žena, zpráva do Uher, všechno kolem Vídně. A pak se rozhodne, kdo kam pojede.“

„Ano, Vaše Výsosti,“ řekl Bethlen.

Bert přikývl také, ale už skoro nevnímal, co se říká dál. Díval se na Klesla a byl si čím dál jistější, že to nebyla náhoda. Klesl se nepřeřekl jako člověk, který je jen unavený. Přeřekl se jako někdo, kdo ví víc, než by měl.

Matyáš ještě doplnil, že chce zprávy z Uher hned, jakmile dorazí. Bethlen odpověděl, Bert také. Klesl už zůstal potichu. Jen jednou přikývl a zase se stáhl do svého obvyklého klidu. Jenže teď už Bert viděl, že ten klid je jen nasazený.

Když je arcivévoda konečně propustil, uklonili se a vyšli ven.

Na chodbě šli pár kroků mlčky. Bethlen byl napjatý, i když se to snažil nedat najevo. Bert ale sotva vnímal jeho nebo kroky kolem. V hlavě mu pořád zněl ten jediný okamžik.

„Musím mluvit s Martou,“ řekl náhle.

Bethlen k němu zvedl oči.

„Co?“

Bert zavrtěl hlavou.

„Nic. Jen… musím s ní mluvit.“

A v tu chvíli věděl jistě, že to nenechá být.

Bert šel rovnou za Martou. Ani se neohlédl, jen slyšel za sebou Bethlenovy kroky. U dveří zastavil tak prudce, až Marta sotva stačila ustoupit o půl kroku.

„Ne,“ řekla hned. „Spí.“

„To je hezký,“ odsekl Bert. „A já se jdu zeptat tebe.“

Marta se postavila do dveří, jako už tolikrát předtím.

„Ne. Spí a vy ji budit nebudete.“

Bert se na ni tentokrát ale neusmál unaveně ani prosebně. Jen se na ni podíval tím zvláštním klidným pohledem, který býval horší než vztek. Pak ji vzal jemně, ale pevně za ramena a zatlačil ji o kus dovnitř.

„Marto. Kdo tu byl? Byl tady Klesl?“

Marta se zarazila. Oči jí hned sjely k Bethlenovi, který stál ve dveřích a zatím ničemu nerozuměl. Bethlen se na ni podíval vážně, bez obvyklé ironie.

„Marto,“ řekl tiše. „Mluvte pravdu.“

Chvíli bylo ticho. Marta se podívala na Berta, pak sklopila hlavu a jen krátce přikývla.

„Ano.“

Bert ztuhl.

„Byl tady.“

Marta se mimoděk podívala k posteli, kde Veronika pořád spala, bledá a klidná, jako by se jí tenhle svět kolem vůbec netýkal. V tom pohledu bylo něco měkkého, téměř mateřského, a právě to Berta rozčílilo ještě víc.

„Proč?“ vyjel. „Co tady dělal?“

Marta se nadechla a hned zase zavrtěla hlavou.

„Tady ne. Pojďte na chodbu.“

Vyšla první. Bert hned za ní, Bethlen poslední. Marta za sebou dveře opatrně přivřela a ještě na ně položila ruku, jako by tím chtěla spánek uvnitř ochránit i před jejich hlasy.

Na chodbě se otočila k nim.

„Přišel pozdě v noci. Zaklepal. Chtěl se na něj podívat a modlit se u něj.“

Bethlen se zamračil.

„U Eusebia?“

Marta přikývla.

„Ano.“

Bert se k ní naklonil blíž.

„A tys ho pustila?“

„Nejdřív ne.“

„A pak jo.“

„Ano.“

„Proč?“

Marta sevřela ruce před sebou.

„Protože jsem věděla, že kdybych ho nepustila, vrátil by se znovu. A podruhé by už se ptal jinak.“

Bertovi se nálada ani trochu nezlepšila.

„Takže vešel dovnitř a co? Jen se podíval?“

Marta mlčela o vteřinu déle, než bylo příjemné. Bethlen si toho všiml taky.

„Marto,“ řekl klidně, ale tvrdě. „Co viděl?“

Podívala se z jednoho na druhého a pak sklopila oči.

„Viděl pravdu.“

Ticho na chodbě náhle ztěžklo.

Bethlen zůstal úplně bez hnutí. Bert se ani nesnažil tvářit, že nechápe.

„Takže to ví,“ řekl.

Marta přikývla.

„Ano.“

Bethlen pomalu otočil hlavu k Bertovi, pak zpátky k Martě.

„Počkejte.“ Hlas měl nižší než obvykle. „Co přesně ví?“

Marta zvedla oči. Teď už nebylo kam ustoupit.

„Že Eusebius není muž.“

Bethlen ani nemrkl. Jen se na ni díval tak dlouho, až Marta skoro ucukla.

„A Klesl to viděl na vlastní oči.“

„Ano.“

Bert si přejel rukou po obličeji.

„Do hajzlu.“

Bethlen se pořád nehýbal. Pak se velmi pomalu nadechl.

„A proto se přeřekl.“

„Ano,“ řekl Bert dřív, než mohla odpovědět Marta. „Proto se tak ozval. Proto najednou tak tlačil, že do Prešpurku nesmí.“

Marta jen mlčky přikývla.

Bethlen sklopil oči k podlaze a chvíli neřekl nic. Když znovu vzhlédl, výraz měl tvrdý, ale soustředěný.

„Řekl ještě něco?“

Marta zaváhala.

„Modlil se u ní. Pak mi řekl, že bude mlčet. Zatím.“

Bert po ní střelil pohledem.

„Zatím?“

„Ano.“

„To je skvělý. Opravdu skvělý.“

Bethlen ho zarazil krátkým pohledem.

„Nech ji domluvit.“

Marta přikývla, i když ji Bertův tón viditelně bolel.

„Řekl, že to tajemství nevydrží věčně. A že až zesílí, chce s ní mluvit sám.“

Na to už neřekl nic ani jeden z nich. Jen tam stáli a poslouchali, jak v dálce někdo přechází po nádvoří a jak někde za zdí tiše pracuje palác dál, jako by se nic nestalo.

Bert sevřel čelist tak silně, až ho zabolela.

„Takže ví. A my nevíme, co s tím udělá.“

„Ne,“ řekla Marta.

„A nechal si to pro sebe.“

„Ano.“

Bethlen si promnul kořen nosu.

„To je ještě horší.“

Bert se na něj otočil.

„Jak může být horší, že to hned nevyřval?“

„Protože teď přemýšlí,“ řekl Bethlen. „A Klesl, který přemýšlí sám a potichu, bývá nebezpečnější než Klesl, který mluví nahlas.“

Bert zmlkl, ale jen krátce.

„Tak co budeme dělat?“

Bethlen se podíval na Martu.

„Nejdřív nic. Tedy nic prudkého. Kdybychom kolem něj začali poskakovat, jen mu potvrdíme, že jsme nervózní.“

Marta se nadechla.

„On jí neublíží.“

Bert se na ni podíval ostře.

„To nevíš.“

„Vím,“ řekla tiše, ale pevně. „Viděla jsem ho. Když ji uviděl, nebyl to pohled člověka, který chce škodit.“

Bethlen si ji chvíli měřil.

„Možná ne. Ale to ještě neznamená, že je to bezpečné.“

Marta sklopila oči. Věděla, že má pravdu.

Bert udělal dva kroky po chodbě, pak se zase otočil zpátky.

„Takže teď máme Riedla v hajzlu, Prešpurk na krku, půlku Vídně zamořenou těma jejich cestama a do toho Klesla, kterej ví.“

„Ano,“ řekl Bethlen klidně.

„A ty jsi s tím takhle v klidu?“

„Nejsem v klidu.“ Bethlenův hlas zůstal tichý, ale o to ostřejší. „Jen nekřičím.“

Několik úderů srdce mezi nimi zavládl klid.

Marta si přitáhla šál těsněji k sobě.

„Co chcete dělat?“

Bethlen se podíval ke dveřím, za nimiž Veronika spala, a pak zpátky na ni.

„Hlídal bych Klesla víc než dřív. Nenápadně. A zatím bych neříkal nic jí.“

„To ani nechci,“ řekla Marta hned.

Bert přikývl.

„Ano. Teď ne.“

Bethlen se narovnal.

„Dobře. Tak to uděláme takhle. Marta bude mlčet. My taky. A budeme se dívat.“

Marta přikývla.

„Ano.“

Bert se na ni ještě chvíli díval, pak z něj napětí aspoň trochu spadlo.

„A kdyby přišel znovu?“

„Dám vám vědět.“

Bethlen kývl.

„Hned.“

Marta přikývla znovu.

Na chodbě se zase rozhostilo ticho. Jen tentokrát už bylo jiné. Ne těžké z nevědomosti, ale z toho, že zase věděli o něco víc, než by si přáli.

Marta je však zastavila dřív, než se stačili rozejít. Chvíli na ně hleděla, potom pomalu zavrtěla hlavou.

„Je to složitější, než si myslíte.“

Bert se k ní obrátil tak prudce, až v jeho tváři uviděla směs hrůzy a vzteku.

„Co tím chceš říct?“

Bethlen se ani nepohnul, ale hlas měl tak tvrdý, až se Marta opravdu polekala.

„Marto. Mluv.“

Narovnala se. Už neuhýbala očima. Podívala se nejdřív na Bethlena, potom na Berta.

„Vy nevíte, kdo je, že.“

Bert se na ni díval nechápavě.

„Já vím, kdo je.“

Marta se na něj zadívala ostřeji.

„A její původ?“

Bert se zarazil a mlčel.

„Je to dcera zbrojíře.“

Marta se skoro nevěřícně nadechla.

„Vážně?“

Na chodbě bylo najednou úplné ticho. Bethlen se díval z jednoho na druhého a bylo vidět, že teď už nechce ani odhadovat, ani čekat.

„Marto,“ řekl tišeji, ale pořád pevně. „Co víte?“

Marta krátce sklopila oči, pak znovu vzhlédla.

„Ne tady.“

Bert sevřel čelist.

„Tak kde?“

„Večer. V kapli. Tam nás nebude nikdo rušit.“

Bethlen se na ni chvíli díval, jako by vážil, jestli ji nechat odejít hned, nebo z ní všechno vytáhnout už teď. Nakonec krátce přikývl.

„Dobře.“

Bert souhlasil hned po něm, i když se mu to očividně nelíbilo.

„Tak večer.“

Bert by z ní nejraději dostal odpověď okamžitě, jenže Marta už sevřela ústa způsobem, který dobře znal. Nátlak by nepomohl. Bethlen si zřejmě došel ke stejnému závěru, protože se dál neptal. Oba však pochopili, že večerní setkání v kapli nebude obyčejným doplněním několika podrobností. Marta mluvila jako člověk, který nese tajemství příliš dlouho a konečně se rozhodl část jeho tíhy předat dál.

Marta už nic dalšího neřekla. Jen se otočila zpátky ke dveřím. A oni tam zůstali stát s pocitem, že se pod nimi znovu pohnula zem.

Odcházeli mlčky. Chodba byla prázdná a jejich kroky se rozléhaly po kameni víc, než bylo příjemné. Bethlen se díval před sebe.

„Prešpurk je pořád větší problém.“

Bert si odfrkl.

„Do chvíle, než Klesl udělá svůj tah.“

„Ano.“

Po několika dalších krocích se Bethlen konečně obrátil k Bertovi.

„Berte, co se to kolem ní děje? Klesl o ni má strach, Marta zná její původ. Tohle už není jen divné.“

Bert se zastavil, chvíli jen hleděl před sebe a pak se pomalu nadechl.

„Na tenhle rozhovor potřebujeme něco ostřejšího. Pojď.“

Bethlen si ho změřil, ale šel za ním. Bert ho zavedl do svého pokoje, zavřel dveře a bez dalšího slova sáhl do brašny. Chvíli v ní hledal, pak vytáhl malou kovovou nádobu zvláštního tvaru a postavil ji na stůl.

Bethlen si ji hned vzal do ruky a obracel ji mezi prsty.

„Co to je? To je pěkné.“

Bert se pousmál.

„Placatka.“

Bethlen zvedl oči.

„A k čemu je?“

„Je v tom pití.“

Bert mu ji vzal z ruky, odšrouboval uzávěr a podal mu ji.

„Ochutnej.“

Bethlen k ní nejdřív přičichl. Pak se opatrně napil, ale hned nato si lok zopakoval s větší jistotou. V očích mu problesklo překvapení.

„To je dobré. Co to je?“

„Slivovice. Domácí.“

Bethlen uznale pokýval hlavou a znovu si placatku prohlédl.

„Kde jsi to sehnal? To by se mi líbilo. Je to malé, skladné. Na cesty ideální.“

Bert k němu vzhlédl a klidně odpověděl:

„V jednadvacátém století.“

Bethlen zůstal chvíli sedět bez hnutí. Pak se rozesmál.

„Jistě. Tomu mám věřit.“

Bert se jen slabě usmál, ale hned mu výraz ztvrdl.

„Je to pravda.“

Bethlen se ještě pousmíval, ale už méně.

„Berte.“

„Já i Veronika pocházíme z jednadvacátého století.“

Ticho v pokoji ztěžklo. Bethlen seděl, díval se na něj a čekal, že se Bert začne smát nebo to vezme zpátky. Jenže Bert seděl klidně a díval se na něj tak přímo, až z toho začal být neklidný.

„Tohle není vtip.“

„Není.“

Bethlen pomalu položil placatku na stůl.

„Tak mi řekni něco, čemu se dá věřit.“

Bert se opřel a řekl to stejně klidně jako předtím.

„Jsem potomek Albrechta z Valdštejna. Toho, kterého znáš. Proto sis nás spletl.“

Bethlen prudce vstal. Židle za ním zavrzala tak ostře, až to znělo jako výstřel. V očích měl vztek i nedůvěru.

„Tohle už stačí.“

Bert se ani nepohnul.

„Teď to teprve začíná.“

„Lžeš.“

„Nelžu.“

Bethlen udělal krok ke dveřím, ale Bert byl rychlejší. Taky vstal, chytil ho za ruku a sevřel mu zápěstí dřív, než se stačil vytrhnout. Druhou rukou sáhl po medailonu na krku. Stříbro se ve světle krátce zalesklo.

„Nedělej kravál.“

Bethlen k němu prudce stočil oči.

„Pusť mě.“

„Nejdřív se dívej.“

Bert palcem stiskl něco na medailonu.

Pokoj zalilo prudké světlo. Studený, ostrý jas se kolem nich rozlil tak rychle, až Bethlen instinktivně ucukl a zakryl si oči. Vzduch se zachvěl a v uších jim oběma zadunělo.

Když světlo konečně polevilo, nebylo slyšet kroky na chodbě, hlasy ani šustění látek za dveřmi. Zůstalo jen těžké, podivně cizí ticho.

Bethlen pomalu odtáhl ruku od očí. Nejdřív viděl jen rozmazané tvary a cítil prudkou bolest za čelem. Pak se obraz srovnal.

Zůstal stát jako přimražený.

Pořád byli v Hofburgu, to poznal hned, jenže ne v tom, který znal. Kámen se tu nestřídal se dřevem, chodby neosvětlovaly louče a stěny nenesly pach vosku, prachu a lidí. Stejné místo se proměnilo v cosi cizího. Podlaha pod nimi byla hladká a lesklá, světlo vycházelo z podivných skleněných koulí na stropě a někde v dálce cosi tiše hučelo, jako by celý palác dýchal jinak.

Bethlenovi připadalo, že se změnil i samotný vzduch. Byl čistší, sušší a postrádal známou směs kouře, koní, mokré vlny a lidských těl. Nikde neplápolal oheň, přesto byla chodba jasná. Nikde neviděl služebnictvo se svícemi, přesto se za stěnami ozýval tlumený chod neznámých strojů. Věděl, že stojí na místě, které důvěrně zná, a právě proto na něj cizota dopadala ještě silněji.

Bethlen se prudce otočil kolem sebe. Stěny. Vysoké stropy. Chodba. Okna. Všechno mu bylo povědomé, ale zároveň to působilo cize, čistě a studeně.

„Co to…“

Hlas mu selhal. Podíval se na Berta. Ten ho pořád držel za zápěstí, ale už ne tak pevně. Jen tolik, aby mu v prvním šoku neutekl.

Bethlen mu vytrhl ruku. Udělal dva kroky dozadu a narazil zády do zdi. Otočil se po ní pohledem, jako by čekal, že mu sama vysvětlí, co je zač. Nepřiznala nic. Byla jen studenější, hladší a nějak mrtvější.

„Tohle není možné.“

Bert si medailon schoval pod košili.

„A co teď? Pořád si myslíš, že lžu?“

Bethlen k němu prudce stočil oči. Zlobu v nich už doplňoval čistý strach.

„Kde jsme?“

„V Hofburgu.“

„Neser mě.“

„Nebudu se s tebou hádat. Jsme v Hofburgu. Jen o pár století později.“

Bethlen na něj chvíli jen zíral. Pak prudce přešel k oknu. Za sklem se rozprostírala Vídeň, ale ne ta jeho. Žádné povozy, žádné bláto, žádné střechy, jak je znal. Místo toho rovné cesty, podivné vozy bez koní, světla, sklo, kov, pohyb, který nedával smysl.

Bethlen se opřel dlaní o rám okna a zhluboka dýchal.

„Do prdele.“

Bert se opřel bokem o stěnu a chvíli ho nechal být.

„Přesně tak.“

Bethlen se otočil zpátky k němu.

„Tohle je nějaké čarodějnictví.“

„Ne.“

„Tak co to je?“

„To ti vysvětlím později.“

„Ne. To mi vysvětlíš hned.“

V hlase mu přeskočilo něco ostrého, skoro zoufalého. Bert přikývl, ale klid z něj pořád nespadl.

„Dobře. Ale nejdřív si srovnej v hlavě, že jsi to opravdu viděl. Protože až začneš řvát, že jsem ďábel, tak tě praštím a bude to zbytečné.“

Bethlen udělal krok k němu.

„Ty si myslíš, že si z toho budu dělat srandu?“

„Ne. Myslím si, že za chvíli začneš hledat vysvětlení, které ti bude milejší než pravda.“

Bethlen zmlkl; ta věta ho zasáhla víc než celá proměněná chodba kolem.

Pak se znovu rozhlédl. Tentokrát pomaleji. Všiml si věcí, které předtím neviděl. Zvláštní kliky, hladké rámy, sklo bez vln, světla bez ohně, tiché hučení někde za zdí.

„Jak daleko?“ zeptal se nakonec chraplavě.

Bert se na něj díval už bez úsměvu.

„Na začátku jednadvacátého století.“

Bethlen zavřel oči. Když je znovu otevřel, nebyla v nich panika, jen napětí.

„A Veronika?“

„Říkal jsem ti to. Je odtud.“

„A ty?“

„Taky.“

Bethlen si promnul obličej oběma rukama, jako by se tím chtěl probrat.

„Tomuhle mi nikdo neuvěří.“

„To je pravda.“

„Já tomu nevěřím.“

„A přesto tady stojíš.“

Ticho mezi nimi znovu ztěžklo. Jenže teď už nebylo z jejich starých tajemství. Bylo z něčeho mnohem většího. Z toho, že svět najednou přestal být pevný.

Bethlen se pomalu nadechl a narovnal se.

„Proč jsi mě sem vzal?“

Bert se odlepil od stěny.

„Protože jsi chtěl pravdu. A protože už jsem neměl sílu ti lhát.“

Bethlen se na něj díval dlouho. Pak se pomalu rozhlédl po chodbě ještě jednou.

„A teď co?“

Bert se podíval kolem sebe, jako by i pro něj bylo zvláštní stát zrovna tady, mezi dvěma časy, ve stejném paláci a přitom úplně cizím.

„Teď se nadechneš. Přestaneš vypadat, jako bys právě viděl poslední soud. A pak půjdeme dál.“

Bethlen si krátce, nevesele odfrkl.

„To se ti řekne lehce.“

„Mně ano.“

Bethlen ho krátce přejel očima, tentokrát spíš unaveně než prudce.

„A co mi chceš ukázat?“

Bert se odmlčel.

„Hofburg. Vídeň. A možná i to, proč ti celou dobu něco nesedělo.“

Bethlen znovu pohlédl k oknu, pak zpátky na něj.

„Jestli je to sen, tak je zatraceně přesvědčivý.“

„Není to sen.“

„To už jsi říkal.“

„A pořád je to pravda.“

Bethlen si promnul kořen nosu. Pak se konečně odlepil od zdi.

„Dobře,“ řekl tiše. „Tak mě veď.“

V té chvíli Bert poznal, že mu Bethlen začal věřit. Odpor v něm zůstal, ale ustoupil natolik, aby dokázal udělat první krok.

Bert udělal pár kroků a zarazil se. Konečně mu došlo, že problém není jen v chodbě. Podíval se na Bethlena a pak na sebe. Kabátec, vysoké boty, košile, meč u pasu. Pořád byli oblečení stejně jako před chvílí, jenže tady už jejich oděv nepůsobil přirozeně. Vypadali, jako by sem vůbec nepatřili.

„Do hajzlu,“ vydechl.

Bethlen se na něj otočil.

„Co je?“

Bert ukázal mezi ně.

„My.“

Bethlen sklopil oči k sobě a chvíli mlčel.

„Aha.“

„Přesně.“

Teď už to viděl taky. V téhle chodbě nevypadali jako dva chlapi od dvora. Vypadali jako dva blázni, co se ztratili cestou na maškarní.

Bethlen se pomalu rozhlédl.

„Takže tenhle palác je plný starých věcí.“

„Ano.“

Sklopil oči znovu k sobě a pak zpátky k Bertovi.

„A my jsme mezi nimi.“

„Přesně.“

Bethlen zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Do prdele.“

„Výstižné.“

V dálce se ozvaly hlasy. Bert hned zpozorněl.

„Musíme pryč.“

„To mě napadlo taky.“

Vyrazili rychleji, stále však tak, aby nepůsobili jako uprchlíci. Bethlen se snažil držet klidný krok, jenže pohledem hltal všechno kolem: lesklou podlahu, skleněné vitríny, cedule na stěnách, světla bez ohně i lidi v podivném oblečení.

Za rohem se objevila první skupinka návštěvníků. Dvě ženy, muž a malý kluk. Všichni se zastavili a začali na ně civět. Kluk ukázal přímo na Bethlena.

„Mami, ten pán je z pohádky.“

Bethlen se k němu otočil.

„Já nejsem z pohádky.“

Matka se nervózně usmála, jako by to měla být součást představení. Bert ho hned chytil za loket a táhl dál.

„Nemluv na ně.“

„On mluvil na mě.“

„To je jedno.“

Z druhé strany chodby vyšla dvojice mladých lidí a jeden z nich na ně namířil plochou černou věc. Bethlen se zarazil.

„Co to dělá?“

„Fotí si nás.“

„Cože?“

„Neřeš to.“

„Jak to mám neřešit, když na mě někdo míří krabičkou?“

Bert ho chytil pevněji za rukáv.

„To není zbraň.“

„Tak proč s tím míří na lidi?“

„Protože může.“

„To je debilní.“

„Ano. Vítej v budoucnosti.“

Tentokrát už Bethlen šel, ale tvářil se, že si to pamatuje a někdy si to s tím člověkem ještě vyřídí.

Seběhli o patro níž. Tady už bylo lidí víc. Stáli ve skupinkách, četli nápisy, loudali se kolem obrazů a soch. Bert se rozhlížel po nějaké vedlejší chodbě, něčem, kudy by se dalo zmizet.

Pak Bethlen prudce zastavil.

Před nimi, za sklem, stála figurína. Oblečená skoro stejně jako on.

Bethlen na ni chvíli zíral.

„Berte.“

„Co.“

„Ten kabátec.“

Bert se podíval tím směrem a koutkem mu cuklo.

„Ano.“

„Tohle místo se mi přestává líbit.“

„Mně se nelíbilo už nahoře.“

U vitríny stál starší muž s brýlemi a všiml si jich.

„Nádherné, že?“ řekl pomalu. „Sedmnácté století.“

Bethlen se na něj zadíval tak chladně, až muž znejistěl.

„Já velmi dobře vím, co je sedmnácté století.“

Muž zamrkal. Bert mu hned skočil do řeči.

„Má rád historii.“

„To vidím,“ zamumlal muž a radši ustoupil.

Bethlen se k Bertovi naklonil.

„Jestli na mě ještě někdo promluví jako na kus nábytku, něco rozbiju.“

„To by nám nepomohlo.“

„Mně by se ulevilo.“

Bert se podíval doprava a konečně zahlédl něco použitelného. Menší boční chodbu, míň lidí, na konci dveře.

„Tudy.“

Protáhli se kolem skupinky turistů. Jedna dívka se za nimi otočila a pošeptala kamarádce něco o kostýmech. Bethlen to slyšel a zatnul zuby.

„Co řekla?“

„Nic důležitýho.“

„Lhala.“

„Ano.“

Došli ke dveřím. Bert sáhl po klice. Nic. Zamčeno.

„Výborně.“

Bethlen se rozhlédl.

„Tak je otevři.“

„Jak?“

„No tou budoucností.“

Bert ho varovně přejel pohledem.

„To tak nefunguje.“

„Tak k čemu to tady všechno je?“

Vedle dveří byla malá cedulka a pod ní krabička se světélkem. Bert si ji prohlédl a zaklel.

„Bez karty nic.“

„Bez čeho?“

„To je jedno. Prostě nic.“

Z chodby za nimi se ozval rychlejší krok. Bert se otočil a uviděl muže v saku s visačkou a s ním ženu, která na ně už z dálky ukazovala.

„Promiňte,“ zavolal muž. „Vy sem nepatříte.“

Bethlen se narovnal.

„Konečně někdo, kdo řekl pravdu.“

Bert si přejel rukou po obličeji.

„Teď ne.“

Muž už byl u nich.

„Máte nějaké povolení? Jste součást programu?“

Bert se usmál tím svým nejhorším způsobem.

„Ne tak úplně.“

„Jak ne tak úplně?“ řekl muž nechápavě.

Žena vedle něj si je znovu změřila.

„To nejsou naši.“

„Toho jsem si všiml,“ procedil muž.

A v tu chvíli přišli další dva. Tentokrát už ne zaměstnanci, ale hlídači. Jeden vysílačku u pusy, druhý ruce připravené, jako by čekal, že se po něm vrhnou.

Bethlen po nich přejel pohledem.

„Kdo jsou tihle?“

„To budou nejspíš stráže muzea.“

„Vypadají směšně.“

„Ano, ale stejně bych je teď nerad zkoušel.“

Jeden z hlídačů ukázal na ně.

„Pánové, zůstaňte stát.“

Bethlen se podíval na Berta.

„To se mi nelíbí.“

„Mně taky ne.“

„A co teď?“

Bert rychle přeměřil chodbu, dveře, hlídače, lidi za nimi i schodiště vlevo.

„Teď budeme dělat, že jsme ještě větší pitomci, než vypadáme.“

„To umíš.“

„Drž hubu a běž.“

Nezamířil na zamčené dveře, ale prudce vlevo dolů po schodišti. Bethlen běžel hned za ním. Za nimi se ozvalo:

„Hej! Stůjte!“

A pak už běželi.

Seběhli o patro níž, málem porazili dvě ženy u obrazu, jedna vykřikla a Bethlen při průběhu shodil stojan s pohlednicemi. Všechno se rozlétlo po podlaze.

„Výborně,“ vydechl Bert.

„Nebyl na správném místě,“ odsekl Bethlen a běžel dál.

Na konci chodby Bert zahlédl dveře se zelenou značkou.

„Tam!“

„Konečně normální dveře!“

Tentokrát klika povolila. Vyrazili ven tak prudce, až jim studený vzduch podrazil nohy. Za nimi se rozezněl protivný pískavý zvuk.

Bethlen se ohlédl.

„Co je to zase za řev?“

„To nechceš vědět. Běž!“

Přeběhli nádvoří a zamířili pryč od vchodu. Hlídači vyběhli za nimi, ale už pomaleji. Zjevně sami nevěděli, co vlastně honí. Dva blázny v renesančních hadrech, nebo součást nějaké pitomé akce.

Bethlen běžel vedle Berta a mezi dechem ze sebe vyrazil:

„Jestli přežiju tohle, tak tě zabiju.“

„To říkáš teď.“

„A myslím to vážně!“

„Výborně, ještě můžeš běžet!“

Když konečně zahnuli za roh a zmizeli z dohledu, zastavili se až ve vedlejší ulici. Bert se opřel o zeď a lapal po dechu. Bethlen se předklonil, ruce na kolenou, a dýchal tak, jako by doběhl z Vídně do Prešpurku pěšky.

Chvíli neřekl nic ani jeden.

Pak Bethlen zvedl hlavu.

„Co to bylo za palác?“

Bert se mezi dechy uchechtl.

„Pořád Hofburg.“

Bethlen zavřel oči.

„Nenávidím tvoje odpovědi.“

„To je v pořádku.“

Bethlen se opřel zády o zeď vedle něj a ještě jednou se podíval směrem, odkud utekli.

„Takže jsme právě utekli z vlastního paláce. Budoucího. Jako zloději.“

Bert pokrčil rameny.

„Když to řekneš takhle, zní to skoro důstojně.“

Bethlen na něj pohlédl a navzdory všemu krátce, nevěřícně vydechl smíchem.

„Ty jsi dobytek.“

„Ano.“

Jakmile se trochu vydýchali, vyšli z úzké ulice ven. A tam to Bethlena udeřilo znovu.

Ulice byla široká, hladká a plná pohybu. Kovové vozy se míhaly jeden za druhým, lesklé, hlučné, rychlé. Bethlen zůstal stát u kraje chodníku a jen na ně zíral.

„Do prdele.“

Bert se mezitím rozhlížel po ulici a horečně přemýšlel, kde sehnat poštu nebo budku.

„Ano. Do prdele. A teď hlavně potřebujeme poštu nebo telefonní budku.“

Bethlen ale pořád koukal na auta.

„Tohle jsou ty vozy?“

„Ano.“

„A kde jsou koně?“

Bert ani nezvedl hlavu.

„Pod kapotou.“

Bethlen se na něj pomalu otočil.

„Pod čím?“

„Pod tím vepředu.“

Bethlen se zadíval na nejbližší auto, které zrovna zastavilo u přechodu. Chvíli si ho prohlížel zepředu, z boku a zase zepředu, jako by čekal, že pod tím kovem uvidí aspoň kopyta.

„A jak se tam vejdou?“

Bert se zarazil, podíval se na něj a pak si přikryl oči dlaní.

„To nejsou skuteční koně.“

Bethlen na něj hleděl.

„Tak proč jsi říkal, že jsou pod tím?“

„Protože se to tak říká.“

„To je debilní.“

„Ano.“

Bethlen se znovu zadíval na auta. Teď už trochu podezřívavěji, jako by čekal, že z některého každou chvíli vystrčí hlavu hřebec a pošle je oba k čertu.

Jenže auta nebyla to jediné, co mu bralo pozornost.

Po chodníku kolem nich procházely ženy v oblečení, které mu připadalo skoro neexistující. Holá ramena, holé nohy, krátké sukně, látky těsné tak, že mu to chvílemi přestávalo dávat smysl. Otočil hlavu za jednou, pak za druhou a pak za třetí. A na tváři se mu začal objevovat úplně jiný výraz než před chvílí v muzeu.

Bert si toho všiml, i když měl hlavu plnou úplně jiných věcí.

„Bethlene.“

„Co.“

„Nekoukej tak.“

Bethlen se ani nesnažil tvářit nevinně.

„Jak?“

„Jak pitomec.“

„Já nekoukám jak pitomec.“

Bert si ho přeměřil.

„Stojíš uprostřed ulice, civíš na ženský a usmíváš se jak pitomec.“

Bethlen se zarazil. Pak se podíval do výlohy vedle sebe a zjistil, že má Bert vlastně pravdu.

„No…“

„No.“

Bethlen se narovnal, ale úsměv mu z tváře stejně úplně nezmizel.

„Jsou oblečené dost zvláštně.“

„To jsem si nevšiml.“

„Lhář.“

„Ano.“

Kolemjdoucí si jich všímali. Někteří jen bokem, jiní docela otevřeně. Dva chlapi v dobových hadrech, jeden nasraný a druhý očividně okouzlený ulicí i ženskýma, nepůsobili zrovna nenápadně.

A pak k nim přistoupila skupinka turistů.

Byla to početná skupinka turistů, většinou drobnějších postav a tmavých vlasů. Mluvili rychle jazykem, kterému Bethlen nerozuměl, a drželi se těsně pohromadě.

Bethlen se podíval na tyč, pak na mobil, pak na Berta.

„Co to je?“

Bert po nich hodil pohledem a hned zase zavřel oči.

„Ne. To ne.“

Turista něco rychle řekl a ukázal na sebe, na Bethlena a pak na tu tyč.

Bethlen na něj hleděl, jako by před ním stál blázen.

„Co chce?“

„Fotku,“ zamumlal Bert.

„Zase?“

„Ano.“

Turista se pořád usmíval a ukazoval palcem nahoru. Druhý už si stoupal vedle Bethlena, jako by bylo všechno domluvené.

Bethlen couvl o půl kroku.

„Počkej. On chce stát vedle mě?“

„Ano.“

„A proč?“

„Protože vypadáš jak někdo z filmu.“

„Co je film?“

„To teď vážně ne.“

Turista už nastavoval tyč tak, aby se do záběru vešli všichni. Bethlen na ni civěl s upřímným odporem.

„Tohle je horší než ten krám v muzeu.“

Bert si promnul čelo.

„Ano. To je selfie tyč.“

„Cože?“

„Nevysvětlím.“

„Tak proč to říkáš?“

„Protože jsem unavenej.“

Turista se znovu usmál a mával na Bethlena, ať jde blíž. Bethlen se pomalu otočil k Bertovi.

„Když ho pošlu do hajzlu, bude to problém?“

„Ano.“

„Když mu tu tyč zlomím?“

„Ještě větší.“

Bethlen se podíval na turistu, pak na Berta, pak zase na turistu. Nakonec se velmi neochotně postavil vedle něj. Turista se rozzářil, jeho kamarádi taky, a všichni se nahrnuli blíž. Jeden z nich ukázal na Bethlenův kabátec a něco obdivně řekl.

Bethlen stál jako sloup.

„Mám se tvářit nějak?“

Bert k němu ani nevzhlédl.

„Tvař se, že je nechceš zabít.“

„Tak to nebude moc přesvědčivé.“

Turista zmáčkl tlačítko. Bethlen sebou málem trhl, ale ustál to. Pak skupinka nadšeně děkovala, ukláněla se a cosi si mezi sebou rychle štěbetala. Jeden z nich ukázal na Bethlenův meč a vypadal, že by si ho nejradši vyfotil zvlášť.

Bethlen už nevydržel mlčet.

„Berte.“

„Co.“

„Jestli k nám ještě někdo přijde s tyčí, odcházím sám.“

„Kam?“

„Nevím. Ale pryč.“

Bert si znovu promnul obličej a rozhlédl se po ulici.

„Pořád potřebujeme poštu nebo budku.“

„A jak to mám poznat?“

„Já to taky nevím.“

Bethlen se podíval na dlouhou řadu obchodů, světel a výloh.

„Takže jsi mě přivedl do budoucnosti a teď nevíš, kam jít.“

„Přesně tak.“

„To je uklidňující.“

Zrovna kolem nich prošla další žena v krátkých šatech a vysokých podpatcích. Bethlen se za ní otočil tak nápadně, až Bert zavrtěl hlavou.

„Bethlene.“

„Co.“

„Neser.“

„Jen se dívám.“

„Všiml jsem si.“

Bethlen se usmál skoro blaženě.

„Tohle století má svoje chyby. Ale taky svoje přednosti.“

Bert se uchechtl.

„Ty jsi ztracenej případ.“

„A ty slepej.“

Pak se Bert znovu rozhlédl po ulici, hledal poštu, budku, cokoliv. Bethlen zatím sledoval auta, ženy, sklo, světla a lidi, kteří mluvili do malých krabiček a tvářili se, že je to úplně normální.

Po chvíli se naklonil k Bertovi.

„Stejně si myslím, že tam někde ty koně jsou.“

Bert se k němu otočil a tentokrát se neudržel. Rozesmál se přímo uprostřed ulice, ale smích rychle odezněl. Promnul si obličej a znovu se rozhlédl kolem.

„Dobře. Koně si nech na později. Teď potřebujeme někoho nebo něco, odkud se dá zavolat.“

Bethlen se ještě jednou podíval za dalším autem.

„Tak zkus zakřičet.“

„Tohle není vesnice.“

„To jsem si všiml.“

Vyrazili ulicí dál. Bert sledoval cedule, výlohy a rohy domů, ale nic mu nepřipadalo dost jisté. Všechno tu vypadalo jinak, než si pamatoval, a právě to ho štvalo. Když člověk nevěděl, kam sáhnout, byl ve vlastním století skoro stejně slepý jako Bethlen.

„Co hledáš?“ zeptal se Bethlen.

„Budku. Poštu. Trafiku. Cokoliv, kde bude telefon.“

„A když tam nebude?“

„Tak budu improvizovat.“

„Nebezpečné to bude.“

„Ano.“

Došli k zastávce tramvaje. Bethlen se zastavil a prohlížel si kovový sloup, nad kterým visela tabule a kolem kterého postávalo pár lidí. Pak se mu pohled svezl na koleje.

„Co je tohle?“

„Tramvaj.“

„To je zase co?“

„Něco jako vůz. Jen větší. A jezdí po kolejích.“

Bethlen se podíval na Berta, potom na koleje a zase zpátky.

„A taky bez koní.“

„Ano.“

„Tady se někdo opravdu rozhodl urazit všechna zvířata najednou.“

Bert koutkem úst cukl.

„Přesně.“

V tu chvíli se v dálce ozvalo zvonění a zpoza rohu se vyřítilo něco dlouhého, červenobílého a kovového. Bethlen udělal okamžitě krok dozadu.

„Do hajzlu!“

„Klid. To je ona.“

„Ona je velká.“

„Ano.“

„A hnusná.“

„To už je věc názoru.“

Tramvaj zastavila, dveře se otevřely a lidi začali nastupovat a vystupovat, jako by bylo úplně normální lézt do kovové bedny a nechat se odvézt po ulici. Bethlen na to hleděl s výrazem člověka, který už dneska nemá sílu být překvapený, ale stejně překvapený je.

„A tohle taky nepadá?“

„Většinou ne.“

„To mě uklidnilo jen napůl.“

Bert znovu přejel ulici pohledem. Pak si všiml malé trafiky na rohu. Stará, namačkaná mezi dvěma obchody, plná novin, cigaret a všeho možného. A hlavně uvnitř seděl člověk, který vypadal, že ví o půlce čtvrti víc, než by měl.

„Tam.“

Bethlen se podíval tím směrem.

„To je co?“

„Možná naše štěstí.“

„Nadějně to nezní.“

„Právě proto tam jdeme.“

Vešli dovnitř. Za pultem seděl hubený chlap s knírem a brýlemi, četl noviny a ani nevzhlédl, dokud oba nestáli přímo před ním. Pak zvedl hlavu a ztuhl.

Pohled mu přejel po Bertovi, pak po Bethlenovi, po meči, po kabátcích a zase zpátky.

„Ježišmarja,“ vydechl.

Bert se opřel loktem o pult.

„Dobrý den. Nemáte telefon?“

Muž zamrkal.

„Cože?“

„Telefon. Potřebuju si zavolat.“

„Vy jste z natáčení?“

Bethlen se zamračil.

„Z čeho?“

Bert ho okamžitě přehlušil.

„Ne. Máme problém a potřebuju si zavolat. Nemáte tady telefon?“

Muž si je ještě jednou změřil. Pak pomalu ukázal za sebe.

„Pevnou linku mám. Ale jen na chvilku.“

Bert si oddychl tak znatelně, až si toho všiml i Bethlen.

„Díky.“

Muž pořád nevypadal úplně přesvědčeně.

„Jestli mi sem za chvíli naběhne televize, tak vás neznám.“

„To chápu.“

Bert obešel pult a muž mu posunul starý telefon se šňůrou. Bethlen na něj zíral.

„Tak tohle je ten telefon?“

„Ano.“

„Tenhle je lepší.“

„Proč?“

„Aspoň vypadá, že se do něj dá mluvit.“

Bert už vytáčel číslo, ale stejně se uchechtl.

„To je poprvé za poslední hodinu, co jsi řekl něco rozumnýho.“

„Já jich říkám víc. Ty jen neposloucháš.“

Na druhé straně to dlouho zvonilo. Bert zatínal prsty do sluchátka a koutkem oka sledoval Bethlena, který mezitím objevil stojan s časopisy a právě si prohlížel titulní stránky. Přesněji řečeno prohlížel si ženy na nich. A zase se tvářil jako pitomec.

„Bethlene.“

„Co.“

„Nedělej to.“

„Co dělám?“

„Zase se tak tváříš.“

Bethlen sklopil pohled k lesklé obálce a pak zpátky k Bertovi.

„Tohle si lidi normálně kupují?“

Muž za pultem se podíval přes brýle.

„Ano.“

Bethlen pomalu přikývl.

„Tohle století je opravdu zvláštní.“

Bert už chtěl něco odseknout, když se konečně někdo ozval na druhém konci linky.

„No konečně.“

Mluvil rychle. Stručně. Kde je, že potřebuje pomoc, oblečení a odvoz. Žádné vysvětlování, jen nutné věci. Bethlen nerozuměl ani slovu, ale podle tónu poznal, že teď už Bert zase stojí pevněji.

Když zavěsil, muž za pultem si odkašlal.

„Tak co, dobrý?“

„Ano. Díky.“

„Nemáte zač. Ale jestli se ptáte mě, tak byste si měli sehnat jiný hadry. Lidi na vás čumí už od dveří.“

„To jsme si všimli,“ řekl Bert.

Bethlen odložil časopis, i když velmi neochotně.

„Co teď?“

„Teď počkáme.“

„Kde?“

Bert se rozhlédl po trafice, po muži za pultem, po okně do ulice a pak kývl hlavou ven.

„Ne tady. Někde bokem.“

Muž si odfrkl.

„To bych ocenil.“

Bert sáhl do kapsy, vytáhl pár mincí a položil je na pult.

„Za telefon.“

Muž se podíval na mince a potom na Berta.

„Tohle už se moc nenosí.“

Bert se zarazil. Pak se ušklíbl.

„Tak si za to kupte vzpomínku.“

Muž se rozesmál.

„Mazejte, než si to rozmyslím.“

Vyšli zase ven. Na rohu stála lavička a za ní menší strom, aspoň trochu stranou od hlavního proudu lidí. Bert tam zamířil. Bethlen šel za ním, ale ještě se jednou ohlédl po výloze trafiky.

„Měl tam zajímavé čtení.“

„Sedni si.“

„To byla prosba, nebo rozkaz?“

„Oboje.“

Bethlen si sedl, ale pořád sledoval ulici, auta a lidi. Chvíli mlčel. Pak se naklonil k Bertovi.

„A kdo přijede?“

„Kamarád.“

„Ten, co ví o tobě a o Veronice?“

„Ano.“

„A bude normální?“

Bert se na chvíli odmlčel.

„Na naše poměry ne.“

Bethlen si povzdechl.

„To jsem čekal.“

Vedle nich projel skútr a Bethlen sebou trhl.

„Co to bylo?“

„Malý idiot.“

„Tohle mi neříká nic.“

„To je v pořádku.“

Na chvíli se usadilo ticho. Bethlen si pak promnul bradu a zadíval se na řadu zaparkovaných aut.

„Stejně si myslím, že tam někde ty koně jsou.“

Bert se rozesmál znovu, tentokrát déle. A Bethlen, i když se tvářil vážně, se po chvíli ušklíbl taky. Jen trochu. Ale stačilo to.

Nečekali dlouho. Bert je zahlédl dřív než Bethlen. Černý vůz zastavil kus od nich a vystoupili z něj dva muži. Byli oblečení civilně, ale drželi se jinak než obyčejní lidé z ulice. Klidně, jistě, jako by přesně věděli, pro koho jedou.

Jeden z nich došel rovnou k Bertovi.

„Pane Valdštejne.“

Bert přikývl.

„Ano. Jsme to my.“

Muž krátce přejel pohledem Bethlena, ale nijak se nezarazil. Jen otevřel zadní dveře vozu.

„Pojedete s námi.“

Bethlen se na ten vůz podíval s krajní nedůvěrou.

„Do tohohle nenastoupím.“

Bert si povzdechl.

„Nastoupíš.“

„Nenastoupím. Nemá to koně, smrdí to kovem a vypadá to, že mě to sežere.“

Muž u dveří ani nehnul brvou. Zjevně už slyšel horší věci.

Bert se k Bethlenovi naklonil.

„Hele. Tihle vědí, kdo jsem. A vědí, co dělají. Takže teď už nedělej scény a nasedni.“

Bethlen se na něj díval, jako by zvažoval, jestli ho má uškrtit tady na chodníku, nebo až později. Pak pohlédl na otevřené dveře, do tmavého vnitřku vozu, znovu na Berta a zase na vůz.

„Jestli v tom chcípnu, půjdeš do pekla se mnou.“

„Dobře.“

„To nemělo být tak snadné.“

„Nasedni.“

Nakonec nasedl. Ne ochotně. Spíš s výrazem člověka, který leze do rakve a chce si zapamatovat, kdo za to může. Bert si sedl vedle něj a dveře se zavřely.

Bethlen hned ztuhl.

„Tohle nemá okna, co se dají otevřít.“

„Má, ale nesahej na nic.“

„To je výborné.“

Vůz se rozjel. Bert si všiml, že řidič jede schválně pomalu, téměř krokem. Muži zřejmě dobře věděli, jak může první jízda autem působit na člověka vytrženého z jiné doby, a nechtěli Bethlena sbírat ze sedačky.

Ani to ale nepomohlo.

Bethlen chvíli jen seděl, ruce zatnuté do kolen, bledý, ztuhlý a nezvykle tichý. Pak zezelenal.

Bert se k němu otočil.

„Ne.“

Bethlen zavřel oči.

„Drž hubu.“

„Ne, vážně ne.“

Bethlen si jednu ruku přitiskl k ústům a druhou nahmatal dveře.

„Zastav to.“

„Ještě chvíli.“

„Já tě zabiju.“

O dvě minuty později už nezabíjel nikoho. Jen se předklonil a zvracel do připraveného sáčku, který mu jeden z mužů podal s klidnou pohotovostí člověka, pro kterého tohle očividně nebyla novinka.

Bert si opřel hlavu o sedadlo a podíval se ke stropu.

„Tohle si budeš pamatovat.“

Bethlen ho probodl pohledem; důstojnost v něm už vystřídala čistá nenávist a nevolnost.

„Jestli promluvíš ještě jednou, pobliju i tebe.“

„Takhle je to lepší.“

Cesta trvala jen chvíli, ale Bethlenovi připadala jako půlka očistce. Když konečně zastavili a dveře se otevřely, vyletěl ven skoro dřív, než vůz úplně ztichl. Udělal pár kroků, pak si rovnou klekl na zem, sepjal ruce a sklonil hlavu.

„Děkuju ti, Bože, že jsem to přežil.“

Bert vystoupil za ním a neubránil se škodolibému pousmání.

„Ještě nejsme uvnitř.“

Bethlenův pohled stačil za celou odpověď.

Před nimi se tyčila velká vrata. Těžká, vysoká, ale ne stará. Spíš pevná a nenápadná. Muži je vedli dovnitř beze slova. Za vraty se táhla široká, dobře osvětlená chodba. Bert šel klidně, jako by to tu znal. Bethlen vedle něj o poznání pomaleji a rozhlížel se na každém kroku. Po stěnách, po světlech, po podlaze, po dveřích, po všem.

„Kde to jsme?“

„Ve Vídni.“

„To jsem pochopil.“

„Tak drž krok.“

Vešli do místnosti, která působila klidněji než všechno, čím od chvíle příchodu prošli. Stůl, křesla, knihy, police, kříž na stěně. A za stolem seděl muž, kterého Bert znal až moc dobře.

Otec Martin zvedl hlavu.

„Tak jste dorazili.“

Bert si oddychl poprvé opravdu naplno.

„Ano.“

Bethlen se na muže za stolem zadíval. Otec Martin vypadal pořád stejně. Klidný, rovný, hlas tichý a jistý. Jako člověk, kterého nic nepřekvapí, i když by mělo.

Bert k němu došel blíž.

„Otče.“

Martin jen krátce přikývl.

„Vidím, že jsi nepřivedl jen sebe.“

Bert se ohlédl po Bethlenovi.

„Ne. Tohle je Bethlen.“

Martin si ho krátce změřil a nepatrně sklonil hlavu.

„Vítejte.“

Bethlen pořád stál dost strnule, ale přesto odpověděl.

„Nevím, jestli je to správné slovo.“

Martinovi v očích na okamžik přeběhlo pobavení.

„To se časem srovná.“

Bert se už mezitím opřel o stůl.

„Je průser.“

„To jsem čekal,“ řekl Martin klidně. „Tak mluv.“

A Bert mluvil. Řekl mu všechno. Co se děje kolem Veroniky, že Klesl ví, že je dívka, že přišel dopis z Prahy, co vyšetřují ve Vídni, Riedla, Prešpurk, síť kolem sudů, listin a domů. Martin ho poslouchal bez přerušení. Jen občas přikývl nebo položil krátkou upřesňující otázku. Jinak nic. Bert mluvil rychle, Bethlen mlčel a sledoval oba dva, protože pořád nechápal, jak může tenhle kněz sedět tak klidně, jako by mu právě někdo nevykládal naprosté šílenství.

Když Bert skončil, Martin chvíli jen seděl.

Pak vstal.

„Dobře.“

Bethlen na něj zíral.

„Dobře?“

Martin k němu zvedl oči.

„Ano. Dobře v tom smyslu, že teď víme, co se děje. Ne v tom, že by se mi to líbilo.“

Bethlen na několik úderů srdce zmlkl.

Martin přešel ke stolu, vzal do ruky telefon a obrátil se na Berta.

„Co si dáš?“

Bert ani nemusel přemýšlet.

„Burger, hranolky a vychlazené pivo, prosím.“

Martin přikývl.

„A on si dá to samé,“ dodal Bert a ukázal prstem na Bethlena.

Bethlen zamrkal.

„Cože?“

Martin už mezitím vytočil číslo a úplně klidně objednával jídlo, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě.

Bethlen hleděl střídavě na něj a na přístroj v jeho ruce. Když Martin domluvil a telefon položil, Bert se k němu naklonil.

„To, co držel, je taky telefon.“

Bethlen ukázal na přístroj.

„Ta placka?“

Bert přikývl.

„To je mobil.“

Bethlen na to chvíli koukal a pak jen pomalu řekl:

„Aha.“

Bylo vidět, že to slovo používá jen proto, že po ruce nemá žádné jiné.

Martin se na ně chvíli díval a pak klidně řekl:

„Dám příkaz, aby se podívali do archivu na váš případ. Možná tam něco bude.“

Bethlen se poprvé od příchodu opravdu usmál.

„To pomůže.“

Pak se naklonil k Bertovi a ztišil hlas.

„Co je archiv?“

Bert mu odpověděl stejně tiše.

„Místo, kde se ukládají dokumenty.“

„Aha.“

Martin si sedl na kraj stolu a přejel je pohledem od hlavy k patě.

„Měli byste se vykoupat. Oblečení vám vyčistíme a zkusíme vymyslet, co dál. Já se zatím poradím s Vatikánem, co s vámi.“

Bethlen zvedl hlavu.

„My se jdeme koupat?“

Bert k němu obrátil hlavu a skoro se usmál.

„Ano. Jdeme.“

Odvedli je do koupelen. Každého zvlášť. Bert zmizel za jedněmi dveřmi a už po pár vteřinách bylo jasné, že je ve svém živlu. Bethlen vstoupil do druhé místnosti pomaleji a hned se zastavil.

Rozhlédl se kolem sebe a chvíli jen mlčel.

Kachličky, zrcadlo, světla, kohoutky, vana, umyvadlo. Všechno čisté, lesklé a podivně tiché. Opatrně přešel k umyvadlu a otočil kohoutkem. Když z něj vytryskla voda, málem ucukl.

„Do hajzlu.“

Pak zkusil druhý. Voda byla teplá. Opravdu teplá. Jen tak. Nepotřeboval oheň, kotel ani čekání.

„To snad ne.“

Po chvíli objevil záchod. Dlouho na něj hleděl, obešel ho a nakonec se zamračil.

„To vypadá jak křeslo.“

Na dveře někdo krátce zaklepal.

„Všechno v pořádku?“

Bethlen se otočil.

„Ne.“

Dveře se pootevřely a dovnitř vešel mnich. Mladší než Martin, hubený, tichý, s výrazem člověka, který už podobné pohledy viděl víckrát. Zavřel za sebou a uklonil se jen lehce.

„Mám vám pomoct.“

Bethlen si ho změřil.

„To bude potřeba.“

Mnich přešel k vaně a bez velkých řečí otočil kohoutky, jeden, pak druhý, upravil proud a ukázal na ně.

„Tady teplá. Tady studená. Když chcete víc horkou, přidáte touhle stranou.“

Bethlen na to hleděl s podezřením.

„A tohle křeslo?“

Mnich se na okamžik zarazil, ale pak pochopil.

„To není křeslo.“

Přešel k záchodu, zvedl víko a pak ukázal na splachování.

„Sem se chodí. A pak zatáhnete tady.“

Zatáhl a voda hučivě odtekla. Bethlen sebou trhl.

„Do hajzlu.“

Mnich jen přikývl, jako by to byla naprosto rozumná reakce.

„Ano. Poprvé to vyděsí skoro každého.“

Bethlen na něj pohlédl o něco vlídněji.

„Aspoň někdo tady mluví normálně.“

Mnich znovu ukázal na vanu.

„Napustím vám ji. A vykoupat se musíte celý.“

Bethlen se zamračil.

„To není zdravé.“

Mnich se ani neusmál, jen věcně odpověděl:

„Dnes to přežijete.“

Bethlen zabručel něco pod nos, ale začal se svlékat. Nejdřív kabátec, pak opasek, boty, všechno pomalu a s výrazem člověka, který má pocit, že dělá něco proti přírodě. Když zůstal v košili, mnich se na něj podíval.

„I tu.“

Bethlen zvedl oči ke stropu.

„Tohle století je zvrhlé.“

Mnich tentokrát koutkem úst skoro pohnul, ale nic neřekl. Jen mu podal čistý ručník a ustoupil ke dveřím.

„Kdybyste něco potřeboval, zaklepejte.“

Pak odešel.

Bethlen si ještě chvíli stál nad vanou a tvářil se, že o tom všem stále pochybuje. Nakonec i košili sundal. Do vody vlezl opatrně, skoro bojovně, jako by čekal, že ho zradí. Jenže nezradila. Byla opravdu teplá, čistá a voňavá, přesně tak akorát, že se v ní člověku hned ulevilo.

Pomalu se do ní ponořil víc a opřel se.

„No…“

Zmlkl. Pak zavřel oči.

„Tohle je nebe.“

O kus dál, za zdí, si Bert užíval koupel stejně spokojeně, jen o dost hlučněji. Bethlen slyšel, jak si tam něco pobrukuje, a obrátil oči v sloup.

„Debil.“

Jenže i tak se mu na tváři poprvé od přenosu usadil klid. Horká voda mu pomalu povolovala ramena, žaludek po jízdě v autě se uklidnil a hlava už se tolik netočila.

Pak si všiml lahviček a mýdla u kraje vany. Jednu vzal do ruky, očichal ji a zamračil se.

„Voní to jak ženská.“

Opatrně ji zase položil, ale po chvíli sáhl po jiné. Ta mu přišla snesitelnější. Tu už schválil mlčky.

Když po nějaké době vyšel ven, čistý, učesaný jen prsty a zabalený do vypůjčeného županu, vypadal pořád jako Bethlen, jen o něco méně jako člověk, který právě utekl z jiného století. Bert už čekal na chodbě a tvářil se nápadně spokojeně.

„Tak co?“

Bethlen si ho důstojně změřil, jak jen to v županu šlo.

„Nic neříkej.“

Bertovi cukly koutky.

„Takže dobrý.“

Bethlen si přejel rukou po mokrých vlasech.

„Jestli tohle někomu řekneš, zabiju tě.“

„Co přesně? Že ses bál vany, nebo že se ti nechtělo ven?“

Bethlen k němu prudce stočil oči.

„Obojí.“

Bert se zasmál.

„Dobře.“

A právě v tu chvíli se na konci chodby objevil člověk z domu a kývl na ně.

„Jídlo už je nahoře.“

Bert se rozzářil skoro dětsky.

„Konečně.“

Bethlen k němu zvedl oči.

„To tvoje… burgr?“

„Burger.“

„To.“

Bert vykročil chodbou.

„Ano. Až to ochutnáš, přestaneš remcat.“

Bethlen šel za ním pomaleji.

„Tomu nevěřím.“

„To jsi říkal i o vaně.“

Na to už Bethlen neodpověděl. Jen šel dál a tvářil se, že se na nic netěší. Což mu nevěřil ani Bert.

Šli rovnou za vůní jídla. Bert se posadil, přitáhl si tác k sobě a pustil se do burgeru bez nejmenšího ostychu, jako by celý den nejedl, což vlastně byla pravda. Bethlen seděl naproti němu a chvíli si jídlo prohlížel. Dvě bulky, mezi nimi maso, sýr, omáčka a zelenina. Vypadalo to nepořádně, těžce a poněkud nedůvěryhodně.

„A to se jí jak?“

Bert zvedl oči od svého jídla.

„Normálně. Vezmeš to do ruky a kousneš.“

Bethlen si burger opatrně vzal, chvíli ho obracel a pak se do něj zakousl. Zůstal nehybně sedět, jen pomalu žvýkal a v očích se mu objevilo překvapení, které už nešlo schovat. Kousl si znovu, tentokrát pořádněji.

„Do prdele.“

Bert se pousmál.

„Co.“

Bethlen spolkl.

„Tohle jsem nikdy nejedl.“

„To je vidět.“

„Tohle je výborný.“

Bert k němu obrátil hlavu a pobaveně se usmál. Sám byl celý od omáčky, ale bylo mu to úplně jedno. Ukázal na hranolky, vzal jeden mezi prsty a hodil si ho do pusy.

„A teď tohle.“

Bethlen ho napodobil. Vzal hranolek, zkusil ho mezi prsty, pak si ho dal do úst. Křuplo to.

Zamrkal.

Pak sáhl po druhém.

„Tak tohle se musím naučit.“

„Jíst hranolky?“

„Ne. Žít tady.“

Bert se rozesmál a Bethlen po chvíli taky. Napětí, které se na ně lepilo od chvíle, kdy vyletěli z muzea, z nich aspoň na chvíli spadlo.

Bethlen sáhl po pivu. Chvíli si ho jen prohlížel. Pěna byla hustá, sklenice studená. Napil se opatrně, ale hned nato znovu. Chvíli mlčel a pak pomalu přikývl.

„Tohle je taky jiný.“

Bert s plnou pusou zvedl oči.

„Chutná?“

Bethlen se podíval do sklenice, pak na něj.

„Ano. Je ostřejší, hořký akorát. A ta pěna…“

„Přesně.“

Bethlen se zadíval na Berta, který jedl s takovým soustředěným štěstím, až to bylo skoro směšné. A v tu chvíli mu to došlo.

„Ty jsi v tomhle století vážně doma.“

Bert polkl, otřel si pusu a opřel se.

„To už ti snad došlo.“

Bethlen si vzal další hranolek.

„Začíná.“

Pak dojedli. Bert vypadal spokojeně a unaveně zároveň. Bethlen se opřel do židle, pohladil si břicho a napil se ještě jednou.

„Tak.“

„Tak,“ řekl Bert.

Bethlen se po chvíli narovnal.

„A teď se můžu jít znovu vykoupat.“

Bert k němu stočil pohled.

„Prosím?“

„Když už vím, jak se to dělá.“

Bert se neudržel a zasmál se.

„Ty ses do té vany zamiloval.“

„To ne.“ Bethlen se na okamžik zarazil. „Možná trochu.“

V tu chvíli kolem nich prošel jeden z mužů z domu a zaslechl poslední větu.

„Do vany nemusíte. Stačí umyvadlo.“

Bethlen na něj pohlédl skoro dotčeně.

„Cože?“

Muž ukázal ke dveřím vedle.

„Tekuté mýdlo, voda a ruce. To postačí.“

Bethlen se zamračil.

„Takže mě do té vany nutili zbytečně?“

Bert se znovu rozesmál.

„Ne. Jen tě teď nechtějí tahat ven podruhý jak vydru.“

Bethlen ho krátce přejel očima. Vztek v pohledu nebyl, jen uražená důstojnost.

„Ty se směješ moc.“

„Ano.“

Bethlen chvíli mlčel a pak si vzal poslední hranolek.

„Stejně bych šel.“

„To je mi jasný.“

A tentokrát se smáli oba.

Po chvíli jim přinesli oblečení. Složené na židli, čisté, nové a pro Bethlena úplně nepochopitelné. Vzal do ruky kalhoty a chvíli si je jen prohlížel.

„Co je tohle?“

Bert se podíval přes rameno.

„Džíny.“

Bethlen je obrátil v rukou.

„Tohle nevypadá jako oblečení pro člověka s postavením.“

„Taky není,“ řekl Bert. „Tohle je jen proto, abychom tady neběhali v županu.“

Bethlen se zamračil a sáhl po tričku.

„A tohle?“

„Triko.“

„To je všechno?“

„Ano. Navlékneš to přes hlavu.“

Bethlen na něj chvíli hleděl, pak se podíval na hromádku znovu. Ponožky, spodky, tenisky. Vzal do ruky trenky a držel je dvěma prsty, jako by zvažoval, jestli si z něj někdo nedělá srandu.

„A tohle je co?“

Bert se neudržel a uchechtl se.

„Trenky.“

„Na co?“

„Pod kalhoty.“

Bethlen na něj pohlédl s vážným podezřením.

„A proč?“

„Protože je to pohodlnější.“

„To tvrdíš ty.“

„Ano. A tentokrát mám pravdu.“

Bethlen zabručel něco pod nos, ale nakonec se oblékl. Nejdřív neochotně, pak už méně. Když si natáhl džíny, chvíli se v nich jen postavil, přešel sem a tam a zkusmo se předklonil. Pak si oblékl tričko, ponožky a nakonec tenisky. U těch se zdržel nejdéle.

„Tohle nemá žádné přezky.“

„Nemá.“

„Ani pořádnou podrážku.“

„Ale chodí se v tom dobře.“

Bethlen udělal pár kroků po místnosti, pak další. Nakonec se zastavil a podíval se na Berta.

„Je to pohodlné.“

Bert se pousmál.

„Já vím.“

Bethlen si sjel dlaní po tričku a pak po džínách.

„Stejně to nevystihuje postavení.“

„Nevadí. Tady je lepší nevystihovat nic.“

Bethlen musel uznat, že moderní oděv Bertovi sluší jinak. Vypadal mladší, uvolněnější a vlastně i víc sám sebou.

„A co teď?“ zeptal se.

Bert se opřel o stůl.

„Teď budeme čekat.“

Na dveře se krátce ozvalo zaklepání a dovnitř vešel mnich, ten samý, který předtím pomáhal Bethlenovi v koupelně.

„Pojďte se mnou. Tady už nemusíte být. Můžete si sednout a počkat vedle.“

Bert přikývl.

„Díky.“

Bethlen k němu stočil překvapený pohled. V tomhle světě mu pořád nesedělo, jak přirozeně se tu Bert pohybuje, mluví a přijímá všechno kolem.

Šli za mnichem o kus dál do menšího pokoje. Byl útulný, teplý a na jedné straně stál gauč. Bert se na něj posadil hned, jako by tam patřil odjakživa. Bethlen zůstal chvíli stát a rozhlížel se. Pak si všiml další podivné věci. Na stolku ležela plochá černá věc s knoflíky.

Bert ji vzal do ruky.

„Co je to?“ zeptal se Bethlen.

„Ovladač.“

„Na co?“

Bert namířil směrem ke zdi a zmáčkl tlačítko.

Na protější stěně se rozsvítila obrazovka.

Bethlen sebou trhl.

„Do hajzlu.“

Na obrazovce se objevil muž, který něco říkal, pak reklama, pak hudba, pak další tváře. Všechno se hýbalo, mluvilo a měnilo rychleji, než se dalo pochytit.

Bethlen na to zíral s otevřeným odporem.

„Co je tohle?“

Bert se opřel do gauče.

„Televize.“

„To je další ta vaše budoucí krabička?“

„Ano.“

„A lidi v ní bydlí?“

Bert se rozesmál.

„Ne.“

Bethlen na obrazovku hleděl dál a tvářil se, že tomu odmítá uvěřit.

„Tak jak se tam dostali?“

Bert se jen pohodlněji natáhl.

„To ti vysvětlím později.“

Bethlen si povzdechl a nakonec si sedl vedle něj na gauč. Po chvíli se opřel o opěradlo a uznale zamručel.

„Tohle je taky pohodlné.“

„Ano.“

Na obrazovce se právě střídaly další a další záběry. Bethlen to chvíli sledoval, pak se naklonil k Bertovi.

„Stejně si myslím, že v těch vozech jsou někde koně.“

Bert k němu obrátil hlavu a znovu se rozesmál.

Po několika minutách se Bethlen na gauči posunul pohodlněji. Měkké čalounění ho podepřelo tak příjemně, až mu z tváře zmizela část ostražitosti. Opřel se víc, natáhl nohy a zkusmo si upravil ramena.

„Je to až příliš pohodlné,“ zamumlal.

Bert se pousmál.

„Ano.“

Na obrazovce se pořád něco hýbalo a mluvilo, ale Bethlen už to po chvíli přestal vnímat. Oči se mu začaly zavírat samy. Hlava mu jednou klesla, trhl sebou, znovu se narovnal, ještě chvíli odolával a pak to vzdal úplně. Sesunul se o kus níž, ruce složil na břiše a během chvíle spal.

A chrápal.

Chrápal pořádně, krátce a hluboce, s naprostým klidem člověka, který za posledních několik hodin viděl příliš mnoho na to, aby se jeho tělo dál namáhalo důstojností.

Bert po něm otočil hlavu a chvíli na něj jen zíral. Pak se uchechtl.

Před několika hodinami se hádali o listiny, Riedla a cestu do Prešpurku. Teď vedle něj spal muž ze sedmnáctého století v půjčeném tričku a teniskách, zatímco na obrazovce běžel pořad, kterému nerozuměl ani jeden z nich. Bertovi ta absurdnost připadala skoro uklidňující. Aspoň na několik hodin se žádný výslech, rozkaz ani tajemství nedožadovaly jejich pozornosti.

„Výborně.“

Jenže ani jemu už oči moc nesloužily. Koupel, jídlo, pivo a konečně pocit, že je na chvíli někde v bezpečí, na něj dopadly naráz. Seděl vedle Bethlena, ještě chvíli sledoval televizi, ale obraz se mu začal rozmazávat. Hlava mu jednou klesla dopředu, narovnal ji, zamrkal, zkusil se soustředit, ale bylo to k ničemu.

Po chvíli už cítil, jak mu znovu padá hlava.

„Do hajzlu,“ zamumlal sotva slyšitelně.

Pak se opřel víc do gauče, zavřel oči a usnul také.

Krev pod maskou

Ráno v Hofburgu bylo studené a nevlídné. Za vysokými okny se drželo bledé světlo, po chodbách už chodili sloužící a z nádvoří doléhalo občasné zaržání koní. Eusebius seděl na posteli a pomalu si zapínal košili. Rána na boku už sice nekrvácela, ale při každém pohybu se ozývala tak poctivě, že mu to začínalo lézt na nervy. Když se narovnal příliš rychle, musel na okamžik zavřít oči. Od nočního útoku uplynulo několik dní, přesto měl Eusebius pocit, že krev na dlažbě zůstala za dveřmi pokoje a čeká, až znovu vyjde ven. Tajemství jeho totožnosti už znali Bert, Filip i Bethlen; ve všech ostatních chodbách však musela maska držet stejně pevně jako předtím.

Dveře se pootevřely a dovnitř nejdřív nakoukla Filipova hlava. Chvíli tam zůstal, jako by si ještě nebyl jistý, jestli má vejít, nebo radši zmizet.

„Jestli tam budeš strašit ještě chvíli, někdo tě zastřelí.“

Filip sebou trhl a konečně vešel dovnitř. „Já nestraším. Jen jsem se přišel podívat, jestli žiješ.“

„To je od tebe nečekaně dojemné.“

„Není. Je to čistě účelné. Kdybys umřel…“ Filip se na okamžik zasekl. „Umřela,“ opravil se pomalu, jako by čekal, že mu utrhne hlavu. „Bert bude protivný a Bethlen ještě horší.“

Došel pár kroků blíž, ale pak se zarazil. Oči mu nechtěně sklouzly k rozepnuté košili, k obvazu a k Eusebiově bledé tváři. Hned uhnul jinam.

„Takže žiješ,“ zamumlal.

„Zatím.“

Filip se ošil. „Je to celé nějaké divné.“

Eusebius k němu zvedl oči. „Co přesně?“

„No všechno.“ Filip rozhodil rukama. „Ty jsi pořád ty, to vím. Jenže teď už vím i něco navíc a můj mozek se s tím ještě úplně nesmířil. Takže kdykoli otevřu pusu, zní to, jako bych spadl ze schodů.“

„Tak vypadá tvůj běžný stav.“

„Děkuju. To mi hodně pomohlo.“

Dveře se otevřely podruhé a dovnitř vešel Bert. Rozhlédl se po nich a hned bylo jasné, že mu stačil jediný pohled.

„Co jste zase provedli?“

„Já nic,“ řekl Filip rychle. „Jen se snažím mluvit normálně a očividně to neumím.“

Bert si promnul obličej. „Ráno ti očividně nesvědčí.“

Pak se podíval na Eusebia a výraz mu trochu změkl. „Jak ti je?“

„Blbě.“

„Dobře. Aspoň jednou upřímná odpověď.“

Došel ke stolu, nalil vodu a podal mu pohár. Udělal to úplně přirozeně, jako by na tom nebylo nic zvláštního. Filip si toho všiml. Bert byl klidný, jistý, bez rozpaků. Eusebius se napil a vrátil mu pohled bez nejistoty.

Filip sklopil oči. „Mně je jasné, že jsi pořád stejný. Jen nevím, jak se k tomu mám tvářit.“

„Nemusíš se tvářit nijak.“

„To se ti řekne.“

„Filipe,“ ozval se Bert, „on se přes noc nezměnil. Jen ty ses konečně dozvěděl zbytek.“

Filip se na něj podíval uraženě. „Ty jsi dneska nějak citlivý.“

„A ty nějak překvapený.“

Na chodbě se ozvalo krátké, přesné zaklepání. Bethlen.

Vešel dovnitř a zastavil se hned za prahem. Pohledem přejel Filipa, pak Berta a nakonec Eusebia. U něj se zdržel o něco déle. Včerejší šok v něm ještě dozníval, ale teď už v jeho tváři nebyly rozpaky. Spíš nové pochopení. A respekt.

„Jak se cítíte?“

„Jako by mě přejel vůz.“

„Vypadáte lépe, než jsem čekal.“

„To mě těší.“

Bethlen krátce přikývl. „Viděl jsem za život mnoho žen. Odvážných, chytrých i nebezpečných. Ale ne každá by se dokázala prát tak jako vy. To uznávám.“

Filip se na něj otočil skoro vděčně. „Takže nejsem jediný, koho to rozhodilo.“

„Rozdíl je v tom, že já to dávám najevo méně.“

Bert odvrátil hlavu, protože se už usmíval.

Eusebius sáhl po kabátci. Když si ho chtěl natáhnout, pohyb ho zabolel víc, než čekal, a na okamžik ztuhl. Bert mu beze slova podržel rukáv a pomohl mu, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě.

„Díky.“

„Nikomu to neříkej.“

Filip si mezitím sedl na židli obráceně a opřel si bradu o opěradlo. „Dobře. Takže budeme dělat, že je všechno normální.“

„To by bylo ideální,“ řekl Eusebius.

„Není to ideální. Je to podivné. Ale snažím se.“

Bethlen přešel ke stolu. „Máme horší věci než vaše rozpaky. V noci se někdo pokusil dostat k listinám o zásilkách. A podle všeho už někdo ví, že se kolem vína začalo pátrat.“

Bertův úsměv zmizel. „Kdo?“

„To právě nevíme.“ Bethlen se podíval na Eusebia. „Ale vy mi teď řeknete, jestli se vůbec udržíte na nohou.“

„Málem bych si váš zájem spletl se starostí.“

„Nepleťte si starost s rozumem. Zraněný člověk je při vyšetřování přítěž. Mrtvý ještě větší.“

„To je skoro něžné.“

Filip si odfrkl. „Vy dva jste vážně strašní.“

„My dva?“ ozval se Bert. „Ty ses před chvílí tvářil, jako by ti spadl systém.“

Filip zamrkal. „Co mi spadlo?“

Eusebius zavřel oči. „Výborně.“

Bethlen mezi nimi přejel pohledem. „Nechci to slyšet.“

„To je asi lepší,“ řekl Bert. „Na vysvětlování je moc brzo.“

„A co to bylo?“ zeptal se Filip podezřívavě.

„Nic,“ řekl Eusebius.

„Určitě to nebylo nic. Vy dva zase mluvíte tou svojí divnou řečí.“

„To není řeč,“ odtušil Bert. „To je kulturní vrstva.“

„To je ještě horší.“

Na okamžik se v pokoji rozhostilo ticho, ale už nebylo tak těžké jako před chvílí. Filip byl pořád rozhozený, Bethlen si v hlavě teprve skládal nový obraz a Eusebius seděl bledý a zraněný, přesto klidný. Jen Bert zůstal úplně stejný.

Bethlen položil na stůl složený pergamen. „Jeden skladník zmizel. Listina také. Jestli se nepohneme rychle, přijdeme o náskok.“

Eusebius zvedl oči. „Tak jdeme.“

„Ty nikam nejdeš,“ řekl Bert okamžitě.

„Jdu.“

„Ne.“

„Ano.“

Filip si povzdechl. „A jsme zase tady.“

Bethlen se opřel o hranu stolu a chvíli si Eusebia měřil. „Kolik toho vydržíte? Pravdu.“

„Dost.“

„To není odpověď.“

„Je to jediná, kterou dostanete.“

Bert si založil ruce na prsou. „Podívej se na sebe. Sotva stojíš.“

„Stojím.“

„Jen protože jsi tvrdohlavý.“

„A ty mě chceš přesvědčit, že to není užitečná vlastnost?“

„V téhle chvíli ne.“

Filip mezi nimi těkal pohledem. „Já nevím, jestli se mám bát víc o něj, nebo o vás dva. Protože vy se hádáte jak dva…“ Zarazil se. „No prostě strašně.“

Bert se na něj podíval. „To bylo skoro poetické.“

„Děkuju, šetřím síly.“

Eusebius se pomalu postavil. Jakmile se narovnal, bolest mu projela bokem tak prudce, že na okamžik zůstal bez dechu. Navenek se skoro nepohnul, jen prsty na kraji postele sevřel o něco víc. Bert si toho všiml hned. Bethlen také. Filip o vteřinu později.

„No výborně,“ zamumlal Filip. „Takže sotva držíš pohromadě a stejně chceš běhat po Hofburgu.“

„Neběhat. Jen jít.“

„To je velký rozdíl.“

„Pro mě ano.“

Bethlen se odmlčel. „Dobře. Půjdete. Ale jen proto, že vás stejně nikdo nezastaví a já nemám čas se s vámi dohadovat.“

Bert si tiše odfrkl. „To je ta rozumnější varianta?“

„Ano.“

„To nás uklidnilo.“

Filip vstal ze židle a narovnal si kabátec. „Jestli se dneska zase poleze po skladech a temných chodbách, tak předem říkám, že první nejdu.“

„Nikdo tě první neposílá,“ řekl Bert.

„To říkáš teď.“

„A budu to říkat i za pět minut.“

„Tak to bych si rád zapsal.“

„Ty umíš psát?“

Filip se pohoršeně nadechl. „Občas.“

Bethlen už byl u dveří. „Můžeme?“

Eusebius si pomalu připnul pás s kordem. Když skončil, krátce se opřel o stůl, jako by si jen upravoval rukavici. Pak se narovnal. „Můžeme.“

Vyšli na chodbu. Vzduch byl chladný a mezi kamennými zdmi se drželo ranní šero. Sloužící spěchali s lavory, někde v dálce se ozývaly hlasy a z vyššího patra doléhal tlumený ruch probouzejícího se dvora. Bethlen šel první, jistý a soustředěný. Filip hned za ním a už po několika krocích začal polohlasem brblat něco o tom, že v tomhle paláci musí strašit, protože žádné normální místo nemá tolik chodeb. Bert zpomalil, aby se srovnal s Eusebiem.

„Jestli se ti udělá zle, řekneš mi to.“

Eusebius se na něj koutkem oka podíval. „A co uděláš?“

„Začnu být nesnesitelný.“

„Ty už jsi.“

„Tak ještě víc.“

To už Eusebiovi málem vyloudilo úsměv. Jen malý, sotva znatelný, ale Bert ho zachytil.

Vpředu se Filip otočil. „Jestli si tam vzadu zase povídáte beze mě, tak chci připomenout, že já jsem tady emocionálně nejvíc zasažený.“

„Ty jsi hlavně nejvíc hlučný,“ řekl Bethlen, aniž se ohlédl.

„To není totéž.“

„U vás často ano.“

Sešli po užším schodišti do nižší části křídla, kde už ubývalo dvorského lesku a přibývalo dveří, zámků a ticha. Tady se vedly záznamy, ztrácely listiny a rodily problémy, které nahoře v reprezentačních sálech vypadaly mnohem vznešeněji, než ve skutečnosti byly.

Eusebius šel dál a držel tempo jen silou vůle. Bolest se ozývala při každém kroku, ale mlčel. Teď už nebyl čas na nic jiného.

Sešli do nižší části křídla, kde byly kanceláře a sklady. Chodba tu byla užší, chladnější a bez výzdoby. Bethlen zastavil až u dveří na konci. Před nimi postával hubený písař. Jakmile je uviděl, rychle se uklonil a uhnul stranou.

Uvnitř byl cítit vosk, prach a víno. U jedné stěny stály police s listinami, u druhé několik sudů. Na stole ležely otevřené záznamy a vedle nich pečetní vosk. Bethlen přešel rovnou ke stolu, Bert se rozhlédl po místnosti a Filip zůstal stát u dveří, jako by už předem tušil, že se mu to celé nebude líbit.

„Tak co přesně zmizelo?“ zeptal se Eusebius.

„Kopie seznamu zásilek z Tokaje za poslední tři týdny,“ odpověděl Bethlen. „Originál je jinde. Vzali jen přehled, který by někomu stačil, aby věděl, co kam šlo.“

Filip si odfrkl. „Každou další větou je ten případ půvabnější.“

„Tobě se nelíbí nic od chvíle, co ses probudil,“ řekl Bert.

„Protože jsem se probudil tady.“

Eusebius mezitím došel k sudům. Šel pomalu, protože bok se mu ozýval při každém kroku, ale navenek to skoro nebylo znát. Přejel prsty po jednom ze sudů, pak se lehce sklonil k jeho spodní hraně.

„Tímhle se hýbalo.“

Bethlen k němu přišel blíž. „Jsi si jistý?“

„Ano. Je to čerstvé.“

Bert se opřel o bližší polici. „Takže někdo přišel v noci, pohnul se sudem a vzal listinu.“

„A ještě po sobě uklidil,“ řekl Eusebius a kývl ke stolu. „Kdyby to někdo vzal ve spěchu, nechá větší nepořádek.“

Filip se zamračil. „To znamená, že to tady znal.“

„Ano,“ odpověděl Bethlen.

Na chvíli bylo ticho. Eusebius přešel zpátky ke stolu, ale jakmile se narovnal, bok ho zabolel tak prudce, že na okamžik ztuhl. Bert si toho všiml hned a přistoupil blíž.

„Řekni mi, že to zvládáš.“

„Zvládám.“

„Lžeš.“

„Jen trochu.“

Filip je pozoroval, pak si promnul šíji a zamumlal: „Já fakt nevím, jak se mám tvářit. Včera zjistím, že Eusebius je holka, dneska stojím ve skladu s vínem a poslouchám, jak oba lžete úplně stejně.“

Eusebius k němu zvedl oči. „To je tvoje hlavní starost?“

„Ne. Hlavní starost je, že vypadáš hrozně. Tohle je až druhá.“

Bethlen se na Filipa krátce podíval. Nebyl v tom posměch, spíš tiché uznání, že to konečně řekl normálně.

„Dobře,“ řekl pak. „Potřebujeme správce skladu, seznam lidí, kteří sem mohli v noci, a projít, co zůstalo. Filipe, ty se půjdeš podívat po chodbě.“

Filip se narovnal. „Proč já?“

„Protože vypadáš neškodně.“

„To byla urážka?“

„Ne. Výhoda.“

Bert se uchechtl. „Vezmi to. Konečně tě někdo ocenil správně.“

„Jednou vás oba nechám spadnout.“

„Ty první spadneš s námi,“ řekl Eusebius.

Eusebiovi se náhle zatmělo před očima. Ještě se pokusil říct, že je v pořádku a že kolem něj nikdo nemusí dělat povyk, ale slova už nestačil dokončit. Kolena mu povolila bez varování. Bethlen stál nejblíž a zachytil ho na poslední chvíli, jednou rukou kolem zad, druhou pod rameny. Teprve když mu bezvládná hlava klesla k rameni a kabátec se rozevřel, vnímal Bethlen místo veřejné masky drobnou, útlou ženu, jejíž síly se právě vyčerpaly.

„Musí do postele.“

Bert zareagoval okamžitě. Už byl u nich, otevřel dveře a beze slova jim uvolnil cestu. Filip zůstal stát jako přimražený. Teprve teď mu naplno došlo, jak je Veronika bledá.

„Co je? Co se stalo?“

„Uhni,“ řekl Bert ostřeji, než chtěl.

To ho probralo. Uskočil ke zdi a rychle jim otevřel cestu. Bethlen ji vzal lehce do náruče a odnesl ji do pokoje. Bert šel hned vedle něj a dával pozor, aby cestou nikoho nepotkali. Kdykoli se na chodbě objevil sluha nebo písař, stačil jediný jeho pohled a všichni sami uhýbali stranou.

Do pokoje došli rychle. Bethlen položil Veroniku opatrně na postel a až teď si jí pořádně všiml. Byla úplně bílá, skoro průsvitná. Bez kabátce, bez té své tvrdé masky působila menší, jemnější, až znepokojivě křehká.

Na okamžik nikdo nepromluvil.

Bethlen se narovnal. „Jdu pro lékaře.“

„Ne.“ Bert to řekl hned.

Bethlen se po něm otočil.

„Nikdo nikam nepůjde,“ pokračoval Bert klidněji, ale pevně. „Tohle musíme ututlat. Lékař pozná, kdo je. A to si nemůžeme dovolit.“

Bethlen chvíli mlčel. Bylo vidět, že se mu to nelíbí, ale stejně věděl, že má Bert pravdu. Nakonec pomalu přikývl. Pak se znovu podíval na Veroniku, na její tvář bez barvy a na ruku bezvládně ležící na přikrývce.

„Zůstaň u ní,“ řekl Bertovi. „Vím, koho zavolám.“

Bert jen přikývl a hned si sedl na kraj postele. Opatrně jí odhrnul tmavé vlasy z čela. Byla studená. To se mu nelíbilo vůbec.

Filip stál pár kroků od nich a nevěděl, kam s očima. „Ona… já…“ Zarazil se a zamračil se sám na sebe.

Bert ani nevzhlédl. „Teď radši nemluv.“

„Já chtěl jen—“

„Filipe.“

Tentokrát to pochopil. Polkl a ztichl. Pak došel ke džbánu, nalil vodu do poháru a postavil ho na stůl vedle postele, jako by aspoň tím mohl pomoct.

Bethlen už byl u dveří, ale ještě se zastavil. „Nikoho sem nepouštějte. Nikoho.“

„To nemusíš říkat,“ odvětil Bert.

Dveře se za ním zavřely a v pokoji zůstalo ticho. Jen Veroničin mělký dech, Filipovo neklidné přešlapování a Bert, který seděl vedle postele a díval se na její bledou tvář.

Po chvíli to Filip nevydržel. „Berte.“

„Co.“

„Bude v pořádku?“

Bert si promnul čelo. „Nevím.“

To Filipa zaskočilo. Bert přece obvykle věděl, co dělat. Bert se obvykle nezasekl u jednoho prostého nevím.

„Já myslel… vždyť ještě před chvílí stála.“

„No právě,“ řekl Bert tiše.

Filip sklopil pohled k posteli. Teď, když Veronika ležela bez kabátce, bez všech těch vrstev, které z ní dělaly Eusebia, působila jinak. Menší. Křehčí. A jeho to úplně rozhodilo.

„Je strašně…“ začal a zarazil se.

„Drobná?“ doplnil ho Bert.

Filip opatrně přikývl. „Ano.“

Bert se hořce pousmál. „To jen dobře skrývá.“

Filip se posadil na židli, tentokrát pomalu, aby nic nepřevrhl. „Já nevím, jak se s tím srovnat.“

„Nemusíš teď nic srovnávat. Jen buď v klidu.“

„Pro tebe je snadné to říct.“

Bert k němu konečně zvedl oči. „Mně taky není dobře, Filipe.“

To ho umlčelo. Seděl pak už potichu, ruce sevřené mezi koleny, a jen občas se podíval k posteli, jako by čekal, že Veronika každou chvíli otevře oči a seřve je, že kolem ní dělají zbytečný povyk.

Bethlen se vrátil až po několika minutách, ale ne s lékařem. Za ním vstoupila drobná žena v tmavém šátku, s pevným krokem a košíkem v ruce. Rozhlédla se po pokoji jediným pohledem a hned zamířila k posteli.

„Tak ukažte, co jste mi to přinesli,“ řekla místo pozdravu.

Bethlen zavřel dveře. „Marto, potřebuju, aby ses podívala a neptala se.“

Žena po něm střelila pohledem. „Když jdeš pro mě ty, tak se neptám.“

Položila košík na stůl, sedla si k posteli a přitiskla Veronice prsty na zápěstí. Pak jí sáhla na čelo, opatrně nadzvedla košili u boku a podívala se na ránu. Výraz se jí okamžitě změnil.

„A s tímhle chodila jak dlouho?“

Nikdo neodpověděl.

„No právě,“ zamumlala, otevřela košík a začala vytahovat plátno, lahvičku a svazek bylin. „Tak vy dva,“ kývla na Filipa a Berta, „mi tu nebudete překážet. Jeden donese čistou vodu a druhý podrží svícen.“

Filip vyskočil tak prudce, až málem shodil židli. „Já půjdu pro vodu.“

„Nepoběžíš,“ řekla Marta suše. „Stačí, že vypadáš, jako bys za chvíli omdlel taky.“

Bert vzal svícen beze slova a posunul ho blíž. Bethlen stál stranou, ruce založené, a sledoval Martu s tichou důvěrou.

Marta pracovala rychle. Rozvázala provizorní obvaz, opatrně vyčistila ránu a nespokojeně si něco zamumlala. Veronika sebou při prvním doteku slabě trhla, ale oči neotevřela.

„To je dobré znamení?“ zeptal se Filip tiše, když se vrátil s vodou.

Marta po něm ani nevzhlédla. „To je znamení, že ještě žije. A teď mlč.“

Filip sevřel rty a zůstal stát u stolu.

Když měla hotovo, znovu ránu zavázala, přikryla Veroniku a konečně se narovnala. Chvíli si ji měřila, pak se obrátila k Bethlenovi.

„Bude muset ležet. A ne den nebo dva. Tohle není škrábanec.“

Bert zvedl hlavu. „Jak zlé to je?“

„Hlubší, než vypadá. Ztratila dost krve a ještě víc rozumu, když s tím vůbec vstala z postele.“ Marta si utřela ruce do plátna. „Jestli bude mít klid, dostane se z toho. Jestli ne, složí se znovu. A příště už to nemusí dopadnout takhle.“

V místnosti bylo zase ticho.

Filip se podíval na Veroniku a pak na Berta. „Takže teď vážně nikam nepůjde.“

„Ne,“ řekla Marta dřív než kdokoliv jiný. „Teď bude ležet.“

Bethlen pomalu přikývl. „Dobře.“

Ale z jeho tváře bylo jasné, že dobře to tedy rozhodně není.

Marta je vyhnala z pokoje skoro hned. Sotva Veroniku znovu přikryla, otočila se ke dveřím a mávla rukou, jako by odháněla mouchy.

„Ven. Všichni. Potřebuje klid.“

„Jen na chvíli—“ zkusil Filip.

„Ven,“ zopakovala ostřeji. „Jestli ji chcete udržet naživu, tak mi tu nebudete šlapat, mluvit a nadechovat se jí nad hlavou.“

Bethlen ještě krátce pohlédl k posteli, pak přikývl. Bert vstal pomaleji. Nechtělo se mu odcházet, ale věděl, že Marta má pravdu. Filip se naposledy ohlédl ke dveřím, jako by čekal, že se Veronika každou chvíli posadí a pošle je všechny pryč sama, jenže pokoj zůstal tichý.

Vyšli na chodbu a dveře se za nimi zavřely.

Chvíli nikdo nic neříkal. Jen tam stáli, každý s vlastním neklidem, a zhluboka dýchali studenější vzduch chodby. Filip si promnul obličej, Bethlen si upravil rukáv a Bert zůstal hledět do země o vteřinu déle, než bylo obvyklé.

Právě v tu chvíli se z druhé strany chodby ozvaly kroky.

Prunner.

Matyášův komorník k nim došel bez spěchu, jako vždy upravený, rovný a nepříjemně přesný. Zastavil se před nimi a lehce sklonil hlavu, spíš z povinnosti než ze slušnosti.

„Jeho Výsost vás volá.“

Ukázal směrem k paláci.

Všichni tři se skoro ve stejnou chvíli zhluboka nadechli.

Filip si povzdechl jako první. „To je přesně to, co teď potřebuju.“

Prunner po něm jen sklouzl pohledem. „Neptal jsem se.“

Filip otevřel pusu, ale Bert ho předběhl.

„Tak jdeme.“

Bethlen jen krátce přikývl. Prunner se otočil a vykročil chodbou zpět, aniž by čekal, jestli ho následují. Oni vyrazili hned za ním.

Cesta k paláci nebyla dlouhá, ale tentokrát se zdála delší než obvykle. Filip šel o půl kroku za Bertem a zjevně v sobě dusil nejméně pět poznámek, které by za normálních okolností vypustil nahlas. Bethlen mlčel úplně. V hlavě už měl připravených několik možných vysvětlení, několik opatrných vět a stejně věděl, že u Matyáše je to někdy k ničemu.

Vešli do části paláce, kde měl arcivévoda své komnaty. Tady bylo všechno uhlazenější, tišší a sevřenější. Sloužící se klaněli níž, stráže stály rovněji a i kroky na kameni zněly jinak. Prunner je vedl chodbou bez jediného ohlédnutí, až zastavil před vysokými dveřmi pobitými tmavým kováním.

Otevřel je a ustoupil stranou.

„Jeho Výsost.“

Bert vešel první. Bethlen hned za ním. Filip si ještě naposledy upravil kabátec, jako by mu to mohlo nějak pomoct, a pak zmizel uvnitř také.

Arcivévoda seděl za stolem a díval se do listin rozložených před sebou. Vedle ruky měl zdobený kalamář, v něm pero, a hlavu si podpíral dlaní, jako by ho už od rána bolely všechny živé i mrtvé věci v okolí. Když vešli, zůstali stát před stolem, uklonili se a čekali.

Matyáš ještě chvíli nespustil oči z listiny, jako by je nechával schválně stát v tichu o pár vteřin déle. Pak konečně zvedl hlavu, opřel se do křesla a pomalu se nadechl.

„Jak mu je?“

Bert, Bethlen i Filip na něj vytřeštili oči. Všem třem hlavou probleskla stejná věc.

Jak to ví?

Bert se vzpamatoval jako první, i když ne úplně. „Spí. A… má otevřenou ránu.“

Matyáš se na něj chvíli díval bez pohnutí. „Jak se to stalo?“

Bert pevněji sevřel ruce za zády. „Šli jsme večer po jedné stopě. Přepadli nás. A…“ krátce kývl směrem k Bethlenovi, „přišel nám pomoct hrabě Bethlen.“

Arcivévoda pomalu přikývl, jako by si tu odpověď rovnal v hlavě a zároveň se rozhodoval, co si o ní myslí. Pak odložil listinu stranou.

„Dobrá.“ Na okamžik sklopil oči ke stolu. „Doufám, že to přežije.“

Vstal. Vzal ze stolu jeden dopis, obešel kousek stolu a podal ho Bertovi.

„Tohle přišlo z Prahy.“

Bert si list vzal do ruky. Papír byl těžší, pečeť neporušená. Rozlomil ji a rychle očima přelétl řádky. Čím dál četl, tím víc mu tuhla tvář.

Filip to nevydržel. „Co je tam?“

Bert zvedl oči od dopisu. „Eusebius se musí vrátit do Prahy.“ Na chvíli se odmlčel. „Je to nařízení císaře.“

V místnosti na okamžik ztěžkl vzduch.

Bethlen zůstal stát bez hnutí, ale v očích mu rychle proběhlo několik myšlenek najednou. Filip zamrkal, jako by čekal, že se Bert zarazí a řekne, že to byl špatný vtip.

„Teď?“ vyhrkl. „Vždyť sotva dýchá.“

Matyáš se na něj podíval tak chladně, až Filip hned zmlkl.

„V dopise nestojí kdy,“ řekl arcivévoda. „Stojí tam, že se má vrátit.“ Přesunul pohled zpátky na Berta. „A když Rudolf něco takového píše přímo sem, má k tomu důvod.“

Bert znovu sklopil oči k listu. Věděl to. Právě proto se mu to nelíbilo ještě víc.

„Je tam ještě něco?“ zeptal se Bethlen tiše.

Bert dočetl zbytek. „Jen že je jeho přítomnost v Praze neodkladně nutná. A že má být poslán pod ochranou.“

„Pod ochranou,“ zopakoval Filip. „Takové slovo naznačuje, že už cestou čekají potíže.“

„Přesně tak ten rozkaz působí,“ řekl Bethlen.

Matyáš se pomalu vrátil za stůl, ale neposadil se hned. Chvíli stál s rukou opřenou o hranu desky a díval se na ně jednoho po druhém.

„Jestli je v takovém stavu, nikam se hned nehne.“ Jeho hlas byl klidný, až nezvykle. „Ale ten rozkaz platí. Jakmile to půjde, odjede.“

Filip si vyměnil rychlý pohled s Bertem. Bert mlčel. V hlavě mu teď běželo jediné. Riedl. A do toho Praha. Jako by se jim celý plán začal lámat pod rukama dřív, než ho vůbec stihli postavit.

Matyáš se konečně posadil. „A teď mi řekněte všechno od začátku. Bez vynechávání. Chci slyšet i to, co víte o Riedlovi.“

Začali mu všechno popisovat. Bert mluvil jako první, věcně a bez zbytečných odboček. Vzal to od sudů, od ztracené listiny i od stopy, která je dovedla dál, a Bethlen ho občas doplnil tam, kde bylo potřeba něco upřesnit. Matyáš je po celou dobu nepřerušoval. Seděl za stolem, prsty lehce položené na desce, a poslouchal tak soustředěně, až to bylo nepříjemné. Filip mlčel nezvykle dlouho, jen občas těkal pohledem z jednoho na druhého.

Teprve když padlo Riedlovo jméno znovu, arcivévoda se pohnul. Narovnal se a zadíval se přímo na Bethlena.

„A jste si jistý, že to není jen domněnka?“

Bethlen odpověděl klidně. „Kdyby to byla jen domněnka, nestál bych tady.“

Matyáš se ani nehnul. „To není odpověď.“

„Je to nejpřesnější odpověď, kterou teď mám. Přímý důkaz v ruce nemáme. Ale příliš mnoho stop vede k němu.“

„K jednomu člověku,“ opravil ho Matyáš.

„Ano.“

Na chvíli bylo ticho. Bert stále držel dopis z Prahy a papír se mu v ruce nepatrně prohnul. Filip si toho všiml a raději se podíval jinam.

„Takže,“ řekl nakonec Matyáš pomalu, „máte zraněného muže, který se má podle císařova rozkazu vrátit do Prahy, vyšetřování bez výsledku a podezření na člověka, kterého nemůžu sebrat jen proto, že vám nevoní.“

„Nám nevoní víc věcí než jen on,“ ozval se Filip dřív, než se zarazil.

Bethlen po něm střelil pohledem, Bert zavřel na vteřinu oči, ale Matyáš se místo toho otočil přímo k Filipovi.

„Tak mluv.“

Filip překvapeně zamrkal. „Cože?“

„Řekl jsem mluv.“

Filip polkl. „Nelíbí se mi, jak je to celé čisté. Vždycky, když jsme se k něčemu přiblížili, bylo už pozdě. Jako by někdo přesně věděl, co hledáme. A Riedl se pokaždé tváří, jako by se ho to netýkalo. Ne jako někdo, kdo má strach. Spíš jako člověk, který si je jistý, že na něj nikdo nesáhne.“

Matyáš se na něj díval o něco déle, než bylo Filipovi milé. Filip se zavrtěl, ale tentokrát neuhnul.

„To je kupodivu rozumné.“

Filip se nejistě podíval na Berta, jestli to byla pochvala nebo urážka. Bert mu jen nepatrně zvedl obočí. Bethlen zůstal bez pohnutí.

Matyáš se znovu otočil k Bertovi. „A Eusebius? Co říkal, než se složil?“

Bert zaváhal jen krátce. „Že Rychtář nešel po víně. Že šel po jménech. A že tam někdo nekradl ve spěchu, ale po sobě uklízel.“

„Takového ho znám,“ zamumlal arcivévoda spíš pro sebe.

Pak vstal a přešel ke stolu u okna. Chvíli stál zády k nim a díval se dolů do dvora. Nikdo neměl chuť to ticho rušit. Bylo v něm slyšet, jak přemýšlí.

„Prunnere.“

Komorník, který dosud stál u dveří téměř neviditelně, hned narovnal hlavu. „Ano, Vaše Výsosti.“

„Kdo věděl o tom dopise z Prahy?“

„Jen já a vy.“

Matyáš pomalu přikývl. „Dobře.“

Otočil se zpátky k nim. Ve tváři měl něco tvrdšího než před chvílí, ale nebyl to vztek. Spíš rozhodnutí, které se mu samo nelíbilo.

„Riedla teď zavřít nemůžu. Bez důkazu mi to neprojde. Když po něm půjdeme moc brzy, stáhne se, všechno spálí a půlku lidí kolem sebe nechá zmizet. A mně zůstane jen vaše podezření a jeho klidná tvář.“

Bethlen se ani nepohnul. „To víme.“

„Nevíte nic, dokud to neřeknu já,“ odsekl Matyáš, ale hned pokračoval klidněji. „Jestli po něm vyjedu teď, všechno zamete a bude po něm. To nechci.“

Bert zvedl oči. „Tak co chcete dělat?“

Matyáš se zadíval přímo na něj. „To záleží na tom, jak moc je Eusebius při smyslech.“

„Dost,“ řekl Bert okamžitě.

Bethlen k němu krátce stočil pohled, ale nic neřekl.

Matyáš si toho všiml. „To bylo rychlé.“

„Znám ho.“

„To nepochybuju.“

Arcivévoda se vrátil ke stolu, vzal do ruky pero, ale místo psaní s ním jen několikrát lehce poklepal o okraj kalamáře. „Jestli má ještě v hlavě jasno, chci vědět, co by udělal on.“

Filip si odfrkl. „Ten by vstal z postele, oblékl si kabátec a šel po Riedlovi sám.“

„Na to jsem se neptal.“

„Jen říkám, jak to je.“

Matyáš se na něj znovu podíval, tentokrát skoro pobaveně. „To je na vás možná to jediné užitečné. Když už mluvíte, tak aspoň pravdivě.“

Filip tentokrát zůstal zticha. Vypadal, že si není jistý, jestli se má cítit uraženě, nebo spokojeně.

Matyáš odložil pero. „Vrátíte se k němu. Ne všichni. Hrabě Bethlen zůstane tady.“

Bethlen neznatelně zvedl hlavu. „Vaše Výsosti.“

„Potřebuji vědět, kdo z mých lidí mohl Riedlovi krýt záda. Vy to tu znáte lépe než oni.“

Bethlen krátce přikývl. „Rozumím.“

„Bert půjde zpátky a zjistí, jestli je Eusebius schopný mluvit. Ne dlouho. Jen tolik, aby pochopil, co se děje.“

„Ano.“

„A ty,“ obrátil se Matyáš na Filipa, „přestaneš se tvářit, jako by ses sem připletl omylem, a začneš dávat pozor. Lidi jako Riedl často přehlédnou právě toho, koho mají za hlupáka.“

Filip vytřeštil oči. „To znělo skoro jako plán.“

„To byl plán. Nech ho být.“

Prunner nepatrně sklopil hlavu, aby zakryl stín úsměvu. Bert si toho všiml a na okamžik mu škublo v koutku úst. Bethlen zůstal vážný.

„A ještě jedna věc,“ řekl Matyáš.

Všichni zpozorněli.

„O tom dopise z Prahy nepadne ani slovo. Pro nikoho. Jestli se roznese, že má Eusebius odjet, Riedl zbystří. A já nechci, aby zbystřil. Chci, aby si dál myslel, že má čas.“

Bethlen se mírně narovnal. „Takže chcete, abychom hráli, že se nic nezměnilo.“

„Ne,“ řekl Matyáš. „Chci, abyste hráli hůř. Jste unavení, bez výsledku a váš nejlepší člověk leží. To nemusíte moc předstírat. Stačí se přestat snažit vypadat schopně.“

Filip si odfrkl. „To je mířené hlavně na mě?“

„Na všechny,“ řekl Matyáš suše. „Ale na vás o něco víc.“

Bert tentokrát neudržel slabý úsměv. Hned ho ale skryl, když se arcivévoda otočil zpátky k němu.

„Až se Eusebius probere, vyřídíš mu dvě věci. Za prvé, nikam teď neodjede, dokud to výslovně nedovolím já. Za druhé, jestli se ještě jednou zvedne z postele se sešitou ranou, nechám ho do Prahy odvézt svázaného jako pytel.“

Filip zamrkal. „To by se mu líbilo asi stejně jako mně.“

„Na to jsem se zase neptal.“

Arcivévoda vzal dopis zpátky, složil ho a položil stranou. Pak se opřel dlaněmi o desku stolu.

„Máte tři dny. Tři. Pak začne být důležitější Praha než Riedl a já nebudu čekat. Takže do té doby buď přijdete s něčím, co ho srazí, nebo se smíříte s tím, že vám zůstane za zády.“

Ta věta dopadla do místnosti těžce. Bert to cítil nejvíc. Tři dny nebyly skoro nic. Tři dny se zraněnou Veronikou, s Riedlem, který se uměl krýt, a s dvorem plným očí a uší byly skoro výsměch.

Bethlen to ale přijal bez mrknutí. „Rozumím.“

„Já taky,“ řekl Bert.

Filip se opozdil o vteřinu. „Taky.“

Matyáš se znovu posadil, jako by tím bylo rozhodnuto. „Tak běžte. A Prunnere.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

„Dohlédnete, aby se kolem jejich pohybu nešířilo víc řečí, než je nutné.“

„Jak si přejete.“

Když vyšli ven, nikdo nepromluvil hned. Dveře za nimi tiše zapadly a chodba se zdála chladnější než předtím. Filip si promnul zátylek, Bethlen se zadíval do dálky a Bert zůstal chvíli stát s očima upřenýma k zemi.

„Tři dny,“ řekl nakonec Filip.

„Ano,“ odpověděl Bert.

„To je málo.“

„Ano.“

Bethlen si upravil manžetu. „O to méně prostoru máme na chyby.“

Filip se na něj podíval. „To jste nemohl říct něco povzbudivějšího?“

„Mohl. Ale nebyla by to pravda.“

Bert se konečně nadechl a zvedl hlavu. „Já jdu k Veronice.“

To jméno mezi nimi zaznělo tiše, ale úplně jinak než dřív. Filip po něm rychle střelil očima, pak jen přikývl. Bethlen udělal totéž.

„Já zjistím, kdo z kanceláře mohl Riedlovi krýt záda,“ řekl Bethlen. „A vy dva se držte při sobě. Jestli teď začne jednat, nebude to přes někoho nápadného.“

„Přesně taková rada člověka spolehlivě připraví o klid,“ zamumlal Filip.

Bethlen už se otočil k odchodu. „To také nebyl účel.“

Bert se dal do kroku směrem k Martě a Filip vyrazil za ním. Chvíli šli mlčky. Pak Filip ztišil hlas.

„Myslíš, že to Matyáš ví?“

Bert se na něj nepodíval. „Co přesně?“

„Že je Veronika víc Veronika, než si myslí. A že ho stejně poslouchat nebude.“

Bert si odfrkl. „To druhé ví určitě.“

Filip se na okamžik pousmál. Pak ale zvážněl. „Tři dny jsou fakt málo.“

„Já vím.“

„A Riedl nebude čekat.“

„Já vím.“

„A Veronika se zvedne z postele hned, jak se otočíme.“

Teď už se Bert na něj podíval. Jen krátce. „Ano. To vím taky.“

Za dveřmi pracovny se jejich cesty měly rozdělit. Bert zamířil k Martě, zatímco Bethlen s Filipem dostali jiný úkol: zjistit, kdo v severním křídle sleduje každý jejich krok, a přitom nevzbudit dojem, že po Riedlovi dál pátrají.

Odcházeli od arcivévody mlčky. Chodba byla chladná a tichá, jen jejich kroky se odrážely od kamene. Bert držel dopis pořád v ruce, už skoro pomačkaný od toho, jak pevně ho svíral. Filip si toho všiml jako první.

„Tohle musíme spálit.“

Bert sklopil oči k listu. „Ano.“

Chvíli šli dál beze slova. Pak Filip nakrčil čelo.

„Stejně mi vrtá hlavou, proč pod ozbrojeným doprovodem.“

Bethlen po něm krátce pohlédl. „Myslíš, že něco provedl?“

Filip pokrčil rameny. „Nevím. On většinou něco provede. Tak mě to napadlo.“

Bert zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Muselo se stát něco jiného.“

„V Praze?“

„Asi ano.“

Zase se na chvíli rozhostilo ticho. Bert přejel palcem po pečeti, kterou už rozlomil, jako by z ní chtěl vytlačit ještě něco navíc. Nelíbilo se mu to od první chvíle. Ne ten rozkaz samotný, ale ten doprovod. To nebyla opatrnost pro parádu. To bylo varování.

„Pošlu opis do Pražského domu,“ řekl nakonec. „Třeba se něco dozvíme dřív, než tam Veronika dorazí.“

Bethlen pomalu přikývl. „To je rozumné.“

Filip se zamračil. „A tenhle?“

Podíval se na dopis v Bertově ruce.

Bert ho zvedl trochu výš. „Ten shoří.“

„Hned?“

„Hned.“

Došli až do užší chodby stranou hlavního křídla, kde nebylo tolik lidí. Bethlen otevřel dveře do malé prázdné komory, zřejmě kdysi určené pro písaře nebo sluhy. Uvnitř byl jen stůl, lavice a kovová miska se zbytky popela.

„Tohle stačí,“ řekl.

Bert vešel první. Opatrně rozložil dopis na stole a ještě jednou ho přelétl očima. Filip se naklonil přes jeho rameno.

„Stejně je to divné.“

„To už jsme si řekli,“ odtušil Bert.

„Ne, myslím opravdu divné.“ Filip se opřel o stůl a zamračil se. „Kdyby šlo jen o návrat, napsali by návrat. Ozbrojený doprovod ale naznačuje, že se bojí přepadení cestou. Nebo útěku.“

Bethlen se zastavil u dveří. „Eusebius by v tomhle stavu neutekl ani ze schodů.“

„To já vím,“ řekl Filip. „Tak proč to tam psali?“

Bert vytáhl z opasku křesadlo, chvíli si s ním pohrával a pak znovu sklopil oči k listu. „Protože čekají problém.“

„Od koho?“

„To právě nevím.“

Škrtl. Jiskra se chytla až napodruhé. Papír začal černat na kraji, pak se plamen pomalu rozběhl po rohu listu. Bert ho podržel nad miskou, dokud se oheň nerozjel pořádně, a teprve potom ho pustil. Všichni tři chvíli mlčky sledovali, jak se Rudolfovo nařízení mění v popel.

Filip si promnul bradu. „Takže Praha něco tají, Matyáš to neví a my máme tři dny na Riedla.“

„Ano,“ řekl Bethlen.

„To je hrozné.“

„Ano.“

Bert neřekl nic. Díval se na dohořívající okraj dopisu a v hlavě už skládal, komu poslat zprávu, jak ji poslat a jak ji dostat do Pražského domu co nejrychleji, aniž by vzbudil pozornost. Jakmile plamen dohasl, vzal železnou lžičku ležící vedle misky a popel rozmáčkl, až z něj nezbylo nic čitelného.

„Napíšu hned,“ řekl.

Filip zvedl hlavu. „Komu přesně?“

„Matějovi. Ať zjistí, co se v Praze děje. Jestli přišel císařský rozkaz až sem, něco se muselo pohnout.“

Bethlen ustoupil ode dveří. „Piš stručně. A nic, co by nešlo popřít, kdyby to někomu přišlo do ruky.“

Bert přikývl. „Vím.“

Filip se zadíval na černý popel v misce. „Mně se to nelíbí.“

„Tobě se nelíbí nic už od rána,“ řekl Bert.

„Protože od rána je všechno čím dál horší.“

Tentokrát mu nikdo neodporoval.

Bert se otočil ke dveřím. „Jdu za Veronikou.“

Filip se hned narovnal. „Jdu taky.“

Bethlen se na ně oba podíval. „Ne. Ty půjdeš se mnou.“

Filip vytřeštil oči. „Proč já?“

„Protože potřebuju někoho, koho si lidé nevšímají dost, a přitom všechno slyší.“

Filip se zamračil. „Málem bych to považoval za urážku.“

„Vezmi to jako schopnost.“

Bert už byl jednou nohou venku. „Hlavně nic neshazuj.“

Filip po něm střelil pohledem. „To se stalo jednou.“

„Dvakrát.“

„Jednou a půl.“

Bethlen si tiše povzdechl. „Pojď.“

Bert se po nich ještě jednou ohlédl, pak vykročil chodbou zpátky k Martě. V ruce už nedržel dopis, ale jeho váha mu stejně zůstala v hlavě. Praha. Ozbrojený doprovod. Riedl. Tři dny. A Veronika, která sotva ležela pár hodin, ale určitě už přemýšlela, jak všechny obejít.

Bethlen počkal, dokud Bert nezmizel za rohem, a potom pokynul Filipovi opačným směrem. Mladík se ohlédl za přítelem, ale nakonec poslechl. Věděl, že u Veroniky by teď stejně jen překážel Martě a zvyšoval hluk v pokoji, kde měla ležet v klidu.

„Kam jdeme?“ zeptal se šeptem.

„Do severního křídla. Ne pátrat po Riedlovi přímo. Budeme zjišťovat, kdo se začne zajímat o nás.“

Filip nakrčil čelo. „Takže máme předstírat, že jsme pátrání vzdali?“

„Přesněji řečeno, že jsme unavení, zmatení a odkázaní na Eusebia, který teď nemůže vstát z postele. Arcivévoda nám právě vysvětlil, že protivník potřebuje získat pocit bezpečí.“

„Unaveně vypadat umím,“ připustil Filip. „Zmateně prý taky.“

Bethlen k němu krátce obrátil oči. „Právě proto jdete se mnou.“

Kráčeli pomaleji než obvykle. Bethlen se občas zastavil u okna nebo nechal Filipa rozhlížet se po obrazech, jako by neměli žádný určitý cíl. Ve skutečnosti sledoval služebnictvo, písaře i strážné. Někteří jim nevěnovali pozornost, jiní odvraceli pohled příliš pozdě.

U schodiště minuli Prunnera s mladým úředníkem, který nesl svazek listin přitažený k hrudi. Prunner pozdravil zdvořile a pokračoval dál. Úředník se však při pohledu na Bethlena zarazil, potom sklopil oči a zrychlil krok.

Filip se za ním chtěl otočit, ale Bethlen mu položil dva prsty na loket.

„Nedívejte se za ním.“

„Všiml jste si ho taky?“

„Ano. A on si všiml nás. Kdybyste se teď otočil, řeknete mu, že nás zaujal.“

Filip se přinutil pokračovat stejným tempem. Trvalo mu několik kroků, než znovu promluvil. „Takže ho budeme sledovat?“

„Zatím si zapamatujeme jeho tvář, oděv a to, s kým šel. Nic víc. Trpělivost je při podobné práci cennější než rychlé nohy.“

„To říkáte hlavně proto, že víte, že bych za ním běžel.“

„Říkám to proto, že byste za ním běžel hlučně.“

Filip se nadechl k protestu, ale nakonec ho spolkl. Bethlenův suchý tón mu připomněl, že tentokrát nejde o žert. Riedl nebo jeho lidé mohli vědět o listinách, útoku i Eusebiově zranění. Jediná ukvapená reakce by jim prozradila, že pátrání pokračuje.

Ve výklenku u oken se Bethlen zastavil a předstíral, že upravuje sponu na plášti. „Ještě jedna věc. V chodbách budete mluvit pouze o Eusebiovi. Jméno Veronika tady nesmí zaznít.“

Filip zvážněl. „Vím.“

„V pokoji jste ji použil několikrát.“

„Tam byli jen naši.“

„Ve Vídni nejsou žádné zdi jen naše. Stačí služka za dveřmi, písař ve vedlejší místnosti nebo člověk u větrací šachty. Tajemství se obvykle neztratí kvůli zradě. Ztratí se kvůli pohodlnosti.“

Filip sklopil oči. „Dám si pozor.“

Bethlen přikývl. Tentokrát v jeho výrazu nebyl posměch. „Věřím vám. Jen potřebuji, abyste to vzal vážně dřív, než uděláte chybu.“

Došli k malé kanceláři, kde dva písaři přepisovali seznamy služeb. Bethlen se zeptal na běžné věci: kdo nastoupil v noci, kdo měl klíče od skladu a zda se některý ze sluhů neomluvil pro nemoc. Otázky působily nevinně a Filip poprvé pochopil, jak se dá vyšetřovat, aniž člověk vysloví jméno podezřelého.

Odpovědi nepřinesly důkaz. Jeden strážný si vyměnil službu, dva sluhové onemocněli a několik klíčů prošlo rukama více lidí, než bylo rozumné. Bethlen si všechno uložil do paměti a nedal najevo zklamání.

Když vyšli zpět na chodbu, Filip se k němu naklonil. „Takže jsme nic nenašli.“

„Našli jsme, že v tom systému je dost mezer, aby je mohl někdo dlouho využívat. A také jsme zjistili, kdo při našich otázkách ztichl.“

„Ten mladý úředník?“

„Možná. Anebo se vás jen bojí. Proto ho teď necháme na pokoji.“

Filip se zatvářil nespokojeně, přesto přikývl. „Dobře. Žádné hrdinství.“

„Žádné hlučné hrdinství,“ opravil ho Bethlen. „Tiché může být užitečné.“

Na rozcestí se zastavili. Bethlen zamířil k dalším kancelářím a Filipa poslal zjistit, zda se mezi služebnictvem mluví o konci vyšetřování. Mladík se tentokrát nerozběhl. Odešel pomalým krokem, ramena uvolněná, jako by ho čekala jen nudná pochůzka.

Bethlen ho chvíli sledoval. Potom se obrátil k severnímu křídlu. Měli tři dny, zraněného hlavního vyšetřovatele a protivníka, který se dosud skrýval za papíry, sudy a cizími rukama. Přesto se poprvé od audience necítil zcela bezmocný. Pokud Riedl uvěřil, že mají strach, mohl konečně udělat krok sám.

Bert šel rychle, ale ne tak, aby budil pozornost. Chodby už se pomalu nořily do podvečerního šera a v oknech zůstával poslední zbytek světla. Cestou minul dva sloužící, kteří nesli dříví, a jednu děvečku s košem prádla, ale nevnímal je. V hlavě mu pořád běžel Rudolfův dopis, Matyášův tón a hlavně to jediné slovo, které se mu vracelo znovu a znovu.

Pod ochranou.

U Marty zaklepal jen jednou a hned vešel. V místnosti bylo teplo, těžký pach bylin a ticho, které člověka nutilo ztišit hlas, i kdyby nechtěl. Marta stála u kamen a něco drtila v hmoždíři. Aniž se otočila, řekla:

„Jestli jdeš dělat hluk, tak se rovnou otoč.“

„Nejdu.“

Teprve pak se na něj podívala. „Tak mluv tiše.“

Bert přešel blíž k lůžku. Veronika nespala. Ležela opřená výš na polštáři, oči otevřené, tvář pořád bledou, ale už ne tak děsivě jako předtím. Jakmile ho uviděla, bylo jasné, že z jeho výrazu poznala, že se něco změnilo.

„Co se stalo?“

Bert si přisunul židli a posadil se vedle ní. Chvíli mlčel, jako by hledal nejméně špatný způsob, jak to říct.

„Byli jsme u Matyáše.“

„To už jsem poznala z tvého obličeje. Co chtěl?“

„Věděl o tobě.“

Veronika jen nepatrně svraštila čelo. „Jak moc?“

„Že ležíš. Že máš otevřenou ránu. Víc neřekl.“

„To je samo o sobě dost.“

„Ano.“

Marta od kamen utrousila: „Na to nepotřebuju arcivévodu. To vidím taky.“

Veronika ji ignorovala. Dívala se jen na Berta. „A dál?“

Bert sáhl dlaní po stehně, jako by tam pořád cítil ten dopis. „Přišel list z Prahy. Rudolf tě chce zpátky.“

Veronika zůstala chvíli úplně nehybná. „Teď?“

„Ne hned. Ale co nejdřív, jakmile to půjde.“

„Proč?“

„To tam nebylo.“

„To je hloupost.“

„Já vím.“

Na okamžik se odmlčela a zavřela oči. Bert ji znal dost dlouho na to, aby poznal, že se v ní teď nehádá bolest jen s únavou, ale i s myšlenkami, které se rozbíhají všemi směry najednou.

„Je tam něco dalšího?“ zeptala se tišeji.

Bert přikývl. „Máš jet pod ozbrojeným doprovodem.“

Tentokrát oči otevřela hned. „Cože?“

„Přesně tohle jsme řekli taky.“

Marta zvedla hlavu od stolu. „Pod ozbrojeným doprovodem? To už nezní jako obyčejné volání domů.“

„Ne,“ řekl Bert.

Veronika se pomalu nadechla, ale ten nádech ji zabolel a hned se jí to promítlo do tváře. Přesto to přešla.

„Takže v Praze se něco stalo.“

„Taky si to myslím.“

„Myslíš?“ Její hlas byl najednou ostřejší. „Berte, jestli Rudolf píše až sem a chce mě poslat se stráží, tak se něco stalo určitě.“

„Veroniko—“

„Ne. To není drobnost. A ještě do toho máme Riedla.“

Marta odložila hmoždíř na stůl o něco hlasitěji. „A ještě do toho máš ležet.“

Veronika k ní obrátila hlavu. „Já ležím.“

„Tělem možná. Hlavou lítáš po půlce říše.“

Bertovi skoro cuklo v koutku. Veronika po Martě sjela pohledem, ale neměla sílu se s ní přít.

„Co řekl Matyáš na Riedla?“ zeptala se znovu.

„Že ho bez důkazu zavřít nemůže. A že když po něm půjde moc brzy, uklidí všechno kolem sebe.“

Veronika pomalu přikývla. „To není hloupé.“

„Taky řekl, že máme tři dny.“

Na to zareagovala hned. „Tři dny?“

„Ano.“

„To je málo.“

„To jsme říkali taky.“

Veronika se opřela hlouběji do polštáře a zadívala se do prázdna před sebe. Bert mlčel. Nechal ji, ať to v sobě srovná. Marta mezitím přešla ke stolu, nalila něco z hliněné lahvičky do malé misky a postavila ji na kraj lavice.

„Až domyslí svět, vypije to.“

Veronika ji úplně přeslechla. „Co ještě?“

„Matyáš chce, aby se o Praze nemluvilo. Kvůli Riedlovi. A Bethlen zůstal u něj. Má zjistit, kdo mu z kanceláře mohl krýt záda.“

„A Filip?“

Bert si odfrkl. „Šel s ním.“

V té chvíli, jako by si je Filip přivolal sám, se někde venku ozvalo zadunění, pak zaklení, které sem dolehlo i přes zavřené okno, a vzápětí hlas, který nešlo přeslechnout.

„To nebyla moje vina! Ten kýbl tam neměl co dělat!“

Marta zavřela oči. „To je on.“

Bert se poprvé za celý večer opravdu usmál. Veronika taky, i když jen krátce.

„Aspoň vím, že žije.“

„To bohužel ano,“ zamumlala Marta.

Venku se ještě ozval druhý hlas, mnohem klidnější. Bethlen. Nebylo mu rozumět každé slovo, ale tón byl jasný. Tichý, chladný a přesně ten, který člověka donutí litovat i vlastní nohy.

Veronika se znovu podívala na Berta. „Co jsi udělal s dopisem?“

„Spálil.“

„Dobře.“

„Pošlu zprávu do Pražského domu.“

Na to přikývla o něco pomaleji. „Matěj musí zjistit, co se v Praze děje. Hned.“

„Už na to myslím.“

„Anežský klášter taky. Jestli se něco pohnulo kolem brány, může to souviset.“

Bert chvíli mlčel. „To už je moc směrů najednou.“

„Já vím.“

„A ty ležíš.“

Teď se na něj podívala skoro dotčeně. „To už jsi říkal.“

„A řeknu to ještě mockrát.“

Marta si vzala misku a přinesla ji k posteli. „Tak dost řečí. Napřed tohle.“

Veronika se k tomu ani nemusela sklánět, aby se zatvářila znechuceně. „To smrdí už odsud.“

„Výborně. Tak máš nos v pořádku.“

„Co to je?“

„Něco, po čem nebudeš tak chytrá na vlastní škodu.“

Bert se opřel lokty o kolena a sledoval, jak Veronika misku vezme, přičichne si podruhé, jako by se snad mohla změnit, a pak se napije. Hned po prvním loku zavřela oči.

„To je odporné.“

„A celé to vypiješ.“

„Marto.“

„Celé.“

Veronika ji chvíli probodávala pohledem, pak dopila zbytek a vrátila jí misku, jako by jí vracela osobní urážku.

„Spokojená?“

„Ještě ne. Budeš si lehat.“

„Sedím.“

„To vidím. A teď si lehneš.“

Bert vstal a pomohl jí opatrně níž. Jakmile se pohnula, stáhlo se jí obočí bolestí. Zasykla tiše, skoro proti své vůli. Bert to slyšel. Marta taky. Nikdo z nich to nekomentoval.

Když si konečně lehla, chvíli jen dýchala a sbírala síly, než znovu promluvila.

„Berte.“

„Hm?“

„Až se vrátí Filip, pošli ho sem.“

„Proč?“

„Protože se mi zdá, že dneska spadl do něčeho, co by mohlo být užitečné.“

Bert si odfrkl. „Na něj to pasuje až příliš přesně.“

„Právě.“

Marta jí přetáhla přikrývku výš. „Až se vrátí Filip, nikam sem nepůjde, dokud mu to nedovolím.“

„On je ale užitečný.“

„On je hlučný.“

„To nevylučuje jedno druhé.“

Bert se na okamžik podíval z jedné na druhou a musel sklopit oči, aby se nezačal smát příliš nahlas.

Ve stejné době Bethlen s Filipem procházeli užší zadní chodbou při kancelářích. Filip si pořád utíral rukávem vodu z kabátce a mračil se na svět.

„Já pořád tvrdím, že ten kýbl tam nebyl předtím.“

„Možné to je,“ řekl Bethlen.

Filip po něm překvapeně střelil pohledem. „Počkejte. Vy mi věříte?“

„Nevkládej do toho cit.“

„To není cit. To je šok.“

Bethlen se zastavil před malými dveřmi vedoucími do postranního spisového skladu. Byly pootevřené. To samo o sobě nebylo nic zvláštního. Zvláštní bylo, že když je Filip před chvílí míjel, byly zavřené.

„Tady,“ řekl Bethlen.

Filip hned přestal remcat. Naklonil se blíž. „Byly otevřené?“

„Ne.“

Bethlen je jemně odtlačil. Uvnitř byla tma, pach papíru, vosku a něčeho, co Filip poznal až o vteřinu později.

„Víno.“

Bethlen se na něj krátce podíval. „Dobře.“

„Co dobře?“

„Že sis toho všiml.“

Filip na okamžik vypadal skoro pyšně, ale rychle to schoval. Společně vstoupili dovnitř. Na stole u zdi ležel otevřený svazek listin a vedle něj prázdný pohár, na jehož dně zůstala tmavá kapka.

Bethlen se zastavil hned u stolu. Filip obešel lavici, zakopl o její nohu, zachytil se o polici a tentokrát nic neshodil. Jen na něco sáhl. Na malý voskový otisk, přilepený zespodu k hraně police.

„Počkejte.“

Bethlen k němu přišel. Filip opatrně odlepil kousek vosku a položil ho do dlaně. I ve tmě bylo znát, že na něm bývala pečeť, jen rozlomená a zmáčknutá. Ale uprostřed pořád zůstala čitelná část znaku.

Písmeno R.

Bethlenovi se v očích něco změnilo. „Tohle nevezmeme nikam jinam než k Matyášovi.“

Filip se na vosk zadíval a pak zvedl hlavu. „Takže jsem zase něco našel já.“

„Ano.“

„Začínám se bát, že jsem talent.“

„Neboj se. To ještě prokážeme.“

Filip by se urazil, ale tentokrát na to neměl čas. V hlavě mu už běželo jediné.

Riedl.

A vůbec poprvé toho jména neměl plnou pusu jako cizího podezření, ale jako něčeho, co se začíná měnit v reálnou chybu.

Bert u Marty nezůstal dlouho. Když viděl, že Veronika konečně aspoň na chvíli zavřela oči a Marta nad ní drží stráž přísněji než dvorská garda, potichu vstal.

„Kam jdeš?“ zeptala se Marta, aniž se otočila od stolu.

„Poslat zprávu.“

„Tak ji pošli a vrať se. A nikoho dalšího mi sem netahej.“

Bert jen přikývl. U dveří se ještě jednou ohlédl k posteli. Veronika ležela nehybně, bledá, s tmavými vlasy rozlitými po polštáři, ale dýchala už klidněji. Teprve potom vyšel na chodbu.

Ve vedlejší malé komůrce, kterou jim Bethlen nechal k dispozici, bylo šero a chlad. Na stole stál svícen, vedle něj kousek vosku, kalamář a pár čistých listů. Bert za sebou zavřel, na okamžik se opřel rukama o desku a vydechl. V hlavě se mu honilo příliš mnoho věcí najednou. Praha. Rudolf. Ozbrojený doprovod. Riedl. A Veronika, která sotva držela pohromadě a přesto už zase myslela na všechno kolem.

Posadil se, přitáhl si papír blíž a chvíli jen držel pero nad prázdným listem. Nešlo to psát otevřeně. Kdyby se to dostalo do cizích rukou, nesmělo z toho být poznat víc, než bylo nutné. Zároveň to ale Matěj musel pochopit hned.

Nakonec začal.

Matěji, v Praze se muselo něco stát. Přišel přímý rozkaz od císaře. Eusebius se má vrátit co nejdřív a pod ozbrojeným doprovodem. To slovo nepřehlédni. Zjisti, co se děje u dvora, kdo rozkaz vyžádal a co se změnilo kolem domu i kláštera. Piš jen přes jisté ruce. Tady sledujeme Riedla. Veronika je těžce zraněná, ale žije. Nic dalšího zatím nepiš do odpovědi otevřeně.

Došel až sem, zastavil se a pero na chvíli odložil. Měl chuť připsat víc, třeba že má strach, že se něco stahuje z obou stran najednou, že se jim Vídeň začíná lámat pod rukama a že Rudolf nejedná z rozmaru. Místo toho jen sklonil hlavu a pod poslední řádek dopsal krátký znak, který v Pražském domě poznají.

Pak si text přečetl znovu, škrtl dvě slova, jedno přepsal a teprve potom dopis složil. Zapečetil ho voskem bez znaku, jen čistě, aby nebudil pozornost. Nechtěl, aby vypadal důležitě. Právě naopak.

Když otevřel, na chodbě už na něj čekal Filip. Opíral se ramenem o zeď a tvářil se, že tam stojí náhodou, což mu nikdo soudný nemohl věřit.

„Takže píšeš.“

„Ano.“

Filip sjel pohledem ke složenému listu. „Do Prahy?“

Bert přikývl.

„A dozvím se, co je v něm?“

„Že tam mají začít dávat pozor.“

„To je všechno?“

„Pro tebe ano.“

Filip se zamračil, ale pak ukázal ke dveřím komory. „Bethlen je zpátky u Matyáše. S tím voskem.“

„Jak vypadal?“

„Bethlen? Jako Bethlen.“ Filip pokrčil rameny. „Matyáš? Naštvaně. Ale tak nějak tiše. Což je horší.“

Bert si dopis zasunul pod kabátec. „Potřebuju někoho, kdo to odnese.“

„Máš mě.“

Bert k němu zvedl oči. „Právě proto říkám někoho.“

„To je podpásovka.“

„To je zkušenost.“

Filip si odfrkl, ale koutek mu cukl. „Dobře. A komu to dáš?“

Bert se rozhlédl chodbou, pak ho vzal o pár kroků dál ke schodišti, kde nebylo tolik slyšet. „Je tu starý posel od Vatikánu. Říkají mu Lorenzo. Nosí listy mezi dvory a kláštery už roky. Nikdo si ho moc nevšímá, protože vypadá, jako by celou cestu prospal.“

„Taková zpráva slibuje potíže.“

„Je spolehlivý. A hlavně nemluví.“

Filip chvíli mlčel a pak se podíval směrem k Martinu pokoji. „Jak jí je?“

Bert se opřel loktem o chladnou zeď. „Naštvaná, že musí ležet. Takže o trochu líp.“

„To je dobré znamení?“

„U ní ano.“

Filip si promnul zátylek. „Stejně je to divné.“

„Co.“

„Vidět ji takhle.“ Chvíli hledal slova a tentokrát se nesnažil být vtipný. „Jako Veroniku. Ne jako Eusebia. Ještě jsem si na to nezvykl.“

Bert po něm krátce pohlédl. „Nemusíš si zvykat hned.“

„A ty jsi v klidu?“

„Ne.“

To Filipa překvapilo víc než cokoliv předtím. „Nevypadáš tak.“

„Protože kdybych tak vypadal, bylo by to k ničemu.“

Chvíli tam stáli mlčky. Pak se zdola z nádvoří ozvalo zakašlání a pomalé kroky. Bert se naklonil přes zábradlí. Po schodech stoupal starší muž v tmavém plášti, úzký v ramenou, s brašnou přes bok. Šel pomalu, ale jistě, jako člověk, který se nikam nežene, protože ví, že stejně dojde.

„To je on,“ řekl Bert.

Seběhli dolů a zastavili ho ještě u boční chodby. Lorenzo vzhlédl, mžouravě se podíval nejdřív na Berta a pak na Filipa.

„Tak copak,“ zamumlal. „Vy dva nevypadáte jako dobré zprávy.“

„Potřebuju, aby tohle došlo do Pražského domu. Do vlastních rukou Matěje. Nikomu jinému.“

Lorenzo si dopis nevzal hned. „Jak rychle?“

„Co nejdřív.“

„To říká každý.“

„Je to důležité.“

Starý muž se na něj chvíli díval a pak konečně natáhl ruku. Bert mu list podal.

„A kdyby se někdo ptal?“ zeptal se Lorenzo.

„Řeknete, že nesete modlitby a účty.“

Filip se ušklíbl. „To je hrozné krytí.“

„Právě proto funguje,“ odvětil Lorenzo, schoval dopis do brašny a zapnul přezku. „Když je v tom Bůh a peníze, nikdo se neptá rád moc dlouho.“

Bert poprvé za celý večer skoro vydechl úlevou. „Děkuju.“

„Poděkuješ, až to dojde.“

Otočil se a zase pomalu zmizel směrem ke dvoru.

Filip za ním chvíli koukal. „Já ho mám rád.“

„Ty máš rád každého, kdo ti neporučí.“

„To není pravda. Mám rád i Veroniku. A ta poroučí pořád.“

„To je něco jiného.“

Filip se na něj podíval bokem. „Ano. To je.“

Než stihli říct něco dalšího, z horní chodby se ozval rychlý krok. Bethlen. Šel přímo k nim, kabátec zapnutý až ke krku, tvář ještě chladnější než předtím.

„Matyáš chce Riedla zítra ráno vidět.“

Bert se narovnal. „Jen vidět?“

„Zatím ano. Nechce ho ještě sevřít. Chce mu dát pocit, že jde o běžnou věc.“ Bethlen se zastavil těsně u nich. „Ale ten vosk ho zaujal víc, než dal najevo.“

„A co zbytek?“ zeptal se Filip. „Máme něco?“

Bethlen na okamžik zaváhal, pak sáhl do rukávu a vytáhl malý přeložený lístek. „Tohle bylo ve stejné místnosti. Zastrčené mezi knihami. Nejspíš to tam zůstalo omylem.“

Bert si lístek vzal, rozložil ho a přečetl jen dva řádky.

Po setmění. Zadní dvůr. Bez svědků.

Dole nebylo jméno. Jen jedna krátká značka. R.

Filip vtáhl vzduch mezi zuby. „To už nevypadá jako náhoda.“

„Nevypadá,“ řekl Bethlen. „Ať už to psal kdokoliv, někdo čekal, že se tam večer někdo sejde.“

Bert zvedl oči. „Kdy?“

„Dnes.“

To slovo mezi nimi zůstalo viset.

Filip byl první, kdo promluvil. „Tak tam půjdeme.“

Bethlen se na něj podíval. „My možná.“

„A já co? Budu zase sedět někde u dveří a tvářit se přehlédnutelně?“

„Ano,“ řekl Bethlen bez mrknutí.

Filip otevřel pusu, ale Bert ho předběhl. „Nejdřív za Veronikou. Musí to vědět.“

„Marta tě zabije, jestli ji vzbudíš,“ namítl Filip.

„Tak ji nevzbudím.“

Bethlen krátce přikývl. „Řekni jí to stručně. Pak se vrátíš. Máme málo času.“

Bert už byl v půli kroku, když se ještě otočil. „A Riedl?“

Bethlenův pohled ztvrdl. „Jestli je to jeho schůzka, dnes v noci udělá první chybu. A my budeme u toho.“

Filip se narovnal tak rychle, až málem znovu zavadil o vědro postavené u zdi. Tentokrát ho ale uviděl včas, zastavil se těsně před ním a hrdě prohlásil: „Vidíte? Učím se.“

Bethlen po něm přejel pohledem. „To ještě neříkej nahlas.“

Bert už to neslyšel. Mířil zpátky k Martě, v hlavě šum, v ruce pomačkaný lístek a v hrudi ten nepříjemný pocit, který přichází těsně před něčím, co může všechno zlomit.

Bert se vrátil ke dveřím Veroničina pokoje rychle, skoro až příliš. V hlavě mu ještě doznívalo všechno, co právě viděl a slyšel, a čím víc se blížil, tím víc měl potřebu ji vidět. Aspoň na chvíli. Jen se ujistit, že je v pořádku, že dýchá klidně a že se tenhle den aspoň na okamžik zastavil. Natáhl ruku ke klice, ale v tu chvíli se dveře otevřely samy a vešla mu do cesty Marta.

Stála pevně ve dveřích, ani o krok neuhnula. Vypadala unaveně, ale oči měla jasné a přísné. Bert hned pochopil, že tudy nepůjde.

„Ne.“

Bert se zarazil a chvíli na ni jen koukal.

„Jen se podívám.“

Marta pomalu zavrtěla hlavou.

„Nepodíváte. Usnula. Dala jsem jí odvar z bylin, aby se konečně prospala, a teď bude spát.“

Bert se mimoděk zkusil naklonit, jestli přes Martino rameno něco zahlédne, ale ona se jen nepatrně posunula a zakryla celý vchod ještě důkladněji. Nebyla vysoká ani hrozivá, ale stála tam s takovou jistotou, že dveře za ní najednou působily jako zazděné.

„Marto.“

„Ne.“

Řekla to stejně klidně jako poprvé, ale tentokrát v tom bylo něco definitivního. Bert si promnul čelo a vydechl nosem. V ruce pořád držel lístek a až teď si uvědomil, jak ho svírá pevně, až ho skoro mačká. Chtěl něco namítnout, jenže Marta ho předběhla.

„Celý den ji vláčeli sem a tam, sotva se drží na nohou, a když konečně usnula, nebudu ji kvůli vám budit.“

Bert křivě stáhl ústa.

„Kvůli mně.“

„Ano, kvůli vám taky. A kvůli všem ostatním, co mají pořád pocit, že ještě něco musí slyšet, vidět nebo řešit. Nemusí. Teď spí.“

Na okamžik bylo ticho. Bert sklopil oči ke dveřím za jejími zády, jako by přes ně přece jen mohl vycítit, co se děje uvnitř. Nic neslyšel. Žádný pohyb, žádný hlas. Jen ticho. To ho přesvědčilo víc než Marta.

Přesto se nevzdal hned.

„Aspoň na chvíli.“

Marta se na něj podívala tím pohledem, kterým člověk dává jasně najevo, že slyšel, ale vůbec ho to neobměkčilo.

„Ne.“

Bert chvíli mlčel. Pak lehce zaklonil hlavu a zavřel oči, jako by v duchu počítal do deseti a snažil se nerozčílit. Jenže ani to nepomohlo. Když je znovu otevřel, Marta stála pořád stejně. Neústupná, pevná, klidná. V tu chvíli mu někoho připomněla tak silně, až ho to skoro odzbrojilo.

„Vy jste celá Žofie.“

Na Martě nebylo poznat, jestli ji to pobavilo nebo urazilo.

„To beru jako pochvalu.“

A než Bert stačil říct cokoli dalšího, zatlačila dveře o něco víc k sobě.

„Teď běžte.“

Pak mu je zavřela přímo před nosem.

Bert zůstal stát na chodbě a nevěřícně na ty zavřené dveře hleděl. V jedné ruce držel lístek, druhou měl ještě napůl zvednutou, jako by se pořád rozhodoval, jestli znovu zaklepe. Nakonec ji pomalu spustil. Zaklepání by nepomohlo. To věděl jistě. Když si Marta něco vzala do hlavy, byl konec.

„Celá Žofie,“ zamumlal si ještě jednou pro sebe, tentokrát tišeji.

Pak si přimáčkl lístek do dlaně, pokrčil rameny a otočil se. Na chodbě bylo šero a chlad. Kámen pod nohama studil i přes boty a v domě se znovu rozhostilo to zvláštní ticho, které člověka nenechá vydechnout. Bert se rozešel dál, pomaleji než před chvílí. Teď už věděl, že se k Veronice nedostane. Marta to zařídí, i kdyby měl vyrazit dveře. A na to byl přece jen ještě dost rozumný.

Sešel pohledem k lístku ve své ruce. Pomačkaný kus papíru najednou vážil víc než před chvílí. Pořád nevěděl, co přesně znamená, ale cítil, že to není maličkost. Že to není další ztracená stopa, kterou odfoukne vítr. Jestli měl dnes někdo právo nespat, pak určitě ne Veronika, ale on, Filip a Bethlen.

Znovu zastrčil lístek do rukavice a vykročil chodbou dál. Musel je najít. Oba. A co nejdřív.

Máš pravdu, večer ne. Je to pozdní odpoledne. Opravím to přirozeněji.

Bert tak nějak odhadoval, kde by je mohl najít, a nespletl se. Seděli v kuchyni u stolu. Před sebou měli misky s polévkou a k tomu chléb. Filip jedl, jako by snad několik dní neviděl jídlo. Jednou rukou držel krajíc, druhou nabíral lžící a mezi tím ještě hlasitě srkal. Bethlen seděl vedle něj klidněji, ale už z jeho výrazu bylo jasné, že Filipovy způsoby snáší jen s velkým sebezapřením.

Když Bert vešel, oba k němu zvedli hlavu. Filip na něj kývl, i když měl plnou pusu.

„Jak jí je?“

Vyšlo to z něj tak nešťastně, že spolu se slovy vyprskl i trochu polévky a drobky chleba. Bethlen se na něj otočil pomalu a podíval se na něj tak přísně, jako by mu nejradši opravdu zakroutil krkem.

„Vy na mě právě prskáte rozžvýkaný chleba. Vy neumíte jíst?“

Filip rychle polkl, otřel si pusu hřbetem ruky a podíval se na něj provinile.

„Promiňte.“

Ten pohled měl skoro psí. Bethlenovi to ale bylo očividně úplně jedno. Jen si znechuceně oprášil rukáv a znovu vzal do ruky lžíci.

Bert si přisedl ke stolu.

„Spí. Je u ní Marta. Mě dovnitř ani nepustila.“

Filip se uchechtl.

„Tak to je špatný.“

„To teda je,“ zamumlal Bert. „Postavila se do dveří a bylo rozhodnuto.“

Bethlen k němu krátce zvedl oči.

„Aspoň někdo má rozum. Potřebuje klid.“

Bert si promnul šíji. Věděl, že má pravdu, ale stejně ho to štvalo. Chtěl ji vidět, aspoň na okamžik, jen se ujistit, že je opravdu v pořádku. Místo toho ho Marta vyhodila dřív, než stačil pořádně otevřít pusu.

Do kuchyně přišla kuchtička, mladounká dívka s červenými tvářemi, a položila před Berta misku s polévkou a kus chleba. Bert se na ni unaveně usmál.

„Děkuju.“

Dívka lehce přikývla. Filip se na ni hned zazubil taky, ale ta jen svraštila čelo a rychle zase odešla. Bethlen si povzdechl.

„Jestli se chcete usmívat na děvčata, zkuste to až po jídle. Až si aspoň vypláchnete hubu.“

Filip se narovnal a dotčeně se na něj podíval.

„No dobře. Jsem ještě mladý.“

„To není omluva.“

Bert už mezitím vzal lžíci a ochutnal. Polévka nebyla špatná. Byla horká a po tom všem mu vlastně přišla vhod. Jenže sotva spolkl první sousto, hlavou mu prolétlo něco úplně jiného. Burger. Hranolky. Vyhlazené studené pivo. Tak živě, až ho to zabolelo. Najednou se mu zastesklo po domově a po době, která byla pryč. Po obyčejných věcech, které člověk bere jako samozřejmost, dokud je neztratí.

Chvíli jedli mlčky. Filip se zase věnoval misce, Bethlen jedl pomalu a občas po Bertovi sjel pohledem, jako by čekal, kdy konečně vytáhne to, s čím přišel. Bert to nakonec udělal. Odložil lžíci, sáhl do kabátce a položil pomačkaný lístek doprostřed stolu.

Filip hned přestal žvýkat.

„To je on?“

Bert přikývl.

„Ten, co jsme našli u těch dokumentů.“

Bethlen si utřel prsty a natáhl se po něm. Bert na něj ale ještě na okamžik položil ruku.

„Pořád nevíme, co na něm je.“

Filip se naklonil blíž.

„Tak ho rozložte.“

Bert chvíli mlčel. Díval se na ten kus papíru, jako by se po rozvinutí měl proměnit v něco mnohem horšího. Nakonec ruku stáhl. Bethlen lístek opatrně vzal a začal ho pomalu rozvírat. Filip ani nedýchal. Bert seděl naproti nim a znovu cítil ten nepříjemný tlak v hrudi.

Na lístku nebylo jméno ani věta. Jen čísla. Krátká řada, pečlivě napsaná, oddělená tak, že bylo hned jasné, že to není náhoda. Všichni tři na ně chvíli jen zírali.

„Co to je?“ vydechl Filip.

Bethlen si lístek přitáhl blíž k očím, jako by z něj mohl pouhým pohledem dostat víc. Bert se naklonil nad stůl a mračil se na ta čísla stejně nechápavě.

„Jedno vím jistě. Telefon to není.“

Filip i Bethlen po něm hned střelili pohledem.

„Co?“ vyhrkl Filip.

„Co je telefon?“ zeptal se Bethlen pomalu a podezřívavě.

Bert ztuhl. Zase mu to ujelo. Myšlenka byla rychlejší než rozum a slovo vyklouzlo ven dřív, než ho stačil zarazit. Narovnal se a podíval se z jednoho na druhého. Oba čekali. Filip zvědavě, Bethlen s tím svým klidným, nepříjemně soustředěným výrazem.

„Toho si nevšímejte. Občas mi nějaké slovo prostě vystřelí.“

Filip si odfrkl a ukázal na něj lžící.

„Ty jsi jak Eusebius. Taky občas něco řekne a nikdo neví co.“

Bert se pousmál. Jen krátce, unaveně, ale přece.

„Tak vidíš. Nejsem v tom sám.“

V duchu ho to zvláštně uklidnilo. Aspoň jednou v tom nebyl sám. Aspoň jednou nebyl jediný, komu sem tam ujelo něco, co do téhle doby nepatřilo.

Bethlen je ale nenechal odbočit na dlouho. Položil lístek doprostřed stolu a znovu se zadíval na čísla.

„Jestli to není letopočet a není to ani částka, bude to nejspíš nějaké značení.“

„Čeho?“ zeptal se Filip.

„To zatím nevíme.“

Bert se znovu naklonil blíž. Čísla byla napsaná jistou rukou, bez zaváhání. To nebyl vzkaz načmáraný ve spěchu. Spíš poznámka pro někoho, kdo přesně ví, co v ní hledá. A právě to bylo nejhorší.

„Mohlo by to být pořadí,“ řekl tiše. „Nebo odkazy.“

„Na co?“

„Na listiny, jména, místa, dodávky. Na cokoliv.“ Bert si promnul čelist. „Jenže bez klíče jsou to pořád jen čísla.“

Bethlen pomalu přikývl.

„A právě proto ten lístek někdo schoval. Kdo ho najde bez vysvětlení, tomu neřekne nic. Kdo zná význam, tomu řekne všechno.“

Filip se zamračil a znovu se naklonil nad stůl.

„Mně se to nelíbí.“

„Mně taky ne.“

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Polévka chladla, chléb ležel nakousnutý na stole, ale nikdo tomu teď nevěnoval pozornost. Všechno se stáhlo k tomu malému kusu papíru.

„A co když je to šifra?“ nadhodil Filip.

Bethlen zvedl oči.

„To mě napadlo také.“

Bert sevřel rty. To slovo se mu nelíbilo, protože dávalo až moc smysl. Kdo nechtěl být pochopen, psal v náznacích. Kdo se bál, že ho někdo chytí, nezanechal po sobě nic, co by bez správného klíče šlo přečíst.

Filip si vzal do ruky chleba, ale zapomněl se zakousnout.

„Takže máme kus papíru s čísly, kterým nerozumíme. To je skvělý.“

„Máme víc než ráno,“ opravil ho Bethlen.

„A míň, než bych chtěl,“ zamumlal Bert.

Znovu vzal lístek do ruky a chvíli si ho prohlížel. Ne, tohle nebyla náhoda. A nebyla to ani bezvýznamná poznámka. Někdo si dal práci, aby ta čísla zůstala nenápadná. A někdo jiný by kvůli nim možná bez váhání zabíjel.

Bert pomalu vydechl a zvedl oči k oběma mužům.

„Ať to znamená cokoli, není to maličkost.“

Všichni tři na ten lístek chvíli jen zírali a čím déle se na něj dívali, tím méně mu rozuměli. Čísla tam stála jasně, pečlivě napsaná, ale bez jediného vodítka. Bert si promnul čelo, Filip se mračil a Bethlen sledoval papír tak soustředěně, jako by ho mohl přinutit, aby promluvil.

Do kuchyně vešla kuchařka. Byla to postarší žena menší postavy, ale působila pevným dojmem. Měla bujné poprsí, ruce si utírala do zástěry a tváře jí jen hořely od tepla z plotny. Vlasy měla spletené do copu, omotaného kolem hlavy jako věnec. Zastavila se u jejich stolu a přelétla pohledem prázdnější misky.

„Tak co, chutnala polévka?“

Všichni tři k ní zvedli hlavu.

„Ano, děkujeme,“ řekl Bethlen.

„Byla výborná,“ přidal se Bert.

Filip jen horlivě přikývl, protože měl zrovna zase plnou pusu chleba.

Kuchařka se spokojeně usmála, ale pak jí zrak sjel na lístek položený mezi miskami. Naklonila hlavu trochu ke straně a zamrkala.

„To budete tahat ty sudy?“

Všichni tři strnuli.

„Sudy?“ zopakoval Bert.

Kuchařka se po nich podívala skoro až nechápavě.

„No sudy přece. To je papír od sudů s vínem.“

Na okamžik bylo v kuchyni ticho. Filip přestal žvýkat. Bethlen pomalu narovnal záda. Bert se díval nejdřív na ni, pak na lístek a zase zpátky.

„Jste si jistá?“ zeptal se Bethlen.

Žena si odfrkla, jako by položil zbytečnou otázku.

„Tohle ví přece každý, kdo se kolem skladu aspoň jednou mihl. Čísla sudů. Nebo pořadí. Správce si to takhle zapisuje pořád.“

Bert se okamžitě podíval na Bethlena a v očích mu poprvé po dlouhé chvíli přeskočila jiskra.

„Jasně. Eusebius přece mluvil se správcem a ten si pořád něco zapisoval.“

Filip konečně polkl.

„Takže to není šifra?“

„To ještě nevíme,“ řekl Bethlen, ale bylo vidět, že i jemu hlavou proběhlo totéž. „Může to být prosté značení. A nebo ne tak prosté.“

Kuchařka si znovu utřela ruce do zástěry.

„Běžte za správcem. Myslím, že už jste tam jednou byli, ne?“

„Byli,“ řekl Bert a už se zvedal od stolu.

Teď to do sebe najednou zapadalo. Sklad, víno, zapisování, čísla. Konečně něco, co se dalo chytit. Konečně stopa, která nevypadala jako mlha. Bert se tak prudce otočil ke kuchařce, až málem shodil misku. Chytil ji za ramena, rychle jí vtiskl pusu na tvář a hned zase ustoupil.

„Jste poklad.“

Kuchařka na něj vytřeštila oči, ale než stačila něco říct, Bert už mířil ke dveřím.

„Berte!“ zavolal za ním Bethlen. „Nechal jste si tady věci.“

Bert se zarazil, prudce se otočil a zase se vrátil ke stolu.

„No ano.“

Popadl lístek, klobouk i rukavice, málem do sebe vrazil Filipa, který se taky zvedal.

„Tak pojďte.“

Filip si rychle otřel ruce o kabátec a vyskočil.

„Já jdu taky.“

Bethlen se zvedl pomaleji, ale v očích měl stejnou ostražitost jako před chvílí Bert. Tahle stopa mohla být konečně pravá. A nebo je mohla zavést ještě hlouběji do něčeho, co zatím viděli jen zpovzdálí.

Bert už ale čekat nehodlal. Strčil klobouk na hlavu, lístek sevřel v ruce a vyrazil ze dveří rovnou směrem ke skladu s vínem.

Bert nasadil takové tempo, že mu Filip s Bethlenem sotva stačili. Neohlížel se, jen šel rychle dál, s kloboukem v ruce a lístkem sevřeným v dlani tak pevně, až se znovu pomačkal. Filip několikrát přidal do kroku, pak už skoro běžel, ale dohnali ho až u skladu s vínem.

Bert bez váhání vstoupil dovnitř. Ve skladu bylo chladněji než venku, vzduch voněl dřevem, vlhkostí a vínem. Za stolem seděl starý správce. Když zaslechl kroky, zvedl oči od svých zápisů a podíval se ke dveřím.

Bert si hned sundal klobouk a pozdravil s takovou úctou, jak se na podobnou chvíli slušelo.

„Omlouvám se, že vás ruším, ale mám prosbu. Spíš dotaz.“

Správce si ho chvíli prohlížel, pak pomalu přikývl.

„Vy jste přijel s tím mladíkem, s Eusebiem. Slyšel jsem, že je zraněný.“

Bert na něj na okamžik vytřeštil oči. Hlavou mu projelo jediné. To už to ví celý Hofburg? Ale navenek na sobě nic nedal znát, jen rychle odpověděl.

„Je mu lépe. Spí.“

Správce znovu pokýval hlavou.

„To je dobře. Byla by škoda, kdyby umřel.“

Bertovi v tu chvíli cuklo v čelisti, ale udržel se.

„To byla.“

Pak se hned vrátil k tomu, proč přišel. Vytáhl lístek a podal mu ho.

„Podíval byste se, prosím, na tohle?“

Správce si lístek vzal mezi prsty, přihmouřil oči a chvíli mlčel. Bert, Filip i Bethlen na něj upřeně hleděli. Stařec pak jen krátce přikývl, jako by na tom nebylo nic zvláštního.

„Ano. To jsou sudy.“

Bert se nehnul.

„Jaké sudy?“

Správce obrátil lístek trochu ke světlu.

„Tamty u vrat. Ty patří panu Leopoldovi von Riedlovi.“

To už za Bertem stáli i Filip s Bethlenem. Všichni tři se na sebe podívali. Najednou to začalo dávat smysl. Víno. Sklad. Zápisy. Čísla. A hlavně Riedl.

Správce se ještě podíval do svých poznámek a dodal úplně klidně, jako by mluvil o něčem naprosto obyčejném.

„Má si je vyzvednout dnes večer.“

Ve skladu na okamžik zavládlo ticho. Bert cítil, jak se v něm všechno stáhlo. Takže nejen že našli správnou stopu. Oni právě dostali čas. Konkrétní čas.

Filip polkl.

„Dnes večer?“

Správce zvedl hlavu.

„Ano. Je na tom něco zvláštního?“

Bethlen odpověděl dřív než Bert.

„Ne. Jen jsme si chtěli ověřit, že jsme se nespletli.“

Správce mu lístek vrátil a znovu se sklonil ke stolu.

„Nespletli. Ty sudy tu čekají už od rána.“

Bert si vzal papír zpátky, ale tentokrát už ho nemačkal. Držel ho opatrněji, jako by v ruce nesl něco mnohem nebezpečnějšího než před chvílí. Pomalu se otočil k ostatním.

Filip se tvářil, že mu to teprve dochází.

„Takže Riedl si pro ně opravdu přijde.“

Bethlen měl oči upřené ke dveřím skladu.

„A nebo pro ně pošle někoho jiného.“

Bert si nasadil klobouk zpátky na hlavu.

„Ať přijde kdokoliv, dnes večer ho chceme vidět.“

Správci poděkovali a vyšli ven. Jakmile za sebou nechali chlad skladu, Bert se na ně podíval a zpomalil.

„Musíme se domluvit, jak na večer.“

Bethlen krátce přikývl.

„No, to musíme.“

Filip se mezi nimi rozhlédl.

„Hlavně tak, aby nás u toho rovnou nezabili.“

Vrátili se zpátky do kuchyně a sedli si ke stolu, u kterého před chvílí nechali polévku. Misky už byly pryč. Místo nich před nimi po chvíli přistála hliněná nádoba s vínem a tři poháry. Přinesla jim je ta samá dívka jako předtím. Položila všechno opatrně na stůl, ani se na Filipa pořádně nepodívala a zase odešla. Filip za ní chvíli hleděl, ale tentokrát nic neřekl. Bethlen vzal džbán a nalil každému.

Bert si posunul pohár stranou a rozložil lístek mezi ně.

„Tak znovu. Sudy jsou u vrat. Patří Riedlovi. Má si je vyzvednout dnes večer. To znamená, že tam někdo přijde.“

„Otázka je kdo,“ řekl Bethlen a opřel se o stůl. „Sám Riedl tam jít nemusí.“

„Spíš nepůjde,“ zamumlal Bert. „Po tom všem by byl hlupák, kdyby se tam ukázal osobně.“

Filip si přitáhl pohár.

„Takže si počkáme na ty, co přijdou místo něj.“

„Ano,“ řekl Bethlen. „Jenže nevíme, kolik jich bude. Dva, tři, nebo deset. Nevíme, jestli přijdou ozbrojení, jestli budou opatrní, nebo jestli si budou myslet, že je nikdo nesleduje.“

Bert se zadíval na lístek a pak zvedl oči.

„Jestli tam budeme stát jak tři sloupy a čekat, všimnou si nás hned.“

„To mě taky napadlo,“ přisvědčil Filip. „Já teda jako sud vypadat nebudu.“

Bethlen po něm střelil pohledem.

„Nikdo po vás nechce, abyste vypadal jako sud.“

Filip pokrčil rameny.

„U vás si člověk nikdy nemůže být jistý.“

Bert se neubránil krátkému úsměvu, ale hned zvážněl.

„Potřebujeme vidět, kdo přijde, kam se ty sudy naloží a jestli s nimi odjede víc lidí. Zadržet je můžeme, až když si budeme jistí, že berou právě ty správné.“

„A nejlépe ne přímo u vrat,“ dodal Bethlen. „Tam by mohli spustit zmatek a seběhne se půl hradu.“

Filip přikývl.

„Takže je nechat vyjet a vzít je cestou?“

„Možná,“ řekl Bert. „Jenže pak riskujeme, že nám zmizí.“

Chvíli bylo ticho. Bethlen pomalu otáčel pohárem mezi prsty a přemýšlel.

„Potřebujeme víc očí. Jeden u vrat, jeden bokem a někdo připravený zasáhnout.“

„To se hezky řekne,“ odfrkl si Filip. „Ale jsme tři.“

„Tři nejsou málo,“ namítl Bert. „Jestli si to rozdělíme rozumně.“

„Ty budeš chtít být nejblíž,“ řekl Filip a podíval se na něj.

„Ano.“

„To jsem si myslel.“

Bert si konečně přitáhl pohár a napil se. Víno bylo lehké, trochu trpké, ale teď ho nevnímal. V hlavě už skládal cestu od skladu, prostor u vrat i místa, kde by se dalo schovat. Když se nadechl, aby něco řekl, ozvaly se od dveří těžké kroky.

Všichni tři zvedli hlavu.

Do kuchyně vstoupil kapitán hradní stráže. Byl to velký, statný muž, široký v ramenou, s tmavými vlasy a plnovousem, ve kterém se tu a tam zableskl stříbrný vous. Nepůsobil jako člověk, kterého jde přehlédnout. Zastavil se u jejich stolu a přejel je pohledem. V očích měl klid, ale taky zvědavost.

„Pánové, dovolíte, abych si přisedl?“

Bert s Filipem k němu zvedli oči. Bethlen se pousmál dřív než ostatní.

„Kapitáne, vy jste přišel jako na zavolanou.“

Kapitán se posadil, aniž by spustil pohled z jejich tváří.

„To nerad slyším. Znamená to, že vypadám jako člověk, po kterém se sahá, když je potíž.“

„A není to pravda?“ řekl Bert.

Kapitánovi v koutku úst cuklo.

„Občas.“ Podíval se na džbán, na poháry a pak na lístek mezi nimi. „Podle vašich obličejů bych řekl, že jste našli něco zajímavého.“

Filip si pohár přitáhl blíž.

„To je slabé slovo.“

Bethlen položil dlaň na stůl.

„Řekněme, že bychom možná večer ocenili několik spolehlivých mužů.“

Kapitán se opřel a přivřel oči.

„Možná?“

„Ano,“ řekl Bert. „Protože ještě nevíme, jestli z toho bude jen sledování, nebo zadržení.“

To kapitána očividně zaujalo víc.

„A koho chcete zadržet?“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Bert se podíval na Bethlena. Bethlen na něj. Filip si mezi nimi přehodil pohled a raději mlčel. Kapitán si je všechny tři změřil a pak natáhl ruku k poháru, jako by měl času dost.

„Pánové,“ řekl klidně, „jestli po mně něco chcete, budete muset mluvit jasněji.“

Bethlen se mírně naklonil dopředu.

„Chceme si večer počkat u skladu s vínem na lidi, kteří si přijdou pro sudy patřící Leopoldovi von Riedlovi.“

Kapitánova tvář se nezměnila, ale oči ztvrdly.

„To už zní zajímavěji.“

Bert ukázal na lístek.

„Tohle jsme našli u ukradených dokumentů. Správce nám potvrdil, že ta čísla patří právě těm sudům. Mají se vyzvednout dnes večer.“

Kapitán pohlédl na papír a pak zpátky na Berta.

„A vy si myslíte, že v těch sudech není jen víno.“

„Nemyslíme si nic,“ řekl Bethlen. „Chceme to vědět jistě.“

Filip se konečně ozval.

„A když bude potřeba, tak je zastavit.“

Kapitán chvíli mlčel. Pak pomalu přikývl.

„Kolik lidí o tom ví?“

„Teď už čtyři,“ odpověděl Bert.

To kapitána pobavilo víc, než dal najevo.

„Dobře. Tak mi řekněte, co přesně máte v plánu.“

Bert si s Bethlenem vyměnili rychlý pohled. Bylo jasné, že teď už nemá smysl něco zamlčovat. Jestli chtěli pomoc, museli kapitána zasvětit. Bethlen si posunul pohár stranou, opřel předloktí o stůl a začal klidně, věcně, bez zbytečných okolků.

„Ve skladu jsou sudy označené čísly z tohoto lístku. Správce potvrdil, že patří Leopoldovi von Riedlovi a že si je má někdo vyzvednout dnes večer. Nevíme, jestli přijde on sám, nebo pošle své lidi. Nevíme ani, kolik jich bude. A právě proto nechceme udělat hluk příliš brzy.“

Kapitán mlčel a jen ho pozorně sledoval. Bethlen pokračoval.

„Potřebujeme, aby u skladu nebylo nic nápadného. Žádná stráž navíc, žádné pobíhání, žádné zmatky. Kdyby si někdo všiml, že se na něj čeká, otočí se a zmizí.“

Bert navázal hned po něm.

„Jeden člověk bude mít výhled přímo na vrata skladu. Druhý zůstane stranou, aby viděl, kdo ke skladům přichází a jestli není někdo schovaný opodál. Třetí bude blíž cestě, kudy by sudy odváželi. Když přijedou jen pro ně a naloží je, necháme je pohnout. Jen kousek. Potřebujeme mít jistotu, že berou právě ty sudy a že je odvážejí pryč.“

Filip seděl tišeji než obvykle, ale oči mu jen kmitaly z jednoho na druhého. Kapitán si promnul vous a podíval se na Berta.

„A proč je nevzít rovnou ve skladu?“

„Protože ve skladu můžou začít křičet, bránit se, rozbít sudy nebo se rozprchnout,“ odpověděl Bert. „U vrat se navíc seběhnou lidé. Služebnictvo, vojáci, kdokoli. Bude z toho zmatek a v tom zmatku může utéct ten nejdůležitější.“

Bethlen přikývl.

„Chceme je nechat odjet jen tak daleko, aby neměli kam uhnout a aby je šlo sevřít z obou stran. Bez velkého hluku a bez svědků navíc.“

Kapitán zvedl obočí.

„Takže léčka.“

„Přesně tak,“ řekl Bert. „Jen ne hloupá. Potřebujeme je mít pod dohledem od první chvíle, ale zasáhnout až ve správný okamžik.“

Kapitán se zadíval do vína ve svém poháru, i když se ho ještě ani nedotkl.

„Kolik mužů chcete?“

Bethlen se ujal odpovědi dřív, než Bert stačil otevřít ústa.

„Málo. Jen spolehlivé. Kdyby jich bylo moc, někdo si toho všimne.“

„Čtyři?“ nadhodil kapitán.

„Šest,“ řekl Bert. „Dva ke skladu, ale ne přímo k vratům. Dva dál u cesty. Dva jako jistota, kdyby se něco pokazilo nebo kdyby jich přijelo víc.“

Filip už další mlčení nevydržel a konečně promluvil.

„A někdo by měl hlídat i zezadu. Co když tam bude jiný východ nebo si to obejdou.“

Kapitán se na něj podíval a pomalu přikývl.

„To je rozumné.“

Filip se nepatrně narovnal, potěšený, že ho nikdo neshodil ze stolu. Bert si toho všiml, ale neřekl nic. Jen pokračoval.

„Kdyby tam přijel vůz, potřebujeme vědět, kudy pojede. Jestli budou sudy nakládat ručně, zabere jim to čas. Jestli přijedou připravení, může to být otázka několika minut. Nechceme se hnout moc brzy, ale ani pozdě.“

„A kdo je zastaví?“ zeptal se kapitán.

„Vy a vaši muži,“ řekl Bethlen klidně. „Jestli se ukáže, že je to opravdu Riedlova zásilka, musí to udělat stráž. Ne my.“

Bert na něj krátce pohlédl, ale nechal ho domluvit. Mělo to logiku. Když zasáhne hradní stráž, bude to mít váhu. Když se do toho pustí oni sami, může to vypadat jako soukromá rvačka nebo pomsta.

Kapitán to očividně chápal stejně.

„A vy tři budete dělat co?“

Bert se lehce předklonil.

„Budeme u toho. Chci vidět, kdo si pro ty sudy přijde. A chci být u toho, až je otevřeme.“

Kapitánovi v očích krátce zajiskřilo.

„Takže vy čekáte, že v nich nebude jen víno.“

„Nevíme, co v nich je,“ odpověděl Bert. „Ale jestli ten lístek našli schovaný u ukradených dokumentů a sudy patří Riedlovi, pak to nebude obyčejná zásilka.“

Bethlen doplnil zbytek.

„Je možné, že v nich bude jen víno a my ze sebe uděláme hlupáky. Ale je také možné, že v nich najdeme něco, co spojí Riedla s tím, co se tu děje. Listiny, peníze, zbraně, cokoli. A to už za opatrnost stojí.“

Kapitán chvíli mlčel. V kuchyni bylo najednou slyšet jen vzdálené praskání ohně a cinknutí nádobí někde vzadu. Dívka, která jim přinesla víno, se ani nepřiblížila. Možná vycítila, že u stolu teď není prostor pro nic lehkého.

„Dobře,“ řekl nakonec kapitán. „Uděláme to takto. Dva muže pošlu ke skladům, ale převléknu je, aby nevypadali jako stráž. Další dva budou dál u cesty. Zbytek nechám v dosahu, ale ne na očích. Jakmile se sudy pohnou, dáte znamení.“

„Jaké?“ zeptal se Filip.

Kapitán se na chvíli odmlčel.

„Žádné křičení. Žádné mávání. Kdo bude nejblíž, sundá klobouk a znovu si ho nasadí. To bude stačit.“

Bert přikývl.

„Dobře.“

„A jestli se tam ukáže přímo Riedl?“ zeptal se Bethlen.

Kapitánův výraz ztvrdl.

„Pak ho zadržíme hned.“

Na to už nikdo nic neřekl. Ta možnost mezi nimi ležela těžce a ostře. Filip polkl a sáhl po poháru. Bert zůstal sedět bez hnutí, ale v hlavě už byl o několik hodin dál. Tma. Vůz. Kroky. Muži u sudů. A konečně něco, co přestane být jen domněnkou.

Kapitán se zvedl.

„Za hodinu si připravím lidi. Vy tři se do té doby držte stranou a nedělejte nic, co by někoho varovalo.“

„To jste řekl hezky,“ zamumlal Filip.

Kapitán se na něj podíval.

„Mladý muži, to nebyla prosba.“

Filip sklopil oči k poháru.

„To jsem si taky myslel.“

Bethlen vstal hned po kapitánovi.

„Děkujeme. Přišel jste opravdu v pravou chvíli.“

Kapitán se pousmál jen koutkem.

„V to doufám.“

Pak se otočil a odešel. Jakmile za ním utichly kroky, Bert se opřel lokty o stůl a na chvíli sklonil hlavu. Filip na něj chvíli mlčky koukal, pak si odkašlal.

„Takže večer buď někoho chytneme, nebo ze sebe uděláme idioty.“

Bert zvedl oči.

„Ano.“

„Skvělé.“

Bethlen se znovu posadil.

„Do večera ještě zbývá dost času na to, abyste přestal mluvit.“

Filip si povzdechl.

„A já už si myslel, že nás tahle porada sblížila.“

Filip se zatvářil ublíženě, ale tentokrát už nic neřekl. Bethlen si znovu vzal pohár, napil se a pak ho odložil zpátky na stůl.

„Teď hlavně nikam nelítejte. Kapitán má pravdu. Stačí jedno špatné slovo, jeden špatný pohled a ten, kdo si má pro sudy přijít, ucítí past.“

Bert přikývl, ale v očích měl neklid. Sedět a čekat pro něj bylo najednou těžší než běžet přes půl hradu. Všechno už bylo připravené, stopa konečně dávala smysl a on měl jen sedět v kuchyni a tvářit se, že se nic neděje. Sáhl po poháru a napil se. Víno mu sklouzlo do krku lehce, ale neuklidnilo ho.

„Za hodinu se sejdeme kde?“ zeptal se.

„Ne přímo u skladu,“ řekl Bethlen. „To by bylo příliš nápadné. Někde poblíž, ale tak, aby nás nikdo nespojil s jedním místem.“

Filip si lokl taky a zamračil se, jako by ho víno překvapilo.

„Tak třeba u stáje? Tam se pořád někdo motá.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Bert. „U stáje je moc lidí. A navíc tam bude slyšet každý krok. Potřebujeme místo, odkud se ke skladu dostaneme rychle, ale kde nebudeme na očích.“

Bethlen chvíli přemýšlel.

„Boční průchod za starou zbrojnicí. Je tam šero, nikdo tam večer zbytečně nechodí a ke skladu je to kousek.“

Bert se na něj podíval a přikývl.

„To půjde.“

Filip si opřel loket o stůl.

„A co do té doby?“

„Nic,“ řekl Bert.

Filip se ušklíbl.

„Taková představa je hrozná.“

„Ano,“ přisvědčil Bethlen. „A proto to pro vás bude těžké.“

Filip si odfrkl a chtěl něco říct, ale zarazil se. Bert už ho nevnímal. Oči měl upřené někam za stůl, jako by v hlavě znovu viděl sklad, vrata, řadu sudů a prostor kolem nich. Pak pomalu vstal.

„Půjdu se podívat zvenku. Jen zvenku. Nic víc.“

Bethlen zvedl obočí.

„To už je přesně to, o čem mluvil kapitán.“

„Nebudu nic dělat,“ řekl Bert. „Jen chci vědět, kudy by mohli jet, jestli tam není slepé místo a kde se dá schovat.“

To už smysl dávalo. Bethlen chvíli mlčel, pak se zvedl taky.

„Tak nejdete sám.“

„Já taky,“ vyskočil Filip hned.

Bethlen se na něj podíval.

„Vy půjdete také. A tentokrát budete mlčet.“

Filip se zakřenil.

„To po mně chcete moc.“

Vyšli z kuchyně spolu, pomaleji než předtím. Bert už nikam neletěl. Držel se při zdi, v hlavě chladnější než před chvílí. Prošli chodbou, sešli po schodech a vyšli na nádvoří. Pozdní odpoledne už měklo do podvečerního světla, stíny se protahovaly a ve vzduchu byl chlad, který se s blížícím se večerem jen prohluboval.

Sklad s vínem zvenku nepůsobil nijak zvláštně. Obyčejná budova, těžká vrata, vedle nich nízká kamenná zídka a kus cesty, po níž se dalo jet s vozem. Bert se zastavil opodál a chvíli všechno jen pozoroval. Filip stál vedle něj a tentokrát kupodivu mlčel. Bethlen si pomalu prohlížel okolí.

„Tady,“ řekl po chvíli tiše Bert a ukázal k místu, kde se cesta stáčela. „Tady by je šlo sevřít. Když vyjedou od skladu, budou chvíli zpomalení. Jestli budou mít vůz naložený sudy, neotočí se rychle.“

Bethlen přikývl.

„A dva muži mohou být támhle za zdí. Uvidí na vrata, ale nebudou vidět hned oni.“

Filip ukázal opačným směrem.

„A tam je ta úzká ulička. Kdyby někdo seskočil z vozu a chtěl utéct pěšky, poběží nejspíš tudy.“

Bert se na něj podíval překvapeněji, než chtěl.

„To je dobré.“

Filip se trochu narovnal.

„Já občas taky přemýšlím.“

Bethlen se na něj nepodíval, ale v koutku úst mu nepatrně cuklo.

„To je povzbudivá zpráva.“

Obešli to místo ještě jednou, pomalu, bez spěchu, jako lidé, co jen zkracují cestu. Bert si počítal kroky, odhadoval vzdálenost od vrat k zatáčce, ke zdi, k uličce. Pak se zastavil a ještě jednou se podíval na sklad. V té chvíli by člověk neřekl, že se tam večer může rozhodnout něco důležitého. Jen sudy, dřevo, kámen a ticho.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Teď už jen čekat.“

To slovo viselo ve vzduchu nepříjemně dlouho.

Vrátili se zpátky dovnitř a čas se od té chvíle vlekl. Slunce klesalo pomalu, až to bylo skoro nesnesitelné. V domě se začala měnit nálada. Služebnictvo se pohybovalo tišeji, světla postupně přibývala, hlasy slábly. Bert měl pocit, že každá minuta trvá dvojnásobek. Jednou se šel projít chodbou, pak zase seděl, pak vstal, pak si znovu sedl. Filip to nesnášel po svém. Chvíli mluvil, chvíli jedl, chvíli se snažil tvářit vážně a pak zase začal podupávat nohou. Jen Bethlen vypadal klidně. Seděl rovně, ruce položené před sebou, ale oči měl celou dobu bdělé.

Když se konečně začalo stmívat doopravdy, přišel kapitán znovu. Už neměl čas na dlouhé řeči.

„Muži jsou na místech. Dva u zdi, dva u cesty, dva dál vzadu. Nikdo si jich nevšiml.“

Bert okamžitě vstal.

„A my?“

„Vy půjdete se mnou. Ale budete dělat přesně to, co vám řeknu.“ Kapitán se podíval nejdřív na Berta, pak na Filipa. „To platí hlavně pro vás dva.“

Filip přikývl až podezřele ochotně.

Vyšli do chladného večera. Obloha už byla tmavá, ale ještě ne úplně černá. Kameny pod nohama chladily, vzduch byl vlhký a někde v dálce zaržál kůň. Kapitán je vedl bočním průchodem za starou zbrojnicí, přesně jak si předtím domluvili. Tam už bylo šero hustší. Člověk musel dávat pozor, kam šlape.

Zastavili se u kamenné zdi, odkud bylo vidět na část cesty i na vrata skladu. Kapitán jen rukou ukázal, kdo kam. Bert zůstal nejblíž výhledu, Bethlen kousek za ním, Filip trochu stranou u uličky, přesně jak odhadli odpoledne.

Pak už nikdo nemluvil.

Čekání v noci bylo jiné než čekání ve dne. Delší. Tvrdší. Každý zvuk se zdál hlasitější, každý stín podezřelejší. Bert měl oči přilepené ke vratům skladu a v dlani cítil studený okraj rukavice, kterou svíral tak silně, až ho bolela ruka. Vedle sebe slyšel jen tlumený dech ostatních.

Minuty se táhly.

Pak se konečně něco pohnulo.

Od vzdálenější části nádvoří se ozvalo skřípění kol. Tiché, ale jasné. Bert zvedl hlavu o něco výš. Ve tmě se pomalu vynořil vůz. Nebyl velký, ale dostatečně pevný na několik těžkých sudů. Vedl ho muž v plášti, další dva šli vedle něj pěšky.

Bert ani nedýchal.

Vůz zamířil přímo ke skladu a ve tmě se pomalu zvětšoval.

Vůz zamířil přímo ke skladu. Kola drnčela po kameni tlumeně, ale v tichu večera to znělo až nepříjemně hlasitě. Bert se ani nehnul. Jen sledoval, jak se povoz pomalu blíží k vratům. Muž na kozlíku seskočil dolů jako první. Byl vysoký, přes ramena měl tmavý plášť a klobouk stažený hluboko do čela. Druzí dva se rozhlédli kolem sebe, ale ne tak, aby to bilo do očí. Spíš zvyk než strach. To se Bertovi nelíbilo.

Vrata skladu se po chvíli otevřela. Uvnitř se mihlo světlo lucerny a správce vyšel ven. Chvíli s nimi mluvil, pak ukázal dovnitř. Všechno působilo skoro obyčejně, jako běžné vyzvednutí sudů. Právě to bylo nejhorší.

Jeden z mužů vešel do skladu, druhý zůstal u vozu a třetí se opřel o kolo, ale oči měl pořád v pohybu. Bert koutkem oka zahlédl kapitána. Stál kousek stranou ve stínu a nehnul ani hlavou. Jen čekal.

„Jsou tři,“ zašeptal Filip tak tiše, že to znělo skoro jako dech.

Bethlen mu už neodpověděl. Všichni viděli totéž.

Ze skladu se ozvalo dunění dřeva o kámen. Pak další. A ještě jedno. Muži začali valit sudy ven. Byly těžké, po fošnách šly pomalu a s tupým rachotem. Bert si počítal. Jeden. Dva. Tři. Přesně podle lístku.

Správce stál stranou a přidržoval lucernu. Muž na kozlíku zatím odvazoval lana na voze a ten u kola přešlapoval s rukou pod pláštěm. Bertovi to neuniklo. Zbraň. Možná nůž, možná pistole. Napětí mu vystoupalo až do čelisti.

První sud naložili, pak druhý. U třetího se muž uvnitř skladu zdržel déle. Bert přivřel oči. Ve tmě nebylo vidět dobře, ale zdálo se mu, že ten člověk nekontroluje jen číslo na sudu. Jako by si ověřoval značku, dotýkal se obruče, snad hledal něco konkrétního. Pak ho konečně vyvalil ven a společně ho dostali na vůz.

Muž na kozlíku se rozhlédl, vytáhl zpod pláště měšec a podal ho dalšímu muži, který se do té chvíle držel víc vzadu u zdi, skoro mimo světlo. Bert si ho všiml až teď. Nebyl to správce. Ten starý muž stál pořád stranou s lucernou v ruce a vypadal jen unaveně a netrpělivě, jako člověk, který chce mít práci odbytou a jít spát. Ten čtvrtý si měšec rychle schoval pod kabátec a ustoupil zpět do stínu.

Filip se vedle Berta napjal.

„Takže nejsou tři.“

„Ne,“ odpověděl tiše Bethlen. „Jsou čtyři.“

Muž na kozlíku znovu vyskočil nahoru, druhý popadl koně za uzdu a třetí se naposledy ohlédl ke skladu. Bert sledoval jeho obličej, ale pod kloboukem a ve stínu rozeznal jen vous a ostře řezanou bradu. Riedl to nebyl. Aspoň ne podle toho, co si pamatoval.

Vůz se konečně pohnul. Pomalu, s těžkým zapraskáním dřeva, pak se rozjel k cestě.

Kapitán sundal klobouk a hned si ho znovu nasadil.

To bylo znamení.

Všechno se stalo najednou. Ze stínu u zdi vyšli dva muži, další se odlepili od cesty a uzavřeli prostor před vozem. Kůň se splašeně vzepjal, muž na uzdě zaklel a pustil ji. Ten s rukou pod pláštěm sáhl po zbrani, ale nestačil ji vytáhnout celou. Jeden ze strážných do něj vrazil ramenem a srazil ho bokem k zemi. Muž na kozlíku se pokusil otočit vůz zpátky, ale cesta byla úzká a koně zpanikařili. Ten čtvrtý, co schoval měšec, se trhl zpátky ke zdi, jako by chtěl zmizet ve tmě, ale i na něj už byli připravení dva vojáci.

„Hradní stráž!“ zahřměl kapitán. „Nikdo ani krok!“

Na okamžik to vypadalo, že to zabralo. Pak se muž, který dosud šel vedle vozu mlčky, prudce otočil a rozběhl se k uličce.

„Filip!“ vyhrkl Bert.

Filip už byl v pohybu. Vyrazil tak rychle, až mu podjely boty na kameni, ale udržel se a zmizel za uprchlíkem v temnotě. Bert neváhal ani vteřinu a běžel za nimi. Za zády ještě zaslechl hluk, křik a kapitánův rozkaz, ale to už nevnímal. Před sebou měl jen úzký průchod a dva stíny, které se v něm míhaly.

Ulička byla tmavá a těsná. Filip byl rychlý, ale ten muž rychlejší. Bert slyšel jejich kroky, těžký dech, šustění pláště o zeď. Pak se ozvalo zadunění a zaklení. Filip do něj zřejmě narazil, protože oba na okamžik zavrávorali. Bert přidal a v další chvíli je dohnal.

Uprchlík se otočil prudce, v ruce se mu zableskla čepel. Filip instinktivně uskočil, ale ne dost. Nůž mu rozřízl rukáv a škrábl kůži na předloktí. Bert do toho muže vrazil z boku plnou vahou. Všichni tři skončili na zemi ve změti rukou, plášťů a kamení.

Muž byl silný a rval se jako zvíře. Loktem trefil Berta do tváře, až mu před očima zajiskřilo. Filip mu chytil zápěstí s nožem oběma rukama, ale muž sebou škubl tak prudce, že ho málem shodil. Bert se zapřel kolenem o zem, chytil ho pod krkem a zatlačil ho ke zdi. Muž zachrčel, nůž mu vypadl z ruky a s kovovým cinknutím odskočil po dlažbě.

„Drž ho!“ vyrazil ze sebe Bert.

„Vždyť ho držím!“

Filip se do něj zapřel celým tělem. Muž se ještě jednou vzepjal, ale v té chvíli už do uličky vběhli dva strážní. Jeden mu zkroutil ruce za záda, druhý ho přitlačil kolenem k zemi. Bylo po všem tak rychle, až tomu Bert na okamžik sám nevěřil.

Zůstal v předklonu, lapal po dechu a stíral si hřbetem ruky krev z rozbitého rtu. Filip seděl na zemi opřený o zeď a syčel skrz zuby.

„Jsi celej?“ vyhrkl Bert.

Filip se podíval na svůj rukáv. Tmavl na něm úzký pruh krve, ale nic horšího.

„Ano. Jen mě škrábl.“

„Jen.“

„No tak dobře, bolí to.“

Bert se nadechl k další odpovědi, ale v tu chvíli strážný zvedl zajatci hlavu. Muž se bránil, kroutil se a mlčel. Klobouk mu spadl a z vlasů se vysypal prach. Bert se na něj zadíval pozorněji. Tu tvář neznal. Nebyl to Riedl, nebyl to ani nikdo, koho by si pamatoval z dvora.

Do uličky dorazil kapitán s Bethlenem. Bethlenův pohled sjel nejdřív k Filipově ruce, pak k Bertovu rtu a nakonec k muži na zemi.

„Máte ho.“

„To máme,“ oddechl Bert.

Kapitán si zajatce prohlédl bez jediné známky radosti.

„Druhý je také zadržený. Ten u vozu tasil pistoli. Třetí to vzdal hned. A čtvrtého jsme sebrali u zdi i s měšcem.“

Bethlen se podíval ke konci uličky, pak zpátky na zajatce.

„A sudy?“

„Jsou naše,“ řekl kapitán. „Teď ještě zjistit, co v nich je.“

To stačilo. Bert se hned narovnal, i když ho při tom zabolela čelist.

„Otevřeme je hned.“

Kapitán se na něj podíval, ale tentokrát neodporoval.

Vrátili se ke skladu. Na nádvoří už stáli strážní kolem vozu i zadržených mužů. Jeden klečel s rukama svázanýma za zády, druhý měl rozbitý nos a krev až na bradě, třetí stál mezi dvěma vojáky a marně se jim snažil vytrhnout. Ten čtvrtý, kterému byl podaný měšec, měl hlavu sklopenou a kabátec rozhalený, jako by ho vytáhli z úkrytu ve spěchu. Správce stál opodál bledý jako stěna a držel lucernu tak pevně, až se mu třásla ruka. Byl vyděšený, ale bylo z něj jasné jedno. O ničem nevěděl.

Bert došel k vozu jako první. Ty tři sudy teď vypadaly úplně jinak než před chvílí. Už to nebyly obyčejné sudy s vínem. Byly to tři uzavřené odpovědi.

„Páčidlo,“ řekl kapitán.

Jeden ze strážných mu ho hned podal. Kapitán ho ale místo sobě nabídl Bertovi. Ten na něj krátce pohlédl, vzal ho a přistoupil k prvnímu sudu. Chvíli hledal okraj víka, pak železem zabral. Dřevo zapraskalo. Obruč zasténala, víko povolilo.

Ze sudu se nevyvalilo víno. Ani jeho vůně.

Bert se zarazil a vrazil ruku dovnitř. Pod vrstvou slámy nahmatal plátno. Vytáhl ho ven. Balík. Těžký, pečlivě omotaný. Hodil ho na vůz, roztrhl látku a pod ní se objevily svazky listin.

Vedle něj Filip jen nevěřícně vydechl.

„Do háje.“

Bethlen sáhl do otevřeného sudu hned po něm. Vytáhl druhý balík, pak třetí. Papíry, pečetě, zapečetěné složky, několik měšců a dole ještě úzkou dřevěnou schránku.

Kapitánovi ztvrdly rysy.

„Takže dokumenty.“

„A nejen to,“ řekl Bethlen a pozvedl jeden z měšců. Podle zvuku v něm nebyly mince. Spíš něco menšího, tvrdého.

Bert mezitím rozrazil i druhý sud. Tam už byly listiny promíchané s kovem. Když shrnul slámu stranou, ukázaly se pod ní krátké pistole zabalené v plátně a vedle nich sáčky s prachem.

Na nádvoří se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet i neklidné funění koní.

Bethlen se pomalu narovnal.

„Tak už víme, proč to nechtěli vozit otevřeně.“

Bert se díval ze zbraní na listiny a zpátky. V hrudi cítil směs úlevy a vzteku. Konečně něco měli. Konečně důkaz, který nešlo rozmluvit.

Pak jeho pohled padl na správce. Starý muž stál pořád na stejném místě, bledý a otřesený, ale spíš jako někdo, komu právě pod rukama praskl svět, který považoval za obyčejný a srozumitelný. Ne jako viník. Jen jako poctivý člověk, který nevědomky stál příliš blízko.

Kapitán se otočil ke svým mužům.

„Všechny čtyři odveďte. Odděleně.“

Bert se ještě jednou podíval do otevřeného sudu a mezi listinami zahlédl kousek vosku se známou pečetí. R.

Tentokrát už nebylo pochyb.

Víno a zrada

Bert zůstal ve stáji stát ještě několik vteřin poté, co Myklóš Bethlen zmizel za rohem. V ruce pořád svíral brašny od koně, ale myšlenkami byl jinde. Na manžetě toho muže chyběl knoflík. Na první pohled zanedbatelná věc, jen prázdné místo po niti na drahé látce. Jenže Bethlen nepůsobil jako někdo, komu by podobná nedbalost unikla. Právě naopak. Každý pohyb měl odměřený, každé slovo položené přesně tam, kde ho chtěl mít, a v tom bylo něco, co Bertovi nesedělo. Odkud ten knoflík pochází, nemohl vědět. Nemohl ani tvrdit, že něco znamená. Přesto se mu ta drobnost usadila v hlavě nepříjemně pevně. Eusebius by se na ni díval stejně. Možná by mlčel, jen by si ji uložil stranou mezi ostatní maličkosti, které lidé přehlížejí, dokud se z nich nestane důkaz. Bert se nadechl, přehodil si brašny přes rameno a vydal se zpátky do paláce. Nejprve musí najít Eusebia. A hlavně mu musí říct, že se v Hofburgu objevil další člověk, který se tváří až příliš klidně. Vzpomněl si přitom na kovový knoflík nalezený cestou a na všechny drobné nesrovnalosti, které se kolem jejich pátrání vršily. Jedna chybějící součást oděvu sama o sobě nic nedokazovala, jenže v paláci plném pečlivě oblečených mužů mohla znamenat spěch, zápas nebo návštěvu místa, kde neměl být nikdo spatřen.

Eusebius mezitím spěchal chodbou severního křídla. Míjel služky s košíky prádla, sluhy se džbány vína i komorné obtížené brokátovými šaty, které sotva viděly přes navršené látky před sebe. Dvůr už o něm věděl. Poznával to podle rychlých pohledů a náhlého ticha, které se objevilo vždycky o vteřinu dřív, než prošel kolem. Arcivévoda si přivezl z Prahy člověka s pověřením a takové věci se ve Vídni dlouho šeptem nešířily. Přesto si okolí všímal jen napůl. V hlavě měl jméno opsané z knihy a nepříjemný pocit, že ho už někde slyšel. V kanceláři to nebylo. Ani dnes. Někdy dřív. V jiném životě, v jiném světě, mezi stránkami, které tehdy četl jen proto, aby splnil povinnost.

Zahnul kolem sloupu a zrychlil. Čím déle nechá tu nesrovnalost ležet, tím víc času dá člověku, který měl náskok. Potřeboval Filipa. Druhý výskyt, třetí, jakýkoliv vzorec, který by potvrdil, že nejde jen o chybu písaře nebo špatně přepsané datum.

Filipa našel přesně tam, kde ho nechal. Seděl u stolu s otevřenou knihou před sebou, loket opřený o desku a hlavu podepřenou dlaní. Oči mu těžkly, víčka se mu zavírala a pokaždé, když se probral, zatvářil se provinile, jako by ho při tom někdo přistihl. Eusebius se na okamžik zastavil. Ten obraz mu nečekaně vytáhl z paměti knihovnu, prach v proužcích světla a nekonečné hodiny nad texty, které ho tehdy zajímaly mnohem méně než výsledek zkoušky. Esej. Obchodní cesty. Víno z Uher. Šlechtické rody, které nevydělávaly jen na půdě, ale i na tom, co se dalo převážet v sudech.

Právě v té chvíli mu to konečně zapadlo.

To jméno neznal z Hofburgu.

Znal ho ze školy.

Esej tehdy psal o obchodu v době rudolfínské. Téma ho zpočátku spíš nudilo, jenže narazil v něm na síť cest, která byla zajímavější než suché seznamy zboží. Víno z Uher, vozy do Vídně, překládky, sklady, další cesta do Prahy. Sudy, které se daly vést jako obyčejná zásilka, aniž by se jich někdo zbytečně vyptával. A mezi tím vším jedno jméno, které se mu tehdy usadilo v paměti právě proto, že se objevovalo příliš často na příliš různých místech.

No jasně.

Uherské víno mělo pověst nejlepšího široko daleko a šlechta s ním obchodovala ochotně. Právě proto bylo tak výhodné. Pravidelně přijíždějícím sudům se nikdo nedivil, pohyb zboží nikdo nepočítal zbytečně důkladně a hlavně se s nimi dalo hýbat z místa na místo, aniž by to působilo podezřele.

Všechny útržky se mu najednou spojily.

Václav Krištof Várady de Tokaj.

„Tak co, Filipe, našel jsi ho ještě někde?“

Filip sebou lehce trhl, jako by se právě probudil z letargie, a narovnal se nad knihou.

„Ano. Našel jsem ho tady.“

Vzal těžký svazek a s námahou ho otočil na označenou stranu.

„Pak tady… a tady. Je ho v záznamech překvapivě mnoho. Pokaždé zásilka vína nebo prázdné sudy po víně. Zboží putuje mezi Vídní a Prešpurkem.“

Zalistoval dál a sáhl po další, ještě větší knize.

„Dokonce ještě tady. Hofburg od něj kupuje víno a pak ho rozprodává dál.“

Eusebius stál u stolu, oči přivřené, myšlenky už běžely napřed.

„Musíme to víno sledovat.“

Filip na něj zvedl pohled.

„Podíval ses také na časové rozestupy? Kdy přijíždí a jak pravidelně?“

Filip zamrkal.

„To ne. Jen jsem koukal po jménu.“

Eusebiovi to nevadilo. Už si skládal vlastní obraz.

„Nevadí. Musíme zjistit, kdy zase přijíždí další dodávka. A hlavně jestli je teď tady, nebo v Prešpurku.“

Mladík pomalu přikývl.

Najednou už nevypadal ospale.

Vzápětí zvedl hlavu od knihy a zamračil se.

„Eusebie… ty si myslíš, že ty zprávy vynášejí v sudech? Ale jak?“

Naklonil se blíž a hlas stáhl sotva na slyšitelnou úroveň.

„To jako že by je dali do vína? Nebo do dna sudu? Jak by to vůbec fungovalo?“

Eusebius se rozhlédl kolem sebe, krátce, nenápadně, a pak mu jen lehce naznačil pohledem ke stěnám.

„Tady ne,“ řekl tiše. „Stěny mají oči a uši.“

Filip okamžitě zmlkl.

„Pak ti to všechno řeknu,“ pokračoval Eusebius klidněji. „Teď to hlavně musíme říct Bertovi.“

Tentokrát přikývl už bez další otázky.

„Dobře.“

Přitáhl si pergamen blíž.

„Teď se podíváme, jak jezdí. Zkusíme najít nějaký vzorec. Pravidelnost. Intervaly.“

Oba si sedli ke knihám a začali si brkem zapisovat data, kdy se sudy objevily, odkud přijely a kdy se vracely zpět.

Škrábání brků se mísilo s tichým šustěním stránek.

Mezi daty se začínal rýsovat rytmus.

Když měli všechno sepsané, odsunuli knihy stranou a začali počítat. Filip prstem přejížděl po řádcích, Eusebius si tiše odříkával dny mezi jednotlivými příjezdy. Většinou to vycházelo téměř přesně – víno doráželo jednou za měsíc, plus minus ve stejnou dobu. A ta doba měla být právě teď.

Chvíli na sebe mlčky hleděli.

„Eusebie… to vychází na tyhle dny,“ řekl Filip tiše.

Eusebius přikývl. „Musíme zjistit, jestli už je tady.“

„Rozhodně,“ odvětil Filip a zaklapl knihu.

Eusebius už si bral klobouk. „Jdeme.“

Oba se zvedli od stolu, zasunuli svazky zpět na místo a bez dalšího slova vyšli z kanceláře. Dveře za nimi tiše zapadly. Hluk chodby je pohltil skoro okamžitě: kroky sluhů, vzdálené hlasy, šustění látek a cinknutí kovu někde u nádvoří. Ještě před chvílí šlo jen o jméno na pergamenu; teď se stopa přelila do něčeho hmatatelnějšího, těžšího a mnohem nebezpečnějšího.

Sudy už nebyly jen zboží. Byla to cesta — a někdo po ní chodil dost dlouho na to, aby si myslel, že ji nikdo neuvidí.

Za zavřenými dveřmi zůstal Konrád Hohenberg chvíli sedět u svého stolu a předstíral, že pokračuje v práci. Brk se dotýkal pergamenu, ale žádné slovo nepřibylo. Naslouchal, dokud jejich kroky nezmizely v chodbě.

Teprve potom odložil pero.

Vstal a pomalu přešel ke stolu, u kterého seděli. Nebyl to spěch, spíš opatrnost. Otevřel jednu z knih, zalistoval několika stránkami, pak druhou. Nic nebylo založené, nic označené. Žádný lístek, žádná poznámka.

Zavřel svazek a chvíli stál bez hnutí.

Nevěděl, co hledali, a právě to ho zneklidňovalo víc než cokoli jiného. Neptali se, nevysvětlovali, co je zajímá. Jen listovali, počítali a zapisovali data.

Data čeho?

Přejel prsty po hřbetu knihy a tiše si oddechl. Nevěděl, jestli už něco našli, nebo jen táhnou naslepo. Ale jisté bylo jedno — nepřišli sem bez důvodu.

Otočil se ke dveřím a zadíval se směrem, kterým odešli.

Musí zjistit, kam míří.

A hlavně proč. Jenže než mohl Hohenberg udělat první krok, chodba za dveřmi už žila dál vlastním tempem. Ti dva byli pryč — a spolu s nimi i otázky, které po sobě nechali.

Eusebius s Filipem už mezitím kráčeli směrem k nádvoří. Chodba se před nimi rozšiřovala a hluk paláce sílil, když se z protější strany ozval smích. Bert šel lehkým krokem vedle vysokého muže v tmavém kabátci, který působil klidně a sebejistě, jako někdo, kdo je zvyklý pohybovat se mezi šlechtou i vojáky bez rozpaků.

„…říkám vám, pane Bethlene,“ právě říkal Bert, „když už se člověk narodí se stejnou tváří jako jeho příbuzný, měl by za to dostávat aspoň podíl z majetku.“

Bethlen se zasmál. „Nebo z manželek.“

„To bych si netroufl tvrdit,“ odvětil Bert vážně, ale v očích mu jiskřilo.

Jakmile si všimli Eusebia a Filipa, lehkost rozhovoru se vytratila. Smích dozněl, kroky zpomalily a mezi čtveřicí se na okamžik usadilo něco opatrnějšího.

Bert se zastavil a lehce pokynul rukou. „Pane Myklóši Bethlene,“ řekl a pak dodal: „Dovolte, abych vám představil své dva společníky. Václava Eusebia… a Filipa.“

Eusebius nepatrně přikývl. Filip udělal totéž, o něco strnuleji.

Myklóš si je oba pomalu přeměřil. „Slyšel jsem o vás,“ pronesl směrem k Eusebiovi. „Prý jste přijel vyšetřovat.“

Tón byl zdvořilý, ale pod ním cosi zkoumavého.

„To se povídá,“ odpověděl Eusebius klidně.

Bethlenovy oči zůstaly na něm o zlomek vteřiny déle. „Také se povídá, že jste přímý.“

„I to se povídá.“

Chvíli mezi nimi viselo ticho. Filip cítil, jak se vzduch lehce napnul.

Bethlen nakonec ustoupil o krok stranou. „Přeji vám tedy úspěšné pátrání.“

„Děkuji,“ odvětil Eusebius.

Když se míjeli, Eusebius měl nepříjemný pocit, že ten muž si všechno ukládá do paměti. A právě proto mu nevěřil.

Eusebius se obrátil k Bertovi a jen tiše pronesl: „Mohl bys jít s námi? Myslím, že máš práci.“

Bert se vzpamatoval. „Nooo… ano. Pane Bethlene, moc se vám omlouvám, ale musím jít s nimi. To víte, práce nepočká.“

Bethlen se usmál. „Jistě. Doufám, že se znovu potkáme. Třeba při dobrém tokajském.“

Eusebiovi přejel mráz po zádech.

Bert se lehce pousmál. „Rád. Dobré tokajské bych si ujít nenechal.“

Zdvořile se rozloučili. Bethlen odpověděl stejným gestem, otočil se a klidným krokem odcházel chodbou pryč.

Eusebius ho sledoval, dokud nezmizel za rohem, pak se podíval na Berta.

„Jako co to bylo?“

Bert jen pokrčil rameny. „No co. Spletl si mě s dědečkem.“

Eusebius protočil oči ke stropu a znovu je stočil k němu. „Prosím tě, pojď s námi. Máme stopu. A to se ti bude líbit. Jedná se o víno.“

Bertovi se rozzářily oči.

„Víno, říkáš?“

Úsměv se mu rozšířil.

„Tak to ho rozhodně nenecháme čekat.“

Všichni tři vykročili chodbou dál. Smích z předchozího rozhovoru se rychle ztratil za nimi a s každým krokem se vracelo tiché napětí, které se kolem vína začalo stahovat jako smyčka.

Sklad s vínem ležel stranou od hlavního ruchu paláce. Jakmile k němu došli, vzduch zhoustl vůní dřeva, vína a chladného kamene. Podél stěn stály sudy vyskládané v pravidelných řadách, některé označené čerstvou křídou, jiné tmavší, s odřenými obručemi, které už něco pamatovaly.

V rohu místnosti, za stolem přiraženým ke zdi, seděl správce skladu. Starší muž. Šediny mu splývaly k límci kabátce, hřbet ruky byl vrásčitý a pevný zároveň. Do lejster zapisoval něco pomalu a soustředěně, jako někdo, kdo počítá nejen sudy, ale i roky.

Když se dveře otevřely a tři muži vstoupili dovnitř, zvedl hlavu.

Eusebius to zaregistroval a instinktivně zpomalil.

Měl úctu ke stáří. Vždycky měl.

Sundal klobouk.

„Dobrý den,“ pronesl klidně.

Správce si ho chvíli měřil, pak jen lehce přikývl. „Dobrý den.“

Teprve potom položil brk stranou.

„Copak hledáte?“

Nebyla v tom podrážděnost. Spíš zvědavost někoho, kdo ví, že do skladu se nechodí jen tak.

Eusebius udělal krok vpřed, klobouk držel v ruce.

„Rádi bychom se podívali na poslední zásilky vína.“

Správce přejel pohledem po Bertovi, pak po Filipovi.

„A z jakého důvodu?“

Vzduch mezi sudy ztěžkl o nepatrný stupeň.

Eusebius držel klobouk stále v ruce a odpověděl klidně.

„Hledáme jistou zásilku z Uher.“

Starý správce si ho změřil pohledem, který byl ostřejší, než by se k jeho věku slušelo.

„A na jaké jméno, mladý muži?“

Eusebius ani nemrkl.

„Václav Krištof Várady de Tokaj.“

Správce odložil brk, spojil ruce na stole a zadíval se na Eusebia klidným, unaveným pohledem.

„Ale to víno ještě nedorazilo,“ řekl tiše. „Čekáme ho každým dnem.“

Eusebius lehce přikývl. „A mohl bych vidět starší záznamy?“

Muž se podíval na něj, pak na Filipa a nakonec na Berta. Chvíli bylo ticho.

„Máme pověření od arcivévody,“ dodal Eusebius klidně. „Mohu vám ho ukázat.“

Starý správce zvedl dlaň na znamení, že to není třeba.

„Slyšel jsem o vás, pánové,“ pronesl pomalu. „Že tady vyšetřujete. Ty záznamy vám dám. Jen je nemám tady.“

Opřel se o stůl a pomalu vstal. Pohyb byl opatrný, tělo už nesloužilo tak jistě jako kdysi. Na okamžik se zakymácel.

Eusebius k němu okamžitě přispěchal a zachytil ho za paži.

Stařec se na něj podíval a lehce se pousmál.

„Děkuji. To víte, už nejsem mladík, co jsem býval.“

Narovnal se a ukázal směrem ke dveřím vedoucím hlouběji do skladu.

„Musíme dolů. V zadní části mám archiv.“

Potom je pomalým, ale pevným krokem vedl mezi řadami sudů dál.

Eusebius správce podpíral a vedl ho mezi sudy k zadní části skladu. Vzduch tu byl chladnější a těžší, světlo slabší. Starý muž sáhl po svazku klíčů, chvíli s nimi zápasil, pak otevřel nízké dveře do malého archivu vyhloubeného v kamenné zdi.

Uvnitř byly police plné svázaných lejster a zaprášených knih.

„Tady máte ty záznamy,“ řekl tiše.

Eusebius mu pomohl dosednout na malou stoličku u zdi.

Kostnatým prstem ukázal ke střední polici. „Ano… v té prostřední. Úplně napravo. To jsou ony. Veškeré víno z Uher.“

Na chvíli se odmlčel, aby popadl dech.

„Jen si je půjčte, pánové. Ale nezapomeňte je vrátit.“

Eusebius se usmál. „Děkujeme, pane. Moc jste nám pomohl.“

Vytáhl svazek a podal jej Filipovi, další Bertovi. Pergameny byly těžké, pevně svázané provázkem.

Pak mu znovu pomohl vstát a opatrně ho doprovodil zpět ke stolu. Posadil ho a upravil mu židli.

„Měl byste víc odpočívat,“ řekl tiše.

V očích starého muže probleskla jiskra pobaveného vzdoru. Jen se usmál a pokýval hlavou.

Posadil se zpět za svůj stůl, položil ruce na desku a s lehkým povzdechem dodal:

„Kéž bych to uměl, mladý muži,“ odpověděl správce tiše. „Hlavně najděte ty, co zrazují korunu.“

Eusebius se na něj podíval pozorněji. „Vy o tom víte?“

Starý muž pomalu pokýval hlavou. „To ví každý, že se odsud vynáší. Jen se o tom nemluví nahlas. My jsme obyčejní lidé, nás ti vysocí přehlížejí. Ale právě proto víme, co kde je.“

Na chvíli se odmlčel a zadíval se ke dveřím, aby se ujistil, že jsou sami.

„Poradím vám,“ pokračoval tiše. „Dělám to ne kvůli tomu, že jste vyšetřovatelé, ale proto, že máte respekt i před obyčejným strážcem.“

Eusebius sklonil hlavu na znamení úcty.

Kostnatým palcem si ho přivolal blíž, aby jeho slova slyšel jen on.

„Najděte služku. Jmenuje se Anna. Má na starosti úklid v kancelářích. A ten Hohenberg…“ mávl rukou. „Je stejný jako zbytek dvora. Nevidí, co je přímo pod nosem.“

Naklonil se ještě blíž.

„Anna je moje vnučka. A slyší víc než kdo jiný.“

Nakonec na Eusebia mrkl.

Znovu se narovnal, jako by právě neřekl nic víc než obyčejnou radu o zaprášených policích.

Eusebius starému muži tiše poděkoval za radu a vrátil se k ostatním. Bert i Filip stáli opodál mezi sudy, pergameny už rozvázané, listy lehce zašustily, když se k nim přiblížil.

„Kam s nimi?“ zeptal se Bert a poklepal na svazek.

„Ke mně do pokoje,“ odpověděl Eusebius bez zaváhání. „Tam nás nikdo rušit nebude.“

Filip mlaskl. „Já myslel, že budeme ochutnávat.“

Eusebius se na něj podíval přísně. „To fakt ne. A hlavně bys vůbec neměl pít víno. Jsi moc mladý.“

Věděl, že tady je víno běžnou součástí každodenního života a že ho pijí i mladší než Filip, ale přesto v něm zůstal zvyk z jiného světa, kde se na podobné věci hledělo jinak.

„Jdeme,“ zavelel krátce. Žert o ochutnávání se mezi sudy rychle rozplynul; to, co si odnášeli, už nebyly jen staré záznamy, ale první pevnější stopa.

Ze skladu vyšli tišeji, než do něj přišli. Za zády jim zůstala vůně vína, chlad kamene i starcova rada o Anně, která se Eusebiovi vracela v hlavě s každým krokem. Bert nesl jeden svazek, Filip druhý, oba o poznání opatrněji než před chvílí.

Chodby paláce byly plné běžného ruchu, ale po tichu skladu působily hlučněji než obvykle. Nikdo je nezastavil. Nikdo se neptal, co nesou. A právě to Eusebia znervózňovalo skoro stejně jako kdyby se ptali všichni. Teprve za dveřmi jeho pokoje se ruch zlomil v tlumené ticho. Zavřel za nimi, položil svazky na stůl a Filip se rozhlédl.

„Počkej,“ zarazil se Filip, jako by mu teprve teď došlo, kde stojí. „Vy jste si ty pokoje opravdu vyměnili?“

Eusebius položil poslední svazek na stůl a teprve potom k němu zvedl oči. „Ano. Chrápeš.“

Filip se zatvářil pohoršeně. „Já?“

„Ano. A já se pak nemůžu vyspat. Bert je na chrápání zvyklý.“

Bert jen pokrčil rameny. „Je to jako spaní u mlýna. Člověk si časem zvykne.“

Filip se ušklíbl. „A budu pořád v tom kamrlíku?“ podíval se na Berta s nadějí.

„Ten ti zůstane,“ odpověděl Bert suše. „Neboj.“

„Proboha,“ povzdechl si Filip dramaticky. „Já tu fakt umřu. Pít nemůžu, spát nemůžu, a ještě k tomu mám zase hlad.“

V tu chvíli se mu hlasitě ozvalo škrundání v žaludku.

Bertovi cukly koutky.

Eusebius se na Filipa podíval pohledem člověka, který se snaží držet pohromadě vyšetřování i vlastní trpělivost. Zavřel oči a pomalu se nadechl. V duchu začal počítat do deseti. Vždycky to tak dělal, když se potřeboval uklidnit.

Jedna. Dva. Tři.

Po třetím nádechu oči znovu otevřel a jeho výraz byl zase klidný.

„Neumřeš,“ řekl suše. „Teď pracujeme.“

Filipovi opět zakručelo v žaludku. Podíval se na Eusebia pohledem malého štěněte, které několik dní nedostalo najíst.

Eusebius si povzdechl. „Tak běž. Ale nebuď dlouho.“

Filip vyskočil tak rychle, že málem převrhl stoličku, a během okamžiku zmizel z komnaty. Ticho po něm zůstalo skoro podezřelé.

Bert se za ním chvíli díval, pak se tázavě otočil k Eusebiovi.

„No co,“ pokrčil Eusebius rameny. „Ještě nám tu umře hlady.“

Bert si přitáhl židli blíž ke stolu. Odlehčená chvilka se vytratila sotva dosedl; mezi nimi zůstaly svazky ze skladu a jméno, které sem přivedlo celý den.

„Hele… řekni mi, jak jsi přišel na to jméno?“

Eusebius se na něj podíval a pousmál se tím svým nenápadným, klidným úsměvem.

„Škola.“

Bert nechápavě zavrtěl hlavou.

„Ve druhém semestru na vysoké jsme si losovali téma na esej,“ pokračoval Eusebius. „Já si vytáhl Obchodní cesty. Jako téma nic moc. Ale když jsem byl malý, strejda často mluvil o vínu z Uher, jaké bylo skvělé a že se mu žádné jiné nevyrovná. A že dneska jsou to jen patoky.“

Na okamžik se zadíval na pergameny rozložené na stole.

„Tak jsem psal o obchodu s vínem. Prolézal jsem knihy, archivy, internet… a narazil jsem na jméno Václav Krištof Várady de Tokaj. Zaujalo mě. Ne kvůli vínu. Kvůli cestám.“

Bert zvedl obočí.

„Nejdřív jely vozy do Vídně. A pak jeden pokračoval do Prahy. Bylo by jednodušší, kdyby jel rovnou do Prahy. Kratší trasa. Méně překládání. Méně svědků.“

Odmlčel se.

„Tehdy mi to přišlo zvláštní. Uvízlo mi to v hlavě. A když jsem dnes projížděl ty účetní knihy, to jméno mi znovu naskočilo. I s tím pocitem, že na tom něco nesedí.“

Bert se na něj chvíli díval, pak se pomalu usmál.

„Tak takhle fikaně sis to nahrál.“

Naklonil hlavu.

„Ty jsi hlava.“

Eusebius jen pokrčil rameny, ale v očích mu zůstala ostražitost.

„Teď ještě zjistit, co v těch sudech opravdu je.“

Eusebius se ještě jednou usmál, tentokrát o něco tišeji. Venku za dveřmi se ozýval vzdálený pohyb paláce, tlumený šum kroků a hlasů, ale uvnitř pokoje se všechno stáhlo k jedinému směru.

„A taky vím, kdo by nám s tím mohl pomoct.“

Bert se na něj podíval, v očích zvědavost i lehká nedůvěra. „Kdo?“

Eusebius se opřel o stůl. „Správce skladu vína. Ano, ten starý muž. Řekl mi, že má vnučku. A ta uklízí v severním křídle. Tam, kde jsme začali pátrat.“

Bert se na židli napřímil. „Myslíš toho milého, hodného pána, který se na nás nekoukal, jako kdyby nás chtěl zabít, když mu lezeme do účetnictví?“ zeptal se ironicky.

Eusebius se na něj podíval klidně. „Ano. Přesně o něm mluvím.“

Bert si založil ruce na prsou. „A ta vnučka ví co?“

„Možná ví víc, než si myslí,“ odpověděl Eusebius. „Uklízí v kancelářích. Slyší. Vidí. A nikdo si jí nevšímá.“

Bert pomalu přikývl.

„Takže víno… sudy… a teď služka.“

Eusebius jen pokrčil rameny. „Někdy je nejdůležitější ten, koho nikdo nevidí.“

Dveře se otevřely a v nich stál Filip s obrovským tácem plným jídla. Balancoval s ním opatrně, ale v očích měl výraz triumfu.

Eusebius i Bert na něj zůstali chvíli jen zírat.

„Myslel jsem, že budete mít hlad taky,“ pronesl Filip zadýchaně. „Už je oběd, tak mi v kuchyni naložili i pro vás.“

Položil tác na stůl a začal vypočítávat.

„Je tu maso… potom něco bílého, divného… omáčka… chleba… klobásky… zelí… a tak. Ano! A ještě víno. Ale to donese nějaká Anna, říkala kuchařka, co mi nandavala ten tác.“

Eusebius s Bertem si vyměnili stručný pohled. Oba pochopili, že Filipův hlad bude nutné vyřešit dřív, než se vrátí k listinám.

Filip si jejich výraz vyložil jinak. „Tak to dejte pryč z těch pergamenů a budeme jíst.“

Stál tam se svým klučičím obličejem a očekával pochvalu.

Bertovi pomalu vystoupalo obočí.

Eusebius se nadechl.

„Říkal jsi… Anna?“

Filip na ně koukal udiveně. „Noooo… tak mi to říkala kuchařka, že se jmenuje Anna. A že prý má dědečka ve skladu s vínem. To asi myslela toho starého pána, u kterého jsme byli.“

Tentokrát si vyměnili krátký pohled.

Eusebius začal sbírat pergameny ze stolu, aby se nezamastily od jídla. Bert mu beze slova pomáhal, skládal listy do úhledné hromádky a odkládal je stranou.

„Víš co, Filipe,“ řekl Eusebius klidně, „teď o tom ani nevíš, ale jsi moc šikovný kluk.“

Filip se začepýřil. Takovou pochvalu rozhodně nečekal. Narovnal se a snažil se působit důležitě.

„No… já vím,“ zamumlal, ale úsměv mu nešlo skrýt.

V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře, jako by palác jejich myšlenku okamžitě vyslyšel.

Tiché. Opatrné.

Všichni tři ztuhli.

Eusebius pohlédl na Berta.

„To bude ona.“

Zaklepání se ozvalo znovu, opatrné a téměř nesmělé.

Eusebius přikývl Bertovi, ten otevřel dveře jen natolik, aby se vešla postava.

Ve dveřích stála mladá dívka s tácem, na kterém byly tři hliněné poháry a džbán vína. Šaty měla jednoduché, ruce lehce od mouky, oči pozorné.

„Nesu víno,“ řekla tiše.

Filip se narovnal. „To je ona.“

Eusebius udělal krok vpřed. „Anna?“

„Ano, pane.“

„Tvůj dědeček nám dnes pomohl,“ řekl klidně.

Anna lehce přikývla. „Dědeček říkal, že jste byli ve skladu a že bych vám mohla pomoct.“

Bert ji mlčky pozoroval.

„Ptáte se na víno z Uher,“ pokračovala.

„Ano. Čekáme zásilku,“ odpověděl Eusebius.

Anna zavrtěla hlavou. „Ještě nepřijela. Ale přijede brzy. A vždycky to probíhá stejně.“

Všichni ztichli.

„Jak?“ zeptal se Bert.

„Přijedou dva vozy. Zastaví nejdřív u skladu. Dědeček přepočítá sudy, zapíše je. Část zůstane tam. To je oficiální.“

„A ten druhý vůz?“ zeptal se tiše Eusebius.

„Ten čeká jen krátce,“ odpověděla Anna. „Přijdou muži ze severního křídla. Nejsou to obyčejní sluhové. Mají vlastní pečetě. Vyberou několik sudů — kusy se mění, množství zůstává stejné. Potom je naloží zpátky na druhý vůz.“

„Kolik?“ zeptal se Filip.

„Přibližně polovinu.“

Eusebius ztuhl.

„A kam jedou?“ zeptal se.

„Do severního křídla. Do dvora za kancelářemi. Tam sudy zmizí. Druhý den se někdy vrátí zpět do skladu jako prázdné.“

Ticho.

Systém byl jasný.

Náhoda to nebyla. Ani chyba v účetnictví.

„Víš, kdo ty sudy přebírá?“ zeptal se Eusebius.

Dívka se krátce nadechla. „Jeden z těch mužů chodí často do kanceláře pana Hohenberga.“

Tentokrát bylo ticho těžké.

Bert k ní přistoupil o krok blíž, hlas najednou měkčí, téměř důvěrný.

„Anno… Aničko, můžu ti tak říkat?“

Anna se lehce začervenala, pohledem sklouzla k zemi. „Ano… můžete.“

Bert se pousmál. „Aničko, víš, co dělají s těmi sudy v severním křídle?“

Otázka už nebyla lehká. Byla přímá.

Anna zvedla oči. Strach v nich byl patrný, ale nebyl silnější než rozhodnutí, které už zřejmě učinila. Pomalu přikývla.

„Vím,“ zašeptala. „Ale nesmíte mě prozradit.“

Nikdo z mužů se nepohnul.

Eusebius k ní přistoupil klidněji než Bert. „Nikdo se nedozví, že jsi s námi mluvila.“

Anna sevřela zástěru v prstech.

„V severním křídle sudy nikdy dlouho nezůstávají celé,“ pokračovala tiše. „Neotevírají je jako víno.“

Bert zpozorněl. „Tak jak?“

Anna polkla.

„Dno je duté.“

Eusebius se na ni zadíval. „Aničko, víš, co je uvnitř?“

Anna zavrtěla hlavou. „Bohužel nevím. Ale jednou jsem zahlédla měšec… a nějaké dokumenty. Nevím ale, co všechno tam bylo.“

Bert přikývl. „To nevadí. I tyhle informace jsou důležité.“

Pak se na ni usmál mírněji. „Aničko, moc ti děkujeme. A kdyby se někdo ptal, co jsi u nás dělala, tak jsi jen nesla víno a Filip ho rozlil.“

Bert se otočil k Filipovi, který nechápavě zamrkal. „Podej mi tu zástěru.“

Anna mu ji nejistě podala. Bert vzal džbán a úmyslně na látku vylil trochu vína. Skvrna se rychle rozlila.

Z měšce vytáhl tři zlatky a vložil je Anně do dlaně. „Tady. Kup si novou.“

Ukázal prstem na mokrou látku. „Kdyby ji chtěli vidět, ukaž tuhle.“

Eusebius i Filip na něj nechápavě hleděli.

Bert jen pokrčil rameny. „Alibi.“

Eusebius pomalu přikývl. „Aaa… už chápu.“

„Aničko,“ pokračoval klidně, „kde tě najdeme, když s tebou budeme potřebovat mluvit?“

Anna se usmála. „Většinou jsem v kuchyni. Pomáhám tam.“

Vzala zašpiněnou zástěru, penízky rychle schovala do malého pytlíčku ukrytého v záhybu šatů, lehce se poklonila a tiše odešla.

Jakmile se dveře za Annou zavřely, zůstalo v místnosti ještě několik vteřin ticho. Informace, které jim nechala na stole spolu s rozlitým vínem a zástěrou, byly příliš konkrétní na to, aby je mohli hned překrýt hovorem. Bert se první pohnul. Přisunul si tác blíž a bez váhání se pustil do jídla, jako by tím chtěl ostatním připomenout, že hlad a vyšetřování se nevylučují. Eusebius si vzal kus chleba a maso.

Filip chvíli jen stál a sledoval je, jako by čekal na povolení, pak si konečně nabral i on.

Ochutnal maso a spokojeně přikývl. Pak nabral lžící podlouhlá bílá zrníčka, chvíli je podezíravě pozoroval a nakonec je vložil do úst.

Zarazil se.

„Co to je za blevajs?“

Eusebius se na něj podíval. „Co myslíš?“

Filip ukázal lžící na talíř. „Tohle. Ty podlouhlé zrníčka.“

Eusebius se lehce pousmál. „To je rýže. Vozí ji z Asie. S mohamedánskými výpravami a obchodními cestami se rozšířila i do Evropy.“

Filip si ji znovu prohlédl. „A musí se to jíst?“

Bert se uchechtl. „Nemusíš. Dej mi to.“

Filip okamžitě přisunul misku k Bertovi. „Vem si to celý.“

Eusebius zavrtěl hlavou. „Jednou ti bude chutnat.“

„Dneska to nebude,“ zamumlal Filip a raději sáhl po klobáse.

Na chvíli se napětí stáhlo do pozadí. Smích i Filipovo brblání zněly v malé místnosti skoro nepatřičně, ale právě ta obyčejnost jim dovolila nadechnout se dřív, než se znovu vrátí k sudům, dutému dnu a mužům ze severního křídla.

Bert dojedl sousto, otřel si mastné vousy hřbetem ruky a teprve potom se znovu opřel o stůl. Odlehčená chvíle skončila stejně tiše, jako začala. „Co říkáte tomu, co nám Anna řekla?“

Eusebius polkl kus klobásy. „Nooo… je to zajímavé.“

Filip přikývl, jako by všemu naprosto rozuměl a měl situaci plně pod kontrolou.

Bert si otřel vousy hřbetem ruky. „Škoda, že nemáme nějakou… magnetickou tabuli. Bylo by to přehledné.“

Filip zvedl hlavu. „Magnet co?“

Eusebius si povzdechl. „Prosím tě, jez. Ať ti to nevystydne.“

Bert dojedl poslední sousto, otřel si ruce o ubrousek a naklonil se nad stůl.

„Takže,“ shrnul Bert a položil ubrousek stranou, „máme sudy s dutým dnem, severní křídlo, Hohenberga… a hladového Filipa.“

„Už ne,“ zamumlal Filip s plnou pusou.

„To je právě problém,“ odvětil Bert suše.

Eusebius si lokl vody a položil pohár zpět na stůl. „Musíme být u toho, až vozy přijedou. Jestli Anna mluvila pravdu, rozhodující nebude sklad, ale chvíle, kdy se zásilka rozdělí.“

„To znamená co?“ zeptal se Filip.

„To znamená,“ pokračoval Eusebius klidně, „že jeden z nás bude u skladu, druhý poblíž severního křídla a třetí se bude tvářit tak neškodně, aby si ho nikdo nespojil s námi.“

„…bude jíst?“ navrhl Filip nadějně.

Bert se rozesmál. „Ne. Třetí bude dělat to, co umí nejlíp.“

Filip se zarazil. „A co umím nejlíp?“

Eusebius s Bertem si vyměnili pohled; tentokrát už oba přesně věděli, jakou roli Filipovi přidělí.

„Být nenápadný,“ řekl Eusebius.

Filip se narovnal. „To umím.“

„To neumíš,“ odvětil Bert. „Ale všichni si myslí, že jsi neškodný. A to je lepší.“

Filip chvíli přemýšlel. „To je pochvala?“

„Ano,“ odpověděl Eusebius.

Bert se opřel o stůl. „Takže plán. Až vozy přijedou, Eusebius půjde oficiálně ke skladu. Má pověření. Já se budu motat kolem severního křídla. A Filip…“

„Půjdu do kuchyně,“ dokončil Filip nadšeně.

„Přesně,“ přikývl Eusebius. „A budeš poslouchat. Kdo mluví o vozech. Kdo o Hohenbergovi. Kdo je nervózní.“

Filip si důležitě přikývl.

Bert po něm střelil pohledem. „A nic nerozlij.“

Filip se urazil. „To bylo jednou.“

„Dvakrát,“ opravil ho Eusebius.

„Dobře. Dvakrát.“

Chvíli bylo ticho.

Pak Eusebius ztišil hlas. „A pokud Anna říká pravdu, sudy se otevřou až v severním křídle.“

„Takže tam musíme být,“ řekl Bert.

„Ano.“

Filip se zamračil. „A co když nás chytí?“

Bert se usmál tím svým nebezpečně klidným úsměvem. „Tak budeme tvrdit, že jsme hledali rýži.“

Eusebius zavrtěl hlavou, ale koutky mu cukly.

Plán byl jednoduchý, možná až příliš. Právě proto se na něj chvíli nikdo netvářil spokojeně.

Právě proto byl nebezpečný.

„Ale ještě než půjdeme,“ řekl Eusebius a utřel si ruce, „dáme dohromady ty dokumenty. Ať máme důkazy. Hlavně časovou osu.“

Bert přikývl. „Když už nás chytí, aspoň budeme vědět proč.“

Filip posbíral zbytky chleba a neochotně odsunul tác. „Tak dobře.“

Po jídle odsunuli nádobí stranou, otřeli stůl a znovu rozložili pergameny. Lehkost z rozhovoru zmizela s posledním cinknutím talířů. Tentokrát už bez humoru: data, počty sudů, směry, čas příjezdu a odjezdu vozů. Eusebius psal nový soupis, Bert porovnával čísla a Filip nahlas četl záznamy.

„Březen – sedmnáct sudů Vídeň, sedmnáct Praha.“

„Duben – devatenáct Vídeň, devatenáct Praha.“

„Vždy dva vozy,“ doplnil Bert.

„Vždy měsíční interval,“ přidal Eusebius.

Rytmus byl jasný. Systém pevný.

Šlo jim to od ruky. Za dvě hodiny měli hotovo. Na stole ležela přehledná časová osa, která jasně ukazovala pravidelnost i rozdělení zásilek.

Eusebius svázal pergameny provázkem a vzal je do ruky.

„Jdeme.“

Všichni tři vyšli z pokoje podle plánu. Chodba je přijala běžným ruchem, jako by se nic nedělo, ale každý z nich už měl svou roli.

Cesty se rozdělily: Eusebius zamířil ke skladu, Filip do kuchyně a Bert k severnímu křídlu.

Chodby byly plné běžného ruchu, kroky zněly dutě po kameni.

Jenže nevěděli, že zpoza arkýře v horním patře je někdo sleduje.

U rozcestí se cesty rozdělily doopravdy. Filip odbočil směrem ke kuchyni a Eusebius pokračoval sám ke skladu.

Ve skladu našel starého správce na stejném místě, kde ho opustili. Seděl u stolu, lehce shrbený, a pečlivě zapisoval do lejster.

„Dobrý den, otče,“ pozdravil Eusebius klidně.

Starý muž zvedl hlavu a odpověděl na pozdrav. „Dobrý den, mladý muži.“

Jeho pohled sklouzl k pergamenům v Eusebiově ruce. „Doufám, že mi nesete vypůjčené dokumenty.“

„Ano,“ přikývl Eusebius. „Tady jsou.“

Položil svazek na stůl.

„Výborně,“ pousmál se muž. „Tak je uložíme. Pomůžete mi opět?“

Eusebius mu bez váhání nabídl rámě a pomohl mu vstát. V duchu si pomyslel, že by starému pánovi slušelo chodítko, ale nahlas nic neřekl.

Pomalu došli k archivu. Eusebius vzal dokumenty, otevřel skříň a pečlivě je vrátil na místo, odkud je předtím vzal.

Než vyšli zpět mezi sudy, starý muž se zastavil.

„Tady můžeme mluvit,“ řekl tiše. „Anna vám určitě řekla, co viděla.“

Eusebius přikývl. „Ano. Řekla. Moc vám děkuji.“

Muž se na něj zadíval vážněji. „Hlavně je chyťte. Ať je v této zemi zase mír.“

„Budeme se snažit,“ odpověděl Eusebius klidně.

Pak se rozhlédl po skladu. „Chvíli u vás zůstanu. Musím počkat na ty sudy. Máte nějakou práci, abych tu nebyl jen tak?“

Starý muž se pousmál. „Ale jistě. Nějak to vymyslíme.“

Filip mezitím dorazil do kuchyně s výrazem naprosté nenápadnosti, který by přesvědčil možná tak slepého.

Kuchyně byla plná páry, hluku a vůně masa. Hrncům to klokotalo, nože sekaly, služky pobíhaly sem a tam. Filip se pokusil opřít o stůl tak, aby vypadal, že tam patří.

Loktem nechtěně shodil naběračku.

Kov zazvonil o kamennou podlahu.

„Promiňte,“ zamumlal a sehnul se pro ni — přitom zavadil o koš s cibulí, který se převrátil.

Kuchařka, statná žena s rukama silnýma jako kovář, se pomalu otočila.

„Co tady děláte?“ zeptala se přísně.

„Já… jen jsem si říkal, jestli není potřeba pomoct,“ usmál se Filip nevinně.

V tu chvíli se otočil příliš prudce a zadkem zavadil o stůl. Talíře se zachvěly.

Kuchařka si založila ruce v bok.

„Vy jste jak slon v porcelánu.“

Filip se zatvářil dotčeně. „To nejsem.“

Vzápětí šlápl na rozlitou vodu, podklouzl a zachytil se právě o stůl, na kterém stála mísa s moukou. Ta se převrátila a oblak bílého prachu zahalil polovinu kuchyně.

Ticho.

Pak výbuch smíchu služek.

Kuchařka popadla Filipa za rukáv a otočila ho směrem ke dveřím.

„Ven! A hned!“

„Ale já jen—“

„Ven!“

Vystrčila ho z kuchyně tak rázně, že skončil na chodbě se zbytkem mouky ve vlasech.

Dveře se zabouchly.

Filip si otřel obličej a zamumlal: „Tak tohle nebylo nenápadné.“

Z druhé strany dveří se ozvalo tlumené: „A už se nevracejte!“

Filip si povzdechl.

„Dobře… tak budu poslouchat odsud.“

Ještě si oprášil mouku z vlasů a snažil se tvářit důstojně. To mu vydrželo přesně tři kroky.

Z kuchyně se vyřítila mladá služka s košem špinavého nádobí a málem do něj narazila.

„Dívejte se!“ sykla.

„Já se dívám,“ ohradil se Filip — a v tu chvíli šlápl na konec ubrusu, který ležel přes lavici. Lavice se pohnula, koš se převážil a několik talířů s rachotem dopadlo na zem.

Tentokrát se smích nekonal.

Z chodby se ozval ostrý hlas.

„Co se tu děje?“

Filip ztuhl.

Zpoza rohu vyšel jeden z úředníků severního křídla. Ne obyčejný sluha. Lepší kabátec. Přísný pohled.

„Vy,“ ukázal na Filipa. „Zase vy?“

„Já jen… pomáhám,“ hlesl Filip.

„Pomáháte?“ muž se rozhlédl po střepinách. „Tak půjdete pomáhat jinam.“

Chytil Filipa pevně za paži a táhl ho chodbou pryč od kuchyně.

„Počkejte, kam mě vedete?“ vyhrkl Filip.

„Do dvora. Když chcete pracovat, budete pomáhat s vykládkou.“

Filip zbledl.

„Jakou vykládkou?“

Muž se ušklíbl. „Vozů. Přijely dřív.“

Srdce mu poskočilo.

Dřív?

Za severním křídlem byl dvorek poloprázdný, ale u brány stály dva vozy.

Dva.

Stejný počet sudů.

Filipovi se rozbušilo srdce tak hlasitě, že měl pocit, že ho musí slyšet všichni kolem.

„Tak dělejte,“ sykl muž. „A hlavně se ničeho neptejte.“

Filip popadl první sud, který mu podali. Byl těžký. Příliš těžký na prázdný.

Když ho přenášel, ucítil pod prsty něco zvláštního.

Spodní obruč byla novější než zbytek sudu.

Jiný kov.

A když sud dosedl na zem, ozvalo se duté dvojí zadunění.

Jedno z vína.

Druhé… hlubší.

Filip polkl.

Při vykládce mu pot stékal po zádech a ruce už měl odřené od hrubého dřeva sudů. Snažil se tvářit znuděně, jako by šlo o obyčejnou práci, která ho vůbec nezajímá.

Nenápadně se podíval na muže stojícího na voze. Ten měl kabátec lepší než běžný povozník, ruce čistší, pohled ostražitější. Nepatřil mezi obyčejné dělníky.

Filip si zkřížil nohy a s výrazem naprostého utrpení pronesl: „Musím si odskočit.“

Muž se na něj chvíli podezíravě díval, pak jen krátce pokynul hlavou. „Tak běž. A vrať se rychle.“

Přikývl až přehnaně ochotně.

Jakmile se vzdálil pár kroků, zrychlil. Pak se rozběhl a zmizel za rohem kamenné zdi severního křídla.

Zastavil se až ve stínu arkýře, opřel se o zeď a snažil se popadnout dech.

Odskočit sice potřeboval.

Schovaný za rohem zahlédl Berta. Ten, když ho spatřil, nechápavě se zastavil a rychle k němu přešel.

„Co tady děláš, Filipe? Neměl bys být v kuchyni?“ zeptal se tlumeně.

Filip se snažil vydýchat a uklidnit. „Já tam byl… ale vidíš ne?“ ukázal na sebe. Byl celý od mouky a pot z něj udělal lepkavou bílou krustu, takže vypadal, jako by prošel testem na chleba.

Bert se musel ovládnout, aby se nerozesmál.

„Vykládají sudy,“ pokračoval Filip rychle. „Některé jsou prázdné, ale některé plné. A mají dvojité dno.“

Bert okamžitě zvážněl. „Kde jsou?“

„Za rohem,“ odpověděl Filip a ukázal směrem k dvoru.

Bert si ho přeměřil. „A ty tady děláš co?“

Filip pokrčil rameny. „Potřeboval jsem čůrat.“

Bert si povzdechl. „Vrať se tam.“

„Musím?“ zakňoural Filip.

„Ano. Musíš.“

Filip si povzdechl. „Chjo…“

Bert se k němu naklonil a tiše dodal: „Ať ti jeden spadne na zem.“

Nejprve nechápavě zamrkal. Pak mu to došlo. Pomalu se usmál.

„Jak si račte přát.“

Pak vyšel zpátky na dvůr.

Muž na voze se na něj okamžitě podíval. „Kde jsi byl tak dlouho?“

„Příroda volala,“ odpověděl Filip nevinně.

Muž si odfrkl. „Tak dělej, ať to máme z krku.“

„Dobrá, dobrá,“ zamumlal Filip a znovu popadl sud — tentokrát už s úplně jiným plánem.

Další sud byl těžký. Ještě těžší než ten předchozí.

Zvedl ho s námahou, udělal dva kroky… a pak přesně podle plánu zakopl o nerovný kámen.

Sud mu vyklouzl z rukou.

Spadl.

Rozletěl se.

Ozval se dutý náraz, zapraskání dřeva. Víko se pootočilo, obruč povolila a sud se převrátil na bok.

Z něj se vyvalilo víno.

A hned poté se ozvalo druhé prasknutí.

Spodní část sudu se rozlomila.

Z dutiny se vysypaly svinuté listiny a těžký měšec, který dopadl na kámen s kovovým cinknutím.

Ticho.

Vzápětí propukl zmatek.

„Ty idiote!“ zařval muž z vozu.

Muži se vrhli k sudu. Jeden z nich rychle popadl listiny, ale víno už je začalo vsakovat.

Filip stál opodál, ruce nad hlavou.

„Já za to nemůžu! Ten kámen tam byl!“

Jeden ze svitků se na okamžik rozvinul.

Zahlédl pečeť.

Tmavě červený vosk.

Na něm štít s vyrytým symbolem — hrozen vína a pod ním dvě zkřížené čepele.

Neznal ten znak.

Ale věděl, že nepatří do obyčejného skladu.

„Zmiz odsud!“ sykl muž a odstrčil ho.

Filip zavrávoral, ale držel výraz vyděšeného nešiky.

„Já jen uklouzl…“

Muži už rychle sbírali listiny, jeden z nich zakryl rozbitý sud plachtou.

Bylo pozdě. Viděl dost. A hlavně si zapamatoval ten znak.

Zatímco se za severním křídlem snažili zahladit rozbitý sud, Eusebius seděl u stolu naproti starému správci a naslouchal, jako by se učil řemeslu.

„Vidíte, mladý muži,“ vysvětloval stařec a pomalu obracel stránky knihy, „nejdřív zapisujeme původ, pak počet kusů, pak určení. Všechno musí sedět.“

Eusebius přikývl a sledoval, jak se pero noří do inkoustu. Působil soustředěně, klidně. Nenápadně.

Za chvíli se zvenčí ozval rachot kol a podkov.

Stařec zvedl hlavu. „To bude on.“

Do dvora vjel vůz naložený sudy. Povozník seskočil z kozlíku a sundal klobouk.

„Zásilka z Uher!“ zvolal.

Eusebius vstal spolu se správcem a pomohl mu dojít ke dveřím.

„Kolik kusů?“ zeptal se starý muž pevným hlasem.

„Třicet,“ odpověděl muž na kozlíku. „Patnáct pro Vídeň, patnáct do Prahy k císařskému dvoru.“

Správce přikývl. „Jako vždy.“

Eusebius pozoroval, jak starý muž zapisuje čísla. Písmo bylo pomalé, ale jisté. On sám mezitím nahlas počítal sudy, když pacholci jeden po druhém skládali náklad na zem.

„Jeden… dva… tři…“

Dřevo dunělo o kámen. Obruče cinkaly.

„Patnáct,“ uzavřel Eusebius tiše.

„Souhlasí,“ zamumlal stařec a zapsal poslední číslo.

„Vykládejte!“ zavelel.

Pacholci začali sudy přenášet do skladu. Eusebius stál opodál a vše pozorně sledoval. Každý pohyb. Každý pohled mezi muži.

Všechno působilo obyčejně.

Až příliš obyčejně.

Eusebius se zadíval k bráně dvora.

Kde je druhý vůz?

Podle záznamů měly vždy přijet dva. Jenže druhý zatím nikde.

U dveří skladu sledoval, jak pacholci odnášejí poslední sud.

Třicet kusů.

Patnáct Vídeň.

Patnáct Praha.

„Souhlasí,“ zopakoval starý muž spokojeně a zavřel knihu.

Přikývl, ale oči mu zůstaly u brány.

Jen jeden vůz.

Vždycky byly dva.

„Přijede ještě jeden?“ zeptal se klidně.

Starý muž zvedl obočí. „Dnes ne. To je celá zásilka.“

Eusebius přikývl, ale v hlavě mu to nesedělo.

Dva vozy.

Pravidelně.

Měsíc co měsíc.

Ohlédl se směrem k severnímu křídlu.

Možná…

Druhý vůz možná ani nikdy nejezdil sem. Možná byl systém rozdělený už od začátku. Oficiální cesta.

A druhá — tichá.

V tu chvíli se z dálky ozval tlumený křik.

Napřímil se. To nepřicházelo od brány. To šlo od severního křídla.

Ozval se znovu. Eusebiovy prsty se na okamžik zastavily nad okrajem účetní knihy.

„Slyšel jste to?“ zeptal se klidně.

Starý muž se zaposlouchal. „Na hradě je vždycky hluk.“

Eusebius přikývl. Navenek zůstal naprosto vyrovnaný. Pohled klidný. Dech pravidelný. Uvnitř mu však zapadla poslední část skládačky.

Druhý vůz. Severní křídlo. Filip. Pokud tam byl.

Pokud se něco pokazilo…

„Mohu se podívat, co se děje?“ zeptal se zdvořile.

„Jistě,“ mávl starý muž rukou. „Já tu vše dokončím.“

Eusebius přikývl, ale nevyrazil hned. Vyšel pomalu. Kontrolovaně. Jako někdo, kdo jde jen ze zvědavosti, ne jako člověk, kterému se právě rozběhlo srdce.

K severnímu křídlu došel klidným krokem. Chodba byla prázdná, dvůr tichý a právě to ticho mu potvrdilo, že přišel pozdě.

Po voze ani pacholcích nezůstala stopa. Jen rozlitá tmavá skvrna na kameni se ještě leskla. Zastavil se. Už to uklidili. Obešel roh budovy a tam na něj mávali.

Filip. A vedle něj Bert.

Filip byl stále napůl bílý od mouky, napůl rudý od vína. Bert stál opřený o zeď a tvářil se, že tu náhodou čeká.

Došel k nim.

„Tak?“ zeptal se tiše.

Filip otevřel ústa, ale Bert ho předběhl. „Spadl sud,“ řekl klidně.

Podíval se na Filipa.

„Zakopl jsem,“ doplnil Filip rychle. „Úplnou náhodou.“

Bert pokračoval: „Dvojité dno. Listiny. Měšec.“

Eusebiovy oči ztvrdly, ale hlas zůstal klidný. „Pečeť?“

Filip přikývl. „Červený vosk. Štít. Hrozen vína… a pod tím zkřížené čepele.“

Na okamžik bylo ticho.

„Nevím, co to znamená,“ dodal Filip tiše. „Ale nebylo to obyčejné.“

Eusebius se zadíval směrem ke dvoru. „A vůz?“

„Zmizel,“ odpověděl Bert. „Rychle. Jako by čekali jen na první problém.“

Pomalu přikývl.

Takže systém fungoval jinak, než si myslel.

Oficiální zásilka šla přes sklad.

Druhá přímo sem.

„Viděli tě?“ zeptal se.

„Viděli,“ pokrčil Bert rameny. „Ale jen jako nešiku.“

Filip se nadechl. „Byl jsem velmi přesvědčivý.“

Eusebiův pohled se na něm zastavil.

„To nepochybuji.“

Pak se narovnal. „Teď je důležité jediné.“

„Co?“ zeptal se Filip.

„Zjistit, komu patří ten znak.“

Jeho hlas byl klidný.

Ale v očích už se zračilo něco jiného.

Chvíli se na Filipa díval, pak tiše řekl:

„Filipe… můžeš ten znak nakreslit?“

Filip zamrkal. „Teď?“

„Ano. Teď. Dokud ho máš v hlavě.“

Bert sáhl do kapsy a vytáhl kousek složeného pergamenu. „Tady.“

Filip si ho vzal, chvíli si otřel ruce o kabátec, aby z nich dostal zbytky vína a mouky, a pak si klekl ke kamenné zdi.

„Byl to štít,“ zamumlal soustředěně. „Nahoře hrozen… docela velký. A pod ním… dvě čepele. Ne rovně. Tak trochu do kříže.“

Pero se mu chvíli třáslo, ale pak se ruka ustálila.

Eusebius mlčel. Pozoroval každý tah.

Filip přidal obrys voskové pečeti. „A tady kolem byl takový lem. Jako kdyby byl znak zasazený do kruhu.“

„Byly tam nějaké iniciály?“ zeptal se tiše Eusebius.

Filip se zamyslel. „Možná. Něco tam bylo… ale bylo to mokré od vína. Neviděl jsem to celé.“

Pergamen podal Eusebiovi.

Ten si kresbu vzal a dlouho si ji prohlížel.

Hrozen.

Čepele.

Štít.

Něco mu to říkalo.

Velmi vzdáleně.

„Dobrá práce,“ řekl nakonec klidně.

Filip se lehce napřímil. „Takže… nejsem jen slon v porcelánu?“

Bert se uchechtl. „Ne. Dneska jsi byl beranidlo.“

Eusebius však stále hleděl na kresbu.

A jeho výraz už nebyl jen soustředěný.

Byl to výraz člověka, kterému se právě otevřely dveře.

A za nimi bylo něco, co nemělo být odhaleno.

Ještě chvíli držel pergamen v ruce, pak jej pečlivě složil a zasunul do kabátce.

„Filipe, díky.“

Sáhl do měšce u pasu, vytáhl dvě mince a podal mu je.

„Na. A jdi si do lázní. Ať tu nestrašíš jak strašidlo. Vypadáš hrozně.“

Filip se podíval na mince, pak na sebe — mouka ve vlasech, zaschlé víno na rukávech, šmouhy na tváři.

Usmál se od ucha k uchu.

„To je nejlepší odměna.“

Bert si odfrkl. „Hlavně se tam neztrať.“

„Já?“ pohoršil se Filip. „Já jsem velmi schopný.“

„Právě proto,“ zamumlal Bert.

Filip už je ale neposlouchal. Otočil se na patě a rozběhl se směrem k lázním, mince pevně sevřené v ruce.

Eusebius ho ještě chvíli sledoval.

Pak jeho výraz znovu ztvrdl.

Teď začínala skutečná práce. Sotva si to pomyslel, palác jim připomněl, že v Hofburgu se málokdy rozhoduje o vlastním čase.

Po Filipově odchodu zůstal Eusebius stát a díval se za ním, dokud nezmizel za rohem chodby.

Pak se pomalu otočil k Bertovi.

V jeho tváři už nebyla lehkost. Jen soustředění.

„Co tomu všemu říkáš?“ zeptal se tiše.

Bert se opřel o zeď a zkřížil ruce na prsou. „Říkám, že to není náhoda.“

Eusebius jen přikývl.

„Dva vozy,“ pokračoval Bert. „Jeden oficiální. Druhý tichý. Jeden přes sklad. Druhý přímo do severního křídla.“

„A dvojité dno,“ dodal Eusebius.

„A listiny s pečetí.“

Chvíli bylo ticho.

„Myslíš, že je to jen obchod?“ zeptal se Eusebius.

Bert zavrtěl hlavou. „Ne. To je systém. A systém někdo řídí.“

Eusebius sevřel pergamen s kresbou znaku.

„A ten někdo má přístup až sem.“

Bert se na něj podíval vážně. „To znamená vysoké postavení.“

Eusebius souhlasně kývl.

„A vysoké riziko,“ dodal tiše.

Oba chvíli mlčeli.

Severní křídlo bylo znovu klidné.

Až příliš klidné.

„Takže?“ zeptal se Bert.

Eusebius zvedl oči.

„Teď zjistíme, komu patří ten znak.“

A jeho hlas byl stejně klidný jako předtím.

Jen teď už věděli, že hrají vyšší hru.

Pergamen s kresbou znaku složil a zasunul jej do kabátce. „Půjdeme zpátky do paláce,“ řekl. „Než se o nás začne zajímat někdo další.“

Bert přikývl. „Dřív než si někdo všimne, že jsme byli až příliš blízko.“

Vyrazili klidným krokem. Ani příliš rychle, ani příliš pomalu.

Když vstoupili do hlavní chodby, málem do někoho narazili.

„Konečně!“ ozvalo se ostře.

Před nimi stál Prunner, ruce sepjaté za zády, výraz napjatý.

„Hledám vás po celém paláci.“

Eusebius zachoval klid. „Stalo se něco?“

„Arcivévoda chce vědět, jak to vypadá s vyšetřováním,“ odpověděl Prunner. „A chce to vědět hned.“

Bert se lehce pousmál. „To je dobré znamení. Znamená to, že má zájem.“

Prunner jeho humor nepřijal. „Znamená to, že je netrpělivý.“

„Rozumím. Půjdeme ihned.“

Prunner se k nim otočil zády. „Následujte mě.“

Chodby paláce působily najednou těsněji. Každý krok se rozléhal hlasitěji než předtím.

Bert se nenápadně naklonil k Eusebiovi. „Řekneme mu všechno?“

Eusebius odpověděl bez pohledu na něj. „Ne.“

„Kolik?“

„Dost na to, aby věděl, že postupujeme. Málo na to, aby věděl, kam přesně.“

Bert se pousmál. „Tak tohle bude zajímavé.“

Na konci chodby se otevřely dveře audienční komnaty a ruch paláce zůstal za nimi.

Prunner otevřel dveře a tiše ustoupil stranou.

Arcivévoda stál u okna. Nepůsobil rozrušeně, spíš zamyšleně. Když vešli, ještě chvíli zůstal otočený zády, jako by jim dával čas, aby si srovnali myšlenky.

Nakonec se pomalu obrátil.

„Tak,“ řekl klidně. „Jak daleko jste?“

Nebyl v tom hněv. Jen očekávání.

Eusebius se uklonil. „Postoupili jsme, Výsosti.“

Arcivévoda lehce přimhouřil oči. „Dobře. Teď konkrétně.“

„Zásilky z Uher nejsou jednotné,“ pokračoval Eusebius vyrovnaným hlasem. „Jedna část jde oficiálně přes sklad. Druhá část je přesměrována do severního křídla.“

Arcivévoda k nim pomalu došel blíž. „Domněnka, nebo jistota?“

„Jistota.“

„Na základě čeho?“

„Dvojité dno sudů. Skryté listiny.“

V místnosti zavládlo ticho. Arcivévoda je chvíli pozoroval, jako by vážil každé slovo.

„Viděl jste ty listiny?“

„Ano.“

„A víte, komu patří?“

Eusebius krátce zaváhal. „Zatím ne.“

Arcivévoda přikývl, aniž by změnil výraz. „Takže jste blízko, ale nemáte jméno.“

„Ano, Výsosti,“ potvrdil Eusebius.

Přešel několik kroků po místnosti a zastavil se u stolu. „To znamená, že už jste se dotkli něčeho citlivého.“

Bert mlčel, ale sledoval ho pozorně.

„Pokud je v tom někdo z vyšších kruhů,“ pokračoval arcivévoda, „musíme postupovat opatrně. Jedna chyba a celá věc se uzavře dřív, než ji otevřeme.“

„Rozumím,“ odpověděl Eusebius.

Arcivévoda se na něj podíval přímo. „Až budete mít jméno, přijdete za mnou osobně.“

Krátká pauza.

„Bez prostředníků.“

To bylo řečeno klidně, ale jasně.

„Ano, Výsosti.“

Arcivévoda se znovu otočil k oknu. „Pokračujte. A dávejte si pozor.“

To nebyl příkaz.

To bylo varování.

Když vyšli na chodbu, Bert si tiše oddechl.

„Tak co?“ zeptal se polohlasem.

Eusebius odpověděl stejně tiše. „Je klidný.“

„A to je dobré?“

Eusebius se na něj podíval. „To znamená, že ví, jak vážné to je.“

A oba věděli, že teď už není cesty zpět.

Z komnaty vyšli a zamířili chodbou zpět. Varování arcivévody za nimi zůstalo viset jako studený průvan.

Nedostali se daleko.

Před nimi se zastavili dva strážní.

„Pánové, půjdete s námi.“

Nebyl v tom hněv. Jen jistota.

Bert lehce nadzvedl obočí. „Máme na výběr?“

„Buď dobrovolně,“ odpověděl jeden ze strážných, „nebo násilím.“

Eusebius předešel další poznámce. „Dobrovolně,“ řekl klidně. „A kam jdeme?“

„To se dozvíte.“

To bylo vše.

Vyměnili si s Bertem krátký pohled a nechali se vést.

Chodba, kterou je stráže vedly, nebyla součástí hlavního křídla. Byla tišší, užší, bez výzdoby. Eusebius si uvědomil, že tudy ještě nikdy nešel.

Zahnuli dvakrát.

Nakonec se zastavili před těžkými dveřmi.

Strážný zaklepal, počkal, pak otevřel.

V šeru za stolem seděl kardinál Klesl.

Nepůsobil překvapeně.

„Pánové,“ řekl klidně. „Pojďte dál.“

Stráže ustoupily, ale zůstaly u dveří.

Eusebius vstoupil první. Bert hned za ním.

Dveře se za nimi tiše zavřely.

Klesl si je chvíli prohlížel.

„Slyšel jsem,“ začal pomalu, „že dnes bylo v severním křídle poněkud rušno.“

A bylo jasné, že tohle není náhoda.

Kardinál je chvíli jen pozoroval.

„Takže nehoda,“ pronesl nakonec klidně.

„Ano,“ odpověděl Eusebius.

„Sud se rozbil.“

„Ano.“

Klesl lehce přikývl. „A přesto bylo severní křídlo na nějakou dobu uzavřeno.“

Bert pokrčil rameny. „Když se rozbije sud, je s tím práce.“

„Zvlášť když je těžší, než by měl být,“ dodal Klesl nenápadně.

Ticho.

Eusebius neuhnul pohledem. „Vaše Eminence něco naznačuje?“

„Jen se ptám,“ odpověděl Klesl klidně. „Vyšetřujete. Já dohlížím.“

Pomalu přešel ke stolu.

„Na hradě mám lidi, kteří si všímají věcí. Když je někde hluk, dozvím se o tom.“

To bylo řečeno prostě. Bez chlubení.

„A co jste se dozvěděl?“ zeptal se Bert.

„Že jste dnes byli velmi blízko něčemu, co není obyčejný obchod.“

Eusebius odpověděl opatrně. „Možná.“

Klesl si ho chvíli měřil. „Viděli jste něco konkrétního?“

„Viděli jsme, že sudy nejsou jen sudy.“

Klesl přikývl. „To je rozumná odpověď.“

Znovu se posadil.

„Pokud je do toho zapleten někdo z vyšších míst, nemůžeme si dovolit chybu. Bez důkazu se nic nestane. S důkazem se může stát všechno.“

Chvíli bylo ticho.

„Proč nám to říkáte?“ zeptal se Eusebius.

Klesl se na něj podíval přímo. „Protože sloužím koruně. A vy také.“

Nebyla v tom emoce. Jen fakt.

„A protože někdo už ví, že se ptáte,“ dodal tišeji.

To je zarazilo víc než předchozí slova.

„Myslíte?“ řekl Bert.

„Vím,“ odpověděl Klesl.

Zvedl ruku směrem ke dveřím. „Pokračujte. A buďte opatrní.“

Nebyl to rozkaz. Bylo to upozornění od člověka, který už viděl, jak rychle se podobné věci v paláci obracejí proti těm, kdo se ptají.

Na chodbě se Bert naklonil k Eusebiovi. „On něco ví.“

„Ano.“

„Ale ne všechno.“

Eusebius přikývl. „A možná čeká, co mu přineseme.“

Oba věděli, že od této chvíle už nejsou jen vyšetřovatelé.

Jsou sledováni.

Od Klesla odcházeli mlčky. Rozhovor s arcivévodou měl váhu rozkazu, rozhovor s kardinálem váhu varování. Každý byl ponořený do vlastních myšlenek a kroky se rozléhaly úzkou chodbou, kterou předtím neznali.

Ticho nakonec přerušil Bert.

„Víš, kudy máme jít?“

Eusebius se na něj nepodíval. „Cože?“

„Ptám se tě,“ zopakoval Bert tišeji, „kudy se dostaneme ven.“

Eusebius se zastavil.

Rozhlédl se. Kamenné stěny, dvě stejné chodby, žádné okno, žádná známá výzdoba.

„Nevím,“ přiznal klidně.

Bert si povzdechl. „To je uklidňující.“

„Vedli nás sem záměrně jinudy,“ zamumlal Eusebius. „A zřejmě nepočítali s tím, že budeme znát cestu zpět.“

„To je dobré znamení, nebo špatné?“ zeptal se Bert.

Eusebius se konečně lehce pousmál. „To záleží, jestli nás jen zdržují… nebo sledují.“

V tom se ozvaly kroky.

Cizí.

Bert se okamžitě otočil.

„Tak to zjistíme,“ řekl tiše.

Kroky se blížily.

Nespěchaly. Byly spíš klidné.

A k nim se přidalo pískání. Veselé. Až nepatřičně veselé na tuhle část paláce.

Eusebius a Bert se na sebe podívali.

„Tohle je jak z nějakého špatného filmu,“ zamumlal Bert.

„Prosím tě,“ odpověděl tiše Eusebius, ale i jemu přeběhl mráz po zádech. Tyhle chodby, cizí prostor, ticho… a do toho pískání.

Kroky byly blíž.

Pak se zpoza rohu vynořila postava.

Vysoká, rovná záda, kabátec z kvalitní látky, rukavice v ruce.

Miklós Bethlen.

Pískání ustalo.

„Pánové,“ usmál se lehce, jako by je potkal náhodou. „Ztratili jste se?“

Oběma se viditelně ulevilo.

Bert si odkašlal. „Na okamžik.“

Bethlen si je přeměřil pohledem. „Tyhle chodby jsou zrádné. Zvlášť když vás sem někdo přivede jinudy.“

Eusebius si všiml tónu. To nebyla náhoda.

„Vy to tu znáte?“ zeptal se opatrně.

Bethlen se pousmál. „Řekněme, že se umím pohybovat tam, kde je potřeba.“

Krátká pauza.

„Dovolíte?“ naznačil směrem k jedné z chodeb. „Tudy se dostanete zpět k hlavnímu schodišti.“

Bert vykročil první, ale ještě se ohlédl. „Náhoda?“

Bethlen se jen usmál. „Na hradě?“

Eusebius jeho pohled zachytil na zlomek vteřiny déle.

Ten muž byl příliš dobře oblečený na to, aby se jen tak toulal temnými chodbami.

A příliš klidný na to, aby šlo o náhodu.

„Děkujeme,“ řekl nakonec.

Bethlen lehce pokývl hlavou.

„Rádo se stalo.“

A když se vydali chodbou, Eusebius si byl jistý jedním.

Neztratili se náhodou.

A Bethlen je také nenašel náhodou.

K hlavnímu schodišti trefili bez potíží. Odtud už to znali, ale pocit, že je někdo vede i bez doprovodu, z nich nezmizel.

Šli mlčky. Každý si v hlavě rovnal dnešek.

„Ke mně,“ řekl Bert jen krátce.

Bert odemkl dveře. Hned u prahu ležel složený lístek.

Zastavil se.

„To je rychlé,“ poznamenal klidně.

Eusebius zavřel dveře a zůstal stát zády k nim.

Bert lístek zvedl, rozložil.

Po poslední mši. Hostinec Slunce. Další informace.

Žádný podpis.

Žádná pečeť.

„Večerní,“ řekl Bert.

„Každý den,“ doplnil Eusebius.

Chvíli bylo ticho.

„Nechali to tady schválně,“ řekl Bert.

Eusebius přikývl. „Tohle byl dřív můj pokoj.“

„Takže někdo neví, že jsme si je vyměnili.“

„Nebo ví,“ odpověděl Eusebius klidně.

Bert se pousmál koutkem úst. „To by bylo horší.“

Eusebius vzal lístek z jeho ruky a znovu si ho přečetl.

„Slunce,“ řekl tiše. „To není místo pro náhodné schůzky.“

„To není místo pro náhodné lidi,“ opravil ho Bert.

Ticho.

„Myslíš, že je to past?“ zeptal se Bert.

„Myslím, že někdo ví, že jsme dnes byli příliš blízko.“

„A chce nás vytáhnout ven,“ doplnil Bert.

Eusebius složil lístek. „Dobře.“

„Dobře?“ zopakoval Bert.

„Půjdeme.“

Bert se na něj podíval. „Všichni tři?“

Eusebius chvíli přemýšlel.

„Ne. Jeden půjde dovnitř. Jeden zůstane venku. A jeden bude sledovat, kdo sleduje nás.“

Teď už to nebyli muži, kteří reagují.

Teď plánovali.

Když se setmělo a poslední mše skončila, z kostela se pomalu vytráceli poslední lidé a s nimi i hluk hlasů.

Bočním vchodem z paláce vyšli tři muži. Všichni ozbrojení, s plášti staženými níž, aby splynuli s večerním šerem.

„Kde ta hospoda vlastně je?“ zamumlal Filip.

„Kousek od náměstí,“ odpověděl Bert tiše.

„Buďte zticha,“ sykl Eusebius. „Někdo nás může slyšet.“

Zmlkli.

Postupovali vyrovnaným, promyšleným tempem. Hlídali si každý krok, aby výstroj nezašustila a kov o kov nezazvonil. Večer byl tichý a v takovém tichu se každý zvuk nesl daleko.

Když zabočili do užší ulice, Eusebius se zastavil.

„Plán platí,“ řekl tiše. „Já půjdu dovnitř.“

Bert přikývl. „Zůstanu venku. Uvidím, kdo přichází a kdo odchází.“

Eusebius se podíval na Filipa.

„Ty budeš dál. Ne moc blízko. Sleduj okolí. Když to bude vypadat špatně, zmizíš a vrátíš se pro pomoc.“

Filip polkl, ale přikývl. „Dobře.“

„Souhlas?“ zeptal se Bert ještě jednou.

„Ano,“ odpověděli oba.

Bert se přesunul ke stínu naproti hostinci, odkud měl výhled na vchod i na úzkou uličku podél zdi. Filip se stáhl dál, k rohu, kde mohl předstírat obyčejné zevlování a přitom sledovat, kdo se drží příliš blízko. Eusebius si je ještě jednou zkontroloval pohledem. Pak už nebylo co domlouvat.

Chvíli stáli, než se znovu rozešli.

Hostinec Slunce byl už jen pár desítek kroků před nimi.

A s každým krokem bylo jasnější, že dnes večer se něco zlomí.

Eusebius vstoupil do hostince, sundal si klobouk a krátce se rozhlédl. Za dveřmi zůstalo večerní ticho ulice; uvnitř ho nahradil smích, cinkání korbelů a tlumené hovory.

Hospodský si ho všiml téměř okamžitě.

Přišel blíž, lehce se uklonil. „Prosím, pane. Pojďte se mnou.“

Neptal se na jméno ani na důvod. Jen ukázal směrem stranou, dál od hlavního sálu.

Vedl ho úzkou chodbou k zadním dveřím.

„Tady budete mít klid,“ řekl tiše. „Jestli budete chtít jídlo, víno… stačí říct. Všechno zařídím.“

Eusebius lehce přikývl. „Děkuji.“

Po otevření dveří hospodský ustoupil.

Vstoupil dovnitř a hned uviděl, že místnost není prázdná.

Místnost nebyla ani malá, ani velká. Uprostřed stál dřevěný stůl, dvě lavice, na zdi visela lampa. Malé okno vedlo do dvora.

Položil klobouk na stůl a posadil se zády ke zdi, odkud viděl na dveře.

U stolu už někdo seděl.

Eusebius ho poznal hned.

Miklós Bethlen.

Na okamžik si oddechl, i když to na sobě nedal znát.

„Pane Eusebie,“ usmál se Bethlen lehce. „To je ale chladné přivítání. A kde máte Berta?“

Eusebius zůstal stát. „Co chcete, pane Bethlene?“

Bethlen si pohodlně opřel záda o lavici. „Popít. Promluvit si.“

Usmíval se, ale nebyl to úsměv opilce. Spíš někoho, kdo ví víc, než by měl.

„Na to není čas,“ odpověděl Eusebius klidně. „Máme práci. A vy víte jakou.“

„Vím,“ přikývl Bethlen. „A vím také, proč jste dnes tady.“

Eusebius k němu došel blíž. Pomalu si začal sundávat rukavice, jednu po druhé.

„Tak mi to řekněte,“ řekl tiše.

Bethlen se naklonil dopředu.

„Hledáte toho, kdo vynáší informace. A kdo je předává dál.“

Eusebius zůstal klidný. Položil rukavice na stůl.

„Pokračujte.“

Bethlen se na něj podíval bez úsměvu.

„Jsem tady ze stejného důvodu.“

Eusebius se na něj nechápavě podíval.

Chvíli mlčel, pak se narovnal.

„Poslal mě generál Giorgio Basta, vrchní velitel císařských vojsk v Uhrách.“

Eusebius ani nemrkl.

„A proč?“ zeptal se klidně.

„Protože někdo vynáší informace,“ odpověděl Bethlen. „Ne obchodní. Vojenské.“

Eusebius si pomalu sedl naproti němu.

„Jaké?“

„Rozmístění posádek. Počty mužů. Stav výzbroje. Zásoby potravin. Přesuny jednotek.“

Bethlen mluvil věcně, bez emocí.

„Nejdřív se to objevilo v Uhrách. Informace, které neměl mít nikdo mimo Vídeň a Prahu.“

Eusebius ho poslouchal bez přerušení.

„Basta je přesvědčený, že únik vede právě odtud. Z Vídně. A možná i z Prahy.“

Krátká pauza.

„Pokud se tyhle údaje dostanou k Osmanům, nebudou to jen ztracené sudy,“ dodal Bethlen tišeji.

Eusebius spojil ruce na stole. „A vy jste přišel zjistit kdo.“

„Ano.“

„Oficiálně?“

„Oficiálně obchodník,“ odpověděl Bethlen. „Ve skutečnosti pracuji pro císařskou armádu.“

Ticho.

„Takže víno nehledáte,“ řekl Eusebius.

„Ne,“ odpověděl Bethlen. „Hledám člověka, který ví víc, než by měl.“

Přikývl.

Teď už bylo jasné, že nejde jen o obchod.

„A po nás chcete co?“ zeptal se Eusebius klidně.

Bethlen se ani nepohnul. „Spolupráci. Nic víc.“

„Tak jednoduše?“ zvedl Eusebius obočí.

„Já vám řeknu, co jsem zjistil,“ pokračoval Bethlen. „A vy mi řeknete, co jste zjistili vy.“

Eusebius se usmál. Nebyl to přátelský úsměv.

Spíš ironický.

Pomalu se nadechl, promnul si rty, krátce pohlédl na rukavice ležící na stole a pak zpět na Bethlena.

„A jak vám mám věřit?“ zeptal se tiše.

Bethlen jeho pohled opětoval bez zaváhání.

„Musíte mi prostě věřit,“ pokrčil Bethlen rameny.

Eusebius se na něj chvíli díval. Ta věta mu neseděla. Věděl, kdo před ním sedí. Bethlen nebyl muž, kterému se věří jen proto, že to řekne.

„To není moc,“ odpověděl klidně.

Bethlen si povzdechl. „Nemám teď nic lepšího.“

Eusebius sklopil na okamžik pohled ke stolu, pak zpátky k němu. „Vy nechodíte na schůzky bez krytí. A já také ne.“

Bethlenův výraz se lehce změnil. Už se neusmíval.

„Tak co potřebujete?“ zeptal se.

„Něco konkrétního,“ řekl Eusebius. „Ne ujištění.“

Chvíli bylo ticho.

Bethlen přikývl. „Dobře.“

Sáhl do vnitřní kapsy kabátce.

Nevytahoval zbraň.

Vytáhl složený list.

„Tohle jsem získal před týdnem,“ řekl klidně a položil ho na stůl mezi ně.

Eusebius se ho zatím nedotkl.

„Opis rozpisu posádek u Rábu,“ pokračoval Bethlen. „Se změnami, které měly být známy jen ve Vídni.“

Eusebius si list přitáhl blíž.

Čísla. Jména velitelů. Přesuny zásob.

A drobná poznámka na okraji.

„Tahle změna,“ řekl Eusebius tiše, „proběhla před třemi dny.“

„Ano,“ odpověděl Bethlen. „A už ji mají i tam, kde by ji mít neměli.“

Eusebius zvedl oči.

„Ten opis jsem nenechal projít dál,“ dodal Bethlen. „Mohl jsem. Neudělal jsem to.“

Chvíli bylo ticho.

„Můžete si to ověřit,“ řekl Bethlen. „Zítra. Pokud chcete.“

Eusebius složil list zpět.

„A proč mi to dáváte?“ zeptal se.

Bethlen se na něj podíval vážně. „Protože pokud budeme pracovat odděleně, přijdeme pozdě.“

Eusebius chvíli mlčel.

List si znovu přelétl pohledem.

„Zjistím si to.“

Bethlen přikývl. „Dobrá. Pak mi dejte vědět.“

Eusebius list složil a zasunul jej do kabátce.

„Kde vás najdu?“

„Najdete,“ odpověděl Bethlen klidně.

Eusebius si vzal rukavice, pomalu si je natáhl a nasadil klobouk.

„Dobrou noc, pane Bethlene.“

Krátce kývl hlavou, otočil se a odešel.

Eusebius prošel kolem hospodského. Ten se lehce uklonil a Eusebius mu jen krátce kývl hlavou.

Ven vyšel do chladnějšího večerního vzduchu a ruch hostince se za ním zavřel jako dveře za cizím světem. Bert stál tam, kde měl, ve stínu naproti vchodu, a ani se nehnul, dokud si nebyl jistý, že Eusebia nikdo nenásleduje.

Zastavil se hned u vchodu, upravil si rukavice a stáhl klobouk níž do čela.

„Tak co jsi zjistil?“

Eusebius se podíval na zem. Bylo vidět, že přemýšlí.

„Zajímavé věci, Berte.“

Zvedl oči.

Bert si založil ruce na prsou. „Hmmm. To bude zajímavé. Už se těším.“

Eusebius si upravil rukavici. „Upřímně… ani nevím, co si o tom mám myslet.“

Bertův výraz zvážněl. „Tak začni od začátku.“

„Ten lístek poslal Bethlen,“ řekl Eusebius. Víc zatím nestihl.

Bert zvedl obočí. „No ty vole. Tak tohle jsem nečekal.“

Z úzké uličky od rohu se ozvaly rychlé kroky. Filip se vynořil z šera zadýchaný, ale snažil se neběhat úplně nápadně.

„Filipe, co se děje?“ zeptal se Eusebius.

„Nechci strašit,“ vydechl Filip a ohlédl se přes rameno, „ale u postranního průchodu jsem slyšel kroky. A kov. Jako když někdo vytahuje kord z pochvy. Myslím, že se něco chystá.“

Bert se postavil blíž k Filipovi. „Drž se u nás.“

Pak se podíval na Eusebia. „Jak je to dlouho, co jsi se pral?“

„Naposledy jsem šermoval ve škole,“ odpověděl Eusebius a v duchu počítal, kolik let od té doby uplynulo.

Bert na něj vytřeštil oči. „To si děláš prdel. To ti bylo kolik?“

„Bylo mi dvacet.“

Bert si tiše oddechl. „Začni se modlit.“

„Pokusím se.“

Bert se pokřižoval první, skoro automaticky. Filip ho napodobil o půl vteřiny později a udělal to tak rychle, že si málem sáhl na bradu místo na čelo. Eusebius se pokřižoval poslední, mechanicky, jako člověk, který si víc než na rituál myslí na vzdálenost k nejbližší zdi.

„Připravte se,“ řekl Bert tiše, „ale nedejte to znát.“

„Dobrá, půjdeme domů,“ řekl klidně.

Eusebius přikývl. „Ano. Dnes byl náročný den.“

Filip si oddechl. „Ano, to byl.“

A pomalu se vydali směrem k Hofburgu. Ulice se kolem nich ztišily; právě to ticho ale působilo hůř než hluk hostince. Za nimi se jednou ozval krok navíc a hned zmizel. V průjezdu po levé straně se pohnul stín. Nikdo z nich se neohlédl příliš nápadně, ale všichni tři to cítili stejně: někdo je vede tam, kde je chce mít.

K bráně Hofburgu už zbývalo jen pár kroků, když se z postranního stínu odlepili muži a nenápadně jim zatarasili cestu.

Bertovi se na tváři objevil úsměv. „Copak, něco jste ztratili, pánové?“

Jeden z mužů vystoupil dopředu. „Ano. Ztratili. Představte si.“

„A jen vy nám s tím můžete pomoct.“

Bert naklonil hlavu. „A s čím vám můžeme pomoct?“

„Sbalíte se a odjedete,“ odpověděl muž klidně.

„A co když to neuděláme?“ zeptal se Bert.

„Pak vás budeme muset zabít.“

Bert zvedl dlaň. „Moment. My se poradíme.“

Otočil se k Eusebiovi a Filipovi. „Tak co? Odjedeme, nebo zůstaneme?“

Eusebius se na něj podíval. „Zkus hádat.“

Bert přikývl. „Dobře. Tak zůstaneme.“

Muži je obklíčili. Deset.

Kordy se vysunuly z pochev s kovovým zasyčením.

„No výborně,“ procedil Bert. „Tak pojďte.“

První vyrazil bez váhání.

Eusebius uhnul stranou právě včas. Čepel mu prosvištěla kolem tváře tak blízko, že ucítil proud vzduchu. „Ty vole!“ vydechl, chytil útočníka za zápěstí, stočil mu ruku do páky a podrazil mu nohy. Muž dopadl na dlažbu tvrdě a bez elegance.

Druhý bodal přímo na hruď. Eusebius vyrazil čepel stranou a šel k němu nadoraz, dřív než útočník stihl znovu natáhnout ruku. Koleno do břicha, loket pod bradu. Muž se zlomil v pase a zmizel z boje.

Bert mezitím ustupoval mezi dvěma protivníky, ale nebyl zahnaný. Spíš si je vodil. „Tohle je jak blbej trénink,“ procedil, vykryl první výpad, druhému sklouzl po čepeli a bodl ho do stehna. „Akorát bez trenéra.“

Filip couval ke zdi. „Já jsem říkal, že to bude past!“

Jeden z mužů ho chytil za kabátec. Filip zaječel. Eusebius to viděl periferně.

„Pusť ho!“ Eusebius vyrazil vpřed, strhl útočníka zezadu a srazil ho k zemi spíš vahou než krásou pohybu. Hlava narazila o kámen a muž zůstal ležet.

Další tři.

Bert dostal škrábanec přes tvář. „Ty hajzle!“ Odpověděl mu prudkým kopem do kolene a následným bodnutím do ramene.

Eusebius ucítil ostrou bolest v boku. Čepel ho řízla a dech se mu na okamžik zasekl. „Do prdele,“ sykl, zavrávoral, ale místo ústupu se vrhl dovnitř. Narazil protivníkovi čelem do nosu a slyšel křupnutí.

„Drž linii!“ křikl Bert.

„Držím,“ vyštěkl Eusebius a s námahou odstrčil dalšího muže stranou. Už v tom nebyla obratnost ze začátku. Jen tvrdohlavost, bolest a snaha zůstat na nohou.

Filip sebral spadlý kord. Držel ho obráceně. „Já to neumím!“

„Tak s tím aspoň máchej!“ zařval Bert.

Zbývali čtyři.

Útočili najednou.

Bert byl zatlačen dozadu. Eusebius kryl zleva, ale tlak byl silný. Kov skřípal o kov. Dech těžkl.

Eusebius se v poslední chvíli sehnul pod výpadem, podrazil útočníkovi nohu a sám přitom málem upadl. Muž se zřítil na záda, ale Eusebiovi se před očima na okamžik zatmělo.

Další ho přitlačil ke zdi. Čepel proti čepeli. Síla proti síle. Eusebius cítil, jak mu pod prsty klouže jílec, a krev z boku mu prosakuje košilí.

„Sakra…“ vydechl.

Útočník, který tlačil Eusebia ke zdi, náhle ztuhl. Hrot cizí čepele mu vyjel zezadu mezi žebry.

Jeho tělo se sesunulo na dlažbu a uvolnilo Eusebiovi prostor k nadechnutí.

„Pánové,“ ozval se klidný hlas. „Tohle je poněkud neefektivní.“

Miklós Bethlen.

Jeho pohyb byl jiný. Úsporný. Přesný.

Jednomu podřízl stehno. Druhému bodl pod klíční kost. Otočka, kryt, zásah do břicha. Žádné nadávky. Jen práce.

Poslední muž couvl.

Bert udělal krok vpřed, čepel namířenou na hrdlo. „Zmiz.“

Muž utekl.

Ticho.

Těžké dýchání.

Krev na kamenech.

Eusebius si přitiskl ruku k boku. „Tohle byl totální průser.“

Bert se uchechtl mezi dechem. „Ale přežili jsme.“

Bethlen otřel čepel. „Příště si dejte pozor, kdo vás zve na schůzku.“

Eusebius na něj pohlédl. „Díky.“

Pak se zhluboka nadechl a až tehdy mu tělo připomnělo všechno, co během boje potlačil. Rána v boku pálila, nohy se mu třásly a bolest se rozlévala pod žebry jako oheň. „A teď mě fakt všechno bolí,“ vydechl.

Udělal krok. Koleno se mu podlomilo a kabátec se mu rozevřel víc, než chtěl. Bert, který stál nejblíž, v té jediné vteřině pochopil víc, než bylo řečeno nahlas.

Krev prosakovala bokem kabátce a pod ní se rýsovalo tajemství, které se nedalo dál skrývat.

„Do hajzlu…“ sykla mezi zuby. Hlas už nebyl docela Eusebiův. Byl vyšší, nalomený bolestí a strachem.

Bert byl u ní dřív, než si Filip stačil uvědomit, že se něco změnilo. Zachytil ji pod loktem a přitáhl plášť přes roztržený kabátec.

„Klid,“ řekl tiše.

„Neser mě,“ vyjela na něj automaticky.

„Vím,“ odpověděl stejně tiše.

Filip stál o krok dál. „To krvácí hodně?“

„Drž hlídku,“ řekl Bert bez otočení hlavy.

Filip okamžitě odběhl pár kroků stranou.

Bethlen přistoupil blíž. „Musíme to ošetřit.“

Eusebius — nebo spíš Veronika, jak si v té chvíli Bert už musel přiznat — si přitiskla ruku pevněji k boku. „Ne.“

„Vykrvácíte,“ řekl věcně.

„Ne tady.“

Bert už viděl, kde je rána. Viděl, jak si druhou rukou drží kabát přitažený víc, než by bylo nutné. Jak je napjatá jinak než jen bolestí.

Naklonil se k ní blíž.

„Já to udělám,“ řekl klidně. „Nikdo jiný.“

Její oči se na něj upřely. Vztek. Strach. Vzdor.

„Sakra… sakra… do prdele…“ syčela.

„Pomalu. Zůstaň se mnou,“ řekl Bert tiše.

Bethlen je sledoval, ale ustoupil o krok zpět. Nezasahoval.

„Potřebujeme místo,“ řekl Bert. „Teď.“

Zatnula zuby. „Jestli to někdo zjistí—“

„Nezjistí,“ přerušil ji.

Krev jí prosákla mezi prsty.

Tentokrát nenadávala jen kvůli bolesti.

Ale proto, že věděla, že tohle je přesně situace, které se bála.

Bert ji dostal do postranní uličky, kde bylo alespoň trochu stínu a klidu.

„Filipe, hlídej,“ řekl krátce.

Mladík přikývl, bledý jak stěna.

Bert rychle rozepnul kabátec. Rána byla hlubší, než si myslel. Krev tekla pomalu, ale vytrvale.

Zatnula zuby. „Jestli to zkazíš… tak tě zabiju…“

„Teď mlč a soustřeď se na můj hlas,“ procedil Bert a rozřízl látku košile kolem rány.

Jakmile se dotkl poraněného místa, Veronika vykřikla.

„Kurva! To bolí!“

„Vím,“ řekl tiše, ale ruce měl pevné. Přitlačil čistý kus látky k ráně.

Krev se okamžitě vsákla.

„Tohle bude pálit,“ varoval ji a nalil na ránu pálenku.

Eusebius se prohnula v zádech. „Ty zkur—!“

Hlas jí přeskočil.

Prsty se jí křečovitě sevřely do Bertova rukávu.

„Nedívej se,“ řekl jí.

„Neser mě…“ zašeptala slabě.

Znovu přitlačil.

Další vlna bolesti.

Dech se jí zrychlil, pak zpomalil.

„Hej,“ řekl Bert ostře. „Hej, zůstaň se mnou.“

Oči se jí podlomily.

Tělo ochablo.

„Do prdele,“ vydechl Bert, když mu klesla do náruče.

Veronika mu ochabla v náručí a ztratila vědomí.

Tma se nerozplynula najednou. Nejprve přišel hlas, potom teplo přikrývky a nakonec vlastní dech. „Kde to jsem…?“

Cítila teplo. Přikrývku. Klid.

Ticho.

Asi jsem umřela.

Pokusila se pohnout.

Z boku jí projela ostrá, bodavá bolest. Tak prudká, že zatnula zuby. Prsty křečovitě sevřela deku, jako by ji chtěla roztrhnout.

Vzduch jí uvízl v hrdle.

Nebyla mrtvá.

Bolest byla příliš skutečná.

Někdo u ní seděl.

„Klid,“ ozval se známý hlas. „Jsi v bezpečí.“

Otevřela oči.

Bert.

„Berte…“ vydechla. „Tak ráda tě vidím.“

Polkla.

„Co se stalo?“

U postele seděl Bert, lokty opřené o kolena. Vypadal unaveněji než obvykle.

„Ležela jsi několik dní v horečkách,“ řekl tiše. „Pamatuješ si něco?“

Veronika polkla. Hrdlo měla suché.

„Naposledy si pamatuju, jak jsi mě ošetřoval… pálilo to… nadávala jsem ti…“ pousmála se slabě. „A pak tma.“

Bert si přejel rukou po tváři. „Odpovídá to. Omdlela jsi a nemohli jsme tě nechat v ulici. Odnesli jsme tě do Hofburgu.“

Odmlčel se.

„Snažil jsem se tě dát dohromady. Zastavit krvácení, vyčistit ránu. Ale horečka přišla rychle. A silná.“

Zvedla k němu pohled. „A?“

„A já si přiznal, že na to nestačím,“ řekl klidně, ale bylo slyšet, že ho to stálo víc, než dává najevo. „Musel zasáhnout Bethlen.“

Ticho ztěžklo.

„Přivedl ženu,“ pokračoval. „Starší. Mlčela víc, než mluvila. A věděla, co dělá.“

Veronika zavřela oči.

„Když ti rozstřihla košili…“ Bert se nadechl. „Už nebylo co skrývat.“

Ticho.

Jen její dech.

„Ví to jen tři lidé,“ dodal. „Bethlen. Filip. A já.“

Chvíli zůstala nehybná.

„Filip?“ zeptala se tiše.

„Tvářil se, jako by mu někdo obrátil svět vzhůru nohama,“ uchechtl se slabě Bert. „Ale držel jazyk za zuby.“

Veronika otevřela oči a zadívala se do stropu.

„Jednou to muselo prasknout,“ řekla klidněji, než se cítila.

Bert se k ní naklonil blíž. „Nikdo tě neodsoudil.“

„To ještě neznamená, že to tak zůstane.“

Chvíli na sebe jen hleděli.

„Co teď?“ zeptal se tiše.

Veronika se zhluboka nadechla. Bolest jí projela bokem, ale už nezasténala.

„Teď?“ podívala se na něj. „Teď budeme dělat, jako by se nic nestalo.“

Její hlas byl slabý. Ale rozhodný.

Bylo tiché zaklepání.

„Dále,“ řekl Bert a ustoupil od postele.

Dovnitř vešla starší žena. Nesla misku s vodou a čisté plátno.

„Musím převázat ránu a dát nový obklad,“ pronesla klidně.

Bert beze slova ustoupil stranou.

Žena přistoupila k posteli a podívala se na Veroniku. V jejím pohledu bylo něco jemného, téměř mateřského.

Opatrně odhrnula přikrývku a rozvázala obvaz na boku. Látka byla přischlá ke kůži. Když ji odtahovala, zabolelo to. Veronika zatnula zuby, ale tentokrát nezaklela.

„To je dobré,“ zamumlala žena. „Rána se hojí. Jste silná. Nemějte strach.“

Veronika zavřela oči.

Na okamžik si vybavila Dorotku. Ta by ji už držela pod kontrolou. Píchla by jí tetanus, napojila kapačku, nadávala by jí, že je nezodpovědná, a kontrolovala by ji každou hodinu.

Pousmála se.

Bolelo to. Ale bylo to jiné.

Byla naživu.

A to stačilo.

Žena se obrátila k Bertovi. „Můžete nás na chvíli nechat samotné? Musím ji umýt.“

Bert pochopil bez dalších otázek. Krátce přikývl a odešel.

Dveře se tiše zavřely.

Veronika zůstala se ženou sama.

„Musím vás trochu otřít,“ řekla žena klidně. „Po horečce jste celá zpocená. Uleví se vám.“

Veronika přikývla. Pomalu se pokusila posadit. Šlo to těžce, bolest se ozvala, ale zvládla to.

Žena jí pomohla, opatrně odhrnula košili a začala ji jemně omývat navlhčeným plátnem. Její pohyby byly jisté a klidné, jako by to dělala celý život.

„Máte velmi jemnou pleť,“ poznamenala po chvíli. „Takovou by vám mnohé ženy záviděly.“

Veronika se slabě usmála. „Děkuji.“

Žena jí podala čistou košili a pomohla jí ji obléct. Pak si přisunula stoličku blíž k posteli.

„Jestli chcete,“ řekla po chvíli, „mohu vám číst z dlaně.“

Veronika překvapeně zvedla obočí. „To umíte?“

„Trochu,“ odpověděla žena s úsměvem.

Veronika natáhla ruce. „Tak si vyberte.“

Žena si sedla naproti ní a vzala její dlaň do svých rukou. Dlouho ji mlčky pozorovala. Nejprve se zamračila, pak se její výraz změnil. Lehce zavrtěla hlavou.

„Zajímavé…“

Ukázala na jednu z čar.

„Toto je čára života. Patříte do této doby… ale vaše cesta začala jinde. Jako by vás vychovala jiná budoucnost.“

Na okamžik se zarazila, jako by v čarách Veroničiny dlaně spatřila něco, co se zdráhala vyslovit.

„Vidím krev… a korunu,“ dodala tiše. „Ale zbytek je zastřený.“

Veronika mlčela.

„Váš život je zde,“ pokračovala žena, „ale zároveň i jinde. Čeká vás láska… tak silná, že ji ani čas nepřemůže.“

Prsty přejela po další linii.

„Máte kolem sebe mnoho lidí, kteří vás milují. Ale i takové, kteří vás budou nenávidět.“

Žena její ruku pomalu pustila.

Místnost ztichla a mezi oběma ženami zůstal jen šelest přikrývky a vzdálený ruch paláce.

Veronika se slabě usmála. „Děkuji… ale o lásce pochybuji. To mě mine.“

Žena jí pomohla opatrně se znovu položit. Přikrývka jí sjela k ramenům, upravila ji.

„Máte to napsané v osudu,“ řekla klidně. „A osud se nemýlí.“

Veronika už neodpověděla. Přitáhla si deku blíž k tělu. Oči se jí pomalu zavřely a dech se zklidnil.

Žena chvíli stála u postele, pak tiše vyšla z místnosti.

Venku čekal Bert, opřený o stěnu tak nehybně, jako by se za celou dobu ani nepohnul.

„Teď usnula,“ řekla žena. „Musí spát. Jen tak nabere sílu.“

Bert přikývl.

„Dejte vařit silný vývar,“ pokračovala. „Z masa a kostí. Potřebuje se postavit na nohy.“

Bert šel rovnou do kuchyně. Po tichu nemocného pokoje ho ruch dole zastihl téměř hrubě: hlasy, kroky, vůně vývaru a u stolu Filip s Bethlenem.

Když vešel, oba k němu zvedli hlavu.

Bert jen rukou naznačil, že hned přijde.

Zamířil ke kuchařce. „Prosím vás, dejte vařit silnou polévku z kostí. Pan Eusebius se probudil.“

Kuchařka se rozzářila. „Tak to je dobrá zpráva.“ Hned se otočila a začala rozdávat pokyny. V kuchyni to ožilo.

Bert se vrátil ke stolu.

Filip i Bethlen ho sledovali pohledem.

Posadil se, sáhl po džbánu a nalil si víno.

„Je vzhůru,“ řekl klidně. „A bude v pořádku.“

Bethlen si tiše oddechl. „Díky bohu.“

Filip jen pokýval hlavou.

Bert si lokl vína a položil pohár zpět na stůl.

„Tak,“ řekl tiše. „Teď mi řekněte, co jsem prošvihl.“

Filip se podíval na Bethlena. Ten jen lehce kývl hlavou, aby mluvil.

„Ten, co jsme ho chytili živýho,“ začal Filip, „dlouho nevydržel.“

Bert zvedl obočí. „Mluvil?“

„Chvíli,“ odpověděl Bethlen klidně. „Ne dost. Ale něco ano.“

Bert se opřel dozadu. „Tak povídej.“

„Útok nebyl náhodný,“ řekl Bethlen. „Nepřišli vás zabít. Přišli vás zastavit.“

„To se jim moc nepovedlo,“ zamumlal Bert.

„Měli rozkaz,“ pokračoval Bethlen, „abyste se stáhli z vyšetřování vína.“

Filip přikývl. „Říkal, že jsme moc blízko.“

Ticho.

„Blízko čeho?“ zeptal se Bert.

Bethlen sáhl do kapsy a položil na stůl malý kovový předmět.

Prsten.

Na jeho ploše byl vyrytý stejný znak, jaký Filip viděl na listinách z dvojitého dna sudů.

„Tenhle jsme sundali jednomu z nich,“ řekl Bethlen.

Bert si ho vzal do ruky. „Takže víno není jen víno.“

„Ne,“ odpověděl Bethlen. „Je to kurýrní systém.“

Filip se naklonil blíž. „A ten chlap ještě řekl jedno jméno.“

Bert zvedl pohled.

„Jaké?“

Filip zaváhal.

„Řekl… že rozkazy chodí z kanceláře.“

Ticho ztěžklo.

„Z které?“ zeptal se Bert tiše.

Bethlen odpověděl bez zaváhání.

„Z té, kam máte přístup.“

Bert položil prsten zpět na stůl.

„To není odpověď,“ řekl tiše. „To je hádanka.“

Bethlen se opřel o lavici. „Je to varování.“

„Takže někdo z dvora?“ zeptal se Filip.

„Někdo, kdo ví, kam chodíte. Co zkoumáte. A že jste byli u vína,“ odpověděl Bethlen.

Bert přejel prstem po vyrytém znaku. „Ten znak jsme viděli na listinách. A na sudech.“

„Ano,“ přikývl Bethlen. „A ten muž tvrdil, že sudy nejsou to hlavní.“

„Tak co je hlavní?“ vydechl Filip.

„Obsah,“ řekl Bethlen klidně. „Víno je jen krytí. Důležité jsou informace.“

Bert si promnul čelo. „Takže sudy vozí zprávy.“

„Nejen zprávy,“ dodal Bethlen. „Plány posádek. Změny ve výzbroji. Stav zásob. To, co jsem říkal.“

Filip se narovnal. „Takže někdo z kanceláře předává vojenské údaje přes obchod s vínem.“

„Ano.“

Ticho.

„A Eusebius byl blízko,“ řekl Bert.

„Příliš blízko,“ opravil ho Bethlen.

„A jméno?“ zeptal se Bert.

Bethlen zavrtěl hlavou. „Nevyslovil ho. Jen řekl, že rozkazy chodí shora. A že ten muž má přístup k pečetím.“

Filip polkl. „Pečetím?“

„K úředním listinám,“ upřesnil Bethlen. „Bez nich by ty informace nebyly věrohodné.“

Bert chvíli mlčel a v duchu si řadil, co z jejich dosavadních zjištění smí vyslovit nahlas.

„Takže někdo, kdo může oficiálně potvrdit změny v posádkách,“ řekl pomalu.

„Ano.“

„A zároveň někdo, kdo má důvod to dělat,“ dodal Bert.

Bethlen přikývl.

„Otázka je,“ řekl tiše, „jestli to dělá pro peníze… nebo pro něco většího.“

V kuchyni bylo najednou příliš ticho.

Bert vrátil prsten na stůl.

„To není hádanka,“ řekl Bert tiše. „To je potvrzení.“

Bethlen k němu obrátil pozorný pohled a čekal, zda Bert vysloví stejný závěr.

Dveře do kuchyně se otevřely bez jediného zvuku.

Prunner stál ve dveřích. Tichý jako stín.

„Máte se dostavit k arcivévodovi,“ řekl klidně.

Všichni tři k němu zvedli hlavu.

„Všichni,“ dodal.

Bert se otočil. „Eusebius nemůže. Je zraněný.“

Prunner se ani nepohnul. „To víme. Máte přijít vy tři.“

Ukázal postupně na Berta, Filipa a Bethlena.

„Okamžitě.“

Na rtech se mu objevil tenký, sotva znatelný úsměv.

Pak se otočil a zmizel stejně tiše, jako přišel.

Chvíli bylo ticho.

Filip polkl. „Nahání mi strach.“

Bert se podíval směrem ke dveřím. „To je jeho práce.“

Zvedli se bez dalších slov. Rozhovor u stolu skončil, ale otázky, které po něm zůstaly, šly s nimi.

Bert dopil víno, postavil pohár na stůl a podíval se na Bethlena. Ten jen přikývl.

Filip si nervózně otřel ruce do kalhot.

Vyšli z kuchyně a zamířili chodbou směrem k hlavnímu schodišti. Kroky se rozléhaly kamennými zdmi. Nikdo nemluvil.

Stráže u vstupu do vnitřního křídla je pustily bez otázky.

„To nemám rád,“ zamumlal Filip.

Bert po něm střelil pohledem. „Mlč.“

Prošli dlouhou galerií, kde na ně ze stěn hleděly portréty předků. Nakonec dorazili ke dveřím arcivévodovy pracovny.

Stráž zaklepala.

Ze dveří se ozvalo tlumené: „Dále.“

Bert otevřel dveře a vstoupil jako první. Za ním Filip. Bethlen poslední.

Arcivévoda seděl za stolem.

A nebyl sám.

U arcivévody stál i biskup Klesl.

Všichni tři se uklonili.

Arcivévoda se na chvíli zadíval na Bethlena.

„Proč jste mě neinformoval,“ řekl chladně, „že vás sem posílá generál Giorgio Basta?“

V místnosti se rozhostilo napětí.

Filip sklopil oči. Bert zůstal klidný.

Bethlen odpověděl bez zaváhání: „Vaše Výsosti, generál Basta mě pověřil diskrétním vyšetřováním. Předpokládal jsem, že vás budu informovat, až budu mít v ruce důkazy.“

Klesl se lehce pohnul, ale mlčel.

Arcivévoda se opřel dozadu. „Takže vyšetřujete na mém dvoře… a já o tom nevím.“

Arcivévoda nechal slova viset ve vzduchu.

Bethlen se ani nepohnul. „Vaše Výsosti, rozkazy z Uher byly jednoznačné. Úniky informací ohrožují celé pohraničí. Bylo nutné jednat rychle a bez rozruchu.“

Klesl konečně promluvil. „Bez rozruchu? To se vám příliš nepovedlo.“

Jeho pohled sklouzl k Bertovi.

„Slyšel jsem o potyčce u Hofburgu.“

Filip ztuhl.

Arcivévoda přimhouřil oči. „Deset mužů proti třem. To není náhoda.“

„Není,“ odpověděl Bethlen.

Ticho zhoustlo.

„Co víte?“ zeptal se arcivévoda.

Bethlen pohlédl na Berta, pak zpět na arcivévodu. „Sudy s vínem z Uher mají dvojité dno. Nevozí jen víno. Vozí listiny. A peníze.“

Klesl si pomalu sepjal prsty. „Jaké listiny?“

„Vojenské,“ odpověděl Bert klidně. „Přesuny posádek. Stav zásob. Změny ve výzbroji.“

Arcivévoda se narovnal. „To jsou informace, které opouštějí jen tuto kancelář.“

Nikdo neodpověděl.

„Takže mi chcete říct,“ pokračoval arcivévoda pomalu, „že zrada sedí u mého stolu?“

Bethlen neuhnul pohledem. „Chci říct, že někdo s přístupem k pečetím a rozkazům pracuje proti koruně.“

Klesl tiše dodal: „A vy tři jste se tomu dostali příliš blízko.“

Filip polkl.

Arcivévoda se podíval na Berta. „A Eusebius?“

„Zraněný,“ odpověděl Bert krátce. „Ale živý.“

Arcivévoda chvíli mlčel.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Od této chvíle pracujete pod mou ochranou. A pod mým dohledem.“

Klesl se nepatrně usmál.

„A jestli se mýlíte,“ dodal arcivévoda tiše, „padnete s tím.“

Slova dozněla a v místnosti zůstalo ticho.

Arcivévoda pomalu vstal.

„Chci jméno,“ řekl klidně. „Žádné domněnky. Žádné podezření. Jméno.“

„Budeme ho mít,“ odpověděl Bethlen.

„Brzy,“ dodal Bert.

Klesl se zadíval na oba muže. „A jak to chcete dokázat?“

Bert si krátce vyměnil pohled s Bethlenem. „Další zásilka vína dorazí během několika dní.“

„Možná dřív,“ opravil ho Bethlen. „Po posledním útoku budou nervózní. A nervózní lidé dělají chyby.“

Arcivévoda přešel ke stolu a položil na něj ruku. „Co potřebujete?“

„Přístup ke kancelářským záznamům,“ řekl Bethlen. „A seznam lidí, kteří mají oprávnění pečetit vojenské listiny.“

Klesl přimhouřil oči. „To je velmi citlivý seznam.“

„Právě proto,“ odpověděl Bert.

Arcivévoda chvíli přemýšlel.

„Dostanete ho,“ řekl nakonec. „Ale jen tady. Pod dohledem.“

„To stačí,“ přikývl Bethlen.

Arcivévoda se zastavil před nimi.

„A ještě něco,“ dodal tiše. „Jestli se ukáže, že je mezi mými lidmi zrádce… nechci veřejný skandál.“

„Rozumím,“ řekl Bethlen.

„Chci ticho,“ pokračoval arcivévoda. „A chci výsledek.“

Bert lehce přikývl. „Budete ho mít.“

Arcivévoda kývl ke dveřím. „Můžete jít.“

Když vyšli na chodbu, napětí z pracovny se za nimi nezavřelo. Jen se přelilo do studeného kamene a prázdného prostoru kolem nich.

„Tak tohle bylo horší než těch deset chlapů,“ zamumlal.

Bert se na něj podíval. „Ne. Tohle je začátek.“

Chodba byla chladná a prázdná.

Filip si promnul ruce. „Takže máme seznam lidí, co můžou pečetit vojenské listiny.“

„Budeme ho mít,“ opravil ho Bethlen.

Bert šel mlčky vedle nich. Přemýšlel.

„Kolik takových lidí může být?“ zeptal se Filip.

„Ne mnoho,“ odpověděl Bethlen. „Pečeť není jen kus kovu. Je to pravomoc.“

„A odpovědnost,“ dodal Bert.

Zastavili se u okna. Pod nimi se rozprostíral dvůr.

„Musíme spojit tři věci,“ řekl Bert tiše. „Přístup k pečetím. Přístup k vojenským záznamům. A vazbu na obchod s vínem.“

„A někoho, kdo ví, kdy přijíždějí zásilky,“ doplnil Filip.

Bethlen přikývl. „Nebo kdo je může načasovat.“

Ticho.

„Kdo věděl o poslední zásilce?“ zeptal se Bert.

„Kancelář,“ odpověděl Bethlen. „Správce skladu. A…“

Nedořekl to.

Bert se na něj podíval. „A?“

„A ti, kdo schvalují vojenské výdaje.“

Filip zvedl hlavu. „Výdaje?“

„Víno pro dvůr není levná záležitost,“ řekl Bethlen. „Každá větší zásilka musí projít účetnictvím.“

Bert si pomalu přikývl.

„Takže někdo, kdo sedí nad čísly,“ řekl.

„Nebo nad rozkazy,“ dodal Bethlen.

Znovu se dali do chůze.

„A co Eusebius?“ zeptal se Filip tiše.

Bert neodpověděl hned. Nejdřív si v hlavě srovnal, jak dlouho ještě mohou Veroniku udržet mimo nebezpečí.

„Zůstane mimo,“ řekl nakonec. „Dokud to půjde.“

Bethlen se na něj podíval. „A když to nepůjde?“

Bert mu pohled oplatil. „Pak se rozhodne sama.“

Filip se najednou zarazil.

„Hele… Berte?“ řekl opatrně.

Bert se otočil. „Co je?“

Filip se k němu naklonil blíž a ztišil hlas. „Můžu se tě na něco zeptat?“

Bert si povzdechl. „To už ses vlastně zeptal.“

Filip se rozhlédl, jestli je někdo neslyší, a pak zašeptal: „Jak se Eusebius vlastně jmenuje doopravdy?“

Bert protočil oči.

„Teď to chceš vědět?“ zamumlal.

Chvíli na Filipa jen zíral, jako by ho nejradši zaškrtil.

„Po tom všem?“ dodal tiše.

Filip pokrčil rameny. „No… když už jsme skoro umřeli, tak bych rád věděl, s kým vlastně skoro umírám.“

Bert zavrtěl hlavou a krátce se uchechtl.

„Jednou ti to řekne sama,“ odpověděl nakonec. „A věř mi… nebudeš na to připravený.“

Filip zamrkal. „Taková věta člověka příliš neuklidní.“

„To taky je,“ zamumlal Bert a znovu se rozešel chodbou.

Bethlen, který šel o krok za nimi, jen tak mimochodem pronesl:

„Přiznám se, že mě to také zajímá,“ pronesl Bethlen jen tak mimochodem.

Bert po něm střelil pohledem.

Bethlen se lehce usmál. „Ale na holku se rvát umí. To musím uznat.“

Filip ztuhl.

Bert se zastavil. „Opatrně.“

Bethlen zvedl ruce v uklidňujícím gestu. „Klid. Nic jsem neprozradil. A neprozradím.“

Chvíli se na sebe dívali.

„Má odvahu,“ dodal Bethlen tišeji. „A tvrdohlavost.“

Bert se znovu rozešel. „To je její největší problém.“

„Nebo největší zbraň,“ odpověděl Bethlen klidně.

Došli k rozcestí chodeb.

„Jdu za seznamem,“ řekl Bethlen. „Arcivévoda slíbil přístup. Než si to rozmyslí.“

Filip přešlápl. „A jakou úlohu v tom budeme mít my?“

Bert se zamyslel. „My půjdeme za Eusebiem.“

Bethlen se zastavil. „Řeknete jí o dnešní audienci?“

„Všechno,“ odpověděl Bert.

„I to, že pracujete pod dohledem?“ dodal Bethlen.

„Hlavně to.“

Chvíli bylo ticho.

„Buďte opatrní,“ řekl Bethlen tišeji. „Jestli je zrádce opravdu vysoko, bude vědět, že jste byli u arcivévody.“

„Tak ať ví,“ odvětil Bert klidně.

Bethlen se na něj zadíval. „Odvaha je dobrá věc. Ale přežijí ti, kdo myslí o krok dopředu.“

„My myslíme,“ řekl Bert.

Filip jen přikývl, i když nebylo jisté, jestli ví přesně na co.

Bethlen se otočil směrem ke kancelářím.

„Sejdeme se večer,“ pronesl ještě přes rameno.

Bert a Filip zamířili opačným směrem. Jak Bethlenovy kroky mizely v chodbě, zůstalo mezi nimi nové, nepříjemné ticho.

„Myslíš, že mu můžeme věřit?“ zeptal se Filip tiše.

Bert šel chvíli mlčky.

„Ne,“ odpověděl nakonec. „Ale zatím potřebujeme totéž.“

Kroky se rozléhaly chodbou směrem k Eusebiovu pokoji.

U dveří se Bert zastavil.

„Připrav se,“ řekl tiše Filipovi.

„Na co?“

„Na ni.“

Zaklepal.

Ozvalo se tiché: „Dále.“

Bert otevřel dveře a vešel první. Filip za ním.

Veronika seděla opřená o polštáře. Byla bledá, ale oči měla jasné.

„Tak?“ zeptala se bez pozdravu.

Bert se opřel o stůl. „Byli jsme u arcivévody.“

Její výraz se ani nepohnul. „A?“

„Ví o sudech. O dvojitém dnu. O útoku.“

Na okamžik se odmlčela a očima zkontrolovala, zda za zavřenými dveřmi opravdu nikdo neposlouchá.

„A?“ zopakovala.

„A pracujeme pod jeho ochranou. A pod dohledem.“

Veronika si lehce povzdechla. „To jsem čekala.“

Filip k ní přistoupil blíž. „Tak to je všechno?“

Konečně se na něj podívala. „Ne. To je začátek.“

Bert si všiml, že se snaží držet rovně, i když ji to stojí sílu.

„Měla bys ležet,“ řekl.

„Měla,“ souhlasila. „Ale nemám čas.“

„Tentokrát si ho udělej,“ odpověděl tvrdě.

Podívala se na něj.

„Co jste ještě zjistili?“ zeptala se klidně.

Bert a Filip si vyměnili pohled.

„Seznam lidí s přístupem k pečetím,“ řekl Bert. „A někdo z nich je napojený na víno.“

Její oči se zúžily.

„Kolik jmen?“

„To zjistíme večer.“

Chvíli bylo ticho.

Pak se lehce usmála. „Tak mi to večer povíte. A já mezitím přemýšlím.“

Bert zavrtěl hlavou. „Ty budeš spát.“

„Zkus mě zastavit,“ odpověděla tiše.

Veronika byla vyčerpaná, ale všimla si, jak Filip přešlapuje a uhýbá pohledem.

„Berte… mohl bys nás nechat o samotě?“ řekla klidně.

Bert se podíval nejdřív na ni, potom na Filipa. Chvíli váhal.

„Jestli se to tu zvrhne, tak si mě nepřej,“ zamumlal nakonec.

Veronika protočila oči. „Běž.“

Bert si ještě jednou Filipa změřil pohledem, pak vyšel ven a zavřel za sebou dveře.

Po Bertově odchodu se pokoj ponořil do rozpačitého ticha, které Filip nedokázal hned prolomit.

Filip si nervózně promnul ruce. „Tak…“

Veronika si ho chvíli jen prohlížela.

„Chceš se zeptat,“ řekla tiše.

Filip přikývl. „Ano.“

„Tak se ptej.“

Filip si odkašlal.

„Jak se vlastně jmenuješ?“

Veronika si ho chvíli mlčky prohlížela a snažila se odhadnout, zda otázku myslí vážně.

„To je první otázka?“ zeptala se klidně.

Filip pokrčil rameny. „Ano. Asi ano.“

Chvíli bylo ticho.

„Veronika,“ řekla nakonec.

To jméno v místnosti zůstalo viset.

Filip přikývl, jako by si ho v duchu zkoušel vyslovit.

„Veronika,“ zopakoval tiše. „Dobře.“

Zvedl k ní oči. „Proč jsi to dělala?“

„Co?“

„To všechno. Převlek. Riziko. Šerm. Ty nadávky…“ na okamžik se pousmál. „Mohla jsi být někde v bezpečí.“

Veronika se opřela o polštáře. Bolelo ji to, ale nedala to znát.

„Nemohla,“ odpověděla.

„Proč?“

Chvíli přemýšlela.

„Protože když víš, že se děje něco špatného… a můžeš s tím něco udělat… tak nemůžeš zůstat stranou.“

Filip sklopil oči.

„A nebojíš se?“ zeptal se tiše.

Usmála se.

„Jistěže se bojím.“

„Tak proč jsi do toho šla?“

Podívala se mu přímo do očí.

„Protože strach není důvod přestat.“

Filip chvíli mlčel.

Pak si přisedl blíž.

„Tak dobře, Veroniko,“ řekl tiše. „Já zůstávám.“

Veronika na něj chvíli hleděla, tentokrát s méně obranným výrazem než před několika minutami.

„Nemusíš,“ řekla tiše.

Filip zavrtěl hlavou. „Vím.“

„Je to nebezpečné.“

„To už jsem si všiml.“

Na okamžik se oba pousmáli.

„Ale…“ Filip se nadechl. „Já nejsem jako vy dva. Nejsem žádný šermíř. Když se začne bojovat, většinou jen utíkám nebo něco shodím.“

„To je taky strategie,“ odpověděla klidně.

„Ne. To je chaos.“

„Chaos je někdy užitečný,“ řekla.

Filip si sedl na kraj postele. „Jen nechci být ten, kdo vás zpomalí.“

Veronika se lehce předklonila. Bolest jí projela bokem, ale potlačila ji.

„Ty nás nezpomaluješ,“ řekla vážně. „Ty si všímáš věcí, které my přehlédneme.“

„Jakých?“

„Znak na pečeti. Dvojité dno. To, že sudy nebyly všechny stejné.“

Filip zvedl obočí.

„A taky slyšíš kroky dřív než my,“ dodala.

Chvíli bylo ticho.

„Takže mě potřebujete?“ zeptal se opatrně.

„Ano,“ odpověděla bez zaváhání.

Filip se nadechl, jako by z něj spadla tíha.

„Dobře,“ řekl tiše. „Tak já zůstávám. A příště zkusím, aby mi ten sud spadl ještě víc nenápadně.“

Veronika se zasmála. Krátce, ale opravdově.

Pak se znovu opřela o polštář.

„Teď mi ale pomoz vstát,“ řekla klidně.

Filip ztuhl. „Cože?“

„Musím se projít. Jinak ztuhnu.“

„Bert mě zabije.“

„To je jeho oblíbený koníček,“ odpověděla suše.

Filip si povzdechl a podal jí ruku.

Pomohl jí pomalu vstát.

Až teď si všiml.

Jak je drobná. Jak lehká. Jak všechno, co musela skrývat pod kabátcem, bylo jen křehké tělo, které se právě drží na nohou silou vůle.

Na okamžik znejistěl.

„Ty jsi…“ začal.

„Ano,“ přerušila ho klidně.

Podepřel ji pevněji. Udělala první krok. Pak druhý.

Bolest jí projela bokem, ale zatnula zuby a šla dál.

„Stačí,“ řekl tiše.

„Ještě ne.“

Došla k oknu. Opřela se o parapet a na chvíli zavřela oči.

Dýchala zhluboka.

Filip ji pořád podpíral.

„Tohle je divné,“ zamumlal.

„Co?“

„Že jsi pořád stejná. Jen… jiná.“

Pousmála se.

„To je dobré znamení.“

Udělala ještě pár kroků zpátky k posteli.

Byla vyčerpaná, ale v očích měla klid.

„Vidíš?“ řekla tiše. „Neumřu tak snadno.“

Filip si oddechl.

„To by tě Bert zabil,“ zamumlal.

Tentokrát se zasmála hlasitěji.

Pak si znovu lehla.

Když ji opatrně položil zpátky do postele, pomalu ji přikryl dekou.

Byla slabá. Ne jako bojovník. Ne jako Eusebius.

Jako někdo, koho je třeba chránit.

Na okamžik mu to připomnělo mladší sestru, když měla horečku. Stejné jemné ruce. Stejně tichý dech.

Zarazil se nad tou myšlenkou.

Veronika otevřela oči.

„Co je?“ zeptala se tiše.

Filip rychle uhnul pohledem. „Nic.“

Upravil jí ještě roh přikrývky, aby jí nebyla zima.

„Spi,“ řekl tiše.

Tentokrát neprotestovala.

Zavřela oči.

Filip zůstal chvíli stát vedle postele.

Pak tiše vyšel ven.

Na chodbě bylo ticho.

Filip za sebou zavřel dveře a zhluboka se nadechl.

Opřel se zády o zeď.

Teprve teď si uvědomil, jak moc byl celý den napjatý. Útok. Krev. Tajemství. Arcivévoda.

A teď Veronika.

Z druhé strany chodby vyšel Bert.

„Spí?“ zeptal se tiše.

Filip přikývl. „Ano.“

Bert si ho chvíli prohlížel.

„A?“ zeptal se nakonec.

Filip se nadechl. „Řekla mi jméno.“

Bert jen lehce kývl. „Dobře.“

„Je to divný,“ pokračoval Filip. „Vidět ji takhle.“

„Jak?“

„Unavenou,“ řekl nakonec Filip.

Bert se opřel o stěnu naproti němu. „Ona není křehká.“

„Teď byla.“

Chvíli bylo ticho. Bert neodpověděl hned; jako by vážil, jestli má Filipa opravit, nebo ho nechat dojít k tomu samému pomaleji.

„Tohle je problém,“ řekl Filip tiše. „Když víme, kdo je. Teď už ji budu vidět jinak.“

Bert zavrtěl hlavou. „Nevidíš.“

Filip se na něj podíval.

„Vidíš to, co ti dovolí,“ dodal Bert klidně.

„A ty?“ zeptal se Filip.

Bert se na okamžik odmlčel.

„Já ji znám déle.“

Filip si promnul obličej. „Myslíš, že to zvládne?“

Bert odpověděl bez zaváhání. „Ona vždycky vstane.“

Chvíli oba stáli mlčky.

„Tak co teď?“ zeptal se Filip.

Bert se narovnal. „Teď budeme dělat to, co ona nemůže.“

„A to je?“

„Najdeme toho zrádce.“

Když odešli od Veroničina pokoje, chodba za nimi ztichla. Teprve o patro níž se oba znovu nadechli jako lidé, kteří na chvíli odložili starost o ni a vrátili se k práci.

„Bethlen měl dostat ten seznam ještě dnes,“ řekl Filip.

„Dostane,“ odpověděl Bert.

„A co když je na něm někdo, koho známe?“

Bert nezpomalil. „Tak to bude jednodušší.“

„Jednodušší?“ Filip se ušklíbl. „Zníš, jako by ses těšil.“

„Netěším,“ odpověděl Bert klidně. „Ale aspoň budeme vědět, kam mířit.“

Došli ke dveřím malé pracovny, kterou jim arcivévoda dočasně přidělil.

Bert je otevřel.

„Sedneme si a dáme dohromady všechno, co víme,“ řekl.

Filip si sedl a přejel si rukou po tváři. „Takže… sudy mají dvojité dno. Vozí vojenské informace. Útočníci nás chtěli zastavit. A někdo z kanceláře to kryje.“

„A používá pečeť,“ doplnil Bert.

„Kolik lidí má přístup k pečeti?“

„To brzy zjistíme.“

Filip chvíli mlčel.

„Myslíš, že to může být někdo z těch, co s námi dnes stáli u arcivévody?“

Bert se zastavil u stolu.

„V tomhle paláci může být zrádce kdokoli,“ řekl tiše.

Pak se podíval přímo na Filipa.

„A proto budeme počítat s tím nejhorším.“

Filip polkl.

„To už jsme dneska počítali.“

„Ne,“ odpověděl Bert klidně. „Tohle je teprve začátek.“

Bert rozložil na stůl starší pergameny.

„Začneme tím, co víme jistě,“ řekl.

Filip se naklonil blíž.

„Zásilky jezdí pravidelně,“ pokračoval Bert. „Jednou měsíčně. Dva vozy. Jeden do skladu. Druhý do severního křídla.“

„A polovina sudů míří dál do Prahy,“ doplnil Filip.

„Ano.“

Bert vzal brk a začal si kreslit jednoduché schéma.

„Sklad. Severní křídlo. Kancelář. Účetnictví. Pečeť.“

„Spoj to,“ zamumlal Filip.

Bert udělal čáry mezi jednotlivými body.

„Někdo musí vědět o příjezdu zásilek dopředu,“ řekl. „A někdo musí schválit výdaje.“

„A někdo musí mít přístup k vojenským záznamům,“ dodal Filip.

„To už je vyšší úroveň.“

Filip si promnul bradu. „Takže náš zrádce sedí buď nad čísly… nebo nad rozkazy.“

„A nebo mezi nimi,“ řekl Bert.

Chvíli mlčeli.

„Co když je to víc lidí?“ zeptal se Filip.

Bert přestal psát.

„Pak máme problém.“

„Větší než deset chlapů s kordy?“

„Mnohem větší.“

Filip si povzdechl.

„A co uděláme teď?“

Bert odložil brk.

„Teď počkáme na Bethlena.“

„A když nepřijde?“

Bert se na něj podíval.

„Pak víme, že jsme přišli o spojence.“

Ticho v místnosti ztěžklo.

Napětí se usadilo mezi pergameny právě ve chvíli, kdy se ozvalo tiché zaklepání.

Bert ani nezvedl hlavu. „Dále.“

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Bethlen.

V ruce držel složený pergamen.

„Přišel jsem,“ pronesl klidně.

Filip si úlevně vydechl. „To je dobré znamení.“

Bethlen položil pergamen na stůl mezi ně.

„Seznam lidí s oprávněním používat vojenské pečeti,“ řekl.

Bert ho okamžitě rozvinul.

Bylo tam pět jmen.

„Jen pět?“ zeptal se Filip.

„Pět s plným oprávněním,“ odpověděl Bethlen. „Další mohou připravovat listiny, ale pečeť přikládají jen tito.“

Bert přejel prstem po prvním jméně.

„Správce kanceláře.“

Druhé.

„Vedoucí účetnictví.“

Třetí.

„Zástupce pro vojenské zásoby.“

Čtvrté.

„Osobní sekretář.“

A poslední.

Bert se zarazil.

„To není možné,“ zamumlal.

Filip se naklonil blíž. „Co?“

Bert pomalu zvedl oči k Bethlenovi.

„Tohle jméno jsme dnes viděli.“

Bethlen přikývl. „Já vím.“

V místnosti se znovu rozhostilo ticho.

„Tak kdo z nich?“ zeptal se Filip tiše.

Bethlen odpověděl stejně tiše.

„Ten, kdo má přístup ke všem třem věcem. Rozkazům. Účetnictví. A informacím o zásilkách.“

Bert znovu sjel seznam pohledem.

Teď už věděl, ke kterému jménu se musí vrátit.

Bert položil prst na jedno z jmen.

„Leopold von Riedl,“ přečetl tiše.

Filip zamrkal. „Vedoucí účetnictví.“

Bethlen přikývl. „Muž, který podepisuje výdaje za zásilky. Muž, který ví, kdy přijedou vozy. Muž, který může upravit čísla tak, aby si nikdo ničeho nevšiml.“

Bert znovu přejel očima po pergamenu.

„Riedl byl dnes u arcivévody,“ řekl pomalu. „Stál stranou. Mluvil málo.“

„Ale poslouchal všechno,“ doplnil Bethlen.

Filip polkl. „Takže on.“

Bert zavrtěl hlavou. „Neříkám, že on. Říkám, že je první, koho prověříme.“

Bethlen se lehce usmál. „Opatrný. To se mi líbí.“

Bert složil pergamen.

„Zítra přijede další zásilka. A jestli Leopold von Riedl něco kryje… udělá chybu.“

Filip se nadechl. „A my budeme čekat.“

„Přesně tak,“ řekl Bert klidně.

Bethlen pomalu složil pergamen.

„Jedna věc je jistá,“ řekl. „Zítra se nikdo z nás ke skladům ani nepřiblíží.“

Filip se zamračil. „Jak to myslíte?“

„Jsme příliš viditelní,“ odpověděl klidně Bethlen. „Po tom útoku nás sledují. Kdybych se objevil u zásilek, vyvolám paniku. Kdybyste se tam objevili vy dva, sudy zmizí dřív, než stačíme mrknout.“

Bert přikývl. „Takže žádné infiltrace.“

„Přesně tak.“

Filip si povzdechl. „Tak co tedy? Budeme jen sedět?“

Bert se opřel o stůl. „Ne. Uděláme to opačně.“

„Jak?“ zeptal se Filip.

„Necháme zásilku proběhnout,“ řekl Bert. „A budeme sledovat papíry.“

Bethlen přikývl. „Záznamy o příjezdu. Převzetí. Přerozdělení. Výdej.“

„A podpisy,“ doplnil Bert.

„A hlavně čas,“ dodal Bethlen. „Každý krok musí být někde zapsán. A jestli sudy opravdu mění obsah nebo směr, někde v tom řetězci vznikne nesoulad.“

Filip si promnul čelo. „Takže budeme sedět nad čísly.“

„Ano,“ odpověděl Bert. „A budeme hledat chybu.“

„A když ji nenajdeme?“

Bethlen se na něj zadíval s výrazem člověka, který už znal nepříjemnou odpověď.

„Pak je náš protivník lepší, než jsme čekali.“

Ticho.

„Ale každý systém má slabé místo,“ řekl Bert klidně. „A my ho najdeme.“

Po krvi, útoku a horečkách působila představa papírů skoro nudně. Jenže právě v tom byla zrádná. Kord člověk vidí. Nesoulad v účetní knize se musí najít dřív, než ho někdo stihne přepsat.

Tentokrát to bude o trpělivosti — a o tom, kdo první ztratí nervy.

Bert si přitáhl další list pergamenu.

„Potřebujeme přístup k originálním knihám,“ řekl. „Ne opisům.“

„Riedl je drží u sebe,“ poznamenal Bethlen.

„Část z nich,“ odpověděl Bert. „Zbytek musí být uložený v archivu. A archiv je pod správou kanceláře, ne účetnictví.“

Filip zvedl hlavu. „Takže obejdeme Riedla.“

„Obejít ho nemůžeme,“ opravil ho Bethlen. „Požádáme oficiálně.“

Bert se pousmál. „A budeme sledovat, kdo znervózní.“

„A když nám to nedají?“ zeptal se Filip.

„Pak budeme vědět, že jsme udeřili správným směrem,“ řekl Bert.

Bethlen přešel místností pomalu, ruce za zády. „Zítra ráno požádám arcivévodu o formální prověrku účetnictví zásilek z Uher. Pod záminkou kontroly zásob pro vojsko.“

„A co máme během té prověrky dělat my?“ zeptal se Filip.

„Vy budete u toho,“ odpověděl Bethlen. „Ne jako hlavní vyšetřovatelé, ale jako svědci.“

Bert přikývl. „A budeme si všímat detailů. Kdo se dívá jinam. Kdo mlčí příliš dlouho. Kdo se snaží mluvit moc.“

Filip si povzdechl. „Takže žádná krev.“

„Zatím,“ řekl Bert tiše.

Bethlen se zastavil u dveří.

„Jestli je v tom Leopold von Riedl,“ pronesl klidně, „zítřek mu nebude příjemný.“

Bert zhasl svíci.

„Nikomu z nich nebude.“